Zatím co se československo-francouzské styky obnovovaly a upevňovaly, prošly naše styky s londýnskou vládou polskou, slibně navázané v roce 1940, vývojem zcela opačným. Věc patří minulosti a uvádím ji jen proto, abych ukázal, že jsme si byli od počátku vědomi potřeby slovanské politiky, která se nám tentokráte zdála schůdnější, když v čele polské vlády stál generál Sikorski, jehož zásadní nesouhlas s beckovskou zahraniční politikou byl obecně znám. Doufali jsme, a snad v to doufal i on sám, že se mu podaří dohodnouti se se Sovětským svazem. Měli jsme od počátku rozhovorů, t. j. od r. 1940, dvě podmínky sine qua non pro bližší a užší spolupráci s Polskem: 1. uznání našich práv na Těšínsko a ostatní československá území, beckovskou vládou obsazená (Potlesk.), 2. dobrý poměr Polska k Sovětskému svazu. Ukázalo se, že ani generál Sikorski a po jeho tragické smrti ani následující polské vlády v Londýně nebyly s to, aby se vymanily z negativních proudů mocných složek polské emigrace, jejichž stanovisko bylo v obou bodech nepřekonatelně záporné. Pro tyto dvě překážky se stalo v roce 1943 zřejmým, že jednání je bez vyhlídek, zůstalo vězet a polská vláda londýnská nakonec přerušila s československou vládou styky, když tato uznala vládu lublinskou.

Po tomto stručném probrání naší individuální diplomatické akce k poměru k jednotlivým státům slovo o tom, jak se projevovala spolupráce ve společných spojeneckých akcích, t. j. těch, na nichž jsme byli účastni s ostatními spojenci, alespoň evropskými.

Původně se akce, o nichž chci mluvit, omezují na státy, které mají přímý zájem a přímou účast na boji s velmocemi berlínské osy a jejich satelity. Dne 12. června 1941 se tato bojující fronta sešla v Londýně pod předsednictvím W. Churchilla a prohlásila, že bude pokračovati v boji až do vítězství.

Dne 14. srpna 1941, tedy skoro 4 měsíce před tím, než Amerika vstoupila do války, president Roosevelt a ministerský předseda Churchill vyhlásili t. zv. Atlantickou chartu, která je jakousi obdobou čtrnácti bodů Wilsonových z prvé světové války. K jejím zásadám jsme přistoupili s ostatními spojenci, k nimž mezitím přibyl Sovětský svaz, dne 24. září na slavnostním zasedám v Londýně. Dne 2. ledna 1942 pak došlo ve Washingtonu k deklaraci, jež po prvé nese jméno Spojených národů. Do roku 1945 vzrostl postupně počet účastníků Deklarace na 51 států, které se pak staly signatáři charty Spojených národů.

Dne 13. ledna 1942 za přítomnosti Anthony Edena a zástupců britských dominií, jakož i Sovětského svazu, Spojených států a Číny, byla představiteli devíti evropských států, obsazených Německem a Italií, podepsána v Londýně mezispojenecká deklarace o válečných zločinech. V červenci toho roku podalo devět států společnou notu třem velmocem, doprovázenou vylíčením zločinů, spáchaných v obsazených zemích. Notu v Moskvě podalo československé velvyslanectví. Tato akce našla plnou odezvu u velmoci, které v červenci 1943 varovaly neutrální země, aby neposkytly asylu válečným zločincům. V říjnu 1943 zřídily velmoci v dohodě s ostatními spojenci komisi Spojených národů pro válečné zločiny a později se postaraly příslušnými ustanoveními v příměřích s poraženými státy, aby tyto byly zavázány vydati válečné provinilce.

Otázce německých ukrutností, věnovala zvláštní pozornost také moskevská konference v říjnu 1943, která vyjádřila své stanovisko zvláštní deklaraci, nesoucí podpisy maršála Stalina, presidenta Roosevelta a ministerského předsedy Churchilla. To je původ mezinárodního vojenského soudu, který byl zřízen dohodou čtyř velmocí z 8. srpna 1945 a koná teď spravedlnost v Norimberku.

