Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Československým partyzánem je státně spolehlivý československý státní občan, který před 10. květnem 1945.

1. přináležeje aspoň po dva měsíce nebo za zvlášť nebezpečných okolností nejméně jeden měsíc k jednotce vyvíjející v týlu nepřítele bojovou nebo záškodnickou činnost proti nacistickým nebo fašistickým okupantům nebo jejich pomahačům (t. j. k partyzánské jednotce) zúčastnil se proti nim aspoň jedné akce se zbraní nebo s destrukčními prostředky nebo,

2. nehledě k době uvedené pod čís. 1 jako příslušník partyzánské jednotky

a) v souvislosti s činností tam uvedenou přišel o život, byl těžce raněn nebo životu nebezpečně onemocněn ačli si smrt, těžké zranění nebo životu nebezpečné onemocnění nezavinil hrubým porušením povinností příslušníka partyzánské jednotky nebo

b) vykonal hrdinský čin nebo se zasloužil o jednotku vynikajícím způsobem.

(2) Československým partyzánem není, kdo sice vyhovuje podmínkám odstavce 1, dopustil se však v době, kdy přináležel k partyzánské jednotce trestného nebo jiného zavržení hodného činu z pohnutek nízkých nebo nečestných nebo z těchto pohnutek svou jednotku opustil.

(1) Za státně spolehlivé se nepovažují zejména osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti nebo demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné hleděly svésti nebo záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, na příklad členy Vlajky, Rodobrany, Úderných oddílů Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu české mládeže, Hlinkovy slovenské ľudové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svazu zemědělství a lesnictví, Německo-slovenské společnosti a jiných fašistických organisací podobné povahy, pokud nebyly do těchto organisací nebo útvarů vyslány činiteli domácího nebo zahraničního odboje.

(2) Státní spolehlivost vojenských osob z povolání, vojenských osob ve výslužbě vykonávajících, činnou službu, jakož i osob vykonávajících presenční službu a další činnou službu posuzuje ministerstvo národní obrany samostatně. Pokud jde o ostatní osoby, rozhodne ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem vnitra. V pochybných případech se ministerstvo národní obrany dohodne s ministerstvem vnitra.

Podmínka československého státního občanství (§ 1) je splněna, je-li dotčená osoba československým státním občanem aspoň v době podání žádosti podle § 5, odst. 1.

(1) Služba v partyzánské jednotce počíná dnem přijetí (vtělení, zařadění) do této jednotky.

(2) Po nastoupení služby v partyzánské jednotce se do doby uvedené v § 1, odst. 1, č. 1 včítá

a) doba nezbytného odloučení od jednotky následkem bojové situace, z rozkazu velitele jednotky nebo z jiných závažných příčin,

b) doba, po kterou trvala neschopnost k službě způsobená zraněním nebo nemocí, ačli si dotčená o soba zranění nebo nemoc nezavinila hrubým porušením povinností příslušníka partyzánské jednotky,

c) doba zajetí, k němuž došlo z krajní nutnosti.

(3) Doba ztrávená v různých partyzánských jednotkách se sečte, ledaže se přestup z jedné jednotky do druhé stal bez závažných příčin.

(4) Pro ty, kdož konali službu v partyzánské jednotce před osvobozením území, na němž tato jednotka působila, platí ustanovení § 1 i po čas akcí jednotky proti zbytkům nepřítele na osvobozeném území, nejpozději však do 10. května 1945.

(1) Potvrzení o tom, kdo je československým partyzánem, vydá ministerstvo národní obrany osobě, která o to požádá a prokáže, že vyhovuje podmínkám § 1. Není-li již takto oprávněná osoba na živu, vydá se potvrzení tomu, kdo o ně požádá a prokáže, že na jeho vydání má právní nebo mravní zájem a že je státně spolehlivý.

(2) V žádosti podle předchozího odstavce nutno zevrubně uvést osobní data osoby, o které má být vydáno potvrzení tamtéž uvedené, jakož i okolnosti, z nichž by bylo zjevné, že jsou tu podmínky tohoto dekretu pro uznání československým partyzánem a pro vydání potvrzení (odstavec 1).

(3) Rozhodujíc podle odst. 1 je ministerstvo národní obrany vázáno jen pravoplatným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu. Je-li oprávněn názor, že rozhodnutí o vydání potvrzení podle odstavce 1 závisí na výsledku trestního řízení, třeba vyčkat jeho výsledku. Není-li v takových případech trestní řízení ještě zavedeno, dá k němu ministerstvo národní obrany podnět.

(4) Vyjde-li dodatečně najevo, že potvrzení podle odstavce 1 nemělo být vydáno, prohlásí je ministerstvo národní obrany za neplatné a vyžádá si jeho vrácení.

