Prozatímní Národní shromáždění
republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
(1) V právních rozepřích, v kterých jsou republika československá anebo ústav nebo podnik jí zřízený nebo spravovaný u soudů řádných, mimořádných nebo rozhodčích žalovány z právních poměrů vzešlých ze smluv nebo z jiných skutečností v době nesvobody (článek II, čl. 1; odst. 2 zákona o obnovení právního pořádku [příloha k zákonu ze dne 19 prosince 195, č. 12 Sb. z roku 1946] a 1 vládního nařízení ze dne 2. července 1945, č. 31 Sb., jímž se stanoví kanec doby nesvobody hro obor předpisů o obnoven právního pořádku) a v kterých žalovaná strana namítá, že není vzhledem ke spornému nároku pro změny nastalé v době nesvobody zavázána; přeruší soud řízení o tomto nároku v každém období řízení z úřední moci.
(2) V exekučních řízeních proti podmětům jmenovaným v odstavci 1 pro nároky tam uvedené odloží soud exekuci, namítá-li povinná strana; že není vzhledem k vymáhanému nároku pro změny nastalé v době nesvobody zavázána.
(3) Zatímní opatření podle exekučního řádu jsou po přerušení řízení (odstavec 1) anebo po odkladu exekuce (odstavec 2) nepřípustná; rovněž nepřípustná jsou po přerušení řízení zajišťovací opatření podle § 223, odst. 1 a §§ 237 a násl. ex. zák. Dříve povolená taková opatření soud na návrh zruší; toto ustanovení se netýká zápovědi podle § 382, č. 5 ex. ř. anebo opatření podle § 237, pístu. d) ex. zák.
(4) Proti usnesením podle předcházejících
odstavců je přípustný rekurs jen k
jedné stolici.
Do lhůt, jejichž uplynutí je spojeno s právní
újmou, nelze počítati dobu, po kterou oprávněný
nemohl pro opatření podle tohoto zákona uplatňovati
svá práva.
V řízení budiž pokračováno,
navrhne-li to žalovaná (povinná) strana sama,
nebo navrhne-li to žalující (vymáhající)
strana, když úpravou otázky převzetí
závazku přestane důvod opatření
podle § 1.
Ustanovení §§ 1 až 3 platí obdobně
i pro jiné druhy řízení soudního,
v kterém by byly uplatňovány nároky
povahy naznačené v § 1 proti podmětům
tam jmenovaným.
Dříve než přeruší řízení,
provede soud důkazy, které pokládá
podle stavu věci za rozhodné, jestliže je obava,
že by za přerušení mohl býti průvodní
prostředek jinak ztracen nebo jeho užití znesnadněno.
Ustanovení §§ 1 až 5 platí obdobně
také tenkrát, uplatňuje-li nárok některý
z podmětů jmenovaných v § 1 a má-li
soud podle stavu věci za to, že otázka přechodu
nároku je pro změny uvedené v § 1, odst.
1 pochybná.
Ustanovení §§ 1 až 6 platí přiměřeně
je-li v soudním řízení stranou jiná
veřejnoprávní korporace anebo ústav
nebo podnik jí zřízený nebo spravovaný
anebo nadace (základiny, fondy) a má-li soud podle
stavu věci za to, že otázka převzetí
závazku nebo přechodu nároku je pro změny
uvedené v § 1; odst. 1 pochybná.
(1) V právních rozepřích, v kterých jsou t. zv. republika Česko-Slovenská, t. zv. Protektorát Čechy a Morava, t. zv. slovenský stát, Německá říše nebo maďarský stát anebo ústav nebo podnik jimi zřízený nebo spravovaný u soudů řádných, mimořádných nebo rozhodčích žalovány z právních poměrů vzešlých ze smluv nebo z j mých skutečností v době nesvobody, přerušuje se řízení v každém období.
(2) V exekučních řízeních proti podmětům jmenovaným v odstavci 1 pro nároky tam uvedené odkládá se exekuce v každém období.
(3) Soud, u něhož se vede řízení, vyrozumí z úřední povinnosti žalující (vymáhající) stranu a finanční prokuraturu pro jeho obvod příslušnou o tom, že došlo k přerušení řízení nebo k odkladu exekuce.
(4) V řízení budiž pokračováno, jakmile finanční prokuratura oznámí soudu, že republika Československá nebo jiný podmět finační prokuraturou zastupovaný vstupuje do řízení, a navrhne, aby v řízení bylo pokračováno.
(5) Jinak platí obdobně ustanovení 1, odst.
§§ 2 a 4.
Ustanovení § 8 platí obdobně, uplatňuje-li
nárok některý z podmětů jmenovaných
v 8, odst. 1.
Tento zákon nabývá účinnosti
7. dnem po vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti.
Změny, které nastaly osvobozením republiky
Československé a obnovením její svrchovanosti
nad okupovaným územím; projeví účinky
i na poli soudního řízení. Jde tu
o soudní řízení, která již
byla zahájena nebo se zahájí o nároky,
resp. závazky z doby nesvobody a v nichž je stranou
některý z veřejnoprávních subjektů
dotčených změnami nastalými obnovením
Československé republiky. Prakticky tu půjde
o řízení, v nich je stranou na př.
Československá republika, nebo t. zv. Česko-Slovenská
republika, t. zv. Protektorát, t. zv. slovenský
stát, Německá říše a maďarský
stát, nebo některá jiná veřejnoprávní
korporace. V uvedených řízeních bude
mnohdy pochybné, zda dojde k převzetí závazků
republikou Československou nebo některým
jiným subjektem na jejím území a v
jakém rozsahu, resp. jak to bude s přechodem nároků.
Vyřešení této prejudicielní otázky
nelze dobře provésti v rámci soudního
řízení a proto je třeba opatření,
které umožní přerušit (odložit)
soudní řízení, aby se zatím
rozhodlo o převzetí závazku anebo o přechodu
nároku. To je účel navrhovaného zákona.
K jednotlivým ustanovením se poznamenává:
V § 1 jde o nároky, které vznikly v době,
kdy území republiky Československé
bylo v nepřátelské moci, a které se
nyní uplatňují přímo proti
republice československé nebo proti jejímu
nebo jí spravovanému ústavu nebo podniku.
U nároků tohoto druhu bude mnohdy nejasná
otázka nástupnictví v závazek, t.
j. zda a v jakém rozsahu vstupuje republika československá
nebo její nebo jí spravovaný ústav
nebo podnik v závazek; který byl ujednán
nebo vůbec vznikl v mimořádných poměrech
vyvolaných porobou, jež omezila volnost jednání
shora uvedených subjektů. Jak již řečeno,
nelze v zahájeném soudním řízení
otázku nástupnictví dobře řešiti
poněvadž nástupnictví v závazek
bude někdy závislé na skutečnostech,
které se t: č. nechají spolehlivě
zjistit, nebo bude vyřešeno vnitrostátní
úpravou nebo mezistátní dohodou. S těchto
hledisek může otázku přechodu závazku
nejlépe posoudit žalovaná strana (bude to pravidelně
státní správa) a jí proto dlužno
přiznati také legitimaci k rozhodnutí o dalším
průběhu soudního řízení;
t: j. zda se má pokračovati (protože se uznává;
že republika Československá; resp. její
nebo jí spravovaný ústav atd. vstoupily v
závazek), či zda je třeba projednáni
věci odsunouti (spor přerušit; exekuci odložit).
V souhlasu s tímto stanoviskem upravuje proto § 1
postup v soudním řízení tak, že
přerušení sporu a odklad exekuce stanoví
jako následek té skutečnosti, že žalovaná
(povinná) strana namítá, že není
vzhledem k spornému (vymáhanému) nároku
pro změny nastalé v době nesvobody zavázána.
Tato úprava v podstatě navazuje na obdobné
řešení, které bylo obsaženo ve
vládním nařízení ze dne 6.
června 1940, č. 251 Sb.
Zdůrazniti třeba, že dalekosáhlé
právo přiznané tu státní správě
zavazuje ji postupovat při posuzování otázky
převzetí závazku s krajní objektivností
a spravedlností a uplatniti toto právo jen v případech
zcela jasných a nepochybných. Tak na př.
nemůže býti žalovanou republikou Československou
popírána zavázanost v excindačním
sporu proti ní vedeném, jestliže jde o věci
zabavené v berní exekuci a republika do této
exekuce vstoupila a v ní pokračuje. Stanoviti svrchu
dotčenou povinnost státní správy přímo
v normě nebylo by vhodné a není ani nutné,
poněvadž lze úplně vystačiti
s všeobecnými směrnicemi. ministerstva financí.
Stejně bylo postupováno při shora cit. vl.
nařízení č. 251/1940 Sb. a postup
ten se osvědčil (srv. ostatně i výnos
min. financí č. 1/1945 Věst. min. fin. o
proplacení adm. závazků v oboru veřejné
správy).
Námitka podle odstavce 1 bude vznesena zpravidla při
ústním jednání (tedy nikoliv při
všeobecném popření nároků
při prvním roku), ale není vyloučena
i mimo ústní jednává (na př.
v odvolání a pod.); rozhodnutí o přerušení
bude pak lze zpravidla učiniti teprve po ústním
jednání, zejména pokud věc nebude
zcela jasná (doba vzniku nároku) a pokud bude vhodné
probrati se stranami otázku, zda jsou splněny podmínky
přerušení.
Zdůrazniti sluší, že závaznost
bude muset být popřena právě vzhledem
k změnám nastalým v době nesvobody
(nejde o popření závazku vůbec). Bude-li
tato zavázanost popřena, dojde k přerušení
z úřední moci, a to v každém
období řízení. Přerušení
není omezeno jen na řízení ve stolici
první; nýbrž může k němu
dojíti i ve vyšší stolici až do pravomocného
vyřízení věci. K přerušení
dojde jen co do nároku, stran kterého žalovaná
namítla, že není zavázána nikoliv
i co do nároku v témže sporu uplatňovaného;
u něhož žalovaná strana svého závazku
z naznačeného důvodu nepopřela. Byla-li
by ve sporu žalována vedle některého
ze subjektů jmenovaných v § 1 ještě
jiná osoba, nevztahuje se arci přerušení
na řízení vedené s touto osobou.
V exekučním řízení dojde po
námitce povinné strany k odložení exekuce.
Zatímní opatření pro zajištění
nároku nejsou přípustná a budou na
návrh zrušena; vyjímajíc zápovědu
vedené v § 382, č. 5 ex. ř., resp. na
Sloven ku opatření padle § 237, pístu:
d) ex. zák., protože normovaná opatření
mohu nicméně míti význam. Na Slovensku
nebude ovšem přípustná po přerušení
řízení ani zajišťovací exekuce
podle § 223. odst. 1 ex. zák., ježto tato exekuce
se rovná zatímnímu opatření
dle exekučního řádu, a to přípustné
není.
Omezení opravného prostředku na jednu stolici
vyplývá z úvahy, že jde o otázku
celkem jednoduchou po stránce skutkové i právní.
Toto ustanovení má za účel chrániti
před uplynutím lhůt promlčecích
a jiných lhůt, jejichž nezachování
může býti spojeno s právní újmou
(srv. § 216, 256 ex. ř., §§ 159, 192 ex.
zák. a čl. VI, § 6 zák. č. 23/1928
Sb.); z jeho doslovu plyne, že bude věcí žalující
(vymáhající) strany, aby jakmile pomine důvod
opatření podle § 1, podala návrh na
pokračování ve smyslu § 3.
I tu se předpokládá, že žalovaná
strana navrhne pokračování v řízení,
jakmile pominou pochybnosti o převzetí závazku.
Obdobná aplikace předchozích ustanovení
je možná i pro jiné druhy řízení,
ve kterém se uplatňují podobné nároky
jako v řízení sporném podle §
1, tudíž zvláště v řízení
nesporném (srv. na př. činnost nesporných
soudů v řízení vyvlastňovacím).
I zde se předpokládá, že subjekt, o
nějž jde, popírá svůj závazek
za podmínek uvedených v § 1.
Jež-to podle povahy věci může k přerušení
řízení dojíti bez zřetele na
to, jak daleko řízení pokropilo, mohou míti
strany zájem na tom, aby bylo zajištěno provedení
důkazu. Zajištění takové mohlo
by se státi i za přerušení sporu podle
§ 384 c. ř. s:, resp. § 381 o. s. p. za podmínek
tam daných. Podle § 5 má však soud - i
bez návrhu stran vázaného na podmínky
§ 384 c. ř. s., resp. § 381 0. s. p. - provésti
před přerušením řízení
důkazy pro věc rozhodné, jeli obava, že
by jinak za přerušení průvodní
prostředek mohl býti ztracen nebo jeho použiti
znesnadněno; rozumí se, že podnět k
provedení těchto důkazů moha u soudu
dáti i strany. Pod slovem "důkazy" jsou
míněny průvodní prostředky
v nejširším smyslu; tedy i výslechy přezvědných
osob (srv. ostatně § 34 zák. č. 100/1931
Sb.).
Pro změny vzpomenuté v § 1 bude někdy
pochybná i aktivní legitimace některého
ze subjektů uvedených v § 1; proto i zde má
být umožněno, aby z popudu žalovaného
došlo k opatřením předvídaným
v § 1. Na rozdíl od § 1 nestačí
tu pouhá námitka ve smyslu § 1, nýbrž
je ještě třeba, aby soud dospěl k přesvědčení,
že otázka nástupnictví v nárok
(přechod nároku) je skutečně pochybná.
