Před několika dny kolega ministr dr. Clementis požádal váš zahraniční a branný výbor, aby vám doporučil ratifikaci smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci mezi Federativní lidovou republikou Jugoslavií a republikou Československou. Oba výbory jednomyslně jeho návrhu vyhověly. Dnes předstupuji před vás já, abych vám v této slavnostní schůzi a v této slavnostní chvíli doporučil provést ratifikaci smlouvy s našimi slovanskými bratry. Jsem přesvědčen, že vaše rozhodnutí bude stejně spontánní, jako tomu bylo v obou vašich výborech. Zástupci politických stran budou můj návrh podporovat jistě výmluvněji, než bych to dovedl já.

Budiž však i mně, nepolitickému mluvčímu naší zahraniční politiky, dovoleno, abych projevil upřímnou radost a vděčnost z toho, že se mi dostalo cti vám smlouvu předložit.

Naše láska k národům Jugoslavie je stará, věrná a při tom věčně mladá. (Potlesk.) Já sám jsem od nejútlejšího dětství žil v krásné atmosféře jugoslávsko-českého přátelství. To bylo následkem příbuzenských vztahů k prvnímu presidentu naší milované vlasti.

Smlouva, kterou vám dnes předkládám, byla již jugoslávskou skupštinou schválena ve schůzi neméně slavnostní než naše schůze dnešní.

Smlouva tato, paní a pánové, je dějinně předůležitým výsledkem všech těch radostí, starostí, utrpení, vítězství, pokoření a skoro zmrtvýchvstání, které naše národy tak intensivně prožily. Evropa vstupuje dnes do nové a já pevně věřím, do definitivní fáze své úžasné historie.

My Slovani jsme se konečně našli, a jak praví naše píseň, "už se nenecháme". (Potlesk.) Konečně nadešla chvíle, kdy v záři nově nabyté svobody, následující po velkém spojeneckém vítězství nad zlým Německem, můžeme se skromnou, ale hlubokou důvěrou prohlásit My Slované po neskonalých útrapách a obětech předstupujeme před tvář světa sjednoceni a odhodláni žít svůj národní život tak, jak je to naším svatým právem a naší svatou povinností. My chceme jen to, co je naše. S ostatním světem chceme žít v spolupráci a přátelství jako rovný mezi rovnými.

Nepodceňuji nikterak zásluhy všech ostatních, kteří nám k tomuto spojení přispěli, když obzvlášť vděčně vzpomenu našeho velkého spojence Sovětského svazu, k němuž nás Čechoslováky víže podobná smlouva, jakou budeme přeochotné za malou chvíli svázáni s Federovanou Jugoslavií. Je to jen další logický a nesporný článek slovanského řetězu ukutého u Stalingradu, v Banské Bystrici, v Bělehradě, v Praze a v horách a lesích slavných Titových partyzánů. Vy všichni jste byli svědky návštěvy tohoto velkého vojevůdce, Slovana a pobratima v naší krásné Praze. Tehdy Praha promluvila řečí jásavě jasnou. Mně laskavosti předešlé vlády a jejího předsedy Fierlingra bylo dopřáno být členem delegace, která návštěvu opětovala. A tak jako Praha promluvil i Bělehrad. Jeli jsme do Bělehradu jako domů a poctěni, pohoštěni a pohlazeni vrátili jsme se domů. Viděli jsme jizvy, které našim bratrům způsobil urputný, zlolajný a perfidní hitlerovský Teuton. Viděli jsme však také hrdinství, odhodlanost a slávu nové Jugoslavie a bylo nám všem zcela jasno, že stát se jednou provždy spojenci těchto hrdinných bojovníků a pracovníků bude pro nás ctí, radostí a dlouho toužebně očekávaným vydechnutím. (Potlesk.)

Jménem vlády republiky Československé, jménem svým a jménem svého kolegy dr. Clementise prosím vás, paní a pánové poslanci ústavodárného Národního shromáždění, abyste, vyslechnuvše vývody řečníků dalších, dali svůj souhlas k ratifikaci smlouvy, kterou vám předkládám a která bude stěžejnou zárukou našim dvěma zemím proti ještě jednomu útoku našeho společného odvěkého nepřítele Friedrichova, Bismarckova, Vilémova, Hitlerova Německa.

