Místopředseda Petr: Dávám slovo panu posl. dr Zibrínovi.

Posl. dr Zibrín: Vážená snemovňa!

Zákon, ku ktorému mám česť prehovoriť, dáva sjednotenie československej armáde, a to hlavne dôstojníckemu sboru a sboru rotmajstrov. Otázka táto už dávno, skôr než sme mohli slobodne zasedať v Prahe, bola pôvodne riešená pre tú časť československých občanov a to územie, ktoré územie slávnym povstaním slovenského národa roku 1944 bolo oslobodené a tvorilo samo sebou vtedy slobodnú časť republiky Československej. Vtedy Slovenská národná rada ako vykonávateľka všetkej vládnej a legislatívnej moci svojím nariadením číslo 23 vyriešila túto otázku pre tých dôstojníkov a rotmajstrov, ktorí práve na území jej podliehajúcom sa nadchádzali, alebo ktorí sa tam dostali. Neskoršie, keď povstalci museli ustúpiť pred presilou, a až potom pomocou Červenej armády mohla Slovenská národná rada prevziať opätovne na našom území svoju prerušenú pôsobnosť, vyriešila túto otázku podobným spôsobom svojím nariadením č. 8/45.

Tieto dve zákonné nariadenia Slovenskej národnej rady mali sme na stole vtedy, keď ústavne-právny výbor dostal pôvodnú osnovu o prevzatí a ustanovení gážistov a rotmajstrov teraz už jednotnej československej armády. Zostalo nám riešiť prakticky i štátne otázku tú, že čo je dôležitejšie, či pridržiavať sa toho, čo už Slovenská národná rada ako v tých dobách jediná reprezentantka výkonnej moci na území československého štátu legalizovala, uzákonila, alebo či sa máme radšej pustiť do ťažšej práce, podniknúť preto, aby sme túto armádu, o ktorej hovoríme, že je spoločná, ktorá je za to, aby jednotne chránila v páde potreby jednotnosť nášho celého štátneho územia a našu slobodu, pustili do toho, aby bola budovaná na dvoch rôznych legislatívnych základoch. Totiž na nariadeniach Slovenskej národnej rady a opätovne na partikulárnom zákone, ako bol pôvodný návrh, ktorý by vlastne nebol platil pre príslušníkov brannej moci zo Slovenska, pre príslušníkov slovenského národa.

Po dlhom uväzovaní, keď, už skoro celý zákon bol prijatý, prišli sme na to, nerobiť dvojkoľajnosť aspoň v tom, v čom sme absolútne doteraz všetci jednotní, že armáda má byť jednotne budovaná, keď chceme jednotný štát. Tento princíp, tento paragraf, povedal by som, tento základ jednotnosti celého štátu nás prinútil k tomu, že sme si prisadli k novým prácam, aby sme sa pokúsili sjednotiť princípy a základy, na ktorých naša dnešná armáda znovu má byť jednotne vybudovaná

Po dlhých poradách, po rôznych ďalších návrhoch sme konečne dospeli k tomu návrhu, ktorý je vám dnes predložený a ktorého prijatie obidvaja páni zpravodajcovia žiadali. Veľmi ľutujem, že páni zpravodajcovia vzdor čiastočnému dohovoru vynechali aspoň poslednú fázu, ktorá predchádzala konečnému súhlasu nášmu s týmto zákonom, a to vtedy, keď sme na poslednom zasadnutí ústavne-právneho výboru zavolali ministra národnej obrany, p. armádneho generála Svobodu, a žiadali sme určité záruky na to, že zákon tento, až nastúpi do právoplatnosti, bude vykonávaný tak, aby to neporušovalo zásady, ktoré boly dané ujednaniami v Moskve a konečne deklarované v prvom vládnom programe z 5. apríla 1945, kde výslovne bolo Slovenskej národnej rade ponechané, že ona bude mať generálny, základný vplyv na to, že ktorí Slováci budú môcť byť prijatí do československej armády a ktorí nie, alebo s akými výhradami budú môcť byť prijatí. Totiž v tomto zákone, v tomto ohľade nemáme priameho podobného ustanovenia. Ba opačne máme ustanovenie, ktoré by kvázi išlo ďalej, než je pôvodná dohoda, tzv. košická, lebo v § 14 sa jasne hovorí, že minister národnej obrany má len prihliadať k návrhom jednotlivých komisií.

