Smlouva s bratrským Ruskem, která je základem naší zahraniční a vojenské politiky, je ovšem též výrazem společných našich snah a zájmů. Neboť jen smlouva, na níž oba partneři mají zájem, má opravdu trvalou cenu a hodnotu. Zájem i závazky jsou proto oboustranné. Ukázalo se to také tím, že Sovětský svaz neváhal podepsat smlouvu s vládou v emigraci, neboť tak plnou důvěru měl ve Šrámkovu vládu, že vyjadřuje opravdu vůli všeho našeho lidu. Sovětský svaz má přirozeně zájem na smlouvě s Československem, neboť si plně uvědomuje význam našeho klíčového postavení. Když padly na podzim v r. 1938 naše pevnosti, neotevřely se tím brány německé armádě k pochodu jen na Paříž a Brusel, ale také ke Stalingradu a Moskvě. Náš pak zájem na smlouvě s mocným Ruskem je, myslím, zbytečno rozebírat. Je jasný a v sousedství Německa přímo do očí bijící.

Proto čs. strana lidová, jejíž předseda tak významným podílem přispěl k tomu, že smlouva s Ruskem přes některé pochyby západního světa byla uzavřena ještě před koncem války, plně souhlasí s tím, aby toto spojenectví s Ruskem nebylo předmětem stranických diskusí, nebo aby nebylo dokonce zatahováno do předvolební kampaně. (Potlesk.) Spojenectví s Ruskem je věcí všech stran Národní fronty, je výsledkem jejich společného úsilí, je věcí celého národa, nikoli jedné strany. Je-li smlouva věcí společnou, jsou také zásluhy za tuto smlouvu věcí společnou. Žádná strana nemá právo připisovat si výhradní podíl na této smlouvě. Smlouvu připravila a projednala Šrámkova vláda v Londýně. (Potlesk poslanců strany lidové.) V této vládě sice nebyli komunisté a nemají tudíž přímého podílu na smlouvě, nicméně komunisté spolupracovali s vládou v rámci Státní rady, a politici, kteří emigrovali do Moskvy, jistě také napomohli zdárnému průběhu jednání svými rozhovory se sovětskými činiteli. Tedy ačkoli komunisté nebyli ve vládě, která smlouvu projednala a uzavřela, je zásluha za uzavření této historické smlouvy opravdu společná nám všem, všem stranám Národní fronty. Ostatně - to soutěžení v zásluhách o smlouvu se Sovětským svazem není v podstatě rysem chorobným. Vždyť to jen ukazuje a znovu potvrzuje, jak za touto smlouvou stojí opravdu všechen lid této země.

Smlouvu se Sovětským svazem nechápeme ovšem jen jako sobecky zaměřenou na obranu naší vlastní bezpečnosti. Jak vyplývá z výkladu pana ministra Masaryka, my vždy pojímáme svou politiku jako službu všeobecnému míru. Proto i svou smlouvu s Ruskem, která nás posiluje a která z naší země činí silnou baštu míru a cenného partnera mezinárodního, chápeme jako součást onoho bezpečnostního systému. Proto je nám smlouva s Ruskem nikoli zábranou, nýbrž naopak pobídkou k tomu, abychom obnovovali a prohlubovali svoje tradiční srdečné vztahy k západním demokraciím. (Potlesk.)

