Pokus trestných činů podle tohoto zákona jest trestný stejně jako dokonaný trestný čin. Při výměře trestu jest však přihlížeti k tomu, že zůstalo při pokusu, jako k polehčující okolnosti.

(1) V rozsudku může býti vysloveno, že platidla, drahé kovy nebo jiné hodnoty, na které se trestný čin vztahuje, které byly k spáchání trestného činu určeny, nebo které jím byly získány, nebo nemohou-li býti zachyceny, jejich hodnota, propadají ve prospěch státu. Totéž platí i pro pomocné prostředky užité ke spáchání trestného činu. Těchto předpisů jest použíti i tehdy, nejsou-li hodnoty vlastnictvím odsouzeného, bez ohledu na, váznoucí na nich práva osob třetích nebo nároky osob třetích k nim, ledaže by jich vinník nabyl trestným činem spáchaným proti osobám třetím.

(2) Okresní finanční ředitelství mohou prohlásiti za propadlé ve prospěch státu hodnoty, jimiž trestný čin byl podniknut, nebo jež byly k spáchání trestného činu určeny nebo jím získány, není-li pachatel znám, nebo nebyl-li jeho zdejší pobyt vypátrán, nebo se zdržuje v cizině, a nedostavil-li se pachatel ve lhůtě 60 dnů k příslušnému finančnímu úřadu na veřejné vyzvání.

(1) Uloží-li se pro trestný čin podle tohoto zákona trest na svobodě, označí se v rozsudku nejvýše tři časopisy, v nichž má býti rozsudek, a to v každém jednou, uveřejněn na útraty odsouzeného.

(2) Soud stanoví, zda mají býti uveřejněny i důvody rozsudku nebo jejich podstatný obsah ve znění, které sám určí.

Cizince odsouzeného pro těžký důchodkový přestupek podle tohoto zákona může soud z území Československé republiky vypověděti.

(1) Bylo-li živnosti, jiného povolání nebo podniku zneužito ke spáchání těžkého důchodkového přestupku podle tohoto zákona nebo byly-li spácháním takového trestného činu hrubě, porušeny povinnosti, které ze živnosti, povoláni nebo podniku vyplývají, a je-li odůvodněna obava, že bude i nadále živnosti, povolání nebo podniku zneužíváno nebo že budou porušovány povinnosti z nich plynoucí, může soud v rozsudku vysloviti přípustnost odnětí živnostenského oprávněni nebo, jde-li o živnost reální, o jiné povolání nebo podnik, přípustnost zákazu je vykonávati nebo dále provozovati. To platí i tehdy, dopustil-li se trestného činu zaměstnanec, zmocněnec, zástupce nebo jiný orgán osoby, o jejíž živnost, povolání nebo podnik jde, leč by tato osoba prokázala, že hrubé porušení povinností, které ze živnosti, povolání nebo podniku vyplývají, nezavinila opominutím péče řádného hospodáře.

(2) Na základě takového rozsudku (odstavec 1) přísluší okresnímu národnímu výboru rozhodnouti o tom, má-li býti živnostenské oprávnění odňato nebo zakázáno vykonávati živnost, jiné povolání nebo podnik. Okresní národní výbor při tom urči dobu do pěti let, po jejímž uplynutí toto opatření zaniká, nebo, byla-li vyslovena ztráta. živnostenského oprávněni, přestává pro dotčenou osobu překážka takového oprávnění opět nabýti. Okresní národní výbor může opatření zrušiti též před uplynutím určené lhůty, pominula-li jeho potřeba.

Fysické i právnické osoby ručí za pokuty a útraty trestního řízení, které byly jejich zákonným nebo zmocněným zástupcům uloženy pro těžký důchodkový přestupek podle tohoto zákona, spáchaný při vykonávání tohoto zastupitelského poměru (§ 42). Z ručení jsou však vyňaty nesvéprávné fysické osoby, pokud jde o trestné činy jejich zákonných nebo úředně zřízených zástupců, a svéprávné fysické a právnické osoby, jež prokáži, že jejich zmocněnec jednal bez jejich vědomí. Výkon náhradního trestu na svobodě vylučuje uplatňovati ručení:

(1) Těžké důchodkové přestupky se promlčují po pěti letech a prosté důchodkové přestupky po jednom roce po spáchání činu.

(2) U trestných činů, spáchaných přesunem hodnot do ciziny nebo nesplněním povinnosti odvodové, nepočíná se promlčecí lhůta, pokud má vinník předmět činu nebo jeho hodnotu ve svém majetku.

(1) Pro stíhání a trestání činů trestných podle tohoto zákona platí předpisy trestního důchodkového práva, pokud není v tomto zákoně odchylných ustanovení.

(2) Trestati činy trestné podle § 33 přísluší:

a) okresním finančním ředitelstvím, jde-li o prosté důchodkové přestupky,

b) trestním soudům důchodkovým, jde-li o těžké důchodkové přestupky.

(3) Soudy a úřady rozhodující o trestných činech podle tohoto zákona hodnotí provedené důkazy podle volného uvážení.

(4) Pro obor trestných činů podle tohoto zákona neplatí předpisy o nároku udavačů na podíl ze zaplacených peněžitých pokut. Za oznámení těchto trestných činů může však býti poskytnuta z vybraných pokut přiměřená odměna padle volného uvážení úřadu.