Zmíním se jen zcela stručně a obecně o mezinárodních jednáních a aktech hospodářských. Než byla vytvořena UNRRA, došlo v květnu 1943 v Hot Springs ve Spojených státech k velmi důležité konferenci potravinové a zemědělské. Byl zřízen t. zv. Zatímní výbor, jenž vypracoval a koncem roku 1944 předložil vládám ústavu Potravinové a zemědělské organisace Spojených národů. Dne 16. února 1945 jsme přistoupili za členy této organisace, od níž si slibujeme nejlepší výsledky jak mezinárodně, tak pro nás.

UNRRA, což je dnes běžná zkratka anglického názvu, který překládáme do češtiny jako Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu, byla založena dohodou, podepsanou ve Washingtonu 9. listopadu 1943. Podepsali jsme washingtonskou dohodu a před koncem války, dne 26. února 1945, jsem podepsal s evropskou správou UNRRA, jejíž sídlo je v Americe a jejímž generálním ředitelem je náš výborný přítel Herbert H. Lehman, zvláštní dohodu o praktickém působení UNNRA u nás. Jsem jist, že mohu srdečně poděkovati této instituci i těm zemím, které jí pro její akci poskytly a poskytují prostředky. (Potlesk.)

Od 1. do 22. července 1944 konala se v Bretton Woods ve Spojených státech měnová a finanční konference Spojených národů, která ustavila mezinárodní měnový fond a mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj. Jako stát vývozní, jehož hospodářství citelně utrpělo válkou a okupací, máme tu eminentní zájem a proto vítám, že Prozatímní Národní shromáždění schválilo přistoupení k těmto dohodám, k němuž došlo dne 27. prosince 1945.

Přicházím k jednáním, která se týkala skončení války. Množství společných zájmů, plynoucích z podobného osudu, přivedlo vlády nepřítelem úplně obsazených evropských států, sídlící v Londýně, k nejužší spolupráci. Vytvořil se nejprve výbor zahraničních ministrů a ten zřídil koncem 1942 Studijní výbor pro otázky příměří. Je přirozené, že různost zájmů nedovolila v některých věcech dojíti k jednotnému názoru. Jedna však z důležitých otázek, v níž dohody bylo dosaženo, byla repatriace, jejíž úkoly bylo ovšem možno tehdy jen odhadovati. Prakticky byla věc řešena později repatriačními úmluvami, a to s Francií z 21. listopadu 1944 a s Holandskem z 31. ledna 1945.

Uvítali jsme, když rozhodnutím moskevské konference v říjnu 1943 byla zřízena v Londýně Evropská poradní komise tří velmocí s úkolem studovati evropské otázky, souvisící se skončením války v Evropě. Tato komise, v níž byly zastoupeny Sovětský svaz, Velká Britannie a Spojené státy a později i Francie, vyzvala koncem července 1944 ostatní evropské spojence, aby jí dali své připomínky pro německou kapitulaci. Učinili jsme tak v srpnu memorandem, které vyjádřilo naše obecné i zvláštní požadavky. Formulovali jsme při tom své stanovisko ve věci přesídlení neslovanského obyvatelstva. Později jsme o tom předložili Evropské komisi zvláštní podrobné odůvodnění.

Naši znalci byli povoláni několikrát před t. zv. Konsultativní evropský komitét, aby byli seznámeni s připravovanými kapitulačními podmínkami pro Německo a podali k nim své připomínky a později, aby jim byly odevzdány texty, kterými byla kapitulace 8., resp. 9. května 1945 provedena.

Byla nám také dána příležitost, abychom se zúčastnili rozpravy o připravovaných podmínkách maďarského příměří. V komisi, zasedající v Moskvě pod předsednictvím lidového komisaře Molotova, byly naše zájmy účinně hájeny tehdejším velvyslancem Fierlingrem, a jedním z výsledků tohoto jednání byl podíl Československa - vedle Sovětského svazu a Jugoslavie - na náhradě, uložené příměřím Maďarsku po jeho kapitulaci 20. ledna 1945 za škody, které u nás napáchalo.

