Předseda Josef David.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, Gottier, Tymeš, Petr, Cvinček.

Členové vlády: ministři Masaryk, dr Nejedlý; státní tajemník dr Clementis.

175 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře PNS: tajemník PNS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

1. Rozprava o prohlášení pana ministra zahraničí Jana Masaryka, učiněném ve 37. schůzi dne 6. března 1946.

2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 216) o letním čase (tisk 250).

Předseda Josef David zahájil schůzi v 9 hod. 28 min.

podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda na dnešní schůzi posl. Jilemnickému, Šenšelovi, dr Horákové, Ulrichovi, dr Řehulkovi, Skaunicovi, dr Šípovi, dr Bělehrádkovi, Čihákovi, Huškovi; dodatečně na včerejší a na dnešní schůzi posl. Červenkovi, dodatečně na schůzi dne 5. března t. r. posl. dr Bunžovi, na tento týden posl. dr Chytilovi.

Klub poslanců komunistické strany Československa vyslal do výboru zásobovacího posl. Machačovou-Dostálovou za posl. Zmrhala.

Klub poslancov komunistickej strany Slovenska vyslal do výboru rozpočtového posl. dr Falťana za posl. dr Čecha, posl. Dvorína za posl. Hrušovskou, posl. dr Rohaľa-Iľkiva za posl. Trojana; do výboru informačního posl. Jeleňa za posl. Novomeského, posl. Strechaje za posl. dr Husáka; do výboru zahraničního posl. dr Iv. Horvátha za posl. Novomeského; do výboru zásobovacího posl. Mazúra za posl. dr Rohaľa-Iľkiva, posl. Daubnera za posl. Dvorína.

Klub poslanců čs. strany lidové vyslal do výboru ústavně-právního posl. inž. Janáčka za posl. dr Ducháčka.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Rozprava o prohlášení ministra zahraničí Jana Masaryka, učiněném v 37. schůzi dne 6. března t. r.

Přikročíme k rozpravě.

Lhůtu řečnickou navrhuji podle usnesení předsednictva tak, aby pro celou rozpravu činila pro 6 klubů poslanců stran Národní fronty 60 minut na každý klub a na klub ukrajinských poslanců 30 minut.

Jsou nějaké námitky proti tomuto návrhu? (Nebyly.)

Není jich.

Řečnická lhůta je tedy podle tohoto návrhu stanovena.

Přihlášeni jsou tito řečníci: pp. posl. dr Ducháček, dr Bernard, dr Múdry-Šebík, dr Ivan Horváth, Zeminová, dr Uhlíř, Novomeský, V. David, dr Pišút, Vilém Pavlík, Šabršula, Wünsch, dr Zibrín.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, p. posl. dr Ducháčkovi.

Posl. dr Ducháček (uvítán potleskem poslanců čs. strany lidové): Slavná sněmovno!

Jen státy skutečné nezávislé a v každém směru svrchované a svobodné mohou diskutovat o vlastní politice zahraniční. Vasalové nebo národy jinak zotročené či porobené nemají vlastní politiky zahraniční, nýbrž jejich zahraniční politika je pohlcována zotročovatelem a vykonávána jeho orgány.

Když 15. března 1939 Československo padlo, jedním z prvních opatření, která proti nám nacistická říše provedla, bylo zrušit všechny naše zastupitelské úřady v cizině, zrušit naše ministerstvo zahraničních věcí a prohlásit, že od 15. března 1939 na dalších tisíc let bude Berlín tak laskav a bude dělat zahraniční politiku za český a slovenský lid. Bylo proto šťastnou shodou okolností, že právě v předvečer narozenin zakladatele našeho plně samostatného a nezávislého státu, presidenta T. G. Masaryka, mohl nám jeho syn Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí, podat zprávu o naší zahraniční politice. Zahraniční politika vedle samostatné armády je nejtypičtějším znakem státní svrchovanosti.