(5) O dozoru na zachovávání tohoto zákona a předpisů podle něho vydaných, jakož i pro vyhledávání skutkové podstaty činů trestných podle tohoto zákona platí obdobně ustanovení §§ 13 až 24 celního zákona ze dne 14. července 1927, č. 114 Sb., s obmezením, že oprávnění § 15 cit. zákona lze použíti jen při podezření z činů trestných soudně.

(1) Kdykoli může býti výrokem soudu podle §§ 35, 38 a 39 postižena jiná osoba než obviněný, musí býti také tato osoba, je-li vyšetřujícímu úřadu známa, obeslána k jednání; jest oprávněna přednésti skutkové okolnosti, které mohou míti význam pro posouzeni věci, a činiti návrhy.

(2) Výrok, kterým se činí některé opatření uvedené v §§ 35, 38 a 39, třeba pojmouti do rozsudku.

(3) Kdo je výrokem o opatřeních podle §§ 35, 38 a 39 pojatým do rozsudku postižen, má právo bráti jej v odpor odvoláním.

Tresty na svobodě, uložené pravoplatně podle tohoto zákona, provedou na dožádání vyšetřujícího úřadu řádné trestní soudy podle předpisů trestního řádu.

Ministr financí může výjimečně z důvodů zvláštního ohledu hodných naříditi, aby trestní řízení nebylo zaváděno, nebo zavedené trestní řízení bylo zastaveno, anebo může uložený trest, pořádkovou pokutu, propadnutí hodnot, ručitelský závazek nebo útraty zcela nebo zčásti prominouti nebo trest na svobodě proměniti v peněžitou pokutu.

Činy trestné podle devisových předpisů, spáchané před účinností tohoto zákona, o nichž dosud nebylo pravoplatně rozhodnuto, jest stíhati podle trestních ustanovení tohoto zákona, při čemž však jest použíti té trestní sazby, která jest mírnější.

Kde se v zákonných ustanoveních uvádějí ustanovení zákona č. 7/1924 Sb., vládního nařízení č. 155/1939 Sb. nebo předpisů je měnících a doplňujících, jest jimi rozuměti obdobná ustanovení tohoto zákona.

(1) Devisoví tuzemci, kteří jsou v den vyhlášení tohoto zákona vlastníky hodnot, podrobených odvodové povinnosti podle § 8 nebo ohlašovací povinnosti podle § 9, jsou povinni tyto hodnoty odvésti, po případě ohlásiti do 30 dnů po vyhlášení tohoto zákona. O této odvodové a ~ ohlašovací povinnosti platí ustanovení §§ 8 a 9.

(2) Národní banka stanoví, které hodnoty netřeba jí podle odstavce 1 odváděti nebo ohlásiti.

(3) Kdo splní povinnost podle odstavce 1, nebude trestán za devisové trestné činy, jichž se před vyhlášením tohoto zákona co do odvedených, po případě co do ohlášených hodnot dopustil.

Účinnosti, po případě použivatelnosti pozbývají

a) zákon ze dne 14. prosince 1923, č. 7 Sb. z roku 1924, o ochraně československé měny a oběhu zákonných platidel, se změnami, doplňky obsaženými v zákonech ze dne 15. července 1932; č. 121 Sb., ze dne 19. června 1934, č. 113 Sb. a ze dne 27. června 1936, č. 183 Sb., jakož i v opatření Stálého výboru ze dne 19. září 1938, č. 178 Sb.,

b) opatření Stálého výboru ze dne 16. listopadu 1938, č. 287 Sb., kterým se obmezují právní jednání s některými majetkovými hodnotami,

c) vládní nařízení ze dne 29. února 1924, č. 46 Sb., vládní nařízení ze dne 2. října 1931, č. 152 Sb., vládní nařízení (V) ze dne 16. října 1931, č. 159 Sb., vládní nařízení (VI) ze dne 2. prosince 1931, č. 179 Sb., vládní nařízení (VII) ze dne 18. ledna 1932, č. 7 Sb., vládní nařízení (VIII) ze dne 11. února 1932, č. 24 Sb,. vládní nařízení (IX) ze dne 15. červeňte 1932, č. 118 Sb., vládní nařízení (X) ze dne 28. července 1932, č. 132 Sb., vládní nařízení (XI) ze dne 30, března 1933. č. 55 Sb., vládní nařízení (XIII) ze dne 10. záři 1934, č. 202 Sb., vládní nařízení (XIV) ze dne 12. října 1934, č. 218 Sb., vládní nařízeni - (XV) ze dne 7. prosince 1934, č. 242 Sb., vládní nařízení (XVI) ze dne 6. prosince 1935, č. 225 Sb., vládní nařízení (XVII) ze dne 8. května 1936, č. 122 Sb., vládní nařízení (XVIII) ze dne 15. května 1936, č. 135 Sb., vládní nařízení (XIX) ze dne 11. listopadu 1936, č. 278 Sb., vládní nařízení (XX) ze dne 18. června 1937, č. 113 Sb., vládní nařízení (XXI) ze dne 25. září 1938, č. 189 Sb., vládní nařízení (XXII) ze dne 25. září 1938, č. 190 Sb., vládní nařízení (XXIII) ze dne 25. října 1938, č. 247 Sb. a vládní nařízení (XXIV) ze dne 16. února 1939, č. 36 Sb. I.,

d) vyhláška ministra financí (98) ze dne 19. května 1938, č. 102 Sb.; vyhláška ministra financí ze dne 22. listopadu 1938, č. 305 Sb. a vyhláška ministra financí (112) ze dne 17. února 1939, č. 37 Sb. I.

e) vládní nařízení ze dne 23. června 1939. č. 155 Sb., kterým se vydává devisový řád, vládní nařízení ze dne 4. července 1939. č. 156 Sb., o soupisu, povinné nabídce a odvodu cizozemských platidel, drahých kovů, cenných papírů a pohledávek proti cizině, vládní nařízení ze dne 29. listopadu 1939. č. 290 Sb., o devisové amnestii, vládní nařízení ze dne 21. prosince 1939, č. 12 Sb. z r. 1940, vládní nařízení (II) ze dne 8. února 1940. č. 78 Sb., vládní nařízení (III) ze dne 11. dubna 1940, č. 180 Sb., vládní nařízení (IV) ze dne 12. září 1940, č. 323 Sb., vládní nařízení (V) ze dne 26. září 1940, č. 324 Sb., vládní nařízení (VI) ze dne 19. prosince 1940. č. 446 Sb., vládní nařízeni (VII) ze dne 27. března 1941, č. 116 Sb.,

f) vládne nariadenie zo dňa 14. marca 1939, č. 3 Sl. z., o devizových predpisoch, vládne nariadenie zo dňa 4. apríla 1939, č. 48 Sl. z., o povinnom postupe vývozných pohľadávok, vládne nariadenie zo dňa 24. apríla 1939, č. 78 Sl. z., o ochrane slovenskej meny a o obehu zákonných platidiel, vládne nariadenie zo dňa 17. mája 1939, č. 102 Sl. z., o doplnení devizových predpisov, vládne nariadenie zo dňa 1. septembra 1939, č. 210 Sl. z., o zabezpečení povinného súpisu a odvodu cudzozemských platidiel, drahých kovov a cenných papierov v pancierových schránkách alebo v iných uzavretých úschovách a o ochrane obehu zákonných platidiel, a vládne nariadenie zo dňa 20. septembra 1939, č. 252 Sl. z., o úprave obchodu s drahými kovmi, nariadenie s mocou zákona zo dňa 12. júna 1940, č. 152 Sl. z., o povinnom vyrovnávání záväzkov vôči cudzine, zákon zo dňa 20. decembra 1940, č. 331 Sl. z. ktorým sa predlžuje platnosť niektorých právných predpisov o ochrane slovenskej meny a obehu zákonných platidiel, vládne nariadenie zo dňa 6. novembra 1943, č. 145 Sl. z., o skladaní 5% z hodnoty exportnej valuty, vyhláška ministra financií zo dňa 16. marca 1939, č. 20 Sb. z., kterou sa prevádza vládne nariadenie zo dňa 14. marca 1939, č. 3 Sl. z., o devizových predpisoch.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr financí v dohodě se zúčastněnými ministry.

Vázané devisové hospodářství jest podstatnou složkou soustavy řízeného hospodářství a nezbytným doplňkem řízení cen zboží, práce a kapitálu. Řízení těchto cen předpokládá při úzké souvislosti domácího hospodářství s hospodářstvím světovým i řízení kursů. Při normovaných cenách a devisových kursech nemůže se porucha platební bilance odstraniti ani automatickým přizpůsobováním vnitřních cen, ani automatickým přizpůsobováním kursů; nezbývá proto, než předcházeti poruchám platební bilance a snažiti se o uchování její rovnováhy. Děje se tak tím, že řízením se upravují konstituanty platební bilance, t. j. upravuje se dovoz a vývoz zboží (tu se prolíná devisová politika s politikou obchodní) a mezinárodní pohyb platů. Toto řízení jest úkolem vázaného devisového hospodářství, které zamezuje volné, jen individuálními soukromohospodářskými zřeteli ovládané vytváření a vyrovnávání závazků a pohledávek vůči cizině; usilujíc o stabilitu devisových kursů, o stabilitu vnější kupní síly domácí peněžní jednotky, plní také významnou funkci obchodně-politickou, neboť zjednává mezinárodnímu obchodu ustálenou základnu kalkulační. Zvláštního významu nabývá pro nás vázané devisové hospodářství přístupem Československa k dohodě o Mezinárodním měnovém fondu, která ukládá udržování parity měny jako jednu z hlavních povinností členských zemi.

Základními prostředky vázaného devisového hospodářství jsou jednak soustředění nabídky veškerých cizozemských platidel, jednak usměrňování platů do ciziny a z ciziny, jakož i pohybu jiných devisově významných hodnot vůbec a konečně usměrňování vzniku závazků vůči cizině, z nichž budoucně vzejde povinnost k peněžitému plnění do ciziny.