Totiž, aj dľa tohto návrhu sú dvojaké komisie. Komisia pre príslušníkov zo Slovenska čiže Slovákov a komisia druhá pre príslušníkov českého národa. Aj odvolacia komisia nie je v tomto ohľade jednotná, lebo ináč má byť sostavená tá, ktorá prijíma a rozhoduje o príslušníkoch českého národa, a ináč má byť sostavená tá, ktorá rozhoduje o Slovákoch. Pokiaľ komisiu, ktorá bude rozhodovať o Čechoch, menuje Ministerstvo národnej obrany výlučne len za súhlasu vlády, zatiaľ komisiu, ktorá bude prijímať príslušníkov slovenského národa, bude môcť ustanoviť Ministerstvo národnej obrany až po predbežnej dohode so Slovenskou národnou radou, a práve týmto sme sa chceli pridržiavať tých základných pilierov, ktoré tvoria vládny program z 5. apríla.

Toto vo všeobecnosti nám Slovákom ako takým nemohlo ovšem dostačiť a dostačovať v dôvodov následovných: Veľká čiastka slovenského dôstojníctva bola už prevzatá, niektorá bez výhrady, niektorá s výhradami, a o tých by sa ešte ďalej jednalo. Ale jednalo sa nám hlavne o tých, ktorí bezvýhradne boli prijatí a z ktorých veľká väčšina sú tí, ktorých pomocou sa vlastne uskutočnilo slávne slovenské povstanie, a ktorí z 90 lebo i viac percent boli príslušníkmi slávnej armády sboru min. Svobodu. Týmto predsa len by sa stalo veľké príkorie, aby museli byť tak prijímaní ako tí, ktorí cez 6 rokov a i potom ešte ďalej nemohli prejaviť takú obetavosť, takú odhodlanosť k demokracii, k slovenskému národu, Slovanstvu a k Československej republike, ako to shodou okolností bolo dovolené slovenským bratom.

Práve preto nemohli sme - tu povedal by som - na rovnakú mieru postaviť tých, ktorí 6 rokov prípadne boli nútení tak alebo onak kolaborovať, spolupracovať, úradovať s tými, ktorí už rok predtým, teda aspoň od 1. septembra 1944, bojovali proti spoločnému nemeckému nepriateľovi. Keďže nám to ani takto nemohlo vystačiť a nechceli sme v samom zákone deliť, robiť separatizmus, bol to práve návrh môj, že ústavne-právny a branný výbor zavolal pána min. Svobodu a žiadal určité zábezpeky v tomto smysle. Žiaľbohu že zo záznamov ústavne-právneho výboru nenájdeme tuná celkom presné znenie a presnú zábezpeku, ktorú sme dostali od p. ministra v prítomnosti štátneho tajomníka. Veľmi ľutujem, že páni zpravodajcovia nedali do svojej dôvodovej zprávy práve toto uistenie, ktoré znelo následovne: "Keby sa rozchádzala moja mienka hovorí - minister Svoboda - s mienkou, dobrozdaním, ktoré mi dáva komisia, ja nerozhodnem opačne, ale vrátím to tej slovenskej komisii k opätovnému rozhodnutiu, a keď slovenská komisia opätovne stojí na svojom pôvodnom rozhodnutí, budem to akceptovať i v tom prípade, keď by som s tým nesúhlasil". Takéto mužné slová takého hrdinu, ako je minister Svoboda, nás už uistily v tom, že sa nemôže stať krivda žiadnemu poctivému Slovákovi, ktorý chce byť aktívnym členom československej armády, a na tých druhých zase my záujmu nemáme. 7 (Potlesk.) Po tomto uistení sme boli absolútne istí a presvedčení v tom, že každý poctivý Slovák, ktorého miesto je v československej armáde, sa tam dostane a nebude sa mu môcť robiť žiadne zbytočné príkorie.