V tom, že předevčírem nám tu ministr zahraničních věci podal výklad o naší politice mezinárodní, i v tom, že o jeho výkladu můžeme kriticky diskutovat, lze vidět další radostnou ukázku toho, jak plná je naše svoboda a jak úplná je naše nezávislost, za niž tolik našich lidí bylo umučeno, za kterou tolik našich letců a vojáků padlo smrtí hrdinů.

Obor naší zahraniční politiky byl ovšem vedle naší politiky vojenské hlavní činností Šrámkovy vlády v zahraničí. Šlo v podstatě o to, vrátit do společenství národů plně uznané předmnichovské Československo ve starých hranicích, pokud možno posílené spojeneckými a hospodářskými dohodami se spojenci.

Pan ministr Masaryk nám vyložil, jak obtížné bylo však toto budování, jak kamének ke kaménku byl skládán, pracně, namáhavě, jak jen pomalu jsme se dostávali z mnichovského bahna. Od uznání národního výboru v Paříži přes uznání řádné vlády k aktu svrchované naší politiky, jakým bylo na př. uzavření československo-sovětské smlouvy, vedla svízelná cesta. Bylo k tomu třeba nevšedního úsilí, pomoci všech našich přátel na západě, zejména v oněch smutných letech 1939 až 1940. K získávání těchto sympatií a pak konkretní pomoci měl skutečně vzácné a výjimečné předpoklady ministr Masaryk. Jeho oblíbenost ve světě, jeho vzácný dar osobního styku vine se jako červená niť každým naším mezinárodním úspěchem, každou smlouvou a dohodou, která byla v letech 1939 až 1946 uzavřena. A těch dohod a smluv bylo, jak víte, velice mnoho.

Je opravdu mimořádným zjevem, že ministr zahraničních věcí podává výklad o údobí tak dlouhém. Měli jsme svrchovanou zahraniční politiku, dělali jsme ji, uzavírali jsme smlouvy a dohody, ale to vše se dálo bez parlamentu. Proto výklad p. ministra Masaryka není jen informativním výkladem o tom, co a jak jsme v cizině dělali, nýbrž také účtem, který má Prozatímní Národní shromáždění schválit. Smlouvy a dohody, ať už jde o spojenectví se Sovětským svazem nebo o dohodu s UNRRA, které nám vláda ze zahraničí přinesla, jsou tak nesporně kladné, že nelze pochybovat o tom, že Národní shromáždění výklad zahraničního ministra schválí. Nicméně pokládám za nutné říci, že čs. strana lidová vysloví při hlasování s výkladem a činností Masarykovou plný a vděčný souhlas. (Potlesk.)

Ve svém výkladu mluvil ovšem ministr zahraničních věcí o velice dlouhém úseku naší zahraniční politiky. Nebylo mu možno vyjmenovat všechny etapy naší zahraniční činnosti jednu po druhé. Jak sám řekl, omezil se vlastně na dobu od r. 1940, kdy se po pádu Francie stal naším zahraničním ministrem. Údobí naší zahraniční práce v Paříži v letech 1939 a 1940 bylo v jeho exposé naznačeno jen zcela letmo. Dovolte, abych jako přímý účastník onoho údobí v Paříži připojil k ministrovu výkladu několik poznámek.