Zdar bratrské Jugoslavii a jejímu slavnému maršálovi Broz-Titovi! (Hlučný potlesk.)

Zdar republice Československé a jejímu presidentu Edvardu Benešovi! (Hlučný potlesk.)

A konečně zdar spojenectví, bratrství a všemožné spolupráci mezi slovanskými signatáři této smlouvy! (Hlučný potlesk.)

Předseda: Dalšími přihlášenými řečníky jsou pp. posl.: Joža David, Vojta Beneš, Novomeský, Vičánek, dr. Bugár a Švermová.

Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníkovi, panu posl. Jožovi Davidovi.

Posl. Josef David (uvítán potleskem): Pane předsedo, paní poslankyně, páni poslanci!

Prožíváme velikou historickou dobu. Rodí se nový svět a v něm se také uskutečňují ideály a sny největších synů slovanských národů. Slovanské národy si podávají ruce, kladou pevné základy k slovanské vzájemnosti a slovanskému bratrství a chtějí společně pracovat k vítězství světové demokracie a pomáhat v organisování mírové světové politiky.

V hrozných válečných dnech v prosinci roku 1943 jsme potvrdili smlouvou s bratrským Svazem sovětských socialistických republik své věrné a věčné přátelství s jeho statečnými národy a s jeho krásnou, velikou zemí. (Potlesk). V květnu tohoto roku byla podepsána smlouva mezi Federativní lidovou republikou Jugoslavií a republikou Československou o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci. Tato smlouva má býti v dnešní schůzi ústavodárného Národního shromáždění schválena a jsem šťasten, že o ní jednáme za přítomnosti pana vyslance Jugoslavie dr. Darko Černeje. (Shromáždění povstává a s hlučným potleskem se obrací k vyslanci dr. Černejovi.)

Tři slovanské státy svázané smluvami, a což je důležitější, spojené láskou svých národů budují pevnost pro obranu své státní a národní svobody a v případě napadení nepřítelem si poskytnou vzájemnou pomoc. Je naším vroucím přáním, aby k této slovanské trojici přistoupily ještě i další dva slovanské národy, Bulharsko a Polsko. (Potlesk.)

Dovolte, abych při této příležitosti uvítal nedělní bratrský a smířlivý projev pana zahraničního ministra republiky Polské Rzymowského, ve kterém zdůraznil nutnost dorozumění obou bratrských slovanských národů. (Potlesk.) I my Čechoslováci si toho vroucně přejeme. Opravdová slovanská vzájemnost však musí spočívati také v tom, že každý ze slovanských národů bude respektovati svrchovanost, územní práva a životní zájmy druhého slovanského národa. (Potlesk.)

Smlouva československo-jugoslávská vyjadřuje spojenectví a přátelství vrozené jako příbuzenský svazek dvou upřímných bratří. Toto hluboké přátelství má své kořeny v společném slovanském původu, je posvěceno dějinami národů obou zemí, které měly svou částečnou i obdobu, a je zpečetěna společně prolitou krví za svobodu. Srbové měli svoje Kosovo, my svou Bílou horu. Po staletích jsme se osvobodili zpod cizího panství.

Když vědomí slovanské příbuznosti se zrodilo a vzešlo v obecnou platnost, bylo patrno, že naši myslitelé zasáhli hluboko do duchovního světa jihoslovanských bratří. Vzpomeňme Dobrovského, Pavla Šafaříka, vzpomeňme romantického zápalu Jana Kollára. Už před 150 lety bylo u nás vědomí příbuznosti s jižními slovanskými kmeny pevné a rostlo pozvolna k srdečnému a upřímnému bratrství. Slovanský sjezd, konaný v Praze r. 1848, zájem Havlíčkův o věci jižních Slovanů, všeobecné vzrušení z dob zápasu Srbů o vymanění ze jha tureckého, pronikání vědomí o nutnosti jednotného slovanského postoje odbojného proti německému imperialismu, to vše nás spojovalo v jednu bojující slovanskou rodinu. Také konkretní zásahy českých politiků ve prospěch Srbů a Chorvatů, zejména světově významné vystoupení Masarykovo ve velezrádném procesu záhřebském a Friedjungově procesu vídeňském, spěly k tomu, aby se náš lid seznámil a sblížil s lidem slovanským z evropského jihu, aby v brzku utvořil i společnou linii politickou, vedoucí k osvobození Slovanů někdejší monarchie ze společného jha.

