Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Pokud se v tomto zákoně nestanoví jinak; vztahují se jeho ustanovení na zaměstnance

a) státu, svazků územní samosprávy a školních obcí,

b) ústavů, podniků, fondů a zařízení náležejících subjektům.uvedeným pod pístu. a) nebo jimi spravovaných,

c) pro které platí zákon ze dne 24. června 1926, č. 104 Sb. (učitelský zákon),

bez rozdílu, zda jsou v trvalém, dočasném, výpomocném nebo podobném služebním (pracovním) poměru, a bez zřetele na to, zda jsou v služebním (pracovním) poměru veřejnoprávním nebo soukromoprávním (smluvním).

(1) Osobním úřadem zaměstnance je úřad (ústav; podnik, fond), jenž obstarává správu osobních věcí zaměstnancových:

(2) V pochybnostech rozhodne ústřední úřad.

(1) Osobní věci zaměstnanců zrušených nebo reorganisovaných ústředních úřadů, kteří jsou ve výslužbě nebo na dovolené s čekatelným, obstarává v mezích platných předpisů ústřední úřad na nějž přešla příslušná agenda zrušeného nebo reorganisovaného ústředního úřadu. Tento úřad je též ústředním úřadem pro zaměstnance (věta 1) služeb, které byly podřízeny zrušeným (reorganisovaným) ústředním úřadům.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně i o pozůstalých po takových zaměstnancích, jakož i o těch bývalých zaměstnancích, kteří byli ze služeb zrušeného úřadu' propuštěni nebo z těchto služeb vystoupili.

(3) V pochybných případech určí příslušný úřad ministerstvo financí v dohodě s ministerstvem vnitra, na Slovensku pověřenectvo financí v dohodě s pověřenectvem vnitra.

Vláda upraví nařízením řízení ve věcech služebního poměru státních a jiných veřejných zaměstnanců s výjimkou soudců.

(1) Vyžaduje-Ii toho zájem služby, může býti zaměstnanec za předpokladu odstavce 2 převeden z úřední moci do kteréhokoliv oboru služeb státu, po případě do služeb jiných subjektů uvedených v § 1 nebo naopak.

(2) Převod podle odstavce 1 smí býti uskutečněn pouze tehdy, splňuje-li zaměstnanec všeobecné i zvláštní podmínky předepsané pro ustanovení na služebním místě, na něž se převádí.

(3) Služební a platové poměry převedeného zaměstnance se upraví, pokud platné předpisy nestanoví jinak, přiměřeně podle zásad vládního nařízení ze dne 7. listopadu 1930, č. 163 Sb., o převzetí zaměstnanců samosprávných korporací do státní služby a o jejich zařazení, při čemž může býti regulovaný služební poměr soukromoprávní přeměněn v rovnocenný služební poměr veřejnoprávní nebo naopak. Při posuzování nároků takového zaměstnance a jeho pozůstalých na odpočivné (zaopatřovací) platy a při výměře těchto platů posuzuje se v mezích zásad § 212 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (platového zákona), doba ztrávená před převedením do j mého oboru veřejné služby podle předpisů platných pro jeho dřívější služební poměr.

(4) Služební a platové poměry zaměstnanců, kteří jsou podrobeni předpisům o státním řízení mzdové politiky, zůstávají i po převodu nedotčeny.

(5) Soudcové z povolání mohou býti ve správním řízení přeloženi na jiné služební místo anebo převedeni do jiného oboru státní služby jen na svou žádost, proti své vůli mohou býti ve správním řízení přeloženi nebo sesazeni jen v případech nové organisace soudní po dobu zákonem stanovenou. Služební a platové poměry převedeného soudce se upraví podle zásad §§ 52 a 152 platového zákona.