Právní základ vázaného devisového hospodářství, devisové právo, doznalo velkého rozvoje a prohloubení zvláště v době světové hospodářské krize a stalo se nepostradatelným nástrojem hospodářské politiky většiny států postižených krizí; za války a po válce objevuje se i v právních řádech těch států, které dotud setrvávaly na zásadách volnosti devisového obchodu a platebního styku s cizinou. Také náš stát, na. jehož území trvá vázané devisové hospodářství posléze nepřetržitě od roku 1931, nemůže se zřeknouti nástroje, schopného udržovati stabilitu devisových kursů, a to tím méně za dnešní doby, kdy dekretem presidenta republiky č. 91/1945 Sb. o obnovení československé měny stala se Československá koruna peněžní jednotkou nominální.

Základem vývoje československého devisového práva byl zákon ze dne 14. prosince 1923, č. 7.Sb., o ochraně československé měny a oběhu zákonných platidel, s novelami 121/1932, 113/1934, 183/1936 a 178/1938 Sb., který zmocňoval vládu k úpravě devisově-právní látky; vlastní její těžisko spočívalo však ve dvaceti čtyřech vládních nařízeních, z nichž základním bylo nařízení z 29. února 1924, č. 46 Sb., a v doplňujících opatřeních Národní banky Československé. Zákon o ochraně československé měny a vládní nařízení 46/1924 Sb. jsou dodnes jádrem devisového práva platného na Slovensku, kde však tyto normy prodělaly další rozvoj vlastní slovenskou činností normotvornou.

V českých zemích byly v době nesvobody již v roce 1939 zrušeny československé devisové předpisy a vydáno vládní nařízení ze dne 23. června 1939, č. 155 Sb., označené jako "devisový řád", později zhusta měněný a doplňovaný novelami, které nesou v sobě již výrazně vlivy okupačního diktátu, formulujícího řadu ustanovení k jednostrannému prospěchu okupační moci.

V pohraničním území země české a Moravskoslezské zaveden byl v době nesvobody německý devisový zákon z 12. prosince 1938; devisový,řád č. 155/1939 nenabyl tam platnosti, německého devisového zákona nelze tam však - až na některé základní zásady společně všem devisovým právům - používati, ježto je vybudován na organisačních principech a institucích, naší administrativě cizích.

Unifikace měny vytvořila předpoklady pro jednotné vedení devisové politiky státu, nezbytné se zřetelem na postupnou obnovu mezinárodního obchodu a finančních styků s cizinou. Nejednotnost devisového práva byla by ovšem brzdou jednotné devisové politiky; jest proto naléhavým požadavkem, aby společné devisové právo pro celý stát stalo se skutkem v době pokud možno nejkratší.

Tento úkol nelze však rozřešiti prostým rozšířením platnosti devisového práva té které oblasti státu na území celého státu; tornu brání, pokud jde o devisové právo českých zemí, jeho vynucené cizorodé prvky, pokud jde o slovenské devisové právo, poměrná zastaralost jeho základních norem (z roku 1924), a pokud jde o obě práva, jejich přílišná roztříštěnost a nepřehlednost, znesnadňující do značné míry spolehlivou orientaci v této právní látce. Unifikační úkol pro obor devisového práva řeší se proto předložením osnovy nového devisového zákona, který vyrůstá sice organicky z práv. dosavadního, zachovávaje, co v něm osvědčeného, zároveň však přináší řadu formulací nových, přihlížejících k učiněným zkušenostem a k budoucím potřebám.

Na rozdíl od zákona o ochraně československé měny, který obsahoval jen zmocnění k úpravě devisově-právní látky bylo ve stavbě osnovy devisového zákona dbáno toho, aby přímo v zákoně byly obsaženy již veškeré povinnosti stran, majetková obmezení a disposiční zákazy, plynoucí z vázaného devisového hospodářství; jen v případech, kde zásah do majetkové svobody může býti odůvodněn pouze zcela mimořádnou potřebou v budoucnosti, zmocňuje se vláda, aby nařízením stanovila další povinnosti a obmezení (§ 9, odst. 8, § 10, odst. 3, § 11, odst. 3 a § 24 osnovy). Národní banka Československá pověřuje se v osnově funkcemi devisové politiky, z nichž nejvýznamnější je právo povolovací; toto právo lze uplatniti i generelně; t. j. vydáním obecného povolení, které se uveřejní jako opatření Národní banky Československé vyhláškou ministra financí ve Sbírce zákonů a nařízení, po případě v Úředním listě, (§ 27, odst. 6 osnovy). Opatřeními tohoto druhu zmírňuje se devisový režim; kdežto devisový zákon představuje maximum devisové vázanosti, přizpůsobují opatření Národní banky Československé tuto vázanost pružně časové potřebě (na př. opatřením se stanoví; že vývoz platidel, v zákoně vázaný vždy na povolení, je v cestovním styku do určité částky volný). V případě § 14 osnovy (vývoz darů, stěhovaných svršků a cenných předmětů) vydává povolení zásadně ministerstvo financí a vázanost uvolňuje obecně ministr financí, jak tomu bylo dosud jak v českých zemích, tak i na Slovensku; tato kompetence je odůvodněna jednak úzkou souvislostí této agendy s agendou celní (odbavování svršků), jednak tím, že jde o movité hodnoty věcné, nespadající do okruhu hodnot obhospodařovaných cedulovým ústavem.

Zákonné pojmy devisové příslušnosti, platidel, drahých kovů a cenných papírů jsou definovány celkem shodně, jako se dosud definují, ať na podkladě právního předpisu či správní praxe.

Podle dosavadního práva v českých zemích i na Slovensku byly devisovými bankami peněžní ústavy a peněžní podniky, kterým bylo ministerstvem financí na návrh cedulové banky propůjčeno oprávnění k obchodu se všemi devisami a všemi valutami. Osnova nepřebírá tuto definici již z toho důvodu, že nedefinuje (jako tomu bylo dosud) pojem obchodu, a tomuto pojmu se záměrně vyhýbá, postihujíc obchod svými předpisy jen v jeho dílčích aktech (na př. nabývání platidel, nakládání s platidly). Osnova stanoví proto prostě, že devisovými bankami jsou peněžní ústavy a peněžní podniky, které ministerstvo financí (na Slovensku pověřenectvo pro finance) po dohodě s Národní bankou Československou určí vyhláškou v úředním listu (§ 6, odst. 1); jaká zvláštní práva; jakož i jaké povinnosti devisovým bankám přísluší vyplývá jednak z devisového zákona (§ 8, odst. 1 - odvody cizozemských platidel prostřednictvím devisových bank, § 15, odst. 1, písm. a - volné nabývání cizozemských platidel za tuzemská devisovými bankami), jednak z odvozených norem, t. j. z opatření Národní banky Československé, v nichž bude postavení devisových bank v těch kterých oborech devisového práva dále precisováno. Povaha devisové banky není osnovou chápána na rozdíl od dosavadního práva jako jisté privilegium, nýbrž spíše jako funkce vykonávaná ve veřejném zájmu.

Dřívějším t. zv. částečně oprávněným peněžním ústavům a podnikům (t. j. oprávněným k obchodu jen s určitými devisami nebo jen s určitými valutami) odpovídají v osnově peněžní ústavy a podniky, které budou oprávněny vykonávati určité úkoly devisových bank (§ 6, odst. 2).

Jádro devisového práva tvoří předpisy oddílu II. osnovy. Formulují se tu positivní povinnosti stran (zejména povinnost odvodová a ohlašovací) a omezení, jimiž se působí na utváření platební bilance s cizinou, jak na straně aktivní (při vzniku pohledávek a jiných nároků vůči cizině), tak na straně pasivní (při vzniku závazků vůči cizině); formulují se tu dále i některá ustanovení rázu pomocného. Předpisy oddílu II., osnovy reprodukují větším dílem právo dosud platné, prakticky již vyzkoušené a vžité.

Zevním projevem stavu platební bilance je nabídka cizozemských platidel a poptávka po nich; devisová politika snaží se přizpůsobiti tuzemskou poptávku po cizozemských platidlech jejich nabídce, nebo opačně přizpůsobiti nabídku tuzemských platidel v cizině poptávce po nich. Národní bance československé náleží zajistiti soustředění nabídky cizozemských platidel, drahých kovů a cenných papírů cizozemských, a řádné hospodaření s jich pohotovou zásobou" tak aby poptávka po úhradách do ciziny byla uspokojována jen v případech s hlediska národního hospodářství nutných a v pořadí naléhavosti. Základem této činnosti cedulového ústavu je stanovení povinnosti odvodové. Osnova rozeznává odvodovou povinnost bezprostřední, týkající se valut, devis a drahých kovů, které jsou devisoví tuzemci povinni odváděti bez vyzvání Národní banky československé (§ 8) a podmínečnou odvodovou povinnost° (§ 9), která se připíná na povinnost ohlašovací; na podkladě hlášení může Národní banka Československá vyzvati stranu k odvodu pohledávek vůči cizině a cizozemských cenných papírů. Hlášení a odvod na vyzvání nahrazuje nabídkovou povinnost dřívějšího práva; pro strany znamená tato změna podstatné ulehčení a zjednodušení, neboť povinnost nabídkovou bylo nutno splniti vždy při vzniku každé pohledávky vůči cizině, resp. vždy při nabytí cizozemského cenného papíru, kdežto ohlašovací povinnost bude vykonávána najednou za delší časové období. Aby naplňování devisové zásoby cedulové banky odvodem bylo plynulé a nebylo stranami zdržováno, stanoví se povinnost devisových tuzemců dáti si uhraditi, své pohledávky vůči cizině ihned při splatnosti (§ 7, odst. 1). Zásadně se připouští jen taková úhrada našich pohledávek vůči cizině, která nám umožňuje použíti jí jako instrumentu k vyrovnávání našich závazků vůči cizině. Nutno se brániti proti těm formám úhrad, které naše hospodářství ochuzují, ač nároky věřitele jako jednotlivce zcela uspokojují. Tak je tomu na př., uhrazuje-li se náš vývoz do ciziny zásilkou československých platidel z ciziny; ježto vývoz těchto platidel j e zakázán, vracej í se tak pouze platidla podloudně vyvezená a jich využitím k úhradě našeho vývozu dokonává se kapitálový únik (§ 7, odst. 2 a 3). úhrady našich pohledávek vůči cizině musí docházeti zásadně z ciziny; nedopouští se tedy přijímati v tuzemsku platy od devisových cizozemců nebo v jejich prospěch (§ 7, odst. 4). Jde tu zvláště o zesílené zabezpečení proti t. zv. soukromým clearingům, těžko postižitelným a proto tím nebezpečnějším, a spočívajícím v podstatě v tom, že tuzemec zaplatí v tuzemsku dluh cizozemcův, čímž získává pohledávku v cizině (obrana je tu dvojí placení je zakázáno v § 10, odst. 1, písm. b), přijetí platu v § 7, odst. 4). Strohý předpis § 7, odst. 4 nechce ovšem postihnouti obvyklé platy devisových cizozemců v tuzemsku v cestovním styku za ubytování, drobné nákupy a pod.; tyto případy budou vyňaty v opatření Národní banky Československé.

Omezení svobody disponovati volně jistými formami majetku, uložené stranám osnovou, týká se jednak omezení právních jednání (na př. platů), jednak omezení jednání faktických (na př. vývozu a dovozu). Omezení faktických jednání, snáze kontrolovatelné, doplňuje omezení jednání právních, která lze kontrolně jen stěží podchytiti; tak na př. omezení platů do ciziny bylo by kusým bez zákazu vývozu platidel, naopak však zákaz dovozu tuzemských platidel byl by kusým bez zákazu přijímati úhradu pohledávek vůči cizině zásilkou tuzemských platidel z ciziny.

Na povolení Národní banky Československé jsou vázány platy do ciziny a platy ve prospěch devisových cizozemců, jakož i platy na bankovní účty devisových cizozemců a výplaty z nich (§ 10), nabývání cizozemských platidel za platidla tuzemská a nakládání s cizozemskými platidly, při čemž se předpisuje zachovávání úředních kursů (§ 15), dále určité disposice s drahými kovy (§ 16), s cennými papíry (§ 17) a s pohledávkami (§ 18). Stanovení závaznosti úředních kursů pro obchody devisami a valutami odpovídá závazku, uloženému členským státům článkem IV., část 3 a 4 dohody o Mezinárodním měnovém fondu; členové mají vhodnými opatřeními pečovati o to, aby dovolili na svém území transakce s měnou jiného člena jen za kursů, uchylujících se od parity v určitém obmezeném rozsahu. Tím nejsou vyloučeny jisté průměrné kursy, byt' by se v daném okamžiku odchylovaly od úředního bursovního kursu, které z důvodu manipulačního zjednodušení jsou zavedeny na př. pro pokladny státních drah. Zmocnění Národní banky Československé k připuštění takových kursů obsahuje § 15, odst. 2 osnovy. Také závazné stanovení ceny drahých kovů podle § 16, odst. 3, pokud mají význam jako reserva pro vyrovnávání nekrytých schodků platební bilance, odpovídá zmíněné dohodě (článek IV, část 2).

Obecná omezení platebního styku s cizinou platí pro cizinu vůbec, neboť primárním zájmem devisové politiky jest udržení rovnováhy platební bilance vůči veškerým ostatním státům, tak aby případné schodky proti určitým státům byly vyváženy aktivem proti jiným. Poměry vynucují si však začasté opuštění myšlenky udržení rovnováhy globální a uplatnění snahy o rovnováhu vůči každému jednotlivému státu. Z této snahy vychází pak súčtování vzájemných platů mezi dvěma státy, clearing, který za války byl převládající formou platebního styku s cizinou. Právním základem pro takovou úpravu platů s cizinou je § 11 osnovy; aby se předešlo jednostrannému spádu clearingových platů, hrozícímu zamrznutím clearingové špičky, jest dáno vládě zmocnění, aby stanovila, že určité druhy závazků do ciziny musí býti zaplaceny při splatnosti, případně i před splatností (§ 10, odst. 3, praktické v případě potřeby tuzemských platů na clearing, aby bylo možno uspokojovati zdejší věřitele), nebo aby uložila tuzemcům povinnost ujednávati určitou lhůtu, ve které se úhrady mají uskutečniti (§ 11, odst. 3, praktické v případě uváznutí výplat z clearingu ve druhém smluvním státu).

Péče o rovnováhu platební bilance projevuje se však zvláště účinně, zasahuje-li se devisově-právním omezením nikoli teprve soluční jednání, nýbrž již vznik závazku k peněžnímu plnění z tuzemska do ciziny, případně i opačně. Zárodek budoucího zatížení platební bilance se tvoří již okamžikem, kdy vzniká právní závazek k plnění, byt' časově ještě odloženému. Při tomto typu omezení je vliv povolovacího místa na devisovou politiku'účinnější potud, že může zabrániti již vzniku závazku, kdežto možnost odmítnouti povolení ke splnění závazku pravoplatně a dovoleně již vzniklého zůstává nejčastěji možností pouze akademickou.