Balkánská válka r. 1912 znamenala takové vzepětí sympatií našeho lidu k jižním Slovanům, že se habsburská monarchie cítila až politicky ohrožena. A ve světové válce, kdy deptáno bylo malé Srbsko, spolupracuje Tomáš Garrigue Masaryk za hranicemi s představiteli Srbů, Chorvatů a Slovinců, doma se pak tvoří vnitřní fronta Čechů a Jugoslovanů aby se kulturně a politicky postavil jednotný šik bořitelů starého a budovatelů nového světa. Jen si vzpomeňme, kolik našich lidí odmítlo tehdy bojovati proti Srbům a kolik jich vstoupilo do jihoslovanských řad a zejména do dobrudžské divise! Tak naše přátelství bylo již za první světové války zpečetěno společně prolitou krví za svobodu. Stali jsme se spojenci dávno dříve, než došlo r. 1920 ke spojenecké smlouvě.

Vznik Československa znamenal zároveň i vznik Jugoslavie. Dva státy slovanské se už ve svém zrodu sblížily k dvojnictví, a prošly-li dalšími lety novým utrpením, srostly jejich bratrské vztahy ještě více a pronikavěji.

Pro nás Čechoslováky započala druhá světová válka Mnichovem. Jugoslávský lid v masách tehdy osvědčil své přátelství, a kdyby na něm záleželo, byl by tehdy prokázal své sympatie i činem. (Potlesk.)

Paní a pánové, půl druhého roku své emigrace jsem prožil v Jugoslavii. Mohu proto dosvědčiti, a se mnou řady těch, kteří se po svém šťastném úniku z dosahu nacismu dostali na jugoslávskou půdu, jakého se nám tam tehdy dostalo krásného přijetí. Jugoslavie se dostala do války až r. 1941, kdy lid zúčtoval s politikou dřívějších zrádných vlád. Hrdinství, které ukázala proti přesile, bylo nesmírné. Ale ještě podivuhodnější byla nezlomnost jugoslávského lidu a jeho odpor proti okupantům. Pod vedením maršála Josefa Tita jugoslávský lid se v těžkých a vyčerpávajících bojích osvobodil a zbavil zemi nacistických vetřelců.

Ano, splnila se prorocká slova velikého chorvatského básníka Vladimíra Nazora, který ve svých sedmdesáti letech šel do hor mezi partyzány a volal: "Čujte me, čujte, djeco te naše drevne zemlje; dan pobjede nek bude dan ljubavi! Nek driemlje osvete duh! U tamnu noč pada mržnja stara. Strah leži na dnu groba. Ja gorim ko lomača na pragu novog doba i viest vam nosim slavnu." "Slyšte mě, slyšte, děti té naší starobylé země; den vítězství nechť je dnem lásky! Nechť zhyne duch pomsty! V tmavou noc padá stará nenávist. Strach leží na dně hrobu. Hořím jako hranice na prahu nové doby a zvěst vám nosím slavnou."

Paní poslankyně a páni poslanci! Dnešní Československo a dnešní Jugoslavie jsou na prahu nového vzestupu a hledí k sobě v posílené důvěře starých vztahů; mají společné úkoly očistné a reformní, společné zájmy budovatelské a tvůrčí. Nedávné společné utrpení československého lidu a Jugoslavie prokázalo, že stejný, společný osud jim je předepsán pro vývoj v budoucnosti. My Čechoslováci vzpomínáme v této chvíli, že naše země byly vždy a za všech okolností přátelské jugoslovanské myšlence a jugoslávskému lidu. S pýchou také konstatujeme, že mnoho velkých synů Jugoslavie u nás vyrůstalo a s námi společně pracovalo na díle obnovy světa k lepšímu. V obdivu k heroismu krve a ducha, který je vlastní jugoslávskému lidu, si připomínáme, že v tomto znamení musíme řídit své kroky i v budoucnosti.

