Předáváme vojenské správě tímto zákonem základní kámen k výstavbě naší nové lidově demokratické armády. Nechť je naplněna vlastenectvím, moudrostí a statečností svých nejvyšších velitelů, pana presidenta dr Ed. Beneše a p. ministra národní obrany armádního generála L. Svobody; pak bude provázena láskou všeho lidu a bude tvořit mocnou záštitu míru a pokoje v tomto krásném koutu země, jenž je naší drahou vlastí.

Jménem branného výboru žádám slavné Prozatímní Národní shromáždění, aby navrhovaný zákon přijalo ve zněm usneseném výborem branným a ústavně-prvním. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Zpravodajem za výbor ústavně-právní je pan posl. dr John. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr John: Paní a pánové!

Vzájemný vztah mezi naším lidem a armádou byl vždycky dobrý a přátelský. Po celá léta jsme dobře chápali její důležitost a význam pro samostatnost státu. Nelitovali jsme pro ni oněch obětí, které se zdály přiměřenými a které odpovídaly hospodářské síle země. Snažili jsme se konečně i duchovně ji přivést na výši, která by odpovídala tradicím národa a plně vyjadřovala jeho mravní vyspělost, vyslovenou tak jednoznačně ve víře, že pravda zvítězí.

A přece teprve rok 1938 přinesl ono nejvyšší splynutí národa a armády. Svíjivá úzkost a předtucha mnichovské tragédie a všech těch strašných let po ní znásobila národní vzepětí v jednotící výkřik vůle bít se, bránit zemí i národ, vynutit si spravedlnost konečně i pro malý stát, který ji věrně nesl ve svém štítě a který tolikrát pro ni dovedl obětovat vlastní prospěch.

Právem si můžeme odmyslet ty nepříjemné průvodní zjevy naší podzimní mobilisace v roce 1938. Nebyly způsobeny námi, vyplynuly jako nutnost z naší marné snahy dosáhnouti přátelského soužiti s tehdejšími menšinami, které nám však zůstaly stále nepřátelskými a přímo vražednými. Byly nutností vyrůstající z celé mezinárodní tehdejší politiky, která trvale slabošsky ustupovala před fašistickým morem a dávala mu tak možnost rakovinově prorůstat téměř všemi evropskými státy. Jak právě proti tomuto pozadí se svítivě odráželo nadšené vlastenectví Čechů a Slováků, připravených a ochotných položit své životy za svobodu a nezávislost národa a státu!

Stále ještě vidíme statečná loučení matek a otců s jejich syny a manželek s jejich muži, loučení přeplněná vzlyky a přece rozkazující: "Jdi, spěchej!", stále vidíme rozšířené oči našich chlapců, kteří ještě nebyli vojáky, jak prosili a mámili, aby mohli jit střežit a bránit naše hranice. A především slyšíme onu dunivost výstřelů, jež se odrážely od ústí stěn bunkrů nebo mizely v lesích kolem posic, zatím co dýka probodávala srdce zkrušené zradou a zledovělé beznadějí.

Ano, v těch podzimních dnech jsme byli nepředstavitelně spolu. Byli jsme jedno, armáda i my. A z této jednoty vyrůstala již tehdy ona podivuhodná a nová tradice naší brannosti, vrcholící na jedné straně v odolnosti, statečnosti a nenávisti celého národa k uchvatitelům, a na druhé straně v hrdinském a obětavém boji našich partyzánů, slovenských povstalců a příslušníků našich zahraničních armád za naše osvobození. Chceme a musíme tuto jednotu armády s národem zachovat, jsouce krvavě poučeni, že nezávislost státu je nutno bránit za všech okolnosti a všemi prostředky. A protože spravedlivý nezůstane trvale sám, byť i byl sebe menší, je nutné budovat armádu tak silnou, aby mu účinně pomohla překlenout údobí obrany k oněm chvílím, kdy se znovu zrodí mohutná jednotná fronta všech spravedlivých.