Vrátím se nyní zpět do léta 1944. V Baňské Bystrici vypuklo historické slovenské povstání. (Potlesk.) Jiní už ocenili jeho význam po stránce státní. Dovolte, abych je zhodnotil po stránce mezinárodní. Mohu bez rozpaků prozradit, že bylo dosti lidi i mezi našimi dobrými přáteli, kteří měli pochybnost o životnosti československé jednoty po zkušenostech z roku 1938 a 1939. Mnozí z nich také přeceňovali vážnost agitace všelijakých agentů, pracujících proti československé jednotě, a bylo pro ně překvapením, když povstání vzplanulo za jednotu Československé republiky. Nepochybně utvrdilo naši mezinárodní posici, neboť prokázalo pravdivost toho, co jsme vždy hlásali: že totiž v duši českého i slovenského lidu je jediná touha: volná Československá republika! (Potlesk.)

Jakmile bylo jasné, že vítězný postup Rudé armády brzy umožní, aby vláda a president vstoupili na osvobozenou půdu republiky, odletěl president s členy londýnské vlády a jinými politiky do Moskvy, kde po kratším vnitropolitickém jednání nastoupil cestu do vlasti a přibyl do Košic už s novou vládou.

Zde se časově končí prvá část mého výkladu, která zahrnuje 5 pohnutých let válečných od července 1940. Začala se v nebezpečné periodě po pádu Francie, ale po bezmezném strádáni našeho českého i slovenského lidu se šťastně skončila návratem presidenta a československé vlády a osvobozením celé republiky. Dříve než však uzavřu tuto kapitolu, dovolte mi, abych pověděl něco o londýnském ministerstvu zahraničních věcí a o československých zastupitelských úřadech.

Naše počátky byly více než skromné, za to se nemusíme stydět. Úřad se postupně rozšiřoval úměrně k úkolům, které se nám kladly. Žádali jsme od svých zaměstnanců nejvyšší pracovní výkon a ministerstvo zahraničních věcí prakticky neznalo svátků. Naši zaměstnanci si vážili toho, že měli možnost účastniti se ve svobodném světě práce na osvobození a jsem přesvědčen, že ve velké své většině svou povinnost splnili. Platí to jak o zaměstnancích ministerstva z doby předválečné, kteří se pomalu v Londýně z různých konců světa shromažďovali, tak o zaměstnancích nově přijatých.

Mnozí z úředníků ministerstva a zastupitelských úřadů prošli chvílemi těžké materiální nejistoty. Nebylo peněz na jejich platy a situace se zlepšila až díky britskému úvěru. V Londýně se pracovalo někdy za obtížných podmínek. Naše úřadovny byly hned na počátku vybombardovány, na štěstí bez lidských obětí, jichž jsme byli uchráněni i později, ač Londýn byl až do konce války cílem německých útoků, tu s větší, tu s menší prudkostí. Úřad jsem vedl v úzké spolupráci se státním tajemníkem a později státním ministrem dr Ripkou, který mě úspěšně zastupoval jako úřadující ministr zahraničních věcí za mé nepřítomnosti v Londýně, zejména za mých pobytů ve Spojených státech. Naše spolupráce byla vždy loyální a účinná a rád a upřímně mu při této příležitosti děkuji. (Potlesk.)

Dr Ripka byl mimo to pověřen zvláště řízením věcí informačních a propagačních, kam spadal i československý vládní rozhlas, v pozdějším stadiu známý jako "Hlas svobodné republiky", jímž k národu doma hovořili i president, členové vlády a jiné osobnosti československé emigrace v Londýně.

Zde chci vzpomenout prvního předsedy vlády, nynějšího náměstka předsedy vlády Msgra dr Šrámka, který řídil naše zasedání po celou dobu trvání naší londýnské vlády; politik zkušený a vlastenec nesmlouvavý. Děkuji mu upřímně. (Potlesk.)

