Osoby uvedené v § 3, odst. 1, č. 1 možno v pohraničním území přikázati jako nájemníky pouze tenkráte, lze-li vzhledem k jejich zaměstnání nebo povolání důvodně předpokládati, že zůstanou v obci trvale.

Ustanovení §§ 16 a 17 se vztahují v pohraničním území na všechny obce.

Ustanovení §§ 18 a 19 se vztahují v pohraničním území též na domy státu, zemí a okresů, jakož i podniků, fondů a ústavů, spravovaných těmito korporacemi, vyjímajíc úřední a naturální byty. O výkonu práva podle § 19, odst: 2 a 3 a o přikazovacím právu podle § 2, odst. 2 platí však u těchto domů přiměřeně ustanovení § 8, odst. 2.

Na žádost osidlovacího úřadu může ministerstvo ochrany práce a sociální péče v dohodě s ministerstvem vnitra a příslušným ministerstvem (na Slovensku pověřenectvo sociální péče v dohodě s pověřenectvem vnitra a příslušným pověřenectvem) uložiti okresnímu (zemskému) národnímu výboru, aby pro některé skupiny osob, jejichž pobyt je v obci ve veřejném zájmu nutný, vyhradil potřebný počet bytů.

Tento zákon platí v pohraničním území ve všech obcích, jinak jen v obcích, které mají podle posledního sčítání lidu více než 3.000 obyvatelů nebo které určí zemský národní výbor (na Slovensku pověřenectvo sociální péče); jeho rozhodnutí musí býti vyhlášeno v obci způsobem v místě obvyklým a obsahovati určení lhůt pro první hlášení.

Zrušuje se použivatelnost (platnost)

1. vládního nařízení ze dne 3. srpna 1944, 166 Sb., o úřadu pro hospodaření obytnými místnostmi, jakož i všeobecných opatření podle něho vydaných;

2. zákona ze dne 26. června 1940, č. 178 Sl. z., o bytové péči;

3. §§ 11 až 17 zákona ze dne 25. listopadu 1943, č. 160 Sl. z., o opatřeních po nepřátelských bojových činech, o náhradě škod těmito činy způsobených a o doplnění právních předpisů o civilní protiletecké ochraně.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a pozbude jí dnem 31. prosince 1948; provede jej ministr ochrany a práce a sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Jedním z neblahých a nejtíživějších následků, které zanechala válka v národním hospodářství téměř celé Evropy, je nedostatek bytů. U nás jsou jím nejvíce postižena velká města, zejména Praha, Brno a Bratislava, průmyslová střediska a pak oblasti, jimiž prošla válka. K vytvoření přesného přehledu tohoto nedostatku chybí nám číselný podklad. Pokud jde o země Českou a Moravskoslezskou, nemáme z území, okupovaného Němci v roce 1939 dat od roku 1943, kdy Němci zakázali prováděti statistiku; o pohraničí máme záznamy jen do roku 1938. Jednotné a organisované zachycování statistických jevů, týkajících se bytové potřeby, nebylo možno dosud soustavně prováděti, poněvadž od skončení okupace žijeme v době stálých přesunů obyvatelstva, jehož počet v jednotlivých obcích i celých krajích se tím ustavičně velmi podstatně mění. Přesný přehled bytové potřeby budeme míti teprve až po skončení odsunu Němců a Maďarů a po osídlení pohraničí českým a slovenským obyvatelstvem. Základem této příští statistiky bude sčítání bytů, provedené státním úřadem statistickým koncem ledna letošního roku.

Hlavní příčiny dnešního nedostatku bytů nutno hledati především v soustavném poklesu a posléze v úplném zastavení stavební činnosti za okupace, pak ve zničení značného počtu bytů válečnými událostmi a konečně v návratu našich lidí ze zahraničí.

První důvod projevuje se v zemích České a Moravskoslezské v konkrétních číslech takto: ve 62 největších městech území, okupovaného Němci v roce 1939, činil ryzí přírůstek bytů v roce 1938 - 16.275, v roce 1939 - 20.466, v roce 1940 - 16.569, v roce 1941 - 9.106, v roce 1942 - 3.554 a v roce 1943 - 754 bytů. Za normálního vývoje hospodářských poměrů byl by tedy v těchto městech činil ryzí přírůstek bytů za léta 1939 až 1945 včetně úhrnem přibližně asi 112.000, zatím co vlivem okupace byla jich za tuto dobu získána ztěží polovina.

Válečné události zemi českou příliš nezasáhly, takže zde úbytek bytů jejich vlivem je poměrně malý. V Praze bylo 149 budov úplně zničeno, 185 velmi těžce poškozeno, 418 těžce poškozeno a 7.028 jen lehce poškozeno. Hůře je na tom země Moravskoslezská, kde byly velmi těžce poškozeny celé okresy Hodonín, Brno-venkov, Mor. Ostrava, Opava, Krnov a Těšín a mimo to města Brno, Opava, Hodonín, Vyškov, Mor. Ostrava, Prostějov, Zlín a Břeclav. V Brně bylo na př. z celkového počtu 26.286 budov úplně zničeno 1.247, velmi těžce poškozeno 1.159, těžce poškozeno 2.773 a lehce poškozeno 7.502. Nejtíživěji bylo válkou postižena Slovensko, zejména jeho část východní a střední, kde byly úplně zpustošeny celé kraje; celková ztráta obytných domů, které byly zničeny, odhaduje se počtem asi 10.000.

Kolik za tohoto stavu se nám nedostává bytů, lze zjistiti jen přibližným odhadem, a to ještě odhadem objektivní bytové potřeby, t. j. pouhým vyčíslením rozdílu mezi počtem domácností a počtem bytů bez ohledu na jejich kvalitu.

Podle záznamů, bylo v zemích České a Moravskoslezské na území, okupovaném Němci v roce 1939, ke dni 1. ledna 1945 celkem 2,288.000 domácností a naproti tomu jen 2,066.000 bytů, takže se nedostávalo 214.000 bytů. Z uvedeného počtu domácností bylo asi 96.000 německých, jejichž byty po skončení okupace se pravděpodobně uvolnily. Tím sice poklesl číselný rozdíl mezi počtem bytů a domácností asi na 120.000, avšak opačně se zvýšil zničením značné části bytů válečnými událostmi. Do tohoto poměru zasáhl mimo to podstatně též odchod četných českých domácností do pohraničí a s druhé strany větší příliv českého obyvatelstva ze zahraničí do vlasti.

Obdobným způsobem možno odhadnouti potřebu bytů v Praze. Zde bylo celkem 311.500 bytů a 356.400 domácností, takže rozdíl činil 14.900. Poněvadž naproti tomu se uprázdnilo asi 22.000 bytů po Němcích, nedostávalo by se asi 23.000 bytů, nehledíme-li ovšem k potřebě bytů pro osoby, které jsou sice v Praze zaměstnány, avšak bydlí prozatím jinde. V Brně odhaduje se tato potřeba, i přes značný počet zničených domů, toliko asi na 14.000 bytů, ježto je zde větší zásoba bytů po Němcích.

Všechna tato čísla jsou ovšem velmi pohyblivá vzhledem ke stálým přesunům obyvatelstva. Mimo to operujeme při těchto odhadech toliko s objektivní potřebou bytů. Subjektivní potřeba bytů je vyšší, ježto při ní možno uvažovati jako předmět nabídky toliko byty hygienicky nezávadné a úměrné svou výměrou počtu členů domácnosti. Lze proto počítati, že subjektivní potřeba bytů v zemích České a Moravskoslezské se pohybuje ve vnitrozemí přibližně asi kolem 300.000.

Tato cifra se podstatně sníží, jakmile bude ukončen transfer Němců a přesídlení českého obyvatelstva do pohraničí. Zde odhaduje se totiž celkový počet bytů asi 1,228.000, z nichž přibližně asi 1,100.000 připadá na německé domácnosti. Značný počet těchto bytů, zejména v zemi Moravskoslezské, byl zničen válkou a část jich je v místech, které nebudeme osidlovati. Lze tudíž míti za to, že v pohraničí je k disposici přibližně asi 500.000 bytů pro české obyvatelstvo. Dnes ovšem nelze předvídati, bude-li všech těchto bytů skutečně plně využito pro osidlovací účely, a není tudíž rnožno ani počítati s tím, že osídlením pohraničí se nám uvolní stejný počet bytů ve vnitrozemí.