Válka položila i tyto naše vztahy na zcela nové základy. Když Šrámkův Národní výbor z rozpadávající se Francie odejel do Anglie, byl to veliký akt víry v houževnatost a hrdinskost Anglie. Šrámkova vláda šla tam, kde byl boj, kde bylo nebezpečí, ale kde byla také naděje na vítězství nad silami temna. Tento projev důvěry ve Velkou Britannii, která tehdy v létě 1940 stála zcela osamocena bez pomoci proti přívalu vítězících německých armád, vytvořil mezi naší zemí a Anglií zcela nové vztahy. A pak těch 5 let, kdy Šrámkova vláda s ostatními emigračními vládami žila a pracovala v bombardovaném a těžce ohrožovaném Londýně, vytvořila nejen zcela nové vztahy a přátelství mezi britskou a československou vládou, mezi britskými a československými diplomaty, ale také mezi nejširšími vrstvami britského a československého lidu. Vyslovujeme naději, že toto přátelství bude základem, z něhož se bude z obou stran vycházet při projednávání důležitých otázek obchodně-politických, kulturních a obecně hospodářských, zejména pak při uplatňování nároků, týkajících se investic v našem nyní znárodněném průmyslu.

Podobně zcela nové vztahy vznikly za této války a po ní mezi Američany a námi. Sympatie mezi oběma demokraciemi tu byly ovšem vždy. Nikdy jsme nezapomněli úlohy, které při našem prvním osvobození hrál president Wilson, podobně jako za nynější války zesnulý veliký president Roosevelt. Nezapomněli jsme též nikdy, že to bylo na americké půdě, kde za poslední války bylo vyhlášeno právo českého a slovenského lidu na samostatný stát. Nicméně tato válka kromě oživení těchto starých sympatií přinesla nové konkretní podněty k prohloubení americko-československého přátelství: západní část republiky byla osvobozena americkými divisemi. Jsme za to vděčni a doufáme, že společně prožitá radost z konce války a z osvobození zůstane trvalým poutem mezi oběma demokraciemi. (Potlesk.) Na pěknou řádku let máme za sousedy - ač to zní jako zeměpisný nesmysl - Ameriku. V Bavorsku a části Rakouska zůstanou delší dobu američtí činitelé a my s nimi musíme počítat jak v naší hospodářské, tak dopravní politice. Vyslovujeme naději, že pan ministr zahraničních věcí a jeho úřad vyvinou všechno patřičné úsilí, aby tyto s námi sousedící americké autority s plným pochopením sledovaly naše rekonstrukční snahy, zejména naše obtíže dopravní, které u nás, jako u státu odkázaného jen na vnitrozemské spoje, jsou alfou a omegou hospodářské rekonstrukce. Zejména naše přímé spojení přes americké pásmo s Francií a německými přístavy zasluhuje zvláštní péče a pozornosti se strany ministerstva zahraničních věcí, neboť až do nedávné doby nebyl tento dopravní problém zcela uspokojivě řešen.

S velmocí zeměpisně nám na západě nejbližší, s Francií, postavili jsme dík Šrámkově vládě naše vztahy na zcela nové základy dlouho před koncem této války. Ve výměně dopisů mezi Msgrem Šrámkem a gen. de Gaulle o výročí Mnichova v r. 1942 Francie se slavnostně zřekla Mnichova a vyslovila se pro předmnichovské hranice. Tím byl stín, který na našich stycích lpěl od r. 1938, výměnou dopisů mezi Šrámkovou vládou a de Gaulleovým Výborem definitivně odklizen. S novou lidovou Francií, která se zřekla Mnichova nejen diplomaticky, ale která také vnitropoliticky zúčtovala s Lavaly a Pétainy, Flandiny a Bonnety, strůjci našeho pádu a francouzské porážky, budeme jistě v nejsrdečnějších vztazích. Vždyť nás konec konců spojuje, podobně jako s Ruskem, jedno společné nebezpečí, pod nímž Francie od r. 1870 tolikrát krvácela a trpěla a ztrácela nejlepší svoje syny. Německo a nebezpečí, které Němci znamenají, je a zůstane pojítkem mezi oběma sesterskými demokraciemi. Jako Francie jistě chápe náš požadavek odsunu Němců a v plném rozsahu si uvědomuje, co to znamená pro naši bezpečnost, tak zase my dobře chápeme francouzské zájmy v Poruří a Porýní. Obě naše země příliš trpěly, než aby z velkého utrpení nevyvodily všechny potřebné důsledky.