Dne 9. května t. r. bylo v Jugoslavii oslaveno po prvé výročí vítězného skončení války, z níž vzešla nová slavná a veliká Jugoslavie. Je hluboce symbolické, že téhož dne byla v Bělehradě podepsána československo-jugoslávská smlouva, kterou se slavnostně prohlašuje přátelství a spojenectví obou sesterských zemí a jejich bratrských slovanských národů. Nechť toto jejich přátelství a spojenectví s velikým a nám drahým slovanským spojencem, Svazem sovětských socialistických republik, roste a sílí nejen k jejich, ale také k obecnému prospěchu světového míru! (Potlesk.) Neka živi svobodna demokraticka i bratska Jugoslavija! (Potlesk.) Nechť žije československo-jugoslávské věcné přátelství! (Potlesk.)

Předseda: Slovo má dále pan posl. Vojta Beneš.

Posl. Vojta Beneš (uvítán potleskem): Pane předsedo, paní a pánové!

Byla mi dopřána radost, abych jménem svého klubu promluvil k záležitosti schválení smlouvy, která leží na vašich stolech. Vzpomínám při té příležitosti na 26. říjen roku osmnáctého, kdy jsem ve slavné filadelfské Independency Hall stál a díval se směrem ke stolu, za nímž stáli a seděli představitelé zemí mezi Aegejem a Baltikem, náš Tomáš Masaryk, polský Paderewski a řada jugoslávských vlastenců té doby. Jak veliké byly tenkráte naše naděje a jak větší ještě bylo zklamání po těchto nadějích! Tehdy v říjnu nám bylo jasno, že ve Filadelfii se rodí něco nového, neboť tam se ve skutečnosti narodila idea, která později v roce dvacátém a dvacátémprvém dala vznik Malé dohodě mezi námi, Rumunskem a bratrskou Jugoslavií, když Polsko neuznalo za nutné připojit se k tomuto spolku národů, vědoucích, že přijde jednou chvíle, ve které bude té spolupráce třeba. Je pravda, že smlouva o Malé dohodě měla své slabiny. A já se domnívám, že je nutno si je uvědomit, abychom si současně uvědomili, co znamená dnešek proti minulosti. A připomínám předem, že my jsme na těch slabinách a nedostatcích Malé dohody nenesli pražádné viny. Bylo to v prvé řadě, že to byla smlouva pouze na obranu, nikoli na vzájemné vybudování, o kterém mluvil právě poslanec Jožka David. Smlouva na obranu. Neboť k této smlouvě stačil a vždycky bude stačit jenom nepřítel. Ale my jsme potřebovali smlouvy hlubší, nejenom na smrt, my jsme potřebovali a potřebujeme dnes také smlouvu na život, na tvůrčí život, který teprve vybuduje silnou Jugoslavii a silné Československo. (Potlesk.)

Vážení přátelé, první příčinou, proč smlouva měla své slabiny, byla různorodost režimů, které se ke smlouvě zavazovaly, ta různorodost, která znamenala, že jsme nemohli být uvedeni na jednoho politického jmenovatele, že jsme tu prostě vytrvale stáli jako tři od sebe dosti vzdálené celky, i když nás svazoval do společné obrany společný nepřítel. Byla to také další věc, která nás poškozovala: německo-maďarské menšiny a vnitřní problém Jugoslavie, spor chorvatsko-srbský. To byly těžké nedostatky, že když potom v roce třicátém zmocnila se strašná hospodářská krise zvláště oněch evropských států, které zůstaly pozadu v procesu industrialisačním za západní Evropou, tyto zemědělské státy, zase mezi Aegejem a Baltikem, první podlehly hospodářskému nátlaku Německa, když Německo nabídlo Jugoslavii, Maďarsku i Rumunsku jakýsi hospodářský monopol na výměnu vzájemných statků. Bylo patrno a každému jasno, že tato hospodářská slabost a toto hospodářské ovládnutí jihovýchodní Evropy bude brzy následováno ovládnutím politickým, jak se skutečně již v roce 1939 stalo. Už od r. 1934, když byl zabit Alexandr. Karaďorděvič, už od r. 1938, kdy z rumunské politiky ustupuje Titulescu, nastává fašisace obou zemí, která přirozeně skončila prohrou Malé dohody ve chvíli, kdy měla ukázat svou sílu. O tu vnitřní sílu usilujeme dnes, a jak pevně doufám, už ji dosahujeme a jistě dosáhneme. Že došlo k hospodářskému ovládnutí jihovýchodních evropských zemí, na tom nesou svůj podíl západní demokracie, které v hospodářské tísni těchto malých jihovýchodních států nepřispěly jediným pohybem ruky na pomoc malým národům. Naše státy byly vydány na milost a nemilost hitlerovskému nacismu. O slabosti, která vyrůstala ze srbochorvatského problému, o slabosti, která vyrůstala z těch 8 či 10 milionů německých menšin, jež rozvracely naše vnitřní režimy a v těžké chvíli udeřily své státy do hlavy - o tom jsem se již zmínil.