Práve preto držal som za potrebné prihlásiť sa k slovu a toto, čo ušlo kolegom zpravodajcom, takýmto spôsobom doplniť. Žiaľbohu, že zase hovorím skoro k prázdnym laviciam a hlavne nie je zastúpené Ministerstvo národnej obrany svojím reprezentantom. Lebo opätovne sa nám to môže stať, čo sa nám už stalo, že také upozornenie ohľadne budovania československej armády, ako to môj klubový kolega Pláňovský urobil 16. januára, taktiež kolega Lietavec, ako to máte v tlačive čís. 22, ostane potom pri ďalšom budovaní československej armády nedotknuté, a tak veru občas znova sa nám stáva to, že sa musíme kriticky pozerať, akým spôsobom vlastne dnes túto armádu chcú dobudovať. Páni rečníci 16. januára upozornili, že máme zo 70 generálov len 4 Slovákov, z 350 plukovníkov len 18 Slovákov, a podobným spôsobom ide to ďalej. Nám nejde o to, aby sme vindikovali zastúpenie výslovne generálských, plukovníckych a neviem akých vyšších hodností. Dnes muším upozorniť na niečo iného, trebárs pridržiavam sa toho, že tu treba čo najrýchlejšie urobiť nápravu. Veď v slovenskom dôstojníckom sbore iste sa nájdu vynikajúci jednotlivci, ktorí hrdinským bojom dokázali, že môže republika Československá navždy na nich spoliehať a práve preto týchto dôstojníkov by Ministerstvo národnej obrany konečne nejakým rýchlejším spôsobom tam malo posielať, nie tých, ktorých vyťahuje násilím z toho naftalínu. (Potlesk.) To si zaslúžia tí dôstojníci, ktorí už v roku 1944 spravili slovenské povstanie. A nezabúdať, že v druhom odboji československá zahraničná armáda zo 76 % pozostávala z príslušníkov slovenského národa. (Potlesk.) Držím za potrebné pri prejednaní tohoto základného zákona, ktorým tvoríme, budujeme budúcu jednotnú, silnú, demokratickú československú armádu, na toto upozorniť; lebo len tak sa potom môže stať, keď sa na toto nepozerá, že sa stane taká chyba, akú urobil pred chvíľou kolega dr Loubal, ktorý tvrdil, že táto armáda bude dvíhať len meno a slávu českého národa. Ja chcem, aby československá armáda dvíhala slávu českého a slovenského národa. (Potlesk.) Ale aby sa tak mohlo stať, k tomu potrebujeme, aby sa v kej zložke v československej armáde venovalo trochu viac pozornosti; aby sa s touto vecou trošičku viac československy zachádzalo. (Výkriky.)

Prosím, my nechceme tu mať len tých generálov, poukazujem na iné: Z 12.000 gážistov je dnes asi len 1.700 Slovákov. Tu som ja sám niekoľkokrát žiadal urobiť niečo, aby niekoľko stovák, niekoľko tisíc mladých inteligentných šuhajov, našich aspirantov, našich podporučíkov, našich šikovných a vyspelých rotmajstrov bolo urýchlene zvlášť preškoľované, aby kvôli nim boly postavené nové školy, aby títo postupom jedného alebo dvoch rokov mohli zastávať miesta subalterných dôstojníkov, prípadne v šarže kapitánov. Áno, československá. armáda sa len tak dá ako jednotná vytvoriť, keď v československej armáde bude také percento slovenských dôstojníkov, aké percento je slovenských vojakov. Páni moji, to nie je separatizmus, to je láska k československej armáde, my si to ináč predstaviť nemôžeme. Práve preto apelujem na Ministerstvo národnej obrany, aby venovalo pozornosť tak rečiam, ktoré odznely. 16 januára, ako aj týmto dodatkom, ktoré som len kvôli úplnosti celého priebehu, ktorý priebeh tento zákon v ústavne-právnom výbore a v brannom výbore mal, kvôli pravde a kvôli správnosti tu verejne priklincoval. Áno, keď chceme tvoriť jednotnú československú armádu, musíme brať do povahy všetky tieto kritické slová, musíme sa ozaj snažiť o to, aby sme chyby, ktoré sme robili od r. 1919 až do r. 1938, kedy dostojnícky sbor slovenský bol tak slabo zastúpený, čo najrýchlejšie skorigovali. A máme ich možnosť korigovať práve vtedy, keď mame dnes celú fúru, celé pluky poctivých slovenských povstalcov, keď máme celé pluky, cele kádry slovenských inteligentov, ktorí jasne už v r. 1944 vystúpili proti okupantom. Týmto svojim bojom dokázali sa byť ozaj zaslúžilí k tomu a zasluhujú si našu úplnú dôveru, že budú dobrými piliermi, dobrými zakladateľmi československej armády. (Potlesk. - Predsednictvo prevzal podpredseda Tymeš.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je pan posl. Vodička. Uděluji mu slovo.

Posl. Vodička: Schválením vládního návrhu zákona o úpravě některých právních poměrů vojenských gážistů z povolání je splněna část povinností, kterými má být splněno. Vybudování dobré armády Československé republiky Tato armáda, armáda Čechů a Slováků, má zajistit svobodu obou národů, samostatnost republiky i vymoženosti a krásné úspěchy a výsledky, kterých dosáhl český i slovenský národ na poli hospodářském, politickém a kulturním. Má zajistit zdar a úspěšné budování našeho státu. Naše nová čs. armáda musí být jednou z nejlepších armád, musí být technicky výborně vybavena, vojensky dokonalá, musí být odborně vysoce vyškolená a také politicky vyspělá. Nová československá armáda musí se svými vlastnostmi vyrovnati armádě našeho spojence Rudé armádě Sovětského svazu, která svou technikou, výcvikem, vyspělostí, hrdinstvím, skvělou taktikou a strategií musí nám být vzorem. Jen výbornou armádou zajistíme svou draze vykoupenou svobodu. V budoucnosti nesmí se již nikdy opakovati to, co se stalo v období Mnichova, totiž že čs. armáda zradou reakce a neschopnosti určité části armádního vedení nemohla splnit svůj dějinný úkol. Proto musí být naší snahou, aby v čele nové čs. armády stál výborný jednotný velitelský sbor od poddůstojníka až k hlavnímu štábu. Velitelský sbor se musí skládat z nejlepších a nejschopnějších velitelů. Zásadou v naší nové armádě musí býti, aby na odpovědná místa byli postaveni lidé, kteří se osvědčili ať za hranicemi, v partyzánském hnuti, anebo v domácím odboji. Je samozřejmé - a bylo to také jednotným názorem branného výboru - že na nejposlednějším místě se počítají ti, kteří si jako důstojnici vzpomněli až v poslední chvíli, že mají povinnost také k národu. A ti, co to vůbec nepochopili, si musí uvědomit, že jejich postup se počítá za těžké proviněni, neboť zejména důstojník, který byl vázán přísahou, musel si býti vědom, že od prvního dne okupace musí všemi silami a všemi prostředky pracovat a být činným proti okupantům.

Projednávaný zákon všechny tyto otázky řeší a bude-li se jím vojenská správa řídit, budeme mít výborný velitelský sbor a tím i výbornou armádu.

A nyní bych se dotkl otázky odborníků. Vojenská správa se domnívá, že do řad armády mohou být přijati i ti, kteří sice nesplnili své povinnosti, ale kteří mají určité odborné znalosti. Ale my tvrdíme, že takovíto lidé nemohou prospět naší armádě, poněvadž v nejtěžší chvíli národa zklamali. Lépe je mít menší velitelský sbor z lidi skutečně nejlepších, politicky i národnostně spolehlivých, kteří mají vřelý a správný poměr k věci, než veliký sbor prostoupený lidmi, kteří se neosvědčili. Chceme-li mít nejlepší armádu, musíme si uvědomit, že tato armáda musí dostati vše, čeho k svému vývoji potřebuje: výborné zbraně, výborný výcvik, výbornou výchovu. Na budování armády se nesmí v žádném případě šetřit. Musíme si uvědomit, že postavení armády ve státě je zvláštní, výjimečné, a že se nesmí v žádném případě srovnávati s ostatním státním aparátem. Nesmí se směstnávati do stejných forem. Musíme chápati, že aktivní armáda a zejména její velitelský sbor v případě nebezpečí pro stát a republiku budou nuceny přinésti první, ty nejtěžší oběti. Musíme chápati, že vojáci a zejména velitelský sbor musí bez ohledu na pracovní dobu vykonávati svou těžkou a odpovědnou vojenskou službu. A proto je nutno razit heslo: pro dobrou armádu vše.

A zde bych chtěl postavit jednu velmi důležitou otázku, která dnes stojí před velitelským sborem čs. armády. Je to otázka existenčního zajištění důstojnického, rotmistrovského a poddůstojnického sboru. Uvedu zde jeden případ. Mnoho se diskutuje dnes o tom, jakoby platy důstojníků byly neúměrně vysoké. Včera jsem se tázal jednoho plukovníka, kolik má platu. On mi odpověděl, že 5.026 Kčs měsíčně čistého přijmu. Prosím, to je plukovník.

Mám zjištěno, jak mizerně jsou placeni letečtí inženýři. Musíme pochopit, že to jsou lidé, kteří nesmějí hledět na čas, pro které neexistuje omezená pracovní doba, že oni musí svou službu vykonávati bez ohledu na to, kolik hodin pracují.