Nebylo též náhodou, že na organisaci Spojených národů jsme se s francouzským ministrem zahraničních věcí, velkým přítelem našeho národa George Bidaultem (Potlesk poslanců čs. strany lidové.), sešli na společné platformě, když šlo o otázku fašistického Španělska. Samozřejmě Francie cítí toto nebezpečí ještě snad zřetelněji než my. Sousední Španělsko pod vedením gen. Franca v ono osudné léto 1940 hrozilo ubíjené Francii ultimatem ve chvíli, kdy Mussolini zrádně vrážel Francii dýku do zad.

Jako delegát československé vlády, jako důsledný demokrat a lidovec byl jsem šťasten, že jsem mohl přispět k tomu, aby Spojené národy odsoudily Francův režim a vyvinuly dnešní kampaň, která má vést k odstranění Francova režimu a k návratu demokracie a republiky španělskému lidu. Nebylo by proto třeba, aby strana lidová i na tomto foru ještě jednou zdůrazňovala, že pokládá fašistický režim ve Španělsku, vybudovaný s pomocí německých a italských bodáků, postavený na zříceninách zmučeného katolického baskického městečka Guerniky, udržovaný s pomocí koncentračních táborů a poprav, za nepřítele č. 1 pro svobodu, demokracii a mír. Řeč, kterou jsem pronesl jako vládní delegát na valném shromáždění Spojených národů v Londýně, byla rovněž výrazem hlubokého přesvědčení strany lidové, že v dnešním světě, kdy tak jasně mír a demokracie jsou nedělitelny, nesmí nikdy najít útočiště fašismus a totalismus, ať se kryje za jakoukoliv masku. (Potlesk.) Skutečnost, že 48 spojených národů odsoudilo Francův režim, není neposlední příčinou, proč demokratický svět a my s ním vzhlížíme s nadějí a důvěrou na práci v Organisaci Spojených národů. V této Organisaci - na rozdíl od Společnosti národů - jsou členy všechny velmoci, i Rusko a Amerika, které nebyly v Ženevě. Tato Organisace patřičně přihlíží k hospodářským problémům, které nejčastěji bývají pravou příčinou válečných výbojů a útoků. Spojené národy mají také prostředky a vojenskou moc zakročit ve prospěch míru. To jsou zhruba důvody, pro které strana lidová bude podporovat i v naší veřejnosti myšlenku Spojených národů, neboť věří, že je to vhodná organisace k tomu, aby svět naučila, že nad námi všemi je právní řád, jemuž nakonec jsou podrobeni a mají sloužiti všichni, velmoci i malé státy. Přijímáme vedoucí a odpovědné postavení velmocí v Organisaci Spojených národů v předpokladu ovšem, že jde o skutečné odpovědné duchovní vůdcovství a nikoliv o diktát.

Ona partie projevu pana ministra Masaryka, v níž mluvil o našich vztazích k Polsku, Maďarsku a Vatikánu, byla zvlášť pozorně vyslechnuta. Rozumíme plně tomu, že jednání s Polskem nebyla ještě skončena. Je nám ovšem jasno, že se s československé strany ve věcech repatriace a sociální pomoci polským občanům udělalo tolik, že snad v minulých měsících mohlo býti s polské strany větší porozumění pro naše obtíže dopravní a surovinové. Lituji, že se nám nedostalo jasné informace a odpovědi na mou otázku, položenou zde v Prozatímním Národním shromáždění již 30. října 1945, zda je pravda, že polské železnice odmítaly dopravovat švédskou rudu a vzájemnou hospodářskou pomoc ze Sovětského svazu přes své území do Československa, zatím co naše železnice byly přetíženy dopravou tisíců zavlečených polských občanů zpět do Polska. Nebudu rozvádět ani tuto otázku, ani otázku našich neměnných hranic na Těšínsku, od nichž žádná československá vláda nemůže a nesmí pochopitelně ustoupit v předpokladu, že ministrem Masarykem vyslovená naděje ve zdárný průběh jednání jest odůvodněna nikoliv jen naší dobrou vůlí, nýbrž též dobrou vůlí se strany polské. (Potlesk.)