(1) O převedení {přeložení) zaměstnance podle § 5, odst. 1, 2 a 5 rozhoduje:

a) při převodu (přeložení) ve vlastním resortu ústřední úřad, na Slovensku příslušné pověřenectvo,

b) při převodu do služeb jiného resortu ministerstvo financí v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady, na Slovensku pověřenectvo financí v dohodě se zúčastněnými pověřenectvy,

c) při převodu zaměstnanců svazků územní samosprávy do služeb jiného svazku územní samosprávy; pokud se tak děje v obvodu země, příslušný zemský národní výbor, na Slovensku pověřenectvo vnitra.

(2) Jde-li o převod zaměstnance ze Slovenska do zemí České a Moravskoslezské nebo naopak, je k rozhodnutí podle odstavce 1 zapotřebí souhlasu Slovenské národní rady, po případě orgánu, jejž tato určí. Ustanovení toto se nevztahuje na zaměstnance vojenské správy.

(1) Vzdá-li se provdaná zaměstnankyně, která je účastna veřejnoprávního pensijního zaopatření dobrovolně služby nebo vypoví-li služební poměr, po případě vystoupí-li sama ze služebního poměru, obdrží místo případného jiného odbytného za každý celý rok skutečné služby započítatelné pro výměru odpočivných (zaopatřovacích) platů 15 % pensijní základny, nejvýše však čtyřnásobek pensijní základny jako odbytné.

(2) Poskytnutí odbytného vylučuje vydání částek, jež jsou určeny předpisy upravujícími přestup v sociálním pojištění (zaopatření), jakož i vrácení pensijních příspěvků.

(3) Nedotčeno zůstává ustanovení v § 7 dekretu presidenta republiky ze dne 10. září 1945, č. 74 Sb., o reaktivaci a o opětném ustanovení provdaných žen ve veřejné službě.

(1) Provdaná zaměstnankyně, která podle § 7, odst. 1, věty první vládního nařízení ze dne 21. prosince 1938, č. 379 Sb., o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě; ve znění předpisů je pozměňujících, vstoupila do trvalé výslužby, nabude nároku na odpočivný plat teprve prvním dnem měsíce následujícího po dovršení 50. roku věku. Odpočivný plat se vyměří z pensijní základny příslušející v den vstupu do výslužby a podle služební doby započítatelné k tomuto dni.

(2) Jestliže osoba uvedená v odstavci 1 před dovršením 50. roku věku a po rozluce; úmrtí manžela, po případě přestane-li býti družkou (odstavec 3), nebude míti příjmu dosahujícího poloviny jejího odpočivného plátu, po případě příslušné nejnižší výměry výslužného, je-li tato vyšší; nabude nároku na výplatu částky doplňující její příjem na polovinu jejího odpočivného platu, po případě ná příslušnou nejnižší výměru. Nárok na výplatu této částky pomíjí koncem měsíce, v němž se tato osoba. znovu provdá, po případě se stane družkou.

(3) Za družku ve smyslu předcházejícího odstavce se považuje osoba, jejíž příslušnost k domácnosti jest založena faktickým spolužitím ve smyslu zákona ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb.; o přímých daních, ve znění předpisů jej měnících nebo doplňujících.

(1) Vnitřní předpisy o úpravě služebních a platových poměrů zaměstnanců svazků územní samosprávy vydá podle potřeby v rámci § 212 platového zákona ministr vnitra na Slovensku v dohodě s pověřencem vnitra), a to pokud jde o předpisy finančního dosahu, v dohodě s ministrem financí.

(2) Předpisy o řízení státní mzdové politiky zůstávají nedotčeny.

Usnesení svazků územní samosprávy o všeobecných úpravách služebních a platových poměrů zaměstnanců samosprávných, jakož i o systemisaci služebních míst pro tyto zaměstnance vyžadují schválení, pokud jde o

a) zaměstnance zemí, vlády,

b) zaměstnance hlavního města Prahy, ministra vnitra,

c) zaměstnance ostatních svazků územní samosprávy, zemského národního výboru.

(2) Na Slovensku schvaluje usnesení svazku územní samosprávy podle odstavce 1 pověřenec vnitra.

