Předložený vládní návrh zákona o řízení ve sporech o rodový původ rozpadá se obsahově ve dvě části. V prvé části jsou dány předpisy o řízení ve sporech o popření nebo o uznání manželského původu dítěte (§ 1). Druhou část tvoří ustanovení § 2, který se vypořádává se spory, které byly vedeny podle předpisů z doby nesvobody, jejichž účinnost zanikla dne 8. listopadu 1945.

Ústavně-právní výbor projednal podrobně jednotlivá ustanovení a přijal je v zásadě ve znění vládního návrhu s těmito změnami:

Název zákona byl pozměněn takto: "Zákon ze dne ............ 1945 o řízení v některých sporech z rodinného práva." Původní znění názvu připomínalo totiž všem členům ústavně-právního výboru terminologii z doby okupace. Navržené nové znění plně vystihuje obsah zákona a demokratické nazírání nové republiky i v oboru právní terminologie.

Další změna byla provedena v § 1, odst. 2, kde byla přestylisována prvá věta takto: "Ve sporech o původ dítěte jsou, pokud je toho třeba k zjištění původu, strany, svědci dítě, o jehož původ jde, a uzná-li to soud za nezbytné, i jiné osoby povinni, podrobiti se vyšetřování po stránce dědičnosti, zvláště jsou povinni trpěti odnětí krve k provedení krevní zkoušky." Pokud jde o označení sporů, že jde výhradně o spory o původ dítěte, byl k tomu ústavně-právní výbor veden snahou, aby byly vyloučeny zejména spory manželské, t. j: spory o rozvod, o rozluku a o neplatnost manželství, při kterých by napjatý poměr sporných stran mohl vésti k zneužívání, po případě k šikanám některých osob, které by se případně objevily jako svědci ve sporu. Přesun slov "pokud je toho třeba k zjištění původu" směřuje k tomu, aby docela jasně bylo stylisováno, která z osob ve sporech o původ dítěte se objevujících jest povinna trpěti odnětí krve a podrobiti se vyšetření po stránce dědičnosti. Podle nyní opět platných předpisů občanského práva vystupuje totiž jako žalovaný opatrovník, kterého zřizuje soud a jímž jest obyčejně osoba z kruhů advokátních. Jistěže u tohoto opatrovníka, který je samozřejmě také procesní stranou, nemůže přijíti v úvahu nějaké vyšetřování po stránce dědičnosti anebo snad odnětí prve.

Chceme zdůrazniti, že ustanovením 2, odst. 2 po prvé se v právním řadu československém uzákoňuje povinnost jednotlivce strpět vyšetření po stránce dědičnosti, po případě i odnětí krve k účelu provedení krevní zkoušky. Sice již dříve se užívalo krevních zkoušek, ale v době předmnichovské bylo možno důkaz takový provésti jen, jestliže osoba, která měla býti vyšetření podrobena, s tím souhlasila. Nyní zaváděná povinnost je jistě zásahem do osobní svobody jednotlivce, ale třeba uznat, že veřejný zájem, aby se soud ve sporu mohl dobrati materielní pravdy, převažuje nad zájmem soukromé osoby, aby zůstala nedotčena ve své tělesné integritě.

K uzákonění povinnosti v § 2, odst. 2 bylo by nesporně došlo při nové úpravě civilního řízení soudního. Když už tato povinnost byla zavedena v době nesvobody, nebylo by vhodné čekati, až bude možno provést novou kodifikaci procesních předpisů, neboť obnovení dřívějšího stavu bylo by vlastně jakýmsi krokem zpět.

Jako nové ustanovení byl do § 2 vsunut odstavec 4, který souvisí se změnou, provedenou na § 4, vládního návrhu. Podle § 4 měl totiž zákon nabýti účinnosti dnem 8. listopadu; t. j. dnem, kdy podle vyhlášky ministra vnitra č. 34/1945 Sb. nabyl účinnosti čl. 2 ústavního dekretu presidenta republiky o obnovení právního pořádku. To by tedy znamenalo, že by zákon měl t. zv. zpětnou účinnost. Proti zpětné účinnosti jsou zásadní námitky teoretické i praktické a připustiti ji lze jen tehdy, není-li skutečně jiného vyhnutí. V projednávaném vládním návrhu by u § 1 zpětná účinnost celkem nevadila, protože tam jsou shrnuty předpisy shodné s ustanovením § 6 nařízení o přizpůsobení předpisů rodinného práva ze dne 6. února 1944, říš. zák. I, str. 80, kterých mohl soud užívat i po 8. listopadu 1945. Jisté potíže by však mohly vzniknout u § 2, pokud obsahuje ustanovení o likvidaci sporů, které podle oživlých ustanovení občanského práva po 7. listopadu 1945 by nemohly býti zahájeny, resp. dále vedeny. Není vyloučeno, že soudy takové spory po 7. listopadu 1945 vyřídily způsobem, jenž se odchyluje od navrhované úpravy a že podobná vyřízení už nabyla moci práva. Nebylo by jistě vhodné, aby v těchto případech zpětná účinnost navrhovaného zákona zasáhla i rozhodnutí pravomocná. Na ochranu zájmů stran stačí ustanovení, že po odmítnutí nebo zamítnutí žaloby, která by vzhledem k odst. 2 nebo 3 byla měla být dále projednávána, nebrání nové žalobě námitka rei iudicatae a že nové řízení bude moci využíti výsledku řízení dosavadního. Pokud odmítnutí nebo zamítnutí žaloby není dosud v právní moci, užijí předpisů odst. 2 nebo 3 stolice opravné.

Po tomto doplnění § 2 nemusí zákon působit nazpět. Navrhuje se proto v § 4 čtrnáctidenní vacatio legis.

Ústavně-právní výbor doporučuje, aby prozatímní Národní shromáždění vládní návrh přijalo v připojeném znění.

Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Pro řízení ve sporech o popření nebo o uznání manželského původu dítěte platí zásada vyhledávací, zejména v těchto směrech:

1. Prvý rok se nekoná;

2. soud vyšetří skutkový základ sporu z úřední povinnosti úplně a podle pravdy, nejsa ani co do skutečností ani co do průvodních prostředků obmezen na údaje a návrhy stran; o skutečnostech stranami nepřednesených a o důkazech jimi nenabídnutých, kterých se má užíti z úřední povinnosti, buďtež však strany slyšeny;

3. předpisy o právních následcích pojících se k tomu, že se strana opominula vyjádřiti o skutkových tvrzeních nebo o listinách, neplatí; rovněž neplatí předpisy o právních následcích uznání žalobního nároku, vzdání nebo doznání. Jaký význam má soudní doznání, posoudí soud podle § 272 c. ř. s.;

4. nedostaví-li se jedna strana k jednání, nenastanou zákonné následky zmeškání. I když se ta neb ona strana k jednání nedostaví, lze je provésti a v něm pokračovati. Bude-li jednání odročeno, budiž k němu obeslána i strana, která předchozí rok zmeškala;

5. v odvolacím řízení mohou býti uplatňovány skutečnosti a nabízeny důkazy, které před soudem první stolice nebyly předneseny. Zásady uvedené pod č. 2 a 3 platí i v řízení odvolacím. Odvolací soud projedná a rozhodne spor, nejsa obmezen odvolacími návrhy stran.

(2) Ve sporech o původ dítěte jsou, pokud je toho třeba k zjištění původu, strany, svědci, dítě, o jehož původ jde, a uzná-li to soud za nezbytné, i jiné osoby povinni podrobiti se vyšetření po stránce dědičnosti, zvláště jsou povinni trpěti odnětí krve k provedení krevní zkoušky. Zdráhá-li se některá z jmenovaných osob bez náležitých důvodů tak učiniti, může býti užito přímého donucení, zvláště může býti nařízeno nucené předvedení za účelem vyšetření. O důvodnosti zdráhání rozhodne soud usnesením. Proti usnesení, kterým soud prohlásí zdráhání za bezdůvodné, může podati rekurs ten, kdo má býti vyšetřen, proti usnesení, kterým soud uzná zdráhání za důvodné, může podati rekurs strana.

(3) Ustanovení o tom, proti komu se podává žaloba, kterou se odporuje manželskému původu dítěte, o soudní příslušnosti a o řízení v těch to sporech platí také pro spory o bezúčinnost legitimace dodatečným sňatkem rodičů.

(1) Řízení v zahájených a dosud pravomocně neskončených sporech o určení pokrevního původu nemanželského dítěte, jakož i v zahájených a dosud pravomocně neskončených sporech o popření manželského původu dítěte, v kterých podal žalobu státní zástupce, soud, u kterého je věc, usnesením zastaví; útraty se navzájem zruší. Stejně platí o řízení k popření manželského původu dítěte, zahájeném po jeho smrti na návrh státního zástupce.

(2) Do řízení v zahájených a dosud pravomocně neskončených sporech o popření manželského původu dítěte, jakož i ve sporech o bezúčinnost legitimace dodatečným sňatkem rodičů vstupuje místo žalovaného dítěte opatrovník k obhájení manželského původu dítěte; ustanoví jej soud, u kterého je věc.

(3) Žalobu o popření manželského původu dítěte nelze ve sporech zahájených před účinností tohoto zákona a dosud pravomocně neskončených zamítnouti proto, že nebyla dodržena popěrná lhůta § 158 obč. zák., byla-li žaloba podána včas podle ustanovení platných v době podání žaloby.

(4) Byla-li v době od 8. listopadu 1945 do dne, kdy nabude účinnosti tento zákon, žaloba, na kterou by se vztahoval odstavec 2 nebo 3, pravomocně odmítnuta nebo zamítnuta, může žalobce do tří měsíců od účinností tohoto zákona podati žalobu novou. V řízení o této žalobě může soud užíti přiměřeně ustanovení § 412, odst. 2 c. ř. s.

Použivatelnost předpisů upravujících věci, které upravuje tento zákon, se zrušuje.

Tento zákon nabývá účinnosti 14. dnem po vyhlášení a platí v zemích České a Moravskoslezské; provede jej ministr spravedlnosti.