Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu posl. Hladkému.

Posl. Hladký: Slavná sněmovno!

Vzpomínáme dnes Lidic, malé hutnické a hornické obce u nás na Kladensku, jejíž jméno proniklo do celého světa jako symbol boje našeho národa i národů celého světa proti barbarskému němectví. Vzpomínáme lidických mučedníků, kteří v čele s mým přítelem a soudruhem, kovodělníkem Hejmou, položili v Lidicích život za svobodu národa. Vzpomínáme utrpení lidických žen v německých koncentrácích, které se zlomeny vrátily domů bez dětí. A vzpomínáme lidických dětí, které byly ukradeny matkám a měly býti a nebo byly ukradeny i našemu národu. Děkujeme našim přátelům v Anglii, v Americe, Rudé armádě a naší československé armádě, kteří jméno Lidic vznesli jako symbol svobody všech národů světa proti nacismu, fašismu a germánské zlovůli. Děkujeme všem, kdož se postarali anebo se starají o to, aby Lidice byly znovu vybudovány jako věčný památník a výstraha proti myšlenkám fašismu a nacismu.

Ale také žalujeme, žalujeme dnes na ty, kteří očekávají v Norimberce soud národů, aby vzali trest za to, že byli ideovými původci Lidic a všeho utrpení našeho národa. Žaluji jako jeden z těch, kteří v době Lidic byli v tom zeleném domě na Kladně, žaluji na kladenské gestapo, které v čele s velitelem Wiesmannem, jenž čeká na soud lidu, provádělo největší surovosti, jaké lidstvo poznalo; žaluji, že právě Wiesmann a jeho pomocníci v době Lidic několik dnů ve dne v noci prováděli nejhrůznější trestání vězňů v gestapácké trestnici kladenské; žaluji na Wiesmanna a jeho pomahače jménem těch, kdož byli v té době na gestapu v Kladně ubiti, a žaluji jménem těch, kterým byl v těch dobách ukraden majetek, o nějž se tito páni dělili na dvoře kladenského gestapa.

Vybudujeme si nové Lidice! Tyto nové Lidice zůstanou věčným majákem svobody, budou připomínat nejen našemu národu, ale i celému světu dobu nesvobody a války, a jsem přesvědčen, že celému českému národu bez zřetele na to, jakého jsme kdo politického přesvědčení, bude jednou velkou výstrahou, výstrahou našich dějin, výstrahou druhé světové války, že máme a měli jsme jediného nepřítele - Němce - a že budeme ve střehu a nikdy nedopustíme, abychom pro místní a osobní spory byli v tomto boji a střehu sraženi, nýbrž že v něm zůstaneme vždycky jednotni. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu posl. Nermuťovi.

Posl. Nermuť: Pane předsedo, slavné ústavodárné Národní shromáždění! Uctíváme-li dnes zákonným opatřením památku lidických mučedníků, kteří položili svůj život jako symbol odboje proti německým okupantům, kteří tehdy v bezdůvodné surovosti zničili tuto kvetoucí obec, povraždili její muže, zavlekli její ženy a děti, je jistě vhodné vzpomenout s tohoto místa druhé slavné osady českého odboje, Ležáků.

Tato osada v podhoří Českomoravské vysočiny, rozsetá v kamenité stráni na rozhraní Nasavrcka a Skutečska, kde, jak se říká, přestává chléb a začíná kamení, byla zničena za skutečnou odbojovou činnost svých obyvatel. Tento chudý zemědělský lid, který doplňoval svou obživu prací v žulových lomech, se nikdy nesmířil s údělem otroků, nikdy ve své duši nesouhlasil s panstvím německého tyrana.