Pařížské údobí naší zahraniční politiky je podle mého soudu základem, z něhož vyrůstají všechny pozdější naše úspěchy a práce. Roky 1939 a 1940 v Paříži byly nejtěžším a nejsvízelnějším údobím naší zahraniční činnosti. Ve Francii vedl po vypuknutí války zahraniční politiku spolupodpisovatel mnichovského diktátu, Daladier, v Anglii stál v čele rovněž spolupodpisovatel Mnichova, Chamberlain. Zbývající dva jejich mnichovští partneři, Mussolini a Hitler, byli na vrcholu moci. Byla to zlá atmosféra ve světě, a přes to i v této ještě mnichovské Francii díky velkému příteli našeho národa, gen. Faucherovi, bylo dosaženo, že byla podepsána dohoda o znovuzřízení čs. armády na půdě Francie. Byl to veliký úspěch, byl to zárodek všech pozdějších našich branných sil. Československo, dočasně smazané s diplomatické mapy Evropy, dostalo se touto první dohodou, podepsanou v září 1939, aspoň v mlhavých obrysech opět na mapu Evropy. Zřízení armády položilo ovšem nový problém: komu bude v politickém směru tato obnovená armáda podléhat? Ve smlouvě se pravilo, že bude podléhat československé vládě. Když však bylo jednání o ustavení zahraniční vlády československé v Paříži zahájeno, ukázalo se, že Daladierova vláda nehodlá ustavení čs. vlády podporovat. Tehdy se dokonce vyskytl plán, podrobit celou naší armádu tehdejšímu čs. vyslanci v Paříži, Štefanu Osuskému. Lze vyslovit dohad, že na tomto franocuzském podnětu nebyl vyslanec Osuský bez vlivu.

Za této obtížné situace byl na podnět ministra dr Ripky pozván z Londýna do Paříže Msgre dr Šrámek, aby svým vlivem a znalostmi pomohl československé věci ze slepé uličky, kam se na francouzské půdě dostala. Msgre Šrámek, který se po svízelném úniku přes polské hranice sotva dostal do Londýna, neváhal a okamžitě do Paříže přijel. Situace byla tehdy kritická. Jednání o vytvoření ústředního orgánu zahraničního odboje zdálo se ztroskotávat o zlou vůli francouzských mnichováků a o t. zv. vyslaneckou teorii. - Jen několik slov o ní.

Vyslanec Osuský začínal totiž razit teorii, že vyslanci jsou povoláni k tomu, aby vedli zahraniční odboj. Jsou prý představiteli republiky podle práva, ztělesňují právní a mezinárodní pojem republiky, zatím co dr Beneš je prý pouhý soukromník, který se na podzim 1939 presidentství vzdal a proto nemůže stát v čele odboje. Tato vyslanecká teorie se ovšem opírala o kontinuitu druhé republiky - a v tom byla správná. Vyslanci, kteří chtěli hnát před vánocemi 1938 presidenta Beneše před Národní soud, byli skutečně ztělesněním druhé republiky, to jest nemocného, kolaborantstvím a zradou prolezlého státu. Msgre Šrámek dal se tehdy do svízelného jednání. Musel bojovat na zahraničním ministerstvu francouzském nejen s duchem Mnichova, nýbrž i s duchem druhé republiky. Nakonec se mu podařilo získat souhlas, aby si Čechoslováci vytvořili místo řádné vlády aspoň Národní výbor, kterému by se dostalo mezinárodního uznání, kterému by podléhala nově se budující armáda a který by měl některé znaky vládního orgánu. Ještě v poslední chvíli snažil se mnichovský duch zabránit, aby se aspoň do čela tohoto Národního výboru nedostal president Beneš. Bylo dokonce nabízeno Msgre dr Šrámkovi, aby se sám stal předsedou tohoto výboru, zatím co by dr Beneš byl jen prostým členem. Ačkoliv se i leckde s československé strany naznačovalo, že Národní výbor bez dr Beneše a v čele s Msgre Šrámkem by byl lepší než žádný Národní výbor, Msgre Šrámek neuhnul a neváhal prohlásit na francouzském ministerstvu zahraničních věcí, nebude-li dr Beneš v čele Národního výboru, že přeruší vůbec jednání a že se myšlenky Národního výboru vzdáme. Msgre Šrámek prosadil nakonec svou. Dr Beneš stal se předsedou Národního výboru a úřadujícím místopředsedou v Paříži stal se Msgre Šrámek. Šrámek zůstal věren nejen sobě, ale ovšem též přání československého lidu, který na rozdíl od vyslanecké teorie nebudoval svůj domácí a zahraniční odboj na kontinuitě druhé republiky, nýbrž na kontinuitě republiky první. Šrámek řekl po příjezdu z Polska do Londýna v říjnu 1939: "Pane presidente, my jsme si Vás zvolili, ale nesesadili. Proto jste naší hlavou dále." Tato Šrámkova devisa stala se vlastně základem naší koncepce v zahraničí.