Pokud jde o Maďarsko, je zbytečno zakrývat zklamání české a slovenské veřejnosti, že za tak dlouhou dobu bylo tak málo dosaženo. I tomu málu - to jest výměně Slováků z Maďarska za odpovídající počet Maďarů ze Slovenska - nezdá se dostávat s obou stran, československé a maďarské, totožného výkladu. Příznačné v tomto směru bylo prohlášení maďarského ministra zahraničních věcí Győngyősiho, učiněné za návštěvy státního tajemníka dr Clementise v Pešti při podpisu maďarsko-československé dohody. Tehdy na př. prohlásil, že maďarská vláda zaujme k částečné výměně obyvatelstva positivní stanovisko, ale v témže projevu maďarský ministr zahraničních věcí zároveň odsoudil výměnu obyvatelstva jako nedemokratickou a nelidskou. V odpovědi zdůraznil státní tajemník dr Clementis pochopitelně opak. Jak vidět, Maďarsko nepřispívá ještě plně k vytvoření klidného ovzduší, jak by mělo, to jest tím, že by se definitivně a otevřeně odtáhlo od oné osudné politiky fašisticko-feudálního Maďarska, pro něž maďarské menšiny mimo hranice státu byly vždy vítaným, využívaným a zneužívaným argumentem pro revisní kampaň proti Československu. Je-li dohoda o výměně opravdu jen začátkem definitivního řešení maďarské menšiny u nás, bylo by možné ji vítat. Mělo-li by však zůstat jen na tom, byla by nedávno podepsaná dohoda jen velmi chatrnou náplastí na rozjitřené rány Slovenska, které podobně jako země české touží po ryze slovanském rázu svých měst a vsí. (Potlesk.)

Naděje, které vyslovil pan ministr v rychlé prohloubení našich styků s Vatikánem, upřímně vítáme. Domníváme se, že brzké nahrazení dnešního zastoupení prostřednictvím chargé d'affaires, vyslání československého vyslance k Vatikánu a přidělení nuncia v Praze by mohlo naději panem ministrem vyslovenou uvést ve skutečnost a napravit dnešní nikoliv plně uspokojivý vztah vzájemných styků.

Mluvě o vyslání nových vyslanců nemohu se nezmíniti o oné pasáži ministrovy řeči, kde sněmovně je slíbeno přijímání mladých a schopných lidí do zahraniční služby. Vřele tento úmysl vítáme. Naše diplomacie potřebuje omlazení, je potřebí vychovat si nové kádry. V této souvislosti bych doporučoval brzkou výměnu všech těch našich diplomatů a úředníků, kteří byli dlouhou dobu v cizině. Jejich dlouhý pobyt byl samozřejmě trváním války nadměrně prodloužen. Tito diplomatičtí úředníci a zástupci nemohou dost dobře informovat cizinu a tlumočit naše zájmy a vůbec zastupovat zemi, které vlastně plně neznají. Ani za normálních okolností, kdy je pravidelný a bezvadný poštovní a telegrafní styk, není dobře, aby naši diplomatičtí zástupci dleli příliš dlouhou dobu mimo vlast. Proto dnes, kdy naše republika prošla tolika základními změnami, kdy se změnilo nazírání našeho lidu pod vlivem války, utrpení a útlaku, kdy náš národ prošel úspěšnou vnitřní revolucí, kdy naši úředníci v cizině žili šest let naprosto odloučeni od naší problematiky, nemohou se zhostit dobře svého úkolu, jestliže nejsou plně sžiti s problémy a názory v dnešní naší republice. Je nebezpečné, aby naši úředníci žili v představách první republiky, nebo dokonce druhé republiky, zatím co doma máme už republiku třetí, která se v tolika věcech liší od republik minulých.