Mám-li podat přehled o dnešní naší zahraniční politice, musím především předeslat několik slov o všeobecné situaci mezinárodní. Nebylo by rozumné skrývati si že po největší válce, kterou lidstvo zažilo, svět se ve svém celku dosud ani zdaleka nepřiblížil ke startu vývojové linie, již bychom mohli nazvat normální. Jsme teprve kdesi uprostřed v procesu poválečné likvidace a potrvá to ještě delší dobu, než si budeme moci říci, že jsme přechod z války do míru šťastně překonali a že to nejhorší máme za sebou.

V zahraniční politice stojíme před řešením velmi vážných problémů, ať se dotýkají našeho státu přímo, anebo tvoří část mezinárodních zájmů všeobecných.

Vztahy mezi jednotlivými státy nesou pochopitelně dosud hluboké stopy po nedávných pohnutých událostech. Světové společenství národů je rozděleno. Na jednapadesát zemí, velkých i malých, je sdruženo ve skupině Spojených národů, představujících počtem obyvatelstva, materiálními zdroji a morální silou převážnou většinu všeho lidstva. Naproti tomu z mezinárodní spolupráce vypadly na dlouhou dobu jako aktivní složka státy poražené, zejména Německo a Japonsko. Pak jsou zde státy, které si za války v různých stupních udržely neutralitu.

Základním mezinárodním faktem je společná účast Sovětského svazu, Britského společenství národů a Spojených států amerických při řešení všech problémů. Dalším faktem je, že vedení a převážnou část odpovědnosti převzaly světové velmoci. Československo již na konferenci v San Francisku vycházelo se stanoviska, že dohodnutý postup velmocí může nás všechny nejsnáze vyvésti z poválečné krise a zajistiti mír. Bylo a je pro nás samozřejmým předpokladem, že řešení, na nichž se velmoci dohodnou, budou vždy v souladu se zásadami práva a spravedlnosti a že bude při nich dbáno oprávněných zájmů národů menších. Jak velké, tak i malé státy nesou však přiměřenou část celkové odpovědnosti za příští vývoja Československo nemá nejmenší úmysl ani zájem, aby se snad chtělo zbaviti podílu, který na ně připadá. Účastníme se i nadále aktivně mezinárodní politiky v rámci svých nejlepších možností a methodami, které mají u nás již tradici.

Tradici naší zahraniční politiky začali jsme budovat již v době zápasu o samostatnost za prvé světové války a v letech první republiky. V mezinárodním vývoji hleděli jsme se zapojiti vždy na stranu těch vlád a států, které usilovaly, hájily a bojovaly o právo, spravedlnost, demokracii a o sociální vzestup národů jako celku a člověka jako jednotlivce. Nemohli jsme postupovati jinak, protože by to znamenalo zpronevěřit se principům a ideím, které udržovaly náš národ při životě i za nejtěžších dob útisku. Tato linie, vytčená prvním presidentem a důsledně hájená dnešním presidentem republiky, byla jediná, jíž jsme se mohli říditi, a zůstaneme jí věrni v letech budoucích. (Potlesk.) V době Mnichova a po okupaci obrovská většina našeho národa doma i za hranicemi se postavila do odboje proti fašistické reakci, která náš národ předurčovala k zániku. Na čas stali jsme se obětí mezinárodního fašismu, ale nadáni zdravým smyslem a hlubokou vírou, překonali jsme všecky nebezpečné svody a nástrahy a zůstali věrni sami sobě.