Posuzujeme-li i za tohoto stavu otázku nedostatku či nadbytku bytů s hlediska celého území zemí České a Moravskoslezské, dospějeme ke kladným výsledkům. Vada jest však v krajinném rozložení bytových jednotek. Nedostatku bytů jako místnímu zjevu, někde tíživějšího, jinde lehčího, se proto nezbavíme ani po odsunu Němců, ani po skončeném osídlení pohraničí. I pak nám zůstane neuspokojena bytová poptávka v některých oblastech, a to jak v pohraničí, tak ve vnitrozemí. Půjde tu o větší města, o průmyslová střediska a o kraje zničené válkou, tedy vesměs o oblasti, v nichž se projevuje bytová nouze tíživým způsobem i dnes. Hůře tomu bude na Slovensku, které mnohem více utrpělo válečnými událostmi a které nemá ve svém - téměř ryze zemědělském - pohraničí tolik ubytovacích možností pro obyvatelstvo z vnitrozemí, jako jich skýtá pohraničí zemí České a Moravskoslezské. Mimo to nutno na Slovensku počítati pro nejbližší budoucnost i s industrialisací některých krajů, která problém zmírnění nedostatku bytů učiní ještě tíživějším. Je pochopitelné, že za tohoto stavu nebude prozatím možno ponechati bytové hospodářství volnému vývoji, nýbrž bude potřebí je regulovati. Tomuto účelu má sloužiti především zákon o mimořádných opatřeních bytové péče, jehož návrh je připojen.

Stěžejním motivem, který vedl k vypracování tohoto návrhu, byl nedostatek bytů a mimo to nutnost umožniti plynulý přesun českého a slovenského obyvatelstva do pohraničí. Návrh proto rozlišuje v § 36, pokud jde o místní působnost zákona, jednak pohraničí, jehož pojem je vymezen v § 29, jednak ostatní území státu.

Na tomto území má býti pro místní působnost zákona rozhodujícím jedině nedostatek bytů. Proto má zde zákon platiti v obcích s více než 3.000 obyvateli, ježto povšechně lze předpokládati, že na venkově, pokud nejde o okolí velkých měst a průmyslových středisk, není rozsah bytové nouze takový, aby vyžadovala zvláštního usměrnění. Počet obyvatelstva sám o sobě nemůže však býti dostatečným kriteriem pro posouzení otázky, zda v obci je nedostatek bytů či nikoli. Z toho důvodu skýtá návrh zemským národním výborům (na Slovensku pověřenectvu sociální péče) možnost, aby rozšířily působnost zákona i na menší obce, ponechávaje s druhé strany úvaze místních národních výborů větších obcí, aby podle místních poměrů na bytovém trhu rozhodly kladně nebo záporně o jeho nucené regulaci. To znamená, že účinnost předpisů §§ 1 až 8 a 10 až 17 v té nebo oné obci bude závislá na nedostatku bytů, po případě u §§ 11 až 14 i na jeho intensitě. Má tedy míti většina ustanovení zákona, pokud jde o vnitrozemí, povahu tolika rámcové normy, jejíž působnost v obci bylo by možno po případě vynutiti opatřením podle § 20 návrhu.

Naproti tomu v pohraničí má zákon platiti ve všech obcích bez ohledu na počet obyvatelů, tedy i na venkově, a rovněž ve všech obcích má podle §§ 31 a 33 návrhu býti zavedena účinnost uvedených ustanovení §§ 1 až 8, 10 a 15 až 17. Toliko ustanovení §§ 11 až 14 o nadměrných bytech mají býti předpisy fakultativními, jejichž působnost by byla závislá na naléhavé bytové potřebě v obci.

Věcně postihuje zákon jen byty, ovšem pokud jde o §§ 16 a 17 i takové, které byly svému původnímu účelu odňaty. Co se rozumí bytem, návrh blíže neurčuje, poněvadž pojem bytu je tak mnohotvárný, že jej nelze vystihnouti jednotnou definicí, a proto také až dosud v žádné normě nebyl vymezen. Tento nedostatek nezpůsobil však v praksi nikde potíží.

Výjimky z věcné působnosti zákona jsou obsaženy v § 28, jehož působnost pokud jde pohraničí je částečně omezena ustanovením § 34 návrhu.

Pod pojem domů státu, o nichž mluví § 28, č. 1, písm. a) návrhu, jsou zahrnuty též domy státních podniků, uvedených ve vl. nař. 206/1924 Sb. ve znění vl. nař. č. 179/1939 Sb., ježto tyto podniky, postrádajíce samostatné právní subjektivity, nemohou býti samostatnými vlastníky domů. To platí i o domech čsl. státních drah. Zmiňuje-li se však návrh přes to zvláště o domech železnic a železničních fondů, míní tím domy, které jsou ve vlastnictví nebo správě železnic soukromých. Naproti tomu v § 26, odst. 1 vylučuje návrh z pojmu státních domů výslovně domy, které byly zkonfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., pokud ovšem je stát nepodrží jako svůj majetek. Úmyslně se zde neuvádějí domy znárodněných podniků, ježto u nich nemůže býti pochybností o tom, že je nelze považovati za domy státu. Znárodněné podniky mají totiž podle vl. nař. č. 6/1946 Sb. postavení samostatných právnických osob a mohou proto býti i samostatnými subjekty práv a závazků. Leč ani o domy podniků spravovaných státem ve smyslu § 28, č. 1, písm. a) tu jíti nemůže, ježto návrh má při této výjimce na mysli podniky tak podrobené správě orgánů státu, že se tím stávají článkem v organisaci veřejné správy.