Těmito všemi úvahami jsme byli vedeni při projednávání předlohy, jež se má právě stát zákonem a tak jedním ze základních kamenů při budování naší nové armády. Nechtěli jsme však ani zdaleka přecenit význam parlamentní práce pro tento velký budovatelský úkol, neboť víme, že máme být především jen ústy všeho našeho lidu, naznačujícími a formulujícími jeho vůli a představu o tom, jak má být naše nová armáda tvořena. Daleko největší část práce spočívá a spočine na bedrech vojenské správy, neboť na ní bude především záležet, jak bude vůle lidu přeměněna v čin a dílo, které má být jeho ochranou a záštitou. Budeme sledovati její práci se vší možnou pozorností a pochopením a poskytneme jí všechnu pomoc mravní i hmotnou, kterou ji jen může parlament dát.

Projednávaná předloha zákona se zabývá novým zformováním velitelských sborů a jejich očištěním od živlů, které se neosvědčily. Je to úkol nad jiné odpovědný a jemný, zvláště když v něm musí být stanovena měřítka na chování celé vrstvy příslušníků našeho národa v době, jejíž pravý dosah zdaleka ještě nemůžeme vidět v plné jasnosti, zvlášť proto, že náš odstup od ní je ještě příliš malý. Jde však o vytvoření nové armády a při tom o vytvoření nejdůležitější její části. Musely proto býti důvody etické úzkostlivosti zcela jednoznačně převáženy potřebou dát armádě velitelské sbory mravně silné, národně čisté a bojově osvědčeně. Tento základní požadavek je vlastním smyslem tohoto zákona a nemůže býti nahrazen ani sebe větší praktickou potřebou důstojníků a rotmistrů z povolání.

Poněvadž měřítka pro posuzování této způsobilosti jsou přesně formulována teprve tímto zákonem, nemohli jsme ovšem připustit, aby zákon působil nazpět a aby jím byla sankcionována opatření, jež byla nucena vojenská správa učinit kdykoli v době dřívější. Je zcela jasně, že v mnoha případech nebude nutné provádět znovu rozsáhlá šetření, nýbrž že dosavadní spisový materiál, doplněný novými dotazníky, bude tvořit dostatečný podklad pro návrh komise přijímací nebo odvolací. Naproti tomu jsme toho názoru, že případy ne zcela jasné musejí být prozkoumány i zhodnoceny úplně nově. Dekrety, které budou na podkladě těchto přezkoumání jednotně vydány pro všechny důstojníky a rotmistry z povolání, přispějí podle našeho mínění také k jednotě armády, jež byla vlastním naším cílem.

V zájmu jednoty armády a jednoty státu jsme nemohli přijmouti názor, že se má tento zákon vztahovat jen na země české. I když přihlížíme pečlivě k zvláštním potřebám Slováků, jak vyvstaly tyto potřeby z odlišného vývoje v posledních letech, navrhli jsme rozšíření působnosti zákona na celou naši republiku. Mravní a odborná měřítka musí být ovšem pro všechny důstojníky i rotmistry z povolání stejná, neboť právě v této stejnosti je nejlépe vyjádřena ona rovnost a rovnoprávnost mezí Čechy a Slováky - a tento názor našel právě mezí slovenskými kolegy oddané zastánce.

Mimo to jsme považovali za nutné zahrnout proti původnímu návrhu osnovy do tohoto zákona všechny složky našich velitelských sborů, jak se vyvinuly v různých poměrech a časových úsecích. Vztahuje se tedy podle našeho přepracování ustanovení předkládaného návrhu zákona především na důstojníky a rotmistry z povolání, kteří jimi byli již 29. září 1938, potom na příslušníky naší armády ze zahraničí a dále na ty, kteří byli zařazení k výkonu služby v době od 16. března 1939 do 4. května 1945. Posléze se tato ustanovení vztahují na ony důstojníky a rotmistry z povolání, kteří podle ustanovení zákona budou do naší armády převzati z armády bývalého slovenského státu, a konečně na ty osoby, které se staly důstojníky a rotmistry z povolání v době od 30. září 1938 do 15. března 1939. I tím - domníváme se - může tento zákon značně přispět k jednotnosti naších velitelských sboru.