Ani v první republice, ani za druhé světové války nedělali jsme politiku egocentrickou, ale spojovali jsme svůj osud s osudem mezinárodní demokracie, svobody a pokroku. Toto naše stanovisko nás automaticky přiřadilo na stranu světové demokracie, representované Sovětským svazem a západními demokraciemi. Toto stanovisko určuje též základní linii naší zahraniční politiky pro budoucnost. Náš spojenecký svazek se Sovětským svazem je podložen opravdovou a hlubokou láskou všeho našeho lidu k ruskému národu a vděčností za to, že Rudá armáda přispěla rozhodujícím způsobem k našemu osvobození. (Potlesk.) Naše spojenectví se Sovětským svazem je trvalé, upřímné a důsledné a nestane se nikdy předmětem stranických diskusí. (Potlesk.)

Stejně také budeme pracovati pro trvale přátelský poměr k Velké Britannii, Spojeným státům a nové Francii. (Potlesk.) Nikdy nesmíme zapomenout, že Velká Britannie v jedné z nejčernějších hodin druhé světové války poskytla nám útočiště a pomoc v boji proti nacismu a fašismu a že dnes s pochopením sleduje naše snahy o vybudování zdravého a sociálně pokrokového organismu v srdci Evropy. (Potlesk.) Nezapomeňme též, že stejně vydatnou morální i praktickou pomocí byly a budou pro nás Spojené státy severoamerické. Bylo to dne 19. března 1939, kdy na americké půdě president naší republiky vyhlásil boj okupantům jménem celého zotročeného národa. Část našeho obyvatelstva měla možnost pozdravit u nás americké vojsko a budeme se starat o to, aby přátelský poměr ke Spojeným státům zůstal vždy trvalým elementem naší zahraniční politiky. (Potlesk.)

Zmíním se nyní stručně o našich vztazích k některým jednotlivým státům. Jsou to především vztahy k Sovětskému svazu, které se ode dne ustavení první československé vlády na osvobozeném území republiky rozvíjejí v duchu naší smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, uzavřené v Moskvě 12. prosince 1943. Tato smlouva jest a zůstane jedním z úhelných kamenů naší zahraniční politiky.

V červnu minulého roku uzavřeli jsme v Moskvě smlouvu o Zakarpatské Ukrajině, která je dokladem přátelství a důvěry mezi oběma státy.

Mezi Sovětským svazem a naší republikou prohlubuje se též spolupráce ve věcech hospodářských a vojenských. Hospodářské obtíže prvních poválečných měsíců nedovolily nám sice ještě dáti naší hospodářské spolupráci širší a trvalejší základ ve formě všestranné obchodní smlouvy, avšak na základě zvláštních dohod dostalo se našemu průmyslu již značných položek cenných sovětských surovin výměnou za jeho výrobky. Naší nové armádě dostává se pomoci se sovětské strany nejen ve formě vojenské výzbroje a materiálu, nýbrž také po stránce organisační, takže budeme míti možnost využít pro rychlou obnovu své moderní branné moci cenných zkušenosti Rudé armády z této války.

S porozuměním pro naše potřeby a naše problémy setkáváme se též v rozhodujících kruzích Velké Britannie. Britská vláda sleduje též se zájmem naší politiku nacionalisační, náš nový hospodářský a sociální program, politiku vlády Národní fronty a iniciativu odborářskou. Nemálo k tomu všemu přispěla skutečnost, že lid Velké Britannie poznal nás za dobu války. Učiníme vše, aby styky naše, utužené za války, zůstaly i nadále pevné a aby mezi lidem Velké Britannie a lidem naším rozvíjel se vždy poměr opravdu přátelský.

V osobě loni zemřelého presidenta Spojených států ztratili jsme velikého přítele, který znal naši situaci, za války nám všemožně a vždy pomáhal, a jehož všestranná znalost mezinárodní politiky a jeho odpor k nacismu a fašismu přispěly nemalou měrou k tomu, že válka byla přivedena k vítěznému konci. Plné porozumění nalézáme též u nynější americké vlády a u amerického lidu vůbec. Nemohu se při tom nezmíniti o podpoře, poskytnuté naší zahraniční akci se strany amerických občanů československého původu. (Potlesk.) Byla to vítaná pomoc zejména proto, že přišla v době, kdy jí bylo nejvíce zapotřebí.