Pokud jde o byty uvedené v § 28, č. 1, písm. h), je podmínkou jejich vynětí, aby byly již původně vystavěny jako závodní a jako takové pronajímány nebo jinak dávány v užívání zaměstnancům podniku. Vyloučeny jsou tudíž byty v domech, jež získal podnik jinak než stavbou; výjimka platí pro domy přidělené zaměstnavateli do vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. S výjimkou těchto domů má býti přiznání výhrady závislé též na tom, že byty jsou zřízeny při podniku, t. j. že tvoří s jeho provozními budovami s místního hlediska jeden celek. Návrh navazuje v tom ohledu na výpovědní důvod stanovený v § 1, odst. 2, č. 10 zák. č. 44/1928 Sb. o ochraně nájemníků ve znění vyhl. č. 62/1934 Sb.

Podstata zákona spočívá v ustanoveních, která upravují regulaci bytového trhu. Základním prostředkem k jejímu provádění má býti především ohlašovací povinnost, jíž se zabývá návrh v §§ 1, 7, 16 a 17. Povinnost podle §§ 1, 16 a 17 postihuje vlastníky domů a povinnost podle § 7 nájemníky a jiné uživatele bytů. Povinnost, stanovená v §§ 1 a 7, se týká bytů, jichž se vůbec neužívá nebo jichž se užívá k bydlení, kdežto povinnosti podle §§ 16 a 17 podléhají byty, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení. Primerní je ohlašovací povinnost podle § 1, ježto jejím zavedením v obci vzniká automaticky i povinnost hlásiti byty podle §§ 7, 16 a 17. To je vyjádřeno v § 1, odst. 3 návrhu.

Ohlašovací povinností podle § 1 se sleduje dvojí účel: jednak umožniti místnímu národnímu výboru stálý přehled bytů, u nichž má dojíti k výměně nájemníka nebo jiného uživatele, jednak získati evidenci bytů, jichž se vůbec neužívá nebo užívá jen občas a které by bylo možno zařaditi proto do bytového trhu.

Tento druhý účel úzce souvisí s ohlašovací povinností podle § 7, která chce zachytiti všechny případy dvojích bytů, ať již jsou v téže obci nebo v obcích různých. V poslední době vyskytuje se totiž velmi často, že nájemník nebo jiný uživatel určitého bytu získal v pohraničí nový byt, aniž by svůj původní byt vyklidil, ponechávaje jej buď prázdný nebo zanechav v něm bez vážných důvodů svoji rodinu.

Ohlašovací povinnost podle §§ 16 a 17 má nepřímo sloužiti k tomu, aby bytovému trhu bylo možno vrátiti byty, které mu byly odňaty. Návrh zde rozlišuje jednak byty, jichž se užívalo již před 21. květnem 1938 a dosud užívá k jiným účelům než k bydlení, jednak byty, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení teprve po 20. květnu 1938. O prvých jedná § 16 návrhu. Ty chce zákon navrátiti bydlení jen tenkráte, jestliže se uvolní a nebudou-li tu důležité důvody, aby jejich dosavadní způsob užívání zůstal nadále nezměněn. Druhých bytů se týká § 17 návrhu. Zde půjde v praksi téměř vesměs o úřední místnosti různých institucí, založených za okupace, které dnes již nevyvíjejí činnosti nebo jsou v likvidaci. Oba tyto druhy ohlašovací povinnosti vztahují se podle § 33 návrhu v pohraničí na všechny obce, kdežto na ostatním území jen na obce s více než 20.000 obyvateli nebo které určí okresní národní výbor.

Shrneme-li všechny tyto druhy ohlašovací povinnosti v jedno, bude nutno podle §§ 1, 7, 16 a 17 hlásiti místnímu národnímu výboru.