Mlynáři Švandovi, typické osobnosti tisíců českých mlynářů, kteří s nasazením života živili za poslední války náš národ, nestačila tato činnost. Jemu a jeho spolupracovníkům bylo málo, že celé okolí bylo zásobováno z ležáckého mlýna. Jim trpkl v ústech chléb nevolníků. Jejich illegální činností bylo skutečné odbojové zapojení. Osud Ležáků byl horší osudu kterékoli jiné obce. Po vypálení osady bylo zmučené obyvatelstvo zavlečeno na pověstný pardubický zámeček a zde bez milosrdenství pobiti nejen muži a ženy, ale i mladiství, a veliká většina dětí je dosud nezvěstná. Celý národ musí býti těmto našim hrdinným obětem Českomoravské vysočiny za jejich nesmlouvavý postoj národní věrnosti vděčen. Vděčna by měla býti i československá vláda a ústavodárné Národní shromáždění. Nebylo by spravedlivé, abychom při budování nových Lidic - což je jistě počin, který schvaluje celý národ - zapomínali na vybudování důstojného pomníku ležáckých mučedníků. Budou-li Lidice obnovovány jako nová obec, nepomýšlí se podobným způsobem obnovovat osadu Ležáky, a to již proto, že z jejich obyvatelů se téměř nikdo nevrátil z nacistického pekla. Zde je v úmyslu tamních činitelů, příbuzných a přátel po umučených vybudovat důstojnou kapli jako symbol křesťanské víry a nezlomné národní věrnosti. Vedle toho pomýšlí se v tomto chudém, ale přírodními krásami obdařeném kraji zřídit rekreační středisko, které by mělo za úkol pečovat o udržení zdraví naší mládeže.

Je mou povinností, abych jako parlamentní zástupce tohoto kraje, který přicházel do osobního styku s obyvateli Ležáků, jménem svým i jménem poslanců Národní fronty pardubického kraje připomenul, že ve fondu pro výstavbu Lidic jsou obsaženy i peněžní částky, které byly věnovány s úmyslem jak prospěti znovuobnovení Lidic, tak přispěti k uctění obětí Ležáků. Toto předsevzetí nesmí býti opomenuto naším ústavodárným sborem ani nově uzákoňovanou Společností pro obnovu Lidic.

Českomoravská vysočina, tento chudý kraj, v jehož srdci leží památné Ležáky, je koutem našimi vládními činiteli opomíjeným. Všude jinde se plánuje výstavba průmyslových i kulturních středisek, ale horské Nasavrcko, Skutečsko a Hlinecko je ponecháváno svému osudu pozvolného hospodářského odumírání. Bylo by jistě záslužným činem vlády a našich hospodářských činitelů, kdyby na tento kraj bylo při výstavbě státu pamatováno s podporou na jeho hospodářské zesílení. Vždyť žádný kraj nepředčil v době, kdy bylo národu nejhůře, Českomoravskou vysočinu v její věrnosti republice. Tento chudý, ale do všech důsledků věrný lid stál po celou okupaci v trpném i aktivním odboji proti německé tyranii. Věrnost tohoto lidu je symbolisována tragedií Ležáků; při ní vynikají ušlechtilé vlastnosti našeho horského lidu, který se nenechal zlomiti ani šíleným a barbarským terorem Němců, hrozným mravním úpadkem národa, jenž zlomiv kříž, zlomil nakonec i sebe. Oběti Ležáků a Lidic nás zavazují k věrnosti nejvyšším lidským hodnotám, za které byla prolita nevinná krev umučených - svobodě a demokracii. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo paní posl. Škrlantové.

Posl. Škrlantová: Pane předsedo, vážená sněmovno!

Vládní návrh o zřízení společnosti pro obnovu Lidic je přijímán se zadostiučiněním nejen u všech lidických žen, ale i u široké veřejnosti vůbec. Předložením tohoto zákona zahajuje sněmovna důstojně svoji činnost. Zákon dává právní podklad Společnosti, která má velký úkol: vybudovat nové Lidice.

V pochodu práce a budování, v mohutném rozmachu kladení základů k výstavbě vlasti přicházejí zástupci všech vrstev národa se poklonit v hluboké bolesti na lidickou pláň v kladenském kraji. Bezpočetné jsou delegace z různých zemí, které stanou v úděsu nad bývalým hřbitovem, kde i kosti mrtvých musely být odstraněny. Lidice jsou místem, které zůstane věčným svědkem největší zvrhlosti, jakou znají dějiny, zvrhlosti, jíž byl schopen vraždící fašismus, zvrhlosti, která vyburcovala svědomí celého světa.

Po světě je rozseto bezměrné hoře strašlivé války. Nesmírné oběti přinesl Sovětský svaz na oltář vítězství. Tam fašistické hordy zničily a spálily na 1.710 měst, 70.000 vesnic a 25 mil. lidí se octlo bez přístřeší. Jsou zničeny kraje Francie, Jugoslavie, Slovenska, jsou zničena města nálety v západních zemích. Ale naše Lidice a Ležáky byