Mezi československými právníky byly dva směry, pokud jde o výklad v nadpisu uvedeného ustanovení. Jedni se dovolávali úmyslu zákonodárcova a tvrdili, že schválení resp. uzákonění dekretů presidenta republiky náleží teprve Národnímu shromáždění, zvolenému přímými volbami. Naproti tomu druzí poukazovali na to, že přesné plnění původního úmyslu zákonodárce by předpokládalo volbu Národního shromáždění podle předpisů ústavní listiny, což však již není možno. Toto stanovisko podrobně bylo rozvedeno v dobrém zdání referentově, schváleném za tím účelem zvolenou subkomisí ústavně-právního výboru dne 4. prosince 1945. Z tohoto dobrého zdání zde uvádíme příslušnou část:

Poněvadž jde o dodatečné schválení dekretů, které nastoupily v době revoluce na místo zákona (a některých nařízení), možno nejlépe rozuměti "příslušnými ústavními činiteli" ty orgány, které pravidelně jsou povolány k vydávání zákonů. To podle ústavní listiny z roku 192 jest Národní shromáždění, které podle §§ 42, 43, 44, 48 zpravidla se usnáší o zákonech souhlasným usnesením obou sněmoven; výjimečně usnesením jedné sněmovny; vedle Národního shromáždění pak president republiky, který podle § 64 č. 5 může vraceti zákony Návodnímu shromáždění a podle §§ 51 a 65 č. 5 podpisuje zákony usnesené Národním shromážděním. Spoluprací těchto dvou činitelů vzniká zákon; ustanovení 48 o opětném usnesení vráceného zákona jest jen částečnou výjimkou, která ostatně nespadá do rámce tohoto výkladu.

Z těchto dvou činitelů však president republiky již byl účasten při vydávání dekretů. Viz ústavní dekret ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné, číslo 2 Úř. věst. čsl. článek 2. Jeho účast jest zřejmo ostatně i z nadpisů těchto norem: Dekret, resp. ústavní dekret presidenta republiky. Nelze tedy považovati za úmysl zákonodárcův, aby president republiky znovu schvaloval to; co sám jako president vydal. Proto není možno zahrnouti presidenta republiky mezi "příslušné ústavní činitele" podle článku 5; odstavec 1 ústavního dekretu č. 11 úř. věst. čsl. z roku 1944. Zbývá proto jako "příslušný ústavní činitel" jen Národní shromáždění.

Dlužno si nyní položiti otázku, zda-li - je-li uvedeným ústavním činitelem rozuměti. Národní shromáždění - jest tím rozuměti i Prozatímní Národní shromáždění.

Podle ústavního dekretu ze dne 25. srpna 1945, č. 4 Sb. o Prozatímním Národním shromáždění, přísluší tomuto "vykonávati přiměřeně pravomoc Národního shromáždění podle ústavní listiny a jiných zákonů" (čl.2, číslo 2). Náleží-li mu však tato "plenitude potestatis", ne-ní důvodu, aby nebylo považováno za příslušného ústavního činitele podle svrchu uvedeného ustanovení.

Na tom nic nemění ta okolnost, že Prozatímní Národní shromáždění nebylo zvoleno všeobecným a přímým hlasováním lidu. Byla-li mu přiznána dokonce i moc ústavodárná třeba s jistým omezením - dále bez jakéhokoliv omezení veškerá moc zákonodárná a právo potvrditi presidenta republiky v jeho úřadě, pak není důvodu, aby mu nebyla přiznána tato působnost schvalovati dodatečně presidentovy dekrety a některá nařízení, působnost poměrně méně významná. Došli bychom pak k tomu absurdnímu výsledku, že Prozatímní Národní shromáždění může sice zákonodárnou cestou zrušiti nebo změniti dekrety presidenta republiky, avšak nesmělo by je dodatečně schváliti, ač právní důsledky tohoto schválení resp. neschválení se rovnají účinkům těchto legislativních zásahů.

Potud dobré zdání subkomise ústavně-právního výboru. Toto stanovisko bylo přijato příslušnými ústavními činiteli a vláda předložila Národnímu shromáždění v nadpisu uvedenou osnovu ústavního zákona. Ústavně-právní výbor tuto osnovu pozměnil. Byl změněn titul zákona tak, aby čtenářům bylo ihned na první pohled zřejmo, oč se jedná.

Článek I. byl pozměněn tak, že bylo do něho vsunuto výslovně schválení dekretů presidentových. Ústavně-právní výbor vycházel při tom z úvahy, že i když v uzákonění dekretů jest samozřejmě zahrnuto i jejich schválení, přece z politických důvodů se doporučuje, aby toto schválení se stalo výslovně a manifestačním způsobem.

Důležitá byla otázka zpětné působnosti zákona. Bylo třeba uvážiti, že dekrety zaujímají svou povahou místo zákona. Viz § 1 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 15. října 1940, č. 2 Úř. věst. čsl. (číslo 20 Sb.) o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Jejich uzákonění jest třeba jen vzhledem ke článku 5 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, číslo 11 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku ve znění zákona ze dne 19. prosince 1945, číslo 12/1946 Sb., jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku; podle tohoto ustanovení a to jen v českých zemích - pozbývají dekrety platnosti 6 měsíců po sejití se Národního shromáždění. Dekrety jest třeba považovati až do jejich uzákonění za zaujímající místo zákona, a proto veškerá ustanovení jiných zákonů, která odkazují na zákon, vztahují se také na dekrety. Aby však nijak nemohly vzniknouti o tom pochybnosti, případně zlovolně rušena jejich působnost, jest pojata do zákona, avšak odděleně od ustanovení hlavního, klausule odstavce 2, deklarující, že dekrety tyto mají povahu zákona od samého počátku; zároveň dekrety označené za ústavní dostávají hodnotu zákona ústavního, což jim dosud nenáleželo. Ustanovení odstavce 2 se vztahuje na všechny dekrety, také na ty, na které se nevztahuje ustanovení odstavce 1.

Jest samozřejmo, že dekrety samy o sobě se těmito ustanoveními nemění. Stávají se zákonem tak, jak jsou v době, kdy tento zákon vstoupí v účinnost. Byly-li ústavní dekrety změněny dříve obyčejným zákonem (viz zákon č. 12/1946 Sb.), zůstává tato změna v platnosti, ač na dále by k jejich změně bylo třeba zákona ústavního. Ovšem jest třeba vždy přihlížeti k tomu, kdy která změna nastala, a až do této změny jest třeba považovati za zákon dekret v původním znění. Aby nemohly vzniknouti pochybnosti o jejich územní a časové platnosti, byla připojena klausule odstavce 3; její ustanovení jen potvrzuje to, co plyne ze struktury celého zákona.

Ve článku III. připojeno ustanovení o uveřejnění dekretů ve Sbírce zákonů a nařízení. Všeobecně se poukazovalo na to, že dekrety uveřejněné v londýnském Úředním věstníku československém jsou takřka nepřístupné, že však je třeba je znáti, i když mnohé z nich nejsou jíž účinné.

Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto ústavním zákoně:

(1) Prozatímní Národní shromáždění schvaluje a prohlašuje za zákon ústavní dekrety a dekrety presidenta republiky, vydané na základě § 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 15. října 1940, číslo 2 Úř. věst. čísl. (č. 20/1945 Sb.) o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a to včetně právě uvedeného ústavního dekretu, pokud se tak již nestalo.

(2) Veškeré dekrety presidenta republiky, vydané na základě předpisu v odstavci 1 uvedeného, jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.

(3) Územní a časová platnost předpisů, v předcházejících odstavcích uvedených, zůstává beze změny.

Tím se provádí a mění článek 5; odstavec 1 a 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, číslo 11 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku ve znění zákona ze dne 19. prosince 1945, číslo 12 Sb. z roku 1946, jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku.

(1) ústavní dekrety a dekrety presidenta republiky, uvedené v článku I budou uveřejněny do 18 měsíců jako příloha Sbírky zákonů a nařízení republiky Československé, pokud nebyly v této sbírce již otištěny.

(2) Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.