(1) Kdo se neoprávněně vydává za československého partyzána, bude potrestán - nejde li o čin trestný soudně - okresním národním výborem za přestupek pokutou do 50.000 Kčs nebo trestem vězení do 6 měsíců nebo oběma těmito tresty.

(2) Stejně se potrestá, kdo v podáních (žádostech, jejich přílohách, návrzích, oznámeních a jiných sděleních) a zápisech týkajících se potvrzení podle § 5, odst. 1 vědomě uvede nebo potvrdí nepravdivé okolnosti, nebo na vyzvání ministerstva i národní obrany do 14 dnů nevrátí potvrzení, které bylo prohlášeno za neplatné (§ 5, odst. 4).

(3) Byla-li uložena pokuta, vyměří se zároveň pro případ nedobytnosti náhradní trest vězení podle míry zavinění v mezích sazby trestu na svobodě. Byl-li vedle pokuty uložen i trest na svobodě, nesmí trest na svobodě spolu s náhradním trestem přesahovat nejvyšší mez sazby trestu na svobodě.

Soudy, veřejné úřady a orgány jsou povinny vyhovět dožádáním ministerstva národní obrany ve věcech týkajících se vydání (vrácení) potvrzení podle § 5, odst. 1.

Podání (žádosti, jejich přílohy, návrhy, oznámení a jiná sdělení) podle § 5, odst. 1 a příslušné úřední úkony jsou osvobozeny od poplatků a dávek za úřední úkony.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr národní obrany v dohodě se všemi členy vlády.

Řada chystaných norem (na př. o umisťování a jiném zaopatření účastníků národního odboje, o presenční službě příslušníků čs. armády v zahraničí, jakož i osob postavených jim na roveň, o započtení válečných let) předpokládá zákonné vymezení pojmu čs. partyzána, jež dosud chybí. Účelem tohoto zákona je vyplnit tuto mezeru v právním, řádě, ať jde o čs. partyzány působivší na území Československé republiky nebo mimo ně.

Poznámky k jednotlivým ustanovením:

Zásadně se stanoví, že charakter čs. partyzána lze přiznat jen těm, kteří, přináležejíce k partyzánské jednotce po jistý čas, osvědčili skutkem bojovou nebo záškodnickou činnost; z této zásady činí zaslouženou výjimku případy uvedené pod § 1, odst. 1, čís. 2. ženy jsou postaveny na roveň mužům (§ 106; odst. 1 úst. listiny). Akcí se zbraní se rozumí útočný nebo obranný čin, při němž došlo k bojovému střetnutí s nepřítelem; na počtu účastníků takového střetnutí nesejde, spadá sem tedy i přepadení ojedinělého příslušníka okupantské armády jednotlivým partyzánem a naopak. Nezáleží na tom, zda příslušní partyzánské jednotky působil přímo ve svém bydlišti nebo v cizím kraji.

Nastaly-li smrt, těžké zranění nebo životu nebezpečné onemocnění bez příčinné souvislosti s činností uvedenou v odst. 1 pod čís. 1, nejsou splněny podmínky odst. 1, čís. 2, písm. a), na př. usmrcení v hospodské rvačce nebo při zapověděné soukromé jízdě automobilem; vždy je ovšem třeba pečlivě zkoumat, zda byl přerušen kausální nexus mezi službou v partyzánské jednotce a dotčenou událostí. Je-li tu řečená příčinná souvislost, stačí i usmrcení nešťastnou náhodou (na př. střelou, která vyjde nenadále při čištění zbraní, usmrcení při služební jízdě automobilem a pod.) nebo sebevražda, již spáchal příslušník partyzánské jednotky, aby se nedostal do moci nepřítele atd.

Životu nebezpečné onemocnění třeba zásadně hodnotit stejně jako těžké zranění; vždyť mnohdy mohlo být spojeno s větším utrpením nežli zranění kvalifikované jako těžké a bylo s to zanechat vážnější a trvalejší následky.

Mezi hrdinským činem a vynikající zásluhou o jednotku může být rozdíl: Někdo se mohl zasloužit o jednotku vynikajícím způsobem tím, že jí prokázal velmi cenné služby, které však rys hrdinství nemají. Tak lékař, který zachraňoval své druhy před smrtí, získal si nepochybně o jednotku veliké zásluhy, ačkoli prováděl vlastně jen normální úkony svého povolání. Totéž platí na př. o hlídce, která svou bdělostí objevila včas přípravy nepřítele k obchvatu jednotky a tím, ji zachránila event. před záhubou; v takových případech očividně nelze za všech okolností mluvit o hrdinství; je věcí volného uvážení, zda šlo o obyčejnou zásluhu, anebo o zásluhy vynikající. Je také samozřejmé, že každou akci se zbraní nebo s destrukčními prostředky nebude možno považovat za hrdinský čin. Někdy se ovšem oba pojmy kryjí.

Vylučují se osoby státně spolehlivé, proti nimž jsou námitky s hledisek mravních. Formulace je volena tak, aby byly podchyceny i případy, které nelze trestně stíhat, na př. když někdo z nicotných důvodů opustí těžce zraněného druha. Naproti tomu nebude možné považovat každé opuštění partyzánské jednotky za spáchané z pohnutek nízkých nebo nečestných; o takové pohnutky zpravidla nepůjde v těch případech, kdy se dotčený příslušník partyzánské jednotky vzdálí proto, aby se, dal zařadit do regulerní armády, k jiné partyzánské jednotce, aby navštívil nemocnou rodinu a pod.

V § 1, odst. 1 se mluví o státně spolehlivých státních občanech. Aby s tím bylo znění § 2, odst. 1 konformní, klade se sloveso "považovat" do záporu - ("Za státně spolehlivé se nepovažují..."). Výčet osob, které se nepovažují za státně spolehlivé, odpovídá § 4, písm. b) dekretu presidenta republiky z dne 19. května 1945, č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, dále § 3, odst. 1, písm. a) dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945, čís. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Odchylky jsou v tom, že se zde na rozdíl od obou uvedených dekretů spojka "a" pře i slovem "záměrně" nahrazuje spojkou "nebo" a že se na rozdíl od dekretu uvedeného na druhém místě nemluví o aktivním podporování německých a maďarských okupantů, nýbrž prostě o podporování ("... a podporovaly jakýmkoli způsobem německé..."). V obou citovaných ustanoveních byla mezi slova "celistvosti" a "demokraticko-republikánské formě" vsunuta místo čárky spojka "nebo". Celý obsah tohoto paragrafu tvoří jedinou větu, takže odpadá opalování slovesa "považovat"; slovosled "... svésti hleděly..." byl ze stylistických důvodů obrácen. Na konec pak byla přidána klausule o osobách, které měly v organisacích, o něž v tomto paragrafu jde, zvláštní poslání.

Cizím státním občanům české, slovenské a jiné slovanské národnosti, kteří konali službu v čs. partyzánských jednotkách a později nabyli čs. státního občanství, má být umožněno, aby se tento zákon vztahoval i na ně.

Přijetím do partyzánské jednotky se zpravidla vyrozumívá neformální akt záležející v tom, že velitel jednotky nebo jiný oprávněný činitel vysloví se vstupem dotčené osoby souhlas. Ustanovení odst. 2 a 3 mají rozptýlit pochybnosti, které by mohly vzniknout při počítání doby podle § 1, odst. 1, čís. 1. Obratem "z krajní nutnosti" v odst. 2, písm. c) se chce naznačit, že musilo být vynaloženo krajní úsilí, aby se předešlo zajetí; při dobrovolném zajetí může jít event. o čin, jejž má na mysli § 1, odst. 2 in fine. Ustanovení odst. 4 je odůvodněno tím, že partyzáni při vyčisťovacích akcích proti nepříteli rozprášenému po území, které bylo vysvobozeno z moci okupantů, mohli prokázat cenné služby.

Dikce odst. 1 "... Potvrzení o tom, kdo je..." je převzata ze zákona ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb., o propůjčování míst legionářům, resp. z čl. 6 vl. nař. ze dne 4. března 1920, č. 151 Sb., jímž, se provádí citovaný legionářský zákon, viz § 2, odst. 5 citov. zákona. Co se týče druhé věty odst. 2, srovnej odst. 3 citov. vl. nařízení.

Ministerstvo národní obrany má být vázáno pouze pravoplatnými odsuzujícími rozsudky trestních soudů. Naproti tomu, bylo-li trestní, řízení zas taveno nebo skončilo zproštěním (na př. pro promlčení), posuzuje si uvedené ministerstvo věc samostatně; při tom samozřejmě nejde o potrestání pachatele, nýbrž o to, aby s hlediska tohoto zákona byly vyvozeny určité následky (nepřiznání charakteru partyzána).

Neoprávněné přisvojování názvu, "československý partyzán" je stiženo trestními sankcemi, jimž sloužil za vzor § 10 dekretu presidenta republiky ze dne 31. srpna 1945, č. 54 Sb., o přihlašování a zjišťování škod způsobených mimořádnými poměry. V zájmu čistoty řízení o vydání řečeného potvrzení zavádějí se další sankce v odst. 2.

Správní přestupky podle odst. 1 a 2 vyřizují se u osob podrobených vojenské kázeňské pravomoci kázeňsky (§ 2, písm. b) zákona ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb., a vojenském kázeňském a kárném právu atd., ve znění vyhlášky ministra národní obrany ze dne 8. dubna 1935, č. 65 Sb.