Z těchto důvodů bylo nutno návrh zákona od základů přepracovat a volit pro něj i po stránce systematiky v podstatě novou formu, s čímž projevil souhlas i výbor branný. Bylo by nespravedlivé nezdůraznit, že všechny tyto naše snahy se setkaly s plným pochopením jak pana ministra národní obrany arm. gen. Svobody, tak i p. státního tajemníka gen. dr Ferjenčíka a zástupců MNO.

Pro úplnost chci ještě zdůraznit, že také ústavně-právní výbor plně sdílí stanovisko, že důstojníkem nebo rotmistrem z povolání může býti pouze ten, kdo se činně zúčastnil boje proti nepříteli, ať už na frontě domácí nebo zahraniční, jak to došlo výrazu v § 12, odst. 3 projednávané osnovy. Pouze výjimečně a pro případ naléhavé nutnosti lze povolit výjimku podle ustanovení § 13 tohoto návrhu. Toto opatření však má a musí být výjimkou, neboť jinak by i podle našeho přesvědčení byla ohrožena jednotnost, kázeň a morálka v čs. armádě.

Dáváme tímto zákonem vojenské správě nástroj, pomocí něhož může vybudovat armádu silnou mravně i odborně, demokratickou a opravdu lidovou, armádu, jež bude dobrou zbraní k ochraně národa a státu, který nikdy nepovede nespravedlivou válku.

Doporučuji tedy, aby slavné Národní shromáždění vyslovilo svůj souhlas s navrhovaným zákonem. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): K této věcí jsou přihlášení řečníci, zahájím proto rozpravu.

Přihlášeni jsou na straně "pro": pp. posl. dr Loubal, dr Zibrín a Vodička.

Dávám slovo prvému z nich, p. posl. dr Loubalovi.

Posl. dr Loubal: Paní a pánové!

Projednávaný zákon nám dává příležitost, abychom se zamyslili nad úkoly a problémy, před kterými stojí naše armáda, a abychom věnovali pozornost speciálně našemu důstojnickému sboru, jehož se právě projednávaná osnova týká. Poměr mé strany k armádě svobodné republiky byl vždycky kladný, ačkoli moje strana měla v době před první světovou válkou odmítavý poměr k tehdejší rakouskouherské armádě a tento její postoj se vyhrotil ve známém antimilitaristickém hnutí, které podstatnou měrou přispělo ke zhroucení rakousko-uherské armády. Avšak v okamžiku, kdy národ dosáhl své politické i národní samostatnosti, bylo nám samozřejmé, že musíme naší armádě dát nejenom vše, co potřebuje, ale především že musíme v národě samém vytvořit takové podmínky, aby v případě, že bude armáda povolána hájiti naši samostatnost, mohla tento svůj úkol splnit. O tom svědčí usnesení sjezdu mé strany z roku 1924, ve kterém se volá po rychlém uzákonění povinné ideové, mravní a branné výchovy lidu již od mládí v duchu humanitní demokracie Masarykovy a Benešovy, pomocí níž se mělo dospět s poměrně malými náklady a osobními oběťmi k maximální ideové, mravní a vojenské pohotovosti. Že náš postoj byl správný, o tom nás přesvědčují výsledky poslední války, která skutečně ani zdaleka nebyla jen věcí operujících armád, nýbrž věcí potenciálu celých národů, jak který a s jakým nadšením a vypětím sil dovedl nésti břímě a odpovědnost vedené války. Nemusí tedy moje strana dnes nic měniti na svém vojenském programu, poněvadž jak mravní výchova, tak i aktivní volební právo vojáků, jakož i stanovisko, že příští válka bude válkou celého národa, hlásala strana již před 22 lety.

Košický vládní program stanoví povinnost mravní a ideové výchovy vojáka. Za tím účelem jsou v naší armádě osvětoví důstojníci postaveni na velmi význačné místo. Již shora jsem uvedl, že strana tento požadavek postavila již dávno před touto válkou a má dnes k němu naprosto kladný poměr. Chtěl bych při této příležitosti k tomu poznamenat, že politická výchova armády nesmi se lišit od politického smýšlení lidu, z něhož se tvoří. Vzhledem k tomu, že občané mají aktivní i pasivní právo, kterého dosáhli již před nastoupením vojenské služby, je v zájmu státu i vnitřní hodnoty armády, aby politické výchově dorostu v duchu osvědčené humanitní demokracie Masarykovy i Benešovy byla již před vstupem do armády věnována intensivní péče, takže do armády mají přicházeti občané politicky vyhranění a vyspělí. Ideová, politická, osvětová a mravní výchova v armádě měla by vlastně vhodným způsobem doplňovat a prohlubovat výchovu předvojenskou. Musí tedy býti prováděna v duchu Národní fronty.

Jestliže je potřeba mravní výchově v armádě věnovat veškerou péči, neznamená to ovšem, že bychom zde měli upadnouti do extrémů a vidět v mravní a ideové výchově jediného rozhodujícího činitele, který by opomíjel ostatní vojensko-technické stránky výchovy vojáka. Nesmíme tedy ideové výchově věnovat ani málo místa a času, ani ji předimensovat. Armáda bude podle mého názoru tehdy statečně a úspěšně bojovat, když vojáci, to jest občané národa, budou vědět, že hájí své bytí a samostatnost své republiky, která jim zabezpečuje lidsky důstojný, kulturní, na výši stojící svobodný život, neboť branná politika se nesmí provozovat jen na vojně anebo těsně před válkou, musí se provozovat stále. Nejlepší brannou politikou je důsledná politika sociální, neboť ona zaručuje vysoký životní standard v národě a spokojenost lidu, a jedině takový lid dovede v případě svého ohrožení vydati ze sebe vše, co jen člověk dovede. (Potlesk.) Proto, chceme-li míti silnou a na své úkoly stačící armádu, nesmíme sejíti s cesty socialismu, kterou jsme se dali.

A nyní k důstojnickému sboru: Osvědčil se náš důstojnický sbor za poslední války, nebo se neosvědčil? Můžeme s klidným svědomím říci, že v celku se osvědčil. Svědči o tom řada popravených důstojníků, množství důstojníků vězněných a účastníků partyzánského a odbojového hnutí. Nezapomeneme také na skvělé výkony našich důstojníků v zahraničních armádách, ať na východě nebo na západě nebo kdekoli jinde. Jsou to slavné činy, které tito stateční příslušnici národa vepsali v jeho dějiny. Ale nesmíme si zapírat, že se také našli lidé zbabělí, a že se našli dokonce také zrádci. Jsme rádi, že je jich menšina. Ale právě tato okolnost, že v důstojnickém sboru, na který klademe daleko vyšší požadavky než na obyčejného vojáka, našli se takoví lidé, nás nutí k tomu, abychom nejenom při přebírání a tvoření nového důstojnického sboru byli přísní, nýbrž nutí nás také k tomu, abychom na důstojnický sbor nové armády kladli daleko vyšší požadavky než tomu bylo doposud. Nutno od nich požadovat, aby stáli na výši nejenom po stránce vojensko-odborné a vyrovnali se tak svou odbornou hodnotou nejlepším armádám, ale aby také plně vyhovovali po stránce ideové, politické, osvětové a mravní, poněvadž jen tak mohou rozumět ozbrojenému kolektivu, jeho smýšlení a cítěni. Jen tak mohou si získat jeho plnou důvěru a vykonat s ním za války přímo zázraky. Důstojnický sbor nesmí tvořiti zvláštní kastu ovládanou a prodchnutou duchem, který by byl cizí nebo protichůdný duchu národa. Proto dosažení důstojnické hodnosti nesmí býti vázáno jenom na školní vzděláni. Vynikajícím poddůstojníkům, zvláště těm, kteří se za války osvědčili jak v zahraniční armádě, tak i na frontě domácí, musí býti umožněno, aby se stali důstojníky. (Potlesk.) Povyšování v důstojnickém sboru budiž prováděno tak, aby bez ohledu na stáří a hodnost dostali se vpřed nejlepší z nejlepších, při čemž musí býti hodnoceny u důstojníků válečné zkušenosti a jejich nesporné zásluhy. Jsme rozhodně proti jakémukoli protekcionářství v armádě, které je nejen neomluvitelné, ale přímo zločinné, uváži-li se, že na kvalitě velitelského sboru závisí v kritických dobách osud státu a národa a závisí na něm především vítězství nebo porážka. (Potlesk.) Tomuto požadavku mohou tedy vyhověti jen důstojníci nejkvalifikovanější. Při výběru na nejvyšší a nejodpovědnější místa v armádě - místa generálská - nutno postupovati co nejsvědomitěji, nemáme-li se jednou dočkati nemilých překvapení.

Ve věcech vojenských a vojenské obrany státu nesmíme pokulhávati za druhými, nýbrž se musíme snažit o to, abychom stáli kvalitně co nejvýše. Válečné zkušenosti, i když jsou velmi dobré, na dlouhou dobu nestačí. Proto nesmí velitelský sbor ustrnouti v pohodlném konservatismu a nepřemýšlet o nových, zlepšených způsobech boje a vedení války použitím a využitím nových vynálezů, objevů a zlepšení. Zvláště konec poslední války, který přinesl nové, dosud netušené zbraně nás o tom přesvědčuje. Jiti tedy s duchem doby a pokroku je příkazem i pro armádu. Proto je tak důležitá otázka generality, důstojníků generálního štábu a velitelského sboru. Proto musí tito důstojníci po stránce politické vyspělosti, spolehlivosti a všeobecného vzdělání a rozhledu, ale především po stránce charakterové poskytovat vždy záruku, že budou - při plném respektování demokratických principů - za všech okolnosti postupovat a jednat tak, jak toho prospěch celku a jeho budoucnost vyžaduje. (Potlesk.) Proto musí za daných okolnosti hájiti zájem obrany státu proti všem, kdo by v té které době neprojevili dosti porozumění pro tyto otázky. Kdyby takto bývaly postupovaly vedoucí vojenské osobnosti Francie a Anglie před poslední válkou a včas upozorňovaly a prosazovaly důsledně u politických činitelů těchto států nutná protiopatření, nebylo by muselo k poslední válce dojíti. Proto na vedoucích místech v armádě nesmějí býti nikdy sobečtí karieristé, třeba odborně vynikající vojáci, jimž prospěch vlastní je vším, prospěch celku věci vedlejší, poslední.

Aby mohl důstojnický sbor tyto zvýšené požadavky splniti a aby se armáda stala působištěm činorodé a radostné práce, je potřeba zabezpečiti důstojnický sbor také sociálně; zbavit důstojníka existenčních starostí, zajistit mu standard úměrný jeho stavu a vzdělání, to je nejlepší investice, kterou můžeme poskytnouti na bezpečnost a samostatnost našeho státu.

Důstojnický sbor volá dnes po provedení sjednocení, které je samo o sobě velkým problémem, ale nutno je řešiti, a to rychle. Apeluji na vojenskou správu, aby zde neotálela a sjednocení důstojnického sboru co nejrychleji provedla. Jen tak dosáhneme nástupní základny pro obrovskou práci, kterou s vybudováním moderní a kvalitní armády máme.

Armáda má velký úkol zabrániti v případě konfliktu nepříteli vstup na naši půdu. V přípravě k tomuto úkolu má naše armáda velkého učitele v Rudé armádě, ale také v jiných armádách světa. Budeme se mnoho od nich učit. Německý problém není zdaleka vyřešen, nikde nemáme zaručeno, že náš odvěký nepřítel, Německo, jednou nezvedne hlavu a nebude nás znovu ohrožovat. Jsme výspou Slovanstva, jsme jeho přední stráží. Proto se budeme učit, abychom tento úkol splnili, ale při tom nechceme žádných kopií, nýbrž chceme armádu naši, československou, odpovídající duchu našeho národa (Potlesk.), armádu, která, bude-li jednou k tomu povolána, proslaví jméno českého národa tak, jako kdysi slavné Žižkovo bratrstvo. (Potlesk.)