Zneklidňující částí ministrovy řeči je zmínka o zřizování sociálních, kulturních a obchodních přidělenců, které nebude vysílat ministerstvo zahraničních věcí, nýbrž jednotlivé resorty sociální, zahraniční obchod a ministerstvo informací. Bude to podle mého názoru na úkor jednotnosti zahraničního zastoupení. Vždyť po poslední válce se s tím už také začínalo a po nabytých zkušenostech se od věci právem upustilo. Proč se v době, kdy máme šetřit, pouštíme do nového experimentu, aby si každý resort vysílal do ciziny svoje zástupce? Jak se srovnává s ohlašovanými úsporami toto rozhazování peněz na přidělence, jejichž vysílání je odůvodněno spíše prestižem resortů než věcnými důvody? (Potlesk.) Je nebezpečí, že dospějeme nakonec k tomu, že si všechna ministerstva budou vysílat svoje přidělence zemědělské, průmyslové, sociální, finanční, kulturní, školské, policejní a třebas i poštovní a zdravotní - a nač pak bude ministerstvo zahraničních věcí, jež má vůči cizině zastupovat všechny resorty a diplomaticky věci projednávat, t. j. tlumočit vhodnou formou zájmy celé republiky? Prosím pana ministra věcí zahraničních, aby tuto otázku z důvodů věcných i úsporných znovu s příslušnými resorty probral a uvážil. V každém případě si strana lidová reservuje vyjádřit stanovisko k této věci ještě v rozpravě o rozpočtu. Pan ministr Masaryk ohlásil ve svém výkladu, že bude odsunuto 2 ³/₄ mil. Němců do sovětského a amerického pásma v Německu. Postrádám v jeho výkladu sdělení, proč nejsou Němci odsunováni též do sovětského pásma a proč jsou odsunováni jen do pásma amerického. Sněmovna by jistě byla povděčna za sdělení, zda se tak neděje pro ledabylost nebo nepřipravenost československých orgánů. Nejsou-li sovětské úřady, přetížené prací, připraveny k recepci našich Němců, dobrá, ale bylo by neodpustitelné, kdyby vina byla na naší straně. Strana lidová považuje odsun Němců za vpravdě historický úspěch, který se svým významem řadí hned vedle úspěšného uzavření dohody s SSSR. Proradná menšina, která soustavně rozhlodávala naši bezpečnost a byla vždy předvojem výbojného pangermanismu, od nás mizí a zmizí docela.

Za tento úspěch jsme povinni velkým vděkem Šrámkově vládě, která věc připravila a projednala se všemi našimi spojenci. Už dávno v Londýně nám bylo jasno, že odsun Němců není jen naší vnitřní věcí, nýbrž že se musí stát předmětem dohody s hlavními našimi spojenci. Bylo jasno, že nelze 3 mil. Němců ani pobít, ani odsunout do vzduchoprázdna, bylo zřejmé, že bude je třeba odsunout do říše, která bude obsazena spojeneckými vojsky. Bez dohody a porozumění s nimi to nebylo možné. Proto kladly-li později sovětské a americké úřady jako podmínku, že odsun bude proveden lidsky a organisovaně, přimlouvala se strana lidová za to, aby tomu tak bylo. Záleželo na tom, abychom se Němců zbavili co nejrychleji.

Dovolte mně, abych při této příležitosti vzpomněl politika, který vedle presidenta Beneše a Msgre Šrámka na tomto plánu odsunu Němců měl významný podíl. Je to pan ministr dr Ripka. (Potlesk.) Byl jsem od podzimu r. 1938 jeho blízkým spolupracovníkem. Ministr Ripka, jak známo, vyvodil všechny důsledky z Mnichova a odešel z Československa do ciziny, aby pracoval s presidentem Benešem, již v říjnu 1938, tedy jako první politický exulant. Od října 1938 stál jsem mu po boku, vím tedy, že od vypuknutí války v září 1939 v rozhovorech s presidentem Benešem ministr Ripka pracoval na otázce odsunu Němců, pokládaje válku, která právě vypukla, za opravdu historickou příležitost vyčistit naše země od proradné německé přítěže.

