Dovolte, abych vám citoval z provolání Národního revolučního výboru spisovatelského, jehož spoluautory byli také Vančura a Václavek, alespoň toto: "Spisovatelé se přihlašují k hnutí, jež usiluje o svržení nacismu a nastolení vlády, která by vyšla ze svobodné volby lidu. Jsou ochotni se zasadit dnes i kdykoli v budoucnosti jak proti těm, kdož se zbaběle smířili s nacismem, tak proti jiným, kteří by chtěli pro zájmy osobní anebo skupinové tříštit jednotu národa v boji za svobodu. Věříme, že družnou prací na tomto nejaktuálnějším úkolu vyroste mezi spisovateli pevné jádro, vyztužené bojem, které ani po skončení boje nepustí z rukou kulturní iniciativu."

Bod 6 tohoto provolání pak praví: "Veřejná správa uměleckých záležitostí budiž vzata z rukou byrokracie a svěřena samosprávným institucím umělců samých. Jak v jednotlivých oborech umění, tak i v nadřízených instancích až po místa nejvyšší.

Spisovatelé považují za svou povinnost zdůraznit už dnes, že bude hlavním úkolem politicky odpovědného vedení národa i kulturních pracovníků a umělců samých, aby učinili vše pro podchycení a dynamické využití budoucího rozmachu lidové tvořivosti a tvořivé práce kulturní i po zabezpečení jeho svobody a dynamiky budoucnosti. Především co nejdokonalejším využitím iniciativy kulturních pracovníků shora, pracujících přímo na konkrétních úsecích, jejichž odborné zkušenosti, opravné návrhy i veškerá iniciativa musí dojít při novém utváření kulturního života národa i vždycky v jeho budoucnosti plné svobody projevu, plného pochopení i instancí nadřízených. S tím souvisí otázka správy jednotlivých kulturních institucí, ústavů atd.

Spisovatelé jsou přesvědčeni, že jejich kulturně iniciativní činnost pro zvláštní postavení a povahu jejich odborné discipliny překračuje užší oblast krásné literatury. Chtěli by své síly dát k disposici všem oborům, s nimiž se jejich práce stýká, zejména divadlu, filmu, rozhlasu, tisku a školství. Spisovatelé jsou toho názoru, žo přímo pod jejich organisační kompetenci spadá nová forma organisace nakladatelského a knihkupeckého podnikání, zčásti i knihovnictví obou těchto organisací pro výrobu knihy a její společenský rozptyl".

Mohl bych citovat dále, ale není kdy. Chci jen podotknouti, že nejen spisovatelé, ale stejně i výtvarníci, hudebníci a vědci formulovali obdobně svá přání a myšlenky se vzácnou jednotou názoru.

Opakuji, že citoval jsem jen proto, abych důrazně okřikl zatím postranní hlasy, kterým se nechce líbit naše účast na veřejném životě, nebo se domnívají, že se nám dostalo jakéhosi daru za naše pokrokové politické přesvědčení atd., a snad i proto, abych vám vysvětlil, jak jsem se já sám dostal na tuto tribunu.

Jak je z citovaného vidět, přejímali jsme běh věcí i sám vládní program v jeho kulturní části a v tom je tedy naše morální oprávnění, nejen do kulturních věcí mluvit, ale je i řídit. (Potlesk.) Umění bylo za ukupace zbraní politickou a chce jí být zase. Nepůjde a nenechá se zatlačit do nějaké sebe víc naparáděné isolace. Poznalo svoji moc a bude ji hájit a uplatňovat. Nechce svými jmény věnčit nějakou úřední idylu nebo dokonce něco krýt. Žít v tomto čase znamená i pro nás působit, neboť život nečeká a my chceme být v samém středu dění. Ty nářky, že jsou umělci odváděni od vlastní práce a že úřadují, místo aby t. zv. tvořili, jsou falešné. A nejsou-li záměrné, vycházejí z romantického názoru na umělce jako na cosi výjimečného, nelogického a zmateného, jako na mátohu, která ničemu jinému nerozumí než svým veršům. Úkoly doby jsou tak veliké a lákavé, že občan v nás přebíjí toho druhého a víme při tom, že tam, kde jsme, probojujeme věci, které nám stonásobně nahradí okamžitou ztrátu v tvorbě. Český spisovatel, až na vzácné výjimky, nikdy nebyl jen spisovatelem, a musil si vždycky vydělávat na živobytí jinak. A tím samozřejmě nabýval zkušenosti na tom či onom pracovišti a ty právě chce uplatnit dnes, kdy nová skutečnost mu tuto možnost dává. Přikládáme polínko, děláme s nejlepším svědomím, co umíme, a těžko bychom nesli podezření, že naše veřejné postavení je snad nějakou sinekurou jen za naši uměleckou práci. Ubezpečuji vás, že půjdeme po svých až budeme mít jistotu, že to, co jsme chtěli, je zabezpečeno anebo najde-li se někdo, jak už bylo pověděno, kdo to bude dělat líp.

Máme pocit zvýšené odpovědnosti a plníme ji. Jsme také poučeni všude se projevujícím úsilím po souhrnném vidění a poznání, neboť zkušenosti ukazují, jak škodlivá je přílišná specialisace, nepředchází-li ji toto: Jen a jen z odbornosti vzniká malicherný pocit nadřazenosti, a proto se jí bráníme. Jsme přesvědčeni, že máme co říci ke každému problému politickému a cítíme se rovnoprávnými s jeho řešiteli. - Budiž mi prominuta tato odchylka víceméně i osobní, ale snad nebude na škodu. Chceme vládní program plnit, seč je v naší moci. Promyšlené utváření státní myšlenky, výchova charakterů, i ideologická, otvírání přístupu k pramenům vzdělání a kultury nejširším vrstvám, budování kultury hluboce ideové a národní, to vše je i programem naším. Říkáme si s F.X. Šaldou: "Snad jsem pošetilý, ale já věřím v lid, v lid, starý i nový zároveň, který má naivní zvědavost dítěte i bezpečnost instinktů, vlastní všemu zcela starému a kořennému; který je aristokratický i demokratický zároveň, který je to nejhybnější i nejstálejší v společenském rozvrstvení. Blahoslavený pluh, který přeorá společnost." - F. X. Šalda se už nedočkal, ale tento pluh zabral a my jdeme v jeho brázdách a chceme oráči v práci ulehčit, případně úhory ohraničit a vyměřit a přirozené nadání oráčovo zúčelnit a jeho impulsivnosti dát tvar. Na místech, kde jsme, usilujeme o opravdovou demokratisaci a socialisaci umění. Chceme dát lidu vše z toho dobrého, co bylo a víme, že jen tak bude přiveden k novému. Kultura už nebude výsadou, ale majetkem všech.

První vláda republiky nás sice poctila důvěrou, ale její dobrá vůle ztrácí se, zdá se, v starostech jiných a mnoho načatých a navrhovaných řešení zatím uvízlo v polovičatosti. Je tu sice řada úsekových revolučních výnosů, ale provádění pokulhává. Vinu má i nepoučená byrokracie, která se řídí zásadou "akta musí uležet" a "my jsme přece ministerstvo". Nebudu vypočítávat stížnosti, ale je už na čase, abychom vyšli z provisorií a aby pochopitelná improvisovanost se proměnila v plánovitost. Ale přece jen příklad, který je snad nejpříznačnější: vláda jmenovala řadu národních umělců, a to je jistě neobyčejné uznání až dějinné platnosti. Přesto však je nedomyšlené, neboť buď tím vláda sankcionuje skutečný stav, a to u jmenovaných nelze říci; a předjímá-li tuto skutečnost, pak by bylo její další povinností urychlit proces, kterým se dílo toho či onoho umělce národním stává, t. j. vydat jeho práce ve velikých nákladech, levně, aby byly dostupné všem, postarat se o reprodukce, je-li to dílo výtvarné či hudební, organisovat putovní výstavy, přednášky a rozpravy tato díla vysvětlující, zkrátka rozhoupat celý státní aparát a dovršit uznání praktickým důsledkem. Stejně tak důvěra, kterou má vláda v kulturní pracovníky, žádá si logického domyšlení. Vím sice, že zákon je jen východiskem pro činnost daleko složitější, která se často rozvětvuje do zkušeností zákonem nevyjadřitelných a nepředvídatelných. Ale zákonů je třeba pro ty, kteří dají jen na ně. A proto plno věcí by mělo býti urychleno alespoň prozatímními nařízeními, která by podpořila nástup slibovaných změn.

Literatura, věda, hudba, výtvarnictví, lidová výchova, knihovnictví má dnes přesné a jasně formulovány potřeby i požadavky, jejichž nesplnění je pociťováno den ze dne palčivěji. Této situace využívají kořistníci, kalkulanti a živly nepřející všemu tomu, co přichází. Ztrácíme tím národně i mezinárodně a dobře míněnými zásekami proniká stará libovůle. Jde o to, aby se co nejrychleji ve všech úsecích kulturní produkce a distribuce prakticky uplatnila zásada vymanit kulturu z vlivu soukromokapitalistického vykořisťování a svěřit ji kulturním pracovníkům a lidu v rámci státem řízeného plánu. Často slyšíme odpověď: Není na to peněz. - Avšak obhájci starých způsobů zatajují obrovské materiální a kulturní škody, vznikající celému národu z bezplánovitého a kulturně neodpovědného hospodaření s kulturními hodnotami, s kramařením s pahodnotami a výnosnými obchody s výtvory reakce jak ve smyslu kulturním, tak i politickém.

A tu bych se vás, páni zákonodárci, dovolil otázat: Nedaly by se zdanit určité věci, které nejsou zrovna denní potřebou, ve prospěch kultury? Pokud vím, v řadě zemí je tomu tak. V Dánsku na př. mají z dávky piva jedinečné galerie. Nenašla by se nějaká taková forma úhrady i u nás? Uvažujte o tom, prosím. Zabezpečiti tolik vychvalovanou kulturu, mělo by vám být samozřejmostí, a odsudky nekulturnosti, fašismu a nacismu zněly by pak přesvědčivěji.

To vše, co tu říkám, je jen nepatrný zlomek radostí, ale i starostí kulturních pracovníků. Chtěl bych závěrem požádat zástupce stran, aby do organismu kultury zasahovaly co nejméně zřetele stranické, abychom nefalšovali její tendence politikařením a abychom jednotu a nadstranickost demonstrovali plně zrovna na této základně kulturní, to jest tam, kde diferencí při dobré vůli bude jistě nejméně, a využili tak její jednotící moci při výstavbě republiky. Je potřeba si uvědomit, že právě naše současná kultura ukazuje svou účastí na výstavbě, že je pokroková, demokratická a věrná lidu ve své zdrcující většině. Pomozte, aby obnovný proces kulturní probíhal vedle hospodářského a politického na základě stejných principů. S mnoha míst ozývají se hlasy po kulturním orgánu či instituci, která by ve stálé spolupráci s politickými činiteli vypracovala přesný plán kulturního růstu na všech úsecích. Uskutečňovat postupně kulturní plánování na takovéto basi znamená logicky domýšlet plodnou dosavadní účast kulturních pracovníků ve výstavbě a vytvořit předpoklady pro odpovědné naplnění hesla: kultura lidu. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. Charvát. Dávám mu slovo.

Posl. Charvát: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Dovolte mi, abych při příležitosti projednávání státního rozpočtu pronesl několik slov o poměrech v našem filmu. Celá československá veřejnost jistě s radostí přivítala dekret presidenta republiky ze dne 11. srpna 1945 o opatřeních v oblasti filmu, kterýmžto dekretem bylo československé filmovnictví postátněno.

Ministr informací a jeho odborníci presentovali při této příležitosti vládě i presidentu republiky cifry, kalkulace a programy, které slibovaly nejlepší budoucnost a rozvoj domácí kinematografie. Předpoklady úspěšného rozvoje byly podepřeny všeobecně známými a mimořádně příznivými okolnostmi. Náš kinematografický průmysl nevyšel z války zničen, poškozen nebo okupanty rozrušen, nýbrž naopak byl to téměř jediný průmysl, který ve svém atelierovém a technickém vybavení mnohonásobně získal a mohutné rozšíření atelierů na Barrandově, v Hostivaři a v Radlicích činilo v den národního osvobození z naší Prahy evropskou filmovou metropoli, jak nejlépe potvrdili i nejpovolanější odborníci sovětští.

Odborné kinematografické kruhy, které se odvolávaly na svou illegální přípravnou činnost a revoluční výrobní program a které měly k disposici finanční provozní prostředky ze zajištěných mnohamilionových kont říšského německého filmu, byly totiž v tak příznivé situaci, že veškeré sliby, které byly veřejnosti předkládány, měly skutečné opodstatnění. A jaká je situace dnes? Jaká je předběžná bilance celého zestátněného kolosu naší kinematografie? Do dnešního dne, tedy téměř po jedenácti měsících, jsme neviděli v našich biografech jediný nový celovečerní film. Těch několik málo filmů domácí produkce, které byly nyní uvedeny v premiéře, jsou vesměs snímky herecky a technicky dokončené v době nesvobody, a dnes při projednávání tohoto historického rozpočtu musíme se tázati, kdy opravdu uvidíme naše prvé filmové dílo.

Představitelé našeho postátněného filmu odhadli ve veřejných anketách průměrný náklad na jeden celovečerní snímek domácí produkce částkou 10 mil. Kčs. Je naší povinností jako odpovědných a lidem vyslaných zástupců, abychom si položili otázku, kolik takových snímků můžeme do roka očekávat a zda může naše teritorium a kinematografy odvésti přiměřený výtěžek z těchto drahých obrazů. Musíme se dále zajímat o to, máme-li při naší nákladně organisované službě prodeje filmu pro cizinu již také nějaké výsledky ve vývozu a v propagaci československého umění v zahraničí.

Zatím jen víme, že naši sovětští přátelé a prominentní umělci vytvářejí v našich atelierech nové a nové snímky, že vedle sovětských uměleckých kapacit zajímají se a oceňují plně naše filmové zařízení vynikající představitelé anglické a francouzské kinematografie a že naše kinodivadla promítají poslední kvalitní výtvory ruské, anglické, francouzské a švýcarské a stále jen čekáme na naše vlastní československá nová celovečerní filmová díla. Tato starost je tím odůvodněnější, že právě v době tvoření základů nové Evropy a navazování mezinárodních kulturních styků nemůžeme jako protiváhu presentovati nic, ačkoliv z odborných zpráv je známo, že na příklad Francie od doby svého osvobození vytvořila již přes 70 kinematografických děl a že i tolik rozrušené Rakousko má tři celovečerní filmy před dokončením. Naše filmové publikum jistě právem se táže, kde jsou filmy o naší slavné revoluci, o kterých se tolik psalo a mluvilo, a kde je milionový krátký snímek "Svátek matek", který měl již ohlášenou premiéru? Kde a v čem je realisován dramaturgický program, připravený v illegalitě a prováděný celým štábem vysoce placených dramaturgů? Jistě u všech, kdož si přejí, aby postátněný film byl pro náš, okupanty tak hospodářsky a kulturně zničený stát opravdu kladným přínosem, jistě u všech vznikne při konstatování těchto fakt oprávněná otázka, zda všichni ti, kdož dnes stojí v čele československé kinematografie, jsou skutečně na svých místech? A jistě nejen pan ministr informací, ale i celá naše vláda si přeje, aby v řízení věcí filmových stáli skutečně praví odborníci, kteří i s hlediska národní spolehlivosti jsou úplně nezávadní. A tu zaráží, slyšíme-li, že mezi těmi, kdož vedou československý postátněný film, jsou i lidé, kteří po dobu okupace psali oslavné články na nacistické filmy a pronášeli slovní doprovody k aktualitám Frankových parád, ba ještě horším způsobem se provinili na dobrém českém jménu.

Když K. H. Frank ve své bestiální nenávisti vůči českému národu zavřel naše vysoké školy a vraždil a mučil naše studenty v Ruzyni a v koncentračních táborech, snažili se Moravcové získati naši mládež ke studiu na vysokých školách německých. Některé slabé charaktery podlehly těmto nabídkám a dnes plným právem nejsou jejich v říši získané diplomy u nás uznávány. Jak však sloučiti s pojmem spravedlnosti fakt, že našli se čeští filmoví režiséři, kteří až do konce okupace měli svou existenci v českém filmu zajištěnu a přece přijali režii filmů říšskoněmeckých, spojenou se statisícovým honorářem, a přijali dokonce i německá jména, a dnes někteří z těchto režisérů točí v osvobozené republice opět české filmy, ba dokonce themata z našeho odboje, jako by se nechumelilo?

Vím, že byla provedena očista mezi filmovými pracovníky, ale především mezi těmi malými a často bezvýznamnými. A proto správně noviny všech stran poukazovaly na neúplnost, která opomíjí přešetření i těch ostatních osobností našeho filmu, kde by to jistě bylo také žádoucí. Snad právě tento fakt je brzdou klidné, vyrovnané, positivní a spokojené spolupráce celého filmového stavu. Jistě si všichni přejeme, aby zestátněný film v duchu košického programu a v duchu celé Národní fronty rozvíjel se umělecky, hospodářsky i propagačně za vedení skutečných odborníků a čistých osobností k prospěchu všeho pracujícího lidu a k větší slávě českého jména za hranicemi. Zájmem státu jako dobrého hospodáře je jistě také dočkati se od zestátněného filmu takových hospodářských efektů, které by v budoucnosti byly pro náš rozpočet skutečným aktivem, a nikoliv pasivem. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)

Dekretem presidenta republiky o opatřeních v oblasti filmu byla postátněna nejen výroba, obchod s filmy a jejich půjčování, nýbrž také veřejné promítání filmů, k čemuž je nyní oprávněn pouze stát. Chápu tu dobrý úmysl pana ministra informací i celé vlády a jistě celá veřejnost schvaluje, že z kin byli odstraněni všichni ti, jejichž jediným cílem bylo hromadění zisků a kteří měli v biografech zlatý důl ke svému soukromému obohacení. Přejeme si, aby i v tomto směru získal stát z biografů stálý a pevný finanční zisk, který by byl jistě vítaným přínosem pro naše státní hospodaření. Nesmí se však zapomenout, že v menších venkovských městech a obcích nebyla kina zpravidla v rukou kapitalistických podnikatelů, nýbrž že tam provozovaly biografy ve svých spolkových domech a na vlastní účet a nebezpečí různé naše české spolky a instituce. Byla to především Česká obec sokolská, která vlastnila u nás téměr dvě třetiny takových biografů, dále jsme měli kina orelská, dělnických tělocvičných jednot, invalidů, kina dobročinného spolku Charita a jiná. A všechna tato drobná kina mohla být ve svém podnikání aktivními jen proto, že je nespravovali placení zaměstnanci, nýbrž že byla vedena spolkovými funkcionáři, kteří těmto podnikům věnovali bez haléře odměny všechen svůj volný čas, často i své vlastní peníze a za doby okupace mnohdy i svobodu, ba dokonce i život. Vzpomeňme jen, kolik kinových dobrovolných pracovníků bylo mezi sokolskými funkcionáři, umučenými v Osvěčimi. A tedy jen zásluhou těchto nezištných pracovníků plynul z drobných venkovských kin určitý roční zisk, nikoliv ovšem do kapes soukromých kapitalistů, nýbrž do spolkových pokladen na podporu spolkové činnosti nebo k účelům dobročinným.

Naproti tomu je jistě oprávněna obava, že při převzetí těchto drobných venkovských kin státem a při jejich vedení placenými zaměstnanci stanou se tato kina pro postátněný film trvalou přítěží, neboť budou podniky těžce pasivními. Snad se tedy pro venkovská kina mohlo při postátňování filmu najíti při prováděcích nařízením k příslušnému dekretu nějaké řešení, na př. takové, aby tato kina mohla býti i nadále vedena v režii spolků a do státní pokladny by přispívala vyšším procentním půjčovným. Odpadlo by tím mnoho dalších choulostivých otázek, které bude nutno ještě řešit, zejména pokud se týká kinematografických provozoven, které jsou v mnohých místech zároveň tělocvičnami, divadelnými sály a pod.