I. byty, jichž se vůbec neužívá nebo jichž se užívá k bydlení, a to

1. byty, které nejsou pronajaty, ani jinak dány v užívání - vyjímaje pochopitelně byt vlastníka domu -, tedy zpravidla byty prázdné;

2. byty, v nichž nájemník nebo jiný uživatel trvale nebydlí, tedy byty,

a) jichž nájemník nebo jiný uživatel vůbec neužívá nebo užívá jen občas, ponechávaje je buď vůbec nebo po určitou dobu prázdné, nebo

b) které dal nájemník nebo jiný uživatel zcela nebo z části do podnájmu nebo jinak v užívání a sám bydlí trvale jinde;

3. byty, jejichž nájemník nebo jiný uživatel má jiný byt a v nichž bydlí osoby, které jsou podle zákona povinny sdíleti s ním obydlí, tedy vzhledem k §§ 92 a 145 obč. zák. jeho manželka a nezletilé děti;

4. byty, u nichž nájemní poměr neb jiné právo na jejich užívání zanikne nebo které - jako na př. při vyklizení bytu vlastníkem domu - se jinak uvolní;

5. byty, jejichž nájemník zemřel, vyjímajíc případy, ve kterých nastane v zemích České a Moravskoslezské podle § 6, odst. 1 zák. č. 44/1928 Sb. o ochraně nájemníků ve znění vyhl. č. 62/1934 Sb. po nájemníkově smrti přímo ex lege přechod práv a povinností z nájemní smlouvy na příslušníky jeho rodiny a tito neodmítnou podle § 4 vl. nař. č. 248/1941 Sb. pokračovati v nájemním poměru;

II. byty, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, a to

1. byty, jichž se před 21. květnem 1938 užívalo a dosud užívá k jiným účelům než k bydlení a

a) u nichž nájemní poměr nebo jiné právo na jejich užívání zanikne nebo které - jako na př. při vyklizení takového bytu vlastníkem domu - se jinak uvolní;

b) jejichž nájemník zemřel a jeho manželka, ani jeho děti nebudou v bytě provozovati živnost nebo jinou činnost, k jejímuž provozu se ho dosud užívalo;

2. byty, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení teprve po 20. květnu 1938, a to i když nájemní poměr nebo jiné právo na jejich užívání trvá.

V jakých lhůtách musí býti ohlašovací povinnost splněna, stanoví návrh v § 1, odst. 2, § 7, odst. 2, § 16, odst. 1 a § 17, odst. 1. Zmínky z nich vyžaduje toliko ustanovení § 1, odst. 2, č. 2, podle něhož nutno hlásiti byty do 15 dnů po té, kdy bude jisto, že nájemní poměr nebo jiné právo na užívání bytu zanikne nebo kdy byt se jinak uvolní. Návrh zde používá úmyslně široké dikce, chtěje postihnout všechny případy zániku nájemního poměru nebo jiného práva na užívání bytu, které se snad mohou vyskytnouti. V praksi půjde však zpravidla o zánik nájemního poměru, a to téměř výlučně na podkladě zrušení nájemní smlouvy výpovědí, takže nejčastěji budou vlastníci domů povinni hlásiti byty podle tohoto ustanovení do 15 dnů po té, kdy výpověď nájemní smlouvy nabyla právní moci.

Pokud jde o zadávání bytů, podléhajících ohlašovací povinnosti, přiznává návrh v § 2, odst. 1, § 16, odst. 2 a § 23, odst. 2 místním národním výborům přikazovací právo, jehož podstata je rubem povinnosti vlastníků domů pronajmouti takovéto byty osobám, jež jim označí místní národní výbor. Jaké podmínky musí býti při tom splněny, zejména u osob přikazovaných za nájemníky, stanoví §§ 3 a 6, po případě, pokud jde o pohraničí též § 32. K ustanovení § 3, odst. 1, č. 1 dlužno uvésti, že nedostatečným se rozumí byt, u něhož poměr počtu příslušníků domácnosti nájemníka nebo jiného uživatele k počtu obytných místností, po případě k výměře obyvatelné podlahové plochy, je takový, že tu nejsou splněny ani základní podmínky zdravého bydlení.

Přikázání za nájemníka nezakládá samo o sobě nájemní poměr. Nájemní smlouva stává se skutkem teprve dohodou mezi vlastníkem domu a označenou osobou za podmínek stanovených v § 1094 obč. zák.; nedošlo-li by o těchto podmínkách mezi stranami k dohodě, může je podle § 22 návrhu stanoviti závazně pro obě strany okresní národní výbor.

Určité omezení přikazovacího práva místních národních výborů je obsaženo v § 4 návrhu. Jde tu především o byty v domech obecně prospěšných bytových družstev. Důvodem této výjimky jsou předpisy zák. č. 70/1873 ř. z. (na Slovensku zák. čl. XXXVII/1875) a vl. nař. č. 116/192 5 Sb., podle nichž smějí družstva pronajímati byty toliko svým členům. Dosavadní prakse, zavedená v zemích České a Moravskoslezské vl. nař. č. 108/1943 Sb., které podrobilo byty v družstevních domech nucené distribuci bez jakéhokoli omezení, přímo nutila družstva k porušování těchto předpisů; zejména tomu bylo tam, kde členství v družstvu bylo stanovami omezeno na určitou kategorii osob, do níž nebylo možno zařaditi přikázaného nájemníka. Výjimka podle § 4, odst. 1 návrhu týká se v zemích českých celkem 43.106 bytů, z nichž 28.781 připadá na hl. město Prahu.