Jen poznámkou bych ještě uvedl, že francouzská averse a téměř veto proti dr Benešovi v tehdejší době mělo zvláštní příčinu. Mussolini totiž vzkázal tehdy Mnichovákům, že by si nepřál, aby dr Beneš byl v čele Národního výboru. Tehdejší Francie, která měla zájem na italské neutralitě, chtěla tomuto fašistickému gangsteru vyhovět. Dnes arci, kdy máme vlastní stát a presidenta dr Beneše opět na Hradčanech, lze téměř s úsměvem hovořit o oněch svízelných, opravdu temných chvílích našeho boje za znovunabytí plného mezinárodního uznání.

Připomínám-li všechnu tuto trochu už vzdálenou historii, nečiním tak jen proto, abych zdůraznil zásluhy Msgre dra Šrámka, ale také abych ukázal, jak naše zahraniční politika byla vždy důsledně demokratická, t. j. nesnažila se jen o politiku přátelství a spojenectví s demokratickými státy, ale snažila se též o to, aby její vnitřní náplň byla v souladu s přáním demokratického, presidentu Benešovi věrného našeho lidu. (Potlesk.)

V celé své zahraniční práci vycházela čs. vláda důsledně z první republiky, zatím co Prchalovci, Osuští a jiní vymýšleli umělé teorie, opírající se o Háchovu republiku. Ve zmatku tehdejší doby, při různých těch námluvách a nátlaku, který byl se strany mnichováků a polomnichováků vyvinován, je velkou zásluhou onoho údobí pařížského Národního výboru, že politici jako Šrámek, Ripka, Slávik a ostatní v té době tak pevně dovedli v onom nepříznivém ovzduší uhájit základní demokratickou linii naší zahraniční činnosti a politiky, to je linii benešovskou proti háchovské, lini demokratickou proti mnichovské, linii čistou a slušnou proti intrikám a nepoctivostem. (Potlesk.) Z tohoto čistého základu, z tohoto základního ujasnění, umožněného právě konfliktem obou protichůdných směrů, pramení podle mého soudu všechny pozdější naše úspěchy, jichž jsme dosahovali v prostředí už daleko vyčištěnějším, neboť jsme při jednání později už měli proti sobě Anglii nemnichovskou, protože Churchillovu, Francii obrozenou, protože de Gaullovu, a ovšem dvě velmoci, které s Mnichovem neměly nikdy nic společného, Sovětský svaz a Ameriku.

Vraceje se k vlastnímu výkladu pana ministra Masaryka chtěl bych zdůraznit ještě jeho další stránku, která z něho činí výklad opravdu výjimečný. Nejen to, že je to výklad zahrnující 6 let naší zahraniční politiky, nejen to, že je to výklad ministra, který prováděl čs. zahraniční politiku v cizině a dovedl ji uchránit ode všech lokálních vlivů, aby byla tak ryze československá, jakoby byla prováděna z Černínského paláce, ale také pro naprosto nové mezinárodní seskupení je Masarykův výklad něčím v naší politice naprosto novým.