Již při vzniku závazku k budoucímu peněžitému plnění podchycují se v osnově tato právní jednání: poskytování a přijímání úvěrů a záruk, pokud má vztah k cizině (§ 20), právní nakládání s nemovitostmi, podniky a účastmi, pokud má vztah k cizině (§ 21), uzavírání pojišťovacích a zajišťovacích smluv, z nichž by vzešly přímé závazky nebo pohledávky vůči devisovým cizozemcům (§ 22) a právní jednáni, jimiž vznikají, zanikají nebo se mění autorská, licenční nebo patentní práva devisových tuzemců vůči cizině nebo devisových cizozemců vůči tuzemsku (§ 23); v tomto posledním případě, který je novotou v našem devisovém právu, bude praktický dosah vázanosti upraven opatřením tak, aby se postihly věci většího finančního významu, a aby se zájem devisové politiky sladil v míře pokud možno nejširší se zájmem na mezinárodní výměně kulturních statků. Podle potřeby bylo by možno devisovou vázanost v tomto směru dále prohloubiti použitím zmocněni, které se vládě poskytuje, aby nařízením zařadila do režimu vázanosti i jiná jednání, jimiž vznikají, zanikají nebo se mění určité závazky a nároky k majetkovým hodnotám ve vztahu k cizině (§ 24); všeobecné omezení těchto právních jednání nebylo do osnovy pojato, ježto by znamenalo podstatné ztížení styků s cizinou, které lze však odůvodniti jen v případech skutečně mimořádné tísně a potřeby.

Největší kmen závazků a pohledávek vůči cizině vzniká z dovozu a vývozu zboží; usměrňována s hlediska celku provádí se tu jednak povolovacím řízením obchodně-politickým, jednak řízením devisovým. Hledisko obchodně-politické a devisové nemusí ovšem býti nutně shodné; pokud dovoz a vývoz zboží podléhá povolení podle předpisů o řízení zahraničního obchodu, poskytuje se Národní bance Československé právo zároveň prováděným devisovým řízením dbáti toho, aby zájem o rovnováhu platební bilance; který je současně zájmem na stabilitě peněžní jednotky, byl respektován způsobem odpovídajícím jeho významu (§ 13).

Mezi omezení faktických jednání náleží vázanost vývozu, dovozu a průvozu platidel, cenných papírů a drahých kovů (§ 12), jakož i vývozu darů, stěhovaných svršků a cenných předmětů (§ 14). Omezení dovozu tuzemských platidel z ciziny se osvědčilo jako nejúčinnější ochrana před jejich vývozem z tuzemska; s tímto omezením souvisí zákaz přijímati úhrady pohledávek vůči cizině v efektivních tuzemských platidlech (§ 7, odst. 2). U cizozemských platidel jest vázanost dovozu omezena jen na ta, která Národní banka Československá zvláště určí; budou to zásadně platidla, jejichž upotřebitelnost pro platební styk s cizinou je podstatně snížena omezujícími opatřeními příslušné cizí země, na př. bezvýjimečným zákazem dovozním. Pokud jde o vázanost vývozu stěhovaných svršků, přicházejí tu v úvahu jak případy sociální, kde bude nutno postupovati s náležitým zřetelem na oprávněné zájmy vystěhovalců, tak případy s hlediska hospodářského celku velmi ožehavé, neboť celně-právní pojem stěhovaných svršků zahrnuje i zařízení živnostenských provozoven, strojní park při přesídlování továren a pod., a uplatnění povolovacího režimu chrání zde i zájmy domácí výroby. Zmocnění dané v § 14, odst. 3 osnovy umožňuje ministru financí, aby podle okolností uvolnil vývoz osobních upotřebených svršků, t. j. které mají zřetelné známky užívání, jsou přiměřené poměrům stěhující se osoby, pokud se týče potřebám její rodiny, padle množství, druhu a vypravení, a jsou určeny k dalšímu užívání stěhující se osoby, případně její rodiny. Vždy však dlužno trvati na tom, aby pod předstíraným titulem vývozu svršků nebylo vyváženo bez příslušné úhrady z ciziny obchodní zboží.

Povolením Národní banky, kterého je zapotřebí, k smluvnímu nabyti tuzemských nemovitostí devisovými cizozemci [§ 21, odst. 1, pfsm: b)], je podmíněno také nabývání cestou exekuční; vymáhá-li se soudně plnění, k němuž je jinak potřebí devisového povolení, povolí soud exekuci jen, je-li mu devisové povolení vykázáno (§ 25). Povolovacímu místu má se i tu dostati možnosti kontroly, aby nebyly ve prospěch cizozemcův exekučně dobývány pohledávky neodůvodněné skutečnou hospodářskou potřebou, nebo dokonce pohledávky ve srozumění s dlužníkem pouze předstírané za tím účelem, aby se tuzemci opatřil tímto způsobem formální důvod pro platbu do ciziny a umožnil tak kapitálový únik. Devisovým povolením nutno se vykázati také tehdy, jde-li o vymáhání pohledávky za tuzemským dlužníkem, kterou cizozemec postoupil tuzemci (§ 25; odst. 3):; bez tohoto výslovného předpisu nemohl by soud činiti povoleni exekuce a vydání výtěžku překážek, ježto jde tu o obligační poměr mezi dvěma tuzemskými osobami. Ustanovení § 25 osnovy nemá ovšem býti záštitou liknavých dlužníků a dotýkati se práv řádných cizozemských věřitelů; tito jsou oprávněni vyžádati si sami k dlužníkovu plnění devisové povolení, které kryje zároveň i převod vydobyté částky do ciziny.

Pomocné předpisy § 19 o cizozemských účtech, § 9 o ohlašovací povinnosti a § 26 o vedení záznamů a podávání zpráv jsou povahy kontrolní a evidenční; usnadňují kontrolu a zabezpečují Národní bance Československé získání evidence o skutečnostech, významných pro všeobecné rozhodování o směrnicích devisové politiky.