(1) Ministr vnitra v dohodě s ministrem financí určí, zda a pokud rozhodnuti (opatření) v jednotlivých personálních věcech zaměstnanců, jež v oboru státní správy činí po případě schvaluje president republiky, vláda nebo příslušný ministr, vyžadují u zaměstnanců obcí a okresů schválení zemského národního výboru a stran zaměstnanců hlavního města Prahy schválení ministra vnitra.

(2) Na Slovensku schvaluje usneseni svazků územní samosprávy podle odstavce 1 pověřenec vnitra.

(1) Od 1. ledna 1946 po dobu, jejíž trvání určí vláda (odstavec 3), mohou zaměstnanci vystoupiti ze služebního (pracovního) poměru podle platných předpisů (vzdáním se služby, výpovědí a pod.) jen se svolením úřadu.

(2) Povolení toto udílí, nevznikne-li tím porucha v chodu veřejné správy, příslušný ústřední úřad, u zaměstnanců svazků územní samosprávy zemský národní výbor. Oprávnění toto může ústřední úřad případně zemský národní výbor přenésti na úřady (orgány) podřízené. Na Slovensku udílí toto povolení příslušné pověřenectvo.

(3) Konec doby podle odstavce 1 určí vláda vyhláškou uveřejněnou ve Sbírce zákonů a nařízení.

Používatelnost vládního nařízení ze dne 24. prosince 1942, č. 420 Sb., o zjednodušení a o nové úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě, ve znění vládního nařízení ze dne 11. listopadu 1944, č. 261 Sb., se zrušuje.

Tento zákon platí pro území celého státu s výjimkou §§ 7, 8 a 13, které platí jen v zemích České a Moravskoslezské.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.

V době nesvobody byla vydána dvě vládní nařízení, která zvlášť významně zasáhla do úprav služebních. a platových poměrů veřejných zaměstnanců. Bylo to především vlád. noř. č. v 379/1938 Sb., o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě, jež sledovalo zejména ten účel, aby přebyteční čeští veřejní zaměstnanci, vracející se z pohraničního území a ze Slovenska, byli umístěni ve veřejně službě ve zbylém území t. zv. Protektorátu. K tomu cíli zavedlo míněné nařízení zákaz přijímání nových sil a zákaz povyšování, dále předčasné pensionování zaměstnanců vůbec a propouštění provdaných zaměstnankyň. Přebytečné síly, jichž bylo kolem 100.000 osob; byly pak umísťovány hlavně na místa uvolněná pensionováním starších zaměstnanců a propuštěných ženských sil. Přemisťování sil a vyrovnávání přebytků zaměstnanců umožňovala instituce převodu zaměstnanců (§ 2 cit. vl. nař.). Za veřejnou správu, jež byla nucena přejímati přebytky sil, byly prohlášeny nejen všechny korporace veřejného práva, ale i všeliké instituce, spolky a zařízení, převážně závislé na podporách z veřejných prostředků (§ 26 nař.).

Válečné poměry a zejména nedostatek pracovních sil, který se projevili ve veřejných službách v důsledku stále většího zasazování veřejných zaměstnanců do válečného průmyslu, si vynutil i všeobecnou revisi vl. nař. č. 379/1938 Sb., zejména odstranění zákazu přijímání a povyšování zaměstnanců.

Tak došlo k vydání vl. nař. č. 420/1942 Sb. o zjednodušení a nové úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě.