Mezi dneškem a minulostí, o které jsem právě mluvil, leží druhá světová válka. A tak jako jsem v r. 1926 se vzrušením poslouchal muže, který přednášel ve Filadelfii v Independency Hall proslulou proklamaci států mezi Aegejem a Baltikem za přítomnosti presidenta Osvoboditele, zrovna tak jsme se chvěli vzrušením, když po vystoupení neblahého generála Mihajloviče se zjevil během druhé světové války na scéně muž, jemuž se někde říkalo Broz, jinde Tito. Byl to člověk nám i světu dosud neznámý. Jenom ta nesmírná odvaha, již projevil, a plán, se kterým přicházel k svému boji, ideologický plán, který přinesl do zápasu o lepší jihovýchodní Evropu, nás zprvu udržoval v trvalém napětí: Ale jak dny a měsíce míjely, viděli jsme, že před námi vstává silný vůdce, který ví, kam směřuje, k čemu míří, a který má za sebou nesmírnou a nezměřitelnou sílu, sílu jugoslávského lidu. (Potlesk.) Byl to on, který se ve svém zápase opřel o sílu Sovětů, jejich armád a jejich velkého vůdce, byl to on, který si uvědomil, že Jugoslavie musí být uvedena na to, čemu říkáme "společný politický jmenovatel", že musí býti zařazena do systému demokratických a socialistických států. (Potlesk.) Byl to pevný program, který Tito jako velký jugoslávský ideový vůdce do svého zápasu vnesl a zač se bila tak slavně jeho partyzánská jugoslávská armáda.

Je nutno v této chvíli vzpomenout nesmírných obětí, které Jugoslavie, ta hladová a na mnohých místech tuberkulosní Jugoslavie, ta země skal a kamení, dovedla přinést velké myšlence nové Evropy a nového světa. (Potlesk.) Její oběti nemohou býti zapomenuty a já se v hluboké úctě skláním před všemi, kdož je přinášeli. Tito, maršál Jugoslavie, vyrůstal ve vývoji těch šesti let na velkou historickou postavu, která zůstane nejenom chloubou jugoslávského lidu, nýbrž velkou postavou všeho Slovanstva i ostatního pokrokového světa.

Federalistická lidová Jugoslavie stojí před námi dnes zcela jinak, než kdysi stála: bojujíc pravou rukou s nepřítelem, budovala současně ne sice "levou" rukou, ale poctivou druhou rukou proces socialisace a demokratisace Jugoslavie, aby se postavila na tutéž základnu, na které stojíme i my, na základnu socialismu a demokracie. Proto je nám nová Jugoslavie tak blízká, protože už to není Malá dohoda, už je to veliká, převeliká dohoda, za níž stojí také sovětské Rusko. (Potlesk.) Jsme si dnes všichni tak blízcí, protože je to nejenom dohoda hospodářská a vojenská, nýbrž i proto, že je to konec konců také dohoda duchovní, neboť smlouva mluví o budoucí mírové práci, na kterou tolik spoléháme a která musí být konána věrně a oddaně celým naším lidem, celým naším národem. Úzká spolupráce v přátelském svazku se Sověty povede nás do nové slovanské jednoty. Budeme státy svou vnitřní skladbou blízké, a i když nás světová válka - nezapírejme si to - těžce poranila mravně všechny, i když máme na svém těle těžké rány, zaviněné strašným okupantským režimem máme naději, že společnou prací dojdeme k nové velikosti a nové duchovní a mravní síle. Budeme-li věrni sami sobě, jak se to jeví v některých okamžicích našeho společného života - a kéž by to bylo trvalou vlastností naší politiky všech stran Národní fronty (Potlesk.) - dojdeme k novému úspěchu. Věrni sami sobě, věrni svému jugoslávskému spojenci a sovětskému příteli, nastupujeme novou cestu. Kéž by jednou nový básník mohl o ní opakovat slova Nerudova, "že tu stojí každý náš národ spravedlivý jak bílý Bůh".