§ 27 osnovy vyjasňuje na rozdíl od dosavadního práva v odstavci 5 postavení stran výslovným konstatováním, že devisové povolení platí pro všechny zúčastněné (smluvní) strany; tím odstraňují se pochybnosti, které zvláště v trestní praxi vedly ke sporům, má-li na př. vedle povolení platby v tuzemsku ve prospěch cizozemcův býti požadováno zvláštní povolení ku přijeti takové platby.

Aby Sbírka zákonů a nařízení nebyla bez potřeby zatěžována, uveřejní se v ní jen opatření Národní banky, která jsou trvalejší povahy, kdežto opatřeni týkající se úpravy platebního styku s jednotlivými státy, která podléhají častějším změnám, se uveřejňují v Úředním listě (§ 27, odst. 6).

Závěrečný předpis oddílu II. osnovy (§ 28) vypořádává se s otázkou poměru devisového zákona k dohodě o Mezinárodním měnovém fondu. Podle této dohody zavazují se zejména členové Mezinárodního měnového fondu po jisté přechodné, zásadně pětileté lhůtě upustiti od devisové kontroly platů za t. zv. běžné transakce, t. j. všech platů souvisejících se zahraničním obchodem, počítajíc v to služby, jakož i s běžnými krátkodobými bankovními a úvěrovými operacemi, dále platů úroků z půjček a zisku z jiných investic, amortizací půjček a remitencí přiměřené výše na životní náklady rodiny (čl. VI. část 3 a čl. XIX. dohody). Naproti tomu jsou členské státy oprávněny dozírati nad převody kapitálovými, a za okolností k tomu na vyzvání Fondu i povinny; stejně jsou oprávněny omezovati dočasně na, dobu potřeby transakce v t. zv. vzácné měně [čl. VI, část 1, písm. a) č. VII., část 3 dohody]. Práva členů, omezovati podle potřeby devisově-právními normami transakce s nečlenskými zeměmi, zůstávají dohodou nedotčena (čl. XI, část 2 dohody). Dohoda předvídá též jisté imunity funkcionářů a zaměstnanců Fondu, jakož i jeho majetku (čl. IX dohody).

Navržený devisový zákon je ve své konstrukci dostatečně pružným nástrojem ke splnění závazků, převzatých přístupem Československé republiky k dohodě o Mezinárodním měnovém fondu. Opatřeními Národní banky Československé podle § 27 lze v rozsahu. práv a povinností Československa jako členského státu modifikovati devisovou vázanost žádoucím způsobem, aniž by bylo nutno na základní normě cokoliv měniti.

Předpisy o dohledu, donucovacích a zajišťovacích opatřeních jsou v podstatě převzaty z ustanovení § 18, § 18a a § 3a zákona o ochraně československé měny ve znění novel (vyhláška ministra financí č. 181/1938, kterou se vyhlašuj e úplné znění cit. zákona).

Trestní ustanovení osnovy byla redigována na podkladě trestních ustanovení zákona o ochraně československé měny ve znění novel; provedené změny odstraňují jednak tvrdostí zmíněných dřívějších předpisů, jednak upravují a doplňuji některé podrobnosti podle zkušeností nabytých při stíhání devisových trestných činů.

Kdežto zákon o ochraně československé měny rozeznával zločiny, trestné sborovými soudy I. stolice, případně divisními soudy, těžké a prosté důchodkové přestupky, trestné soudy důchodkovými, zná osnova pouze těžké a prosté přestupky důchodkové; upouští od kategorie zločinů, zavedených novelou č. 178/1938 zákona o ochraně československé měny, jakožto od výjimečného opatření, výrazně podmíněného tehdejším hromadným únikem kapitálu do ciziny z obavy před německým nebezpečím. Ostatně v praxi se ukázalo, že se vystačuje s trestní represí důchodkovou a k použití vysokých trestních sazeb za zločin (až dvacetiletý těžký žalář) prakticky ani nedošlo.

Dřívější rozlišování těžkých a prostých důchodkových přestupků podle subjektivních a objektivních obecně formulovaných znaků skutkové podstaty se nahrazuje v osnově taxativním výpočtem devizových předpisů, jichž úmyslné nebo vědomé porušení se kvalifikuje jako těžký důchodkový přestupek. Děje se tak v zájmu přesného rozlišování obou kategorii důchodkových přestupků a ke zvýšení právní jistoty, ježto dřívější obecnější formulace nevylučovaly pásmo sporných případů, připouštějících kvalifikaci jak prostého, tak i těžkého důchodkového přestupku.

Podle §§ 8 a 9 osnovy devisového zákona jsou devisoví tuzemci povinni odvésti resp. hlásiti Národní bance Československé cizozemská platidla, drahé kovy, cizozemské cenné papíry a pohledávky vůči cizině, pokud jich nabudou po účinnosti devisového zákona. Aby pro účely celku byly zachyceny i hodnoty, které devisoví tuzemci drží v den účinnosti zákona, stanoví se v § 47 povinnost odvésti tyto hodnoty, resp. ohlásiti je Národní bance Československé do 30 dnů po vyhlášení zákona.

Osobám, které splní takto odvodovou resp. ohlašovací povinnost, zaručuje se beztrestnost, pokud jde o devisově trestné činy, jichž se co do odvedených resp. ohlášených hodnot dopustily.