Okupanti, kteří před tím dali příkaz k obsazení presidií všech úřadů a j mých míst rozhodujících o personálních věcech zaměstnanců německými úředníky, dali si především uzákoniti početně obsáhlé přesuny nejrůznějších kompetencí z ústředních úřadů na podřízené úřady personální, aby tak zv. šili svou vlastní pravomoc i v nižších stolicích zejména u bývalých zemských úřadů. S tím souvisí i zrušení neb omezení schvalování (udílení souhlasu) nejvyššími místy v četných případech (sr. příl. I, II a III cit. vl. nař.). Pravomoc vlády t. zv. Protektorátu Č. a M. všeobecně již vl. nař. č. 80/1942 Sb. přenesená na věcně příslušného ministra se schválením předsedy vlády, byla ještě dále okleštěna tím, že toto schvalování bylo v některých případech vůbec zrušeno (sr. pol. č. 1-4 přít. II k vl. nař. č. 420/1942 Sb.). Protiústavní bylo i odnětí jmenovacího práva vlády vůbec [sr. § 81, písm. c) ústavní listiny a § 7 cit. vl. nař.]: V jiných případech kryla založena na místě působnosti vlády nadresortní pravomoc ministerstva financí (rozhodování o systemisaci služebních míst § 6; vydání směrnic o systemisaci služebních míst 8, dále směrnic o péči o zaměstnance § 16) nebo ministerstev financí a vnitra (vydání směrnic o přijímání a povyšování § 8, rozhodování o přijímání a povyšování zaměstnanců až do provedení systemisace § 35).

Kromě těchto úprav kompetencí bylo zmíněným vládním nařízením zvýšeno i normální kvalifikační řízení, jež byla nahraženo říšskoněmeckou institucí odepření zvýšení služného (§ 5 2? až 29 nař.), a uzákoněna byla i některá válečná opatření jako: omezení opravných prostředků (§ 26), omezení práva vystoupiti z činné služby po dobu války (§ 36) a zasazení pensistů do práce po dobu války (§ 37) a j.

Obnovením republiky stala se především nicotnými ona ustanovení vl. nař. č. 420/1942 Sb., jež jsou v rozporu s ústavní listinou. Tento důsledek stanovený dekretem presidenta republiky o obnovení právního pořádku ze dne 3. srpna 1944, týká se §§ 7 a 35 vl. nař., pokud se týče zrušení jmenovacího práva vlády [ 80, písm. c) ústavní listiny] a dále pol. č. 1-4 příl. I a pol. č. 1-2 příl. II k vl. nař. č. 420/1942 Sb.

Z ostatního obsahu cit. vl. nař. jsou četná jeho ustanovení toho druhu, že vyžadují, aby byla co nejdříve nahražena novou úpravou.

Tak byla již podána a vládou schválena osnova dekretu presidenta republiky (č. j. B-3400-18/7-45-IV;1 min. vnitra), jímž se obnovuje činnost kvalifikačních komisi a zrušují všechna omezení opravných prostředků v personálním právu uzákoněná § 26 cit. vl. nař.

Neudržitelná nadále jsou i svrchu uvedená ustanovení o nadresortní pravomoci ministerstev financí a vnitra (rozhodování o systemisaci služebních míst podle § 5, o přijímání a povyšování zaměstnanců podle § 35), jakož i předpisy druhého dílu III oddílu o zaměstnancích jiných korporací a subjektů.

Valného významu pozbyla a nepraktickými se stala i ustanovení o zasazování výslužníků do práce podle § 37, ježto tato ustanovení byla dána jen na dobu války.

Za tohoto stavu se ukázalo nezbytným podrobiti cit. vládní nařízení celkové revisi resp. nahraditi je cele novou normou, jež by plně odpovídala nynějším poměrům.

To je též účelem této osnovy.

Osnova spočívá na těchto zásadách:

1. Obnovuje se v zásadě právní stav, který. platil 29. září 1938, leč že by předpisy vydanými po 5. květnu 1945 nebo ustanoveními osnovy bylo stanoveno něco jiného (srv. § 13).

2. Okruh osob, na něž se osnova vztahuje, je omezen jen na zaměstnance státní, zaměstnance svazků území samosprávy a na učitele národních škol (§ 1).

3. Osnova skýtá právní podklad pro úpravu řízení ve věcech služebního poměru veřejných zaměstnanců (§ 4).

4. Možnost převodu zaměstnance je přizpůsobena normálním mírovým poměrům (§ 5).

5. Přejímají se ustanovení o odbytném a o odpočivném platu provdaných zaměstnankyň (§§ 7 a 8).

6. Ministru vnitra se dává zmocněni, aby, ukáže-li se toho potřeba, vydával interní předpisy o úpravě služebních a platových poměrů v oboru zaměstnaneckého práva samosprávných zaměstnanců (§ 9).

7. Upravuje se nově v některých poměrech výkon schvalovacího práva v oboru zaměstnaneckého práva samosprávných zaměstnanců (§§ 10 a 11).

K jednotlivým ustanovením osnovy se uvádí ještě toto:

Osnova nezahrnuje do svého osobního rozsahu - pokud se z ní jinak nepodává - zaměstnance korporací a subjektu, na něž se dosud vztahoval oddíl III dílu druhého vl. nař. č. 420/1942 Sb.

Z osnovy se pak padává, že na veřejně zaměstnance v širším smyslu se vztahuji

a) § 7 o odbytném provdaných zaměstnankyň; předpokládá se ovšem, že zaměstnankyně taková má nárok na veřejné pensijní zaopatření vůči svému veřejnému zaměstnavateli. Nevztahuje se tedy předpis tento na zaměstnankyně veřejnoprávních korporací, které jsou pojištěny u VPÚ (náhradních ústavů);

b) § 8 o odpočivném platu provdaných zaměstnankyň. Ustanovení tato je doslovnou recepcí § 31 vl. nař. č. 420/1942 Sb. Recepce vata je nutná proto, aby se i nadále uchoval nárok na pensijní zaopatření při dosažení 50 let oněm provdaným zaměstnankyním, které si při restrikci provdaných zaměstnankyň prováděné podle vl. nař. č. 379/38 Sb. vyhradily mísím odbytného pensi po dosažení stanovené věkové hranice (původní hranice 55 let byla nařízením t. zv. říšského protektora ze dne 30. prosince 1940, Věst. ř. prot. str. 7, snížena na 50 let);

c) § 4 o řízení ve věcech služebního poměru veřejných zaměstnanců. Řízení má býti upraveno zvláštním vládním nařízením, jímž bude také stanoven zvláště osobní rozsah, a to případně i šířeji než činí fota osnova v § 1.

Jinak se ovšem podotýká, že ustanovení § 212 plat. zák. č. 103/26 Sb, ohledně úpravy služebních a platových poměrů veřejnoprávních korporací a ústavů zůstává nedotčeno.

V personálním právu zobecněly dva zvláštní druhy úřadů, jichž funkce mohou býti zastávány nejrůznějšími úřady (ústavy, podniky atd.) státu. Jsou to úřady služební a úřady osobní.

Úřadem služebním označuje § 151, odst. 5 platového zákona č. 103/26 Sb. shodně se služebními pragmatikami (srv. § 9, odst. 4 služeb. pragm. č. 15/1914 ř. z.) úřad, jehož přednosta je podle platných předpisů povolán, aby bezprostředně vykonával na zaměstnance služební dozor.

Obdobně i osobní úřad je pojem uměle utvořený, aby se předešlo zbytečnému vypočítávání jednotlivých úřadů, které podle organisačního resortního uspořádání jsou povolány k tomu, aby obstarávaly osobní věci zaměstnancovy. K správě osobních věcí zaměstnanců náležejí podle dlouholeté ustálené praxe věci, jež souvisejí se zřízením, trváním, změnou a zrušením služebního poměru, na př. přijetí zaměstnance, vedení osobního stavu (§ 39 služ. pragm.), vyměření a poukázání stálých požitků, zvýšení platu ex offo, udílení dovolené, připuštění k ustanovovací zkoušce, povýšení, přeložení na jiné místo, přeložení do výslužby, vyměření odpočivných (zaopatřovacích) platů, pokud tato oprávnění nepřísluší podle výslovného zvláštního předpisu úřadu (orgánu) jinému (vyššímu). K pochybnostem by mohlo dojíti tam, kde obstarávání zmíněných věcí by bylo rozděleno mezi dva nebo více úřadů. Proto osnova zmocňuje v takovém případě příslušný ústřední úřad, aby rozhodl, který z úřadů je úřadem osobním.