Poznamenává se, že stejné ustanovení
bylo v § 6 vl. nař. č. 251/1940 Sb.
Podobné ustanovení obsahuje § 5 cit. vl. nař.
č. 251/1940 Sb. Rozdíl od úpravy v §
1 - povinnost soudu zkoumati, zda otázka převzetí
závazku je pochybná pro změny uvedené
v § 1 - je odůvodněn povahou subjektu zúčastněného
na řízení (žalovaného či
žalujícího a pod.). Takovouto úpravou
se zabrání, aby se § 1, odst. 1 nezneužívalo.
Ustanovení o jiných veřejnoprávních
korporacích dopadá ovšem nejen na svazky území
nebo zájmové samosprávy, ale i na nositele
veřejnoprávního pojištění.
Těmto korporacím jsou postaveny na roveň
nadace (základiny, fondy), ať už jsou kýmkoliv
zřízeny nebo spravovány.
Ustanovení § 8 má na zřeteli případy,
že u některého československého
soudu je ještě z doby okupace neukončené
řízení buď proti některému
subjektu, jehož fiktivní existence pominula osvobozením
republiky československé (zejména tedy t.
zv. republika Česko-Slovenská, t. zv. Protektorát
nebo t. zv. slovenský stát) nebo proti subjektu,
jehož faktická moc zanikla ve vztahu k osvobozenému
území republiky Československé a který
jako cizí stát nemůže býti před
československým soudem žalován, resp.
exekvován (Německá říše,
maďarský stát).
V takovýchto neskončených řízeních
nelze proti dosavadní straně pokračovat.
Pokud by pak spor měl býti dále veden proti
republice československé, jejíž svrchovanost
se obnovila osvobozením území od okupace,
je nezbytně třeba této změně
žaloby po stránce subjektivní dáti normativní
podklad. Přitom arci nebude ani tu otázka převzetí
závazku vždy jasná, ba pravidelně bude
pochybnější a převzetí závazku
republikou Československou bude vyžadovat vyřešení.
Přirozeně, že ani tu soud nebude často
s ta, aby otázku závaznosti (přechodu závazku)
bezpečně řešil.
Za tohoto stavu se zdá nejvhodnější
stanovit přímo v normě přerušení
(odklad) řízení vedených proti subjektům
jmenovaným v § 8, odst. 1. To vyslovuje doslov odstavce
1. Přerušení sporu (odklad exekuce) nastává
sice ex lege, ale je účelné, aby o této
skutečnosti byla vyrozuměna jak strana žalující
(vymáhající); tak i finanční
prokuratura, v jejímž obvodu je soud, u kterého
se řízení vede. Takovéto opatření
zajistí bezpečnou evidenci všech případů.
Pokud jde o pokračováni ve sporném řízení,
bude toto možné teprve tehdy, až bude jasná
otázka převzetí závazku a zároveň
do sporu vstoupí subjekt; na něhož závazek
přechází. Proto je třeba, aby bylo
tu výslovné prohlášení, že
republika Československá vstupuje do řízení,
a vedle toho učiněn návrh, aby v řízení
proti ní bylo pokračováno. Ve sporu to znamená,
že se tím uskuteční změna žaloby
po stránce subjektivní a že na místo
dřívější žalované
strany bude nyní žalovanou stranou republika Československá.
I tu se předpokládá, že státní
správa učiní interní opatření,
aby se oznámení ve smyslu § 8, odst. 3 stalo
ihned v případech, kde není pochybnosti o
tom, že republika Československá vstoupí
v závazek, resp. ihned pak, když tyto pochybnosti
odhadnou.
Úvahy, které odůvodňují úpravu
uvedenou v § 1, odst. 4, §§ 2 a 4 u subjektů
jmenovaných v § 1, platí, i když žalovanou
(povinnou) stranou je některý ze subjektů,
o nichž jedná § 8, odst. 1, a proto se zde tato
úprava aplikuje (odstavec 5).
Podle tejných zásad bude postupováno i v
případech, že by byl u československého
soudu spor nebo jiné řízení dotčené
v § 4; v kterých je stranou, uplatňující
nárok, některý ze subjektů uvedených
v § 8, odst. 1.
Provedení osnovy nebude vyžadovat zvláštních
výdajů z veřejných prostředků.