Když v létě 1942 se dostala otázka odsunu Němců do stadia důvěrných rozhovorů s našimi třemi hlavními spojenci, použil ministr Ripka okolnosti, že byl tehdy Anglií a Francií likvidován mnichovský diktát, a pronesl dne 7. října 1942 veřejný projev v Britsko-československém klubu v Londýně. Tento projev opakoval pak ještě ve Svazu československých legionářů dne 14. října 1942. V tomto veřejném projevu jasně řekl, jakým směrem se nesou úvahy československé vlády, týkající se našich Němců. Bylo třeba tehdy začít veřejně připravovat světové mínění na náš požadavek, který byl už diskutován důvěrnou diplomatickou cestou delší dobu. Dovolte, abych při této příležitosti ocitoval několik slov z tehdejšího projevu Ripkova. Pravil tehdy: "Náš vlastní zájem se shoduje se zájmy našich, zejména velmocenských spojenců, aby se tato otázka řešila po válce takovým způsobem, že by se už nikdy nemohla stát vítanou záminkou k cílům německé světovládné rozpínavosti. Proto při praktickém řešení tohoto vnitropolitického problému především budeme mít na mysli, abychom odklidili toto nebezpečenství, které se v něm skrývá. Od minulého století nositelem a propagátorem pangermánské ideje mezi Němci z českých zemí byla německá velká i malá buržoasie, zámožná třída selská a německá inteligence. Síla a přitažlivost pangermánské ideje, záměrně pěstující nenávist a pohrdání zejména ke Slovanům, byla tak mocná, že nakazila i sedláky, ba i část socialisticky orientovaného dělnictva. To všechno dostatečně ospravedlňuje snahu, aby se s živly, které jsou v posledním století nositeli a podporovateli německých dobyvačně výbojných plánů... po této válce naložilo tak, že by navždy bylo znemožněno, aby se to, co se stalo v této válce, nikdy už za žádných okolností nemohlo opakovati." (Predsedníctvo prevzal podpredseda Gottier.)

Od tohoto projevu, tedy od října 1942, byla otázka našich Němců v Londýně diskutována každý měsíc otevřeněji a jasněji. Všechny složky Národní fronty koncem r. 1943 s touto linií nakonec plně souhlasily, a je proto odsun Němců nakonec výsledkem společného úsilí všech složek a stran Národní fronty. Nikoho z tohoto úspěchu nebudeme vylučovat, i když je pravda, že na příklad strana komunistická neměla v této věci v letech 1939, 1940 a 1941 představy tak jednoznačné a tak nesmlouvavě slovanské jako dnes. Nicméně pokládám za naprosté falšování historie a vytváření legend, jež neváhám nazvat předvolebními, když právě strana komunistická tvrdí, že má výjimečnou nebo téměř jedinou zásluhu o odsun Němců od nás. Podobně jako při jednání o smlouvu s SSSR nebyli komunisté rovněž členy československé vlády, která připravovala a se spojenci připravila odsun Němců. Je v příkrém rozporu se skutečností, když mluvčí strany komunistické, její generální tajemník posl. Slánský, prohlásil dne 28. února na konferenci osidlovacích pracovníků doslova toto: "Myšlenka vystěhování Němců vznikla mezi našimi politiky v Moskvě. Když president dr Beneš přijel do Moskvy, t. j. v prosinci 1943, aby podepsal smlouvu československo-sovětskou, soudruh Gottwald po prvé formuloval otázku vystěhování našich Němců z naší republiky."