V praxi těchto pochybností bude poskrovnu, neboť pojem osobní úřad je již vžitý a velmi se osvědčil. (Prvně použito tohoto pojmu v § 16 vl. nař. č. 133/1934, pak v § 11 vl. nař. č. 170/ 1934 Sb., v § 13 vI. nař. č. 380/1938 Sb. a j., posléze pak i v § 2, odst. 2 vI. nař. č. 420/1942 Sb.).

V rámci reorganisace veřejné správy došlo již několikráte ke zrušení nebo rozdělení některých ústředních úřadů (srv. vl. nař. č. 208/42 Sb. o nové organisaci některých ústředních úřadů, dekret presidenta republiky č. 1/1945 Sb. o nové organisaci vlády a ministerstev v době přechodné). U zaměstnanců v činné službě dochází v takovém případě k hromadnému převzetí resp. převodu do služeb právního nástupce zrušeného resortu. Na výslužníky zrušených resortů a pozůstalé po nich se ustanovení o převodu zaměstnanců nevztahují a nutno proto rozhodnouti o otázce příslušnosti ve věcech personálních těchto osob zvláštní normou.

Osnova vychází ze zásady, že zájmy osob, o něž jde může nejlépe obhájiti úřad, na nějž přešla agenda zrušeného úřadu. Proto také se označuje tento úřad za jejich úřad personální.

V oboru zaměstnaneckého práva státních zaměstnanců není - s jedinou výjimkou předpisů o řízení disciplinárním - jednotného a uceleného předpisu o řízení před úřady. Jsou zde jen ojediněle předpisy o některých procesních otázkách buď společné pro všechny resorty, jako na př. § 151 plat. zákona č. 103/1926 Sb. (obdobné předpisy) o opravě nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů, vl. nař. č. 57/1942 Sb. o řízení ve věcech náhrad služebních výloh ve veřejné službě, nebo jen pro některé resorty, jako na př. min. nař. č. 124/1868 ř. z. o tom, jak nakládati s rekursy v záležitostech politické správy a zákon č. 101/1896 ř. z: o postupu při podávání opravných prostředků (zákon lhůtový).

Není však jednotného všeobecného předpisu, na př. o stranách, zmocněncích, lhůtách, doručování, řízení důkazním (svědci; znalci, listiny a j.), o ústním jednání, opravných prostředcích, odvolacím řízení, navrácení v předešlý stav, obnově řízení atd.

Netřeba zvláště odůvodňovati, že tento stav - při němž praxe je odkázána jen na zásady judikatury nejvyššího správního soudu - neodpovídá celkovému vývoji zaměstnaneckého práva, právní jistotě stran. ani potřebám služby.

Odstranění tohoto nežádoucího stavu sleduje osnova tím, že poskytuje vládě zmocnění, aby zásady procesního práva zaměstnaneckého upravila zvláštním vlád. nařízením.

Zamýšlí se prozatím doporučiti vládě, aby pro řízení ve věcech personálních recipováno bylo podpůrně vlád. nařízení č. 8/1928 Sb. o správním řízení, kteréžto nařízení platí ostatně již od počátku pro řízení ve věcech služebního poměru zaměstnanců zemských; okresních a obecních.

Vynětí soudců ze zamýšlené úpravy je odůvodněno ústavou, dle níž poměry soudců mohou býti upravovány jen zákonem.

Instituce převodu zaměstnanců uzákoněná poprve v § 2 vl. nař. č. 39/1938 Sb. (srv. §§ 9 a 10 vl. nař. č. 420/1942 Sb.) se osvědčila v dobách mimořádných znamenitě. Umožnila, aby bez jakýchkoliv dalších formalit převedeni byli přebyteční zaměstnanci ve velkých počtech na místa, kde jich bylo možno upotřebiti, a to i do služeb nejrůznějších, korporací a institucí veřejného práva, příp. i do služeb spolků a zařízení z veřejných prostředků toliko subvencovaných. Při tom nebylo zapotřebí formálního průkazu způsobilosti na místo převodem propůjčované a převáděný si přenášel systemisované místo zpravidla s sebou. Na zásadách těchto nebylo v podstatě změněno ničeho ani vl. nař. č. 420/1942 Sb., které odchylkou od dosavadního stavu připouštělo i převod do nižší služební třídy (kategorie, zaměstnanecké skupiny).

Jest otázkou, zda a pokud bude zapotřebí této mimořádné instituce i v dobách mírových. Osnova instituci převodu sice přejímá, vycházejíc ze zásady její značné praktičnosti, ale zároveň možnost jejího použití do jisté míry podstatně omezuje, a to v zájmu pořádku v osobních stavech zaměstnanců. Nebylo by v zájmu služby, aby i napříště bylo možno bez dalšího převáděti na př. profesory do kategorie úředníků služby právní a naopak, nebo úředníky služby účetní do kategorie úředníků vyšší pomocné správní a pod: V takových případech bude nutno trvati na tom, aby zaměstnanec splnil podmínky předepsané pro ustanovení na místě, na něž má býti převeden.

Zásady převodu podle osnovy jsou tyto

a) Převod může býti proveden jen, vyžaduje-li toho zájem služby.

b) Převáděný zaměstnanec musí splňovat všeobecné zákonné i jinaké zvláštní podmínky předepsané pro ustanovení na služebním místě, na něž se převádí.

c) Změna služebního poměru veřejnoprávního v soukromoprávní a naopak je při převodu možnou pouze tehdy, jde-li o soukromoprávní poměr regulovaný, t. j. upravený zákonem nebo vládním nařízením po případě služebním řádem podle § 210 platového zákona č. 103/26 Sb. V praxi třeba tyto případy omeziti jen na resorty s podnikovými správami (např. resort dopravy, kde v centrále jsou úředníci v poměru, pragmatikálním; u ředitelství drah však v regulovaném soukromoprávním poměru podle vl: nař. č. 15/1927 Sb. nebo resort zemědělství, kde platí obdobně totéž se zřetelem na služební řád podniku "Státní lesy a statky").

d) O převodu rozhodují ústřední úřady. Jediná výjimka se navrhuje pro převod zaměstnanců svazků územní samosprávy; pokud se převod děje, v obvodu země, v kterýchžto případech má podle osnovy rozhodnouti o převodu zemský národní výbor.

Při tom vychází osnova ze zásady, že převod zaměstnance má býti v budoucnu jen ojedinělým zjevem odůvodněným zvláštní potřebou služby. Rozhodování o tom má býti proto vyhrazeno nejvyšším úřadům.

Ustanovení odstavce 4 sleduje ten účel, aby bylo možno na př. převáděné dělníky služebně zařaďovati opět do příslušných úprav vydaných podle předpisů o řízení mzdové politiky. Kdyby tohoto ustanovení nebylo, platila by v tomto směru zásada § 33 vI. nař. č. 103 1930 Sb., dle něhož se stávají státními pomocnými zřízeni osoby zřízeneckými pracemi plně a pravidelně zaměstnané, tedy i veškeří převedení dělníci. Tento důsledek nemůže býti v souvislosti s pouhým převodem zamýšlen. Přeřadění dělníka do pomocně zřízeneckého poměru musí býti vyhrazeno normálním předpisům v tomto směru platným.

Ustanovení odstavce 5 je odůvodněno ústavně zaručenou soudcovskou nezávislosti.

Ustanovení toto je v podstatě recepcí § 13 vl. nař. č. 420/1942 Sb. Recepce tato je nutná, ježto jde o ustanovení důležité jak v zájmu zaměstnankyň, tak i v zájmu zaměstnavatele.

