Podepsaní navrhují: Prozatímní Národní shromáždění rač se usnésti:

Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Ve zvlášť zřetele hodných případech budiž povoleno oprávnění k samostatnému výkonu zubní techniky osobám, které po 6. květnu 1920; nejpozději však do 28. července 1934 prokazatelně vstoupily do učení živnosti zubotechnické, řádně se vyučily, vykazují devítiletou praksi pomocnickou po vyučení u zubního lékaře nebo koncesovaného dentisty, nebo zkoušeného - zubního technika a složily ve smyslu vládního nařízení ze dne 17. 12. 1920, č. 673 Sb. z. a n. praktickou zkoušku.

Zubotechnické oprávnění ve smyslu § 1 nelze uděliti v městech s více než 5.000 obyvateli, leč by šlo o města v pohraničí nově osidlovaná, kde je možno činiti výjimku.

Ustanovení § 1 vztahuje se i na zástupce - náměstky v provozu zubotechnické živnosti při výkonu práva vdovského a nezletilých descendentů ve smyslu § 56 živnostenského řádu.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministerstvo zdravotnictví, které vyzve vyhláškou národní správce dentistických a zubotechnických živností, jakož i ostatní uchazeče o koncese zubotechnické, pokud vyhovují podmínkám, stanoveným tímto zákonem, k praktické zkoušce a zřídí s urychlením zkušební komise, v nichž musí býti alespoň jednou třetinou zastoupeni dentisté s více nežli desetiletou praksí.

Jde o 14 ročníků zubotechnických pomocníků, kteří se vyučili zubní technice mezi 6. květnem 1920 a 28. červencem 1934 nebo nejpozději dne 28. července 1934 nalézali se v učení zubotechnickém. Zákon těmto ročníkům dal naději, že se mohou bezpečně vyučiti a že obdrží zubotechnickou koncesi, avšak zákon č. 171/ 1934 Sb. z. a n. jim tuto naději vzal zastavením udělování koncesí §em 9, odst. 4. Naproti tomu vláda Slovenské republiky svým nařízením ze dne 21. února 1940 vyšla slovenským technikům vstříc a vrátila jim možnost udělení zubotechnické koncese. Tímto zákonem bude jen vyrovnání mezi historickými zeměmi a zemí Slovenskou. Jde však především o ošetřování chrupů obyvatelstva v pohraničí, neboť všechny zubotechnické ateliery jsou v pohraničí přeplněny, celá řada zubních techniků bez živnostenského oprávnění ujala se národních správ opuštěných zubotechnických živností v pohraničí, dorostu zubolékařského není a kdyby měli tito národní správci opustiti zubní ateliery, ocitlo by se obyvatelstvo v pohraničí v těžkých nesnázích, neboť by zůstalo bez dalšího ošetřování chrupu. Podle přehledu připadá na jednu zubotechnickou koncesi v pohraničí 4.460 obyvatel. Vydáním tohoto zákona nebude nijak dotčena budoucnost odborných zubních lékařů, neboť zákon uzavírá hranici rokem 1934 a má na mysli nejen odčinění křivdy, spáchané na zubních technicích, ale i východisko z léčebné krise, především v pohraničí. Proto také nebude zákonná úplnost touto novelisací provedena, neboť zákon o zubním lékařství a zubní technice bude vyžadovati daleko více úprav, zejména pokud jde o opatření ministerstva zdravotnictví a zdravotnického referátu zemského národního výboru ve věci ustanovení národních správ v živnostech zubotechnických po Němcích a kolaborantech a pokud jde o kompetenci v udělování koncesí, stanovení počtu obyvatel, které připadají v úvahu pro udělování koncesí, neboť léčení chrupu našeho obyvatelstva není dostatečně obstaráno.