Z důvodů osidlovacích bylo nutno v § 4, odst. 2. přiznati obdobnou výhodu též jiným vlastníkům domů. Jde při tom především o osoby české nebo slovenské národnosti, které nabyly domů v pohraničí před okupací, pak byly nuceny je vykliditi a nyní chtějí opět se do nich nastěhovati, a vedle toho o osoby, kterým v rámci osidlovací akce budou přiděleny domy do vlastnictví podle dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. V prvém případě je výhoda závislá na předpokladu, že vlastníci domů vyhovují podmínkám jako jiné osoby přikazované za nájemníky, t. j. že jsou státně spolehlivé, že nemají v obeci vůbec bytu nebo bydlí v bytě zdravotně závadném, že vykonávají v ní své zaměstnání nebo povolání, tvořící hlavní zdroj jejich výživy, a že byt není pro ně nadměrný. Naproti tomu na splnění těchto podmínek návrh netrvá u osob, kterým byly přiděleny domy do vlastnictví podle uvedených dekretů a jimiž podle těchto ustanovení mohou býti toliko osoby státně spolehlivé. Zde totiž zájmy bytové péče musí ustoupiti zájmům osídlení, které s hlediska veřejného zájmu převažují.

Další výjimku z přikazovacího práva místních národních výborů stanoví § 5 návrhu. Má usnadniti státní správě překládání státních zaměstnanců, vynucované služebními zájmy, čemuž až dosud stavěla se namnoze v cestu nemožnost opatřiti byt pro přeloženého zaměstnance. V podstatě jde tu o určitou obdobu zajišťování bytů státních zaměstnanců, zavedeného u nás v roce 1922 a upraveného posledně ustanoveními §§ 9 až 16 zák. č. 118/1928 Sb., která v zemích České a Moravskoslezské byla zrušena vl. nařízením č. 462/1941 Sb. Na Slovensku byl tento zákon nahrazen obsahově shodným zákonem č. 178/1940 Slov. zák., jehož působnost není časově omezena, takže předpisy jeho §§ 10 až 17 o zajišťování bytů státních zaměstnanců platí až dosud.

Proti výkonu přikazovacího práva místních národních výborů nemůže býti překážek, půjde-li o byty prázdné nebo uvolněné. Aby však bylo možno použíti tohoto práva i pro byty, které jsou pronajaty nebo jinak dány v užívání, zmocňuje návrh v § 2, odst. 2, § 8, odst. 1 a § 17, odst. 2 místní národní výbory, aby nájemní nebo jiné smlouvy o užívání takovýchto bytů prohlásily za zrušené. Je nepopíratelné, že tu jde o značný zásah do soukromých práv, avšak s druhé strany nutno uvážiti, že jak z důvodů sociálních, tak z nutnosti udržeti klid a veřejný pořádek nelze připustiti, aby některých bytů nebylo vůbec využito, zatím co tisíce rodin je bez přístřeší. Ostatně tímto opatřením mají býti postiženy jen byty, jichž nájemník nebo jiný uživatel nezbytně nepotřebuje. Proto návrh v § 8, odst. 3 a § 17, odst. 2 přesně formuluje, kdy místní národní výbor tohoto práva použíti nesmí, eventuelně kdy ho použíti může. Nehledíc k tomu, nejsou rozhodnutí místních národních výborů konečná, takže postižený nájemník nebo jiný uživatel bytu má možnost domoci se svého skutečného práva pomocí opravného prostředku, po případě i stížností k nejvyššímu správnímu soudu. Jeho ochrana má mimo to býti zajištěna též ustanovením § 24 návrhu, podle něhož nelze u odvolání vyloučiti odkladný účinek. S právem místních národních výborů prohlásiti určité nájemní nebo jiné smlouvy o užívání bytů za zrušené, souvisí, pokud jde o formální právo, též ustanovení § 23, odst. 1 návrhu.

Do rámce nucené regulace bytového trhu náleží též ustanovení § 10, jakož i § 15 návrhu, která podle § 1, odst. 3 stávají se rovněž v obci účinnými, byla-li vlastníkům domů uložena ohlašovací povinnost podle § 1.