Ježto instituce vzdání se není v některých služebních poměrech zavedena resp. rozvázání služebního poměru se děje v některých služebních poměrech toliko výpovědí neb vystoupením ze služebního poměru (srv. na př. § 26 vl. nař. č. 114/1926 Sb., o pomocných zřízencích, § 82 a 83 Služebního řádu podniku "Státní lesy a statky") je v osnově pamatováno i na tyto případy rozvázání služebního poměru.

Ustanovením tímto se recipuje beze změny § 31 vl. nař. č. 420/1942 Sb. Srv. též výklad k § 1; písm. b).

Právo samosprávného zaměstnavatele upravovati si volně svými vlastními usneseními služební a platové poměry svých zaměstnanců v mezích zákonných předpisů má býti i v budoucnu důsledně zachováno.

Navrhované zmocnění ministra vnitra sleduje jen zcela výjimečně případy, kdy se v zájmu celostátním projeví nutným, aby určité interní cestou upravované záležitosti byly upraveny jednotně. pro všechny samosprávné zaměstnavatele, případně v nejkratší době (na př. vládou upravované záležitosti dovolených na zotavenou, vánočního příspěvku, odměn a pod.).

Ustanovení osnovy ohledně kompetence ku schvalování usnesení zemských a okresních národních výborů odpovídá platným předpisům (srv. § 53, odst. 1 a 2 a § 91 zákona o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb.) a je pojata do osnovy jen k vůli přehlednosti. Totéž platí i ohledně měst se zvl. statutem. Zvláštní úprava ohledně zaměstnanců hlavního města Prahy je odůvodněna vl. nař. ze dne 7. srpna 1945, č. 46 Sb. o prozatímní organisaci správy hlavního města Prahy.

Nově se jen navrhuje, aby usnesení všech obcí (nejen měst se zvl. statutem) podléhala napříště schválení zemského národního výboru. To je odůvodněno tím, že toliko tento způsob schvalování může zaručiti bezvadnost a jednotnost postupu v těchto věcech, čehož za dnešního stavu z velké části není, neboť okresní národní výbory, jimž tato schvalovací pravomoc podle t. č. platných předpisů přísluší, nejsou vybaveny odbornými silami natolik, aby mohly zaručiti včasné a správné vyřizování těchto věcí. Zemské národní výbory (resp. býv. zemské úřady) se viděly též již pro řadu let nuceny vyhraditi si předchozímu svému posouzení veškery schvalovací akty okresů v zaměstnaneckých věcech, aby tak bylo uvarováno zbytečných škod jak pro obce tak i pro zaměstnance.

Zemské národní výbory mají zvláštní oddělení pro věci samosprávných zaměstnanců, v nichž jsou zapracováni úředníci s potřebnými znalostmi a zkušeno-ctmi z revisí konaných u obcí, takže o včasné a hlavně nezávadné vyřizování zmíněné agendy bude tímto způsobem nejlépe postaráno.

Z důvodů uvedených u § 10 navrhuje se, aby schválení zemského národního výboru byla vyhrazena i některá konkrétní rozhodnutí (opatření) v osobních věcech zaměstnanců obcí a okresů. V kterých případech se tak stane; určí ministr vnitra v dohodě s ministrem financí.

Této schvalovací pravomoci je zamýšleno podle osnovy vyhraditi zejména ony konkrétní personální akty, o nichž i v oboru státní správy přísluší rozhodovati nejvyšším orgánům státní správy, t. j. presidentu republiky, vládě a ústřednímu úřadu (tedy na př. jmenování na služební místa ve vyšších platových stupnicích, udílení pensí a darů z milosti, promíjení a zkracování čekatelské doby, započítání služeb do postupu, na jichž započtení není právního nároku, promíjení předepsaného předchozího vzdělání a ustanovovacích zkoušek, povolování. osobních přídavků a j.).

Ustanovením tímto má býti čeleno tomu, aby po zrušení stavu branné pohotovosti státu a v důsledku toho po vyloučení použivatelnosti § 64 zák. č. 131/1936 Sb. o zákazu volného vystupování ze služebního (pracovního) poměru nenastaly v některých oborech veřejné služby nevítané poruchy v chodu veřejné správy.