Neodpovídá skutečnosti, že téměř
všechny německé peněžní
ústavy v pohraničí žádaly ministerstvo
financí o příročí a že
příročí bylo jim také povoleno.
O nařízení příročí
podle zákona ze dne 10. října 1924, č.
240 Sb., požádaly jen některé peněžní
ústavy, zejména i bankovní pobočky.
Příročí bylo však nařízeno
jen ojediněle pro několik ústavů (Bank
der Deutschen Arbeit, pobočky v Liberci a v Praze, a Úvěrní
ústav Němců, dříve Kreditanstalt
der Deutschen). Nebylo totiž zapotřebí nařizovati
individuelně pro peněžní ústavy
podle cit. zákona příročí,
protože od 1. srpna 1945 bylo pro peněžní
ústavy a peněžní podniky v pohraničním
území dekretem presidenta republiky ze dne 31. července
1945, č. 35 Sb., zavedeno všeobecné příročí,
a to u příležitosti nových měnových
opatření v pohraničí, kterými
marka byla nahrazena korunou.
Do všech peněžních ústavů
a peněžních podniků v pohraničním
území byla zavedena podle dekretu presidenta republiky
ze dne 19. května 1945, č. 5 Sb., národní
správa, a to buď ministerstvem financí (do
velkých ústavů a bankovních poboček)
anebo příslušným zemským národním
výborem. Národními správci byli v
nedostatku českých odborných sil v pohraničí
ustanoveni z největší části bankovní
a peněžní úředníci z vnitrozemí,
zejména pak zaměstnanci pražských bank.
Někteří z nich, nemohouce sehnati rodinné
byty v pohraničí, dojížděli občas
ke svým rodinám. Národní správci
pracovali ostatně v zimním období (až
do 4. března 1946) jen pět dnů v týdnu,
protože peněžní ústavy byly v provozu
z důvodů úspory energie rovněž
jen 5 dnů v týdnu mimo sobotu.
Bankovním pobočkám a peněžním
podnikům v pohraničí bylo nařízeno,
aby dnem 15. srpna 1945 vstoupily do likvidace. Činnost
národních správců jest kontrolována.
Po stránce odborné provádějí
kontrolu nad činností národních správců
příslušné revisní svazy, nad
bankovními pobočkami a peněžními
podniky pak ministerstvo financí jakožto dozorčí
úřad a z jeho pověření Revisní
jednota bank v Praze. Ministerstvu financí nebyly dosud
revisními orgány hlášeny nějaké
závady zejména v tom směru, že národní
správci by se nestarali o inkaso pohledávek svěřeného
jim ústavu zejména za občany německé
národnosti, resp. že by tyto neupomínali a
pohledávky nevymáhali, po případě
jejich splácení zdržovali. Ministerstvu financí
jest naopak známo, že velká většina
aktiv peněžních ústavů v pohraničí
jest umístěna na říšském
území, ať v cenných papírech
nebo vkladech, které t. č. nejsou realisovatelné,
z kteréhožto důvodu jsou tyto ústavy
prozatím imobilní, a bylo nutno chrániti
je proti překotným vkladovým výběrům
příročím podle cit. již dekretu
č. 35/44 Sb. Předním úkolem veřejné
správy nyní jest, aby likvidace pohraničních
peněžních ústavů, pokud jim byla
nařízena, byla co nejdříve a co nejlevněji
provedena. Obava, že české vklady v pohraničí
jsou vzhledem k domněle nenáležitému
výkonu funkce národních správců
ohroženy, není nijak odůvodněna.
Protože o kontrolu činnosti národních
správců peněžních ústavů
a podniků, kteří byli ustanoveni ministerstvem
financí, jest dostatečně postaráno,
nepokládám za nutné jmenovati zvláštní
komisi odborníků, která by dosavadní
činnost národních správců přezkoušela.