Totéž platí i o zajištění vojáků. A já bych se zde zmínil o jedné věci: Poslední zákon, který byl zde usnesen, zákon o náležitostech vojáků, stanovil, že vojáci, kteří jsou nemocní v důsledku vykonávání vojenské služby, musí dostávat svou náležitost v částce 6 Kčs. Zjistil jsem, že ustanovení tohoto zákona se prostě nedodržuje a že všichni nemocní vojáci dostávají náležitost ve výši 2,50 Kčs denně. Kromě toho máme zjištěno - a je potřebí učinit nápravu i v tom - že se opětně vracejí staré doby, kdy zásobovatelé dávali do kasáren pro vojsko stravu menší hodnoty, a že dnes již máme řadu stížností, že vojáci jsou špatně stravováni.

Chtěl bych se zmínit ještě o jedné věci. Máme doklady, že se některé úřady prostě neřídí zákonnými nařízeními. V říjnu minulého roku bylo stanoveno, že neplatí bývalé nařízení, které je snad z doby Marie Terezie, o tom, že žena vojáka, který se oženil proti platným předpisům a zákonům, nemá dostávat vyživovací příspěvek. Toto nařízení bylo zrušeno předpisem ministra národní obrany z října minulého roku. Mám zde doklad o tom, že úředník zemského národního výboru v Čechách dr Šafránek vydal výnos, když se vojín Čeněk Němeček, bytem v Plzni, Božkovská 14, dožadoval, aby jeho žena dostala vyživovací příspěvek i v tom případě, že se podle starých mariatereziánských zákonů protizákonně oženil. Ve výnosu se praví: "K důvodům v odvolání uvedeným se podotýká: Manželka před uzavřením sňatku podepsala revers, kterým se zřekla nároků na státní příspěvek vyživovací po dobu konání vaši presenční vojenské služby. Z tohoto výměru se nelze dále odvolati." - Tento výměr byl vydán 15. ledna 1946. Je zajímavé, že mnohé úřady a mnozí úředníci vykládají prostě všechna nařízení tak, že je to vždycky ke škodě a ne k prospěchu žadatele.

Dále zde máme otázku povyšování. Máme doklady o tom, že se povyšování úmyslně brzdí. Uvedu případ: Štábní rotmistr František Koulík osvětový důstojník, byl navržen svým velitelem útvaru, autopraporu I, byl pak ještě jednou navržen oblastní správou výchovy a osvěty, návrh byl potvrzen oblastním generálem Klapálkem, kromě toho má výbornou kvalifikaci a doporučení ode všech velitelů, ale oddělení I/II povyšovací komise při ministerstvu národní obrany tento návrh na povýšení zamítlo. Je samozřejmé, jestliže v personálním oddělení ministerstva národní obrany a v povyšovacích komisích jsou ještě lidé, proti kterým máme nedůvěru, že vypadá otázka povyšování důstojníků tak, jak jsem ji v tomto případě uvedl.

Další otázkou je otázka rotmistrů, kde je třeba se dožadovat, aby již konečně byla zrušena hranice, která nedovoluje schopnému rotmistru anebo štábnímu rotmistru, aby se stal důstojníkem, ačkoliv již svou službou prokázal k tomu schopnost.

Jiná velmi ožehavá otázka je otázka záložních důstojníků, kteří byli povoláni na základě branné pohotovosti státu. Uvedu cifry. Jakmile byla pohotovost státu zrušena, okamžitě se nám v československé armádě ukázaly dvě kategorie důstojníků, kategorie důstojníků aktivních a kategorie důstojníků záložních. Přes to, že vojenská správa vzhledem k velkému nedostatku důstojníků nemůže tyto důstojníky v žádném případě propustit z vojenské služby a ponechává je v další službě, nebyla otázka jejich platů v žádném případě vyřešena. Lidé, kteří dnes slouží v další vojenské činně službě, kteří jsou ve stáří 30 až 35 let, z nichž mnohý má až tři děti, dostávají tyto platy: štábní kapitán měsíčně 3.389 Kčs, nadporučík 3.023 Kčs, podporučík a poručík 2.728 Kčs. Tito lidé jsou od svých rodin odloučeni, jejich rodiny žijí v úplně jiném místě. Kromě toho nemají tito důstojnici nárok na různé náležitosti ani po stránce různých přídělů.