Prvé ustanovení jedná o dobrovolných směnách bytů. Je to ve skutečnosti určitá výjimka z ohlašovací povinnosti a z přikazovacího práva, poněvadž výměnou nájemníkovy osoby zaniká původní nájemní poměr a zakládá se nový. Z toho důvodu nelze ani na ustanovení § 10, odst. 3, které je určitou obdobou § 13, odst. 2 vl. nař. č. 103/1943 Sb., hleděti jako na nový zásah do svobodné disposice s byty, příslušející vlastníkům domů.

Účelem ustanovení § 15 návrhu je snaha zabrániti tomu, aby za nedostatku se bezdůvodně zmenšoval počet bytových jednotek tím, že by se rušily byty jejich slučováním nebo používáním jich k jiným účelům než k bydlení.

Poněvadž za bytové nouze nelze připustiti, aby byty jako samostatné bytové jednotky byly neomezeně pronajímány osobám žijícím osaměle, zejména svobodným, bylo nutno učiniti zvláštní opatření ve prospěch těchto osob. Úpravě této otázky jsou věnována ustanovení §§ 11 až 14 návrhu. Jejich účinnost v obci má podle § 11, odst. 1 návrhu býti podmíněna mimořádnou bytovou potřebou a rozhodnutím místního národního výboru, věcně odlišným od rozhodnutí, kterým byla vlastníkům domů uložena ohlašovací povinnost podle § 1. Ustanovení §§ 11 až 14 návrhu nestávají se tedy v obci účinnými automaticky zavedením ohlašovací povinnosti podle § 1.

Podle § 13 návrhu mají býti nájemníci a jiní uživatelé nadměrných bytů povinni dáti nadpočetné místnosti do podnájmu (u bytu vlastníka domu do nájmu) nebo jinak v užívání. Na rozdíl od pronájmu celých bytů přiznává zde návrh nájemníkům a jiným uživatelům bytů právo na svobodnou volbu podnájemníků (nájemníků), ježto poměr mezi těmito osobami blíží se svou povahou soužití ve společné domácnosti. Teprve nesplní-li nájemníci nebo jiní uživatelé nadměrných bytů tuto povinnost do stanovené lhůty, může jim místní národní výbor podnájemníka (nájemníka) přikázati. Okruh osob, které jak při svobodném výběru, tak při nuceném podnájmu (nájmu) mohou přicházeti v úvahu, je v návrhu přesně vymezen. V městech, kde je vysoká škola, musí býti při tom dána přednost posluchačům těchto škol, kteří jsou nedostatkem vhodného přístřeší nejvíce postiženy. Nelze však tuto výhodu přiznati jedině jim, ježto vyřadili bychom tím z možnosti ubytování jiné osoby, žijící osaměle, které vykonávají v obci své zaměstnání nebo povolání, tedy zejména svobodné veřejné zaměstnance a zaměstnance podniků, namnoze velmi důležitých.

Nebylo by důsledným, kdybychom chtěli pro budoucnost čeliti nedostatku bytů vytýčením přesných směrnic pro regulaci bytového trhu a nenapravili při tom zároveň křivdy, spáchané na českém a slovenském obyvatelstvu za okupace, ani neodstraniti závady způsobené vadnou distribucí bytů v revoluční době. Návrh pamatuje na obě tyto skutečnosti zvláštními předpisy, a to ustanoveními §§ 9, 18 a 19.

Ustanovení § 9 má umožniti, aby českému a slovenskému obyvatelstvu byly navráceny byty, zejména lépe vybavené, o něž je připravili za okupace Němci a Maďaři a v nichž namnoze bydlí dosud jejich pomahači a zrádci. Vzhledem k tomuto svému účelu má ustanovení § 9 platiti i v těch obcích, kde nebude zavedena nucená regulace bytového trhu.

Základním prostředkem k odstranění závad, způsobených neusměrněnou nebo nekontrolovanou distribucí bytů v prvních dobách po osvobození, má býti revise bytů, zadaných po skončení okupace. Této revisi je věnováno ustanovení § 18, s nímž souvisí, pokud jde o pohraničí též § 34, odst. 1 návrhu. V pohraničí má býti revise provedena podle § 31 návrhu ve všech obcích, kdežto na ostatním území státu toliko v obcích, kde to místní národní výbor uzná za nutné nebo kde mu to okresní (zemský) národní výbor (na Slovensku okresní národní výbor nebo pověřenectvo sociální péče) uloží. Z výsledků revise musí místní národní výbor vyvoditi důsledky, o nichž jedná § 19 návrhu. V § 19, odst. 1 se vyslovuje všeobecná zásada, že místní národní výbory jsou povinny zjednati nápravu. Aby tak mohly učiniti, zmocňuje je návrh v § 19, odst. 2 a 3, aby v případech zjištěných závad prohlásily nájemní nebo jiné smlouvy o užívání bytů za zrušené, ukládaje jim však zároveň, že tak bezvýjimečně učiniti musí, byly-li zjištěny závady uvedené v § 19, odst. 2. Byty, jež se takto uvolní, jsou vlastníci domů podle § 23, odst. 2 návrhu povinni pronajmouti přikázaným nájemníkům.