Zahraniční politika není nějaká abstraktní věc, která existuje mimo čas a prostor. Vyvíjí se s dobou, je měněna a přetvářena podle změn v sousedství a v celkové politice mezinárodní. Pravda, nic se nezměnilo na některých zásadních základnách naší politiky: naše politika bude vždy politikou slušnou, demokratickou, nesobeckou, vždy budeme mít na zřeteli prospěch obecný, neboť věříme, že pracujíce pro mír a prospěch všech pracujeme nejlépe též pro naše zájmy. Masaryk a Beneš vytvořili výraznou koncepci naší zahraniční politiky, která spočívá v tom, že vlastní národní zájem spojujeme se zájmem obecným a chápeme jej jako jeho nedílnou část. Nic se také nezměnilo na jiné konstantě v naší zahraniční politice, t. j. na naší zeměpisné poloze. Československo nadále zůstává klíčovým státem na křižovatce evropských cest, zájmů a záměrů. Svět snad pochopil - abych použil slov starého Bismarcka v novém odění - že nikdo nemůže být skutečným pánem a tyranem Evropy, dokud je český lid pánem Čech. Nic se nezměnilo na tom, že z Brna do Paříže je stejně daleko jako do sovětské Oděsy. Nicméně když dnes po prvé po osmi letech smějí zástupcové čs. lidu opět diskutovat o zahraniční politice, je třeba si uvědomit, že ministr Masaryk - na rozdíl od svých slavných předchůdců dr Beneše a dr Krofty - mluví o čs. politice, která je po této válce zasazena do zcela jiného, nového zeměpisného prostředí. Náš národ, oddělený od moře, žijící na zvláště citlivém místě v Evropě, od nepaměti toužil po přímém a bezprostředním sousedství s přátelskou velmocí. Úkol našeho státu nebyl vždy zcela úměrný našemu počtu, síle a nebezpečí, kterému je nám čelit. Obklopeni málo přátelskými sousedy se severu a jihu, sousedili jsme vždy s jedinou velmocí, s německou říší, ohrožující naši bezpečnost a rozvoj po tisíciletí. Instinktivně jsme hledali vždy ochranu u jiných, vzdálenějších velmocí. Měli jsme proto po poslední válce spojeneckou smlouvu s Francií, přátelskou velmocí, od nás však oddělenou německým koridorem. Teprve po této válce stáváme se po prvé v dějinách sousedy nám přátelsky nakloněné velmoci ruské. To je historická, radikální změna v našem postavení, jejíž dosah není u nás snad plně ještě domyšlen. Jinou radikální a v pravdě historickou změnou je, jak správně a výstižně řekl pan ministr, posunutí Polska na západ a včlenění průmyslového Horního Slezska do jeho hranic. To bude rovněž - jak řekl min. Masaryk - hluboce působit na celou politiku tohoto státu a tím i na naše hospodářské styky.

A tak vedle tradičního přátelství k Rusku a vedle politického a vojenského zájmu našeho i toto nové hraniční seskupení mělo přirozeně silný vliv na naše přání uzavřít se sovětským Ruskem spojeneckou a přátelskou smlouvu, která by se později mohla stát smlouvou trojdílnou, t. j. rusko-polsko-československým valem proti německému Drang nach Osten. Smlouvu podařilo se uzavřít, jak známo, dlouho před koncem války, v prosinci 1943. Po prvé v dějinách nejsme tedy už přímo ohrožováni. Po prvé v dějinách nevisí nad každým naším počinem, nad každou naší investicí, nad každým naším hospodářským plánem stín pochyb, zda nám výbojné Německo vůbec dovolí sklidit ovoce naší práce. Není proto frází, jestliže říkáme, že naše spojenectví se Sovětským svazem je pilířem naší zahraniční politiky. (Potlesk.) Který jiný pilíř, neměl-li by být vytvořen z papíru, bychom vůbec mohli mít? Naše smlouva se Sovětským svazem zaručuje nám okamžitou pomoc Rudé armády pro případ ohrožení. Tento smluvní závazek opírá se o společné zájmy zarazit jakoukoli obnovu německého Drang nach Osten a o základy věrného přátelství a slovanské příbuznosti.