V §§ 20 až 28 obsahuje návrh ustanovení společná pro celý obor navrhovaného zákona.

Nejvýznačnějším z nich je ustanovení § 20, které zavádí devoluci provádění zákona na okresní, nebo u statutárních měst na zemské národní výbory (na Slovensku u měst Bratislavy a Košic na pověřenectvo sociální péče) pro případ, že by místní národní výbor nedbal svých povinností, jež mu náleží jako veřejnému orgánu, pověřenému výkonem bytové péče v obci.

K §§ 23 a 24 dlužno uvésti, že v zemích České a Moravskoslezské platí podle vl. nař. č. 150/1944 Sb. pro řízení, prováděné místními národními výbory, přiměřené předpisy vl. nař. č. 8/1928 Sb. Změnu těchto předpisů zavádí návrh v § 24 pouze v tom směru, že odvoláním - vyjímajíc odvolání z označení osoby přikázaného nájemníka nebo podnájemníka - nebude možno podle § 77, odst. 2 odníti odkladný účinek.

Zajištění zdárného osídlení pohraničí českým a slovenským obyvatelstvem vyžaduje specielních opatření pro regulaci bytového trhu na tomto úseku státního území. Z toho důvodu bylo nutno návrh doplniti zvláštními ustanoveními, jež byla pojata do §§ 29 až 35. Zvláštní zmínky z nich vyžaduje § 30, který pověřuje prováděním zákona v pohraničí okresní (zemské) národní výbory (na Slovensku okresní národní výbory a pověřenectvo sociální péče) místo místních národních výborů. Příčinu navrhované odchylky dlužno hledati v tom, že při osidlování nelze prováděti bytovou politiku a v jejím rámci nucenou distribuci bytů toliko s hlediska zájmu jednotlivých obcí, nýbrž s hlediska celé osidlované oblasti, representované administrativně okresním národním výborem.

Zákonem má býti nově upravena regulace bytového trhu a je proto nutno vypořádati se též s platnými normami, které se zabývají stejnou materií.

Z toho důvodu vyslovuje návrh v § 37, pokud jde o země Českou a Moravskoslezskou, nepouživatelnost vl. nař. č. 166/1944, jakož i všeobecných opatření, vydaných podle něho buď úřadem pro hospodaření obytnými místnostmi nebo okresními úřady (městy se zvláštním statutem), jako na př. všeobecný zákaz stěhování v obvodu téže obce nebo úprava podnájmu v Praze a pod. Úřad, zřízený tímto nařízením a obsazený výlučně Němci, zanikl současně s okupací; jeho činnost nebyla obnovena. Nepovšimnuta ponechává návrh vl. nař: č. 103/1943 Sb. o opatřeních, jimiž se usměrňuje bytový trh, ve znění vl. nař. č. 218/1943 Sb., jakož i vl. nař. č. 82/1944 Sb. o zajištění a usměrnění potřeby místností, určených k jiným účelům než k bydlení, poněvadž účinnost obou nařízení prošla koncem roku 1945.

Pokud jde o Slovensko, zrušuje se použivatelnost jednak zák. č. 178/1940 Slov. zák., jednak §§ 11 až 17 zák. č. 160/1943 Slov. zák., jednajících o ubytování obyvatelů budov poškozených a zničených bojovými činy. Naproti tomu není potřebí uváděti zde zák. č. 254/1942 Slov. zák. ve znění nař. SNR č. 127/1945 Sb. n. SNR, zabývající se zajišťováním bytů státních zaměstnanců, ohlašovací povinností, zabíráním bytů a omezením stěhovacího práva, ježto účinnost tohoto zákona byla výslovně omezena na dobu branné pohotovosti státu, takže vzhledem k vl. vyhl. č. 102/1945 Sb. skončila dnem 31. prosince 1945.

Zákon má podle § 38 návrhu nabýti účinnosti dnem vyhlášení. Jeho provádění nebude vyžadovati zvláštní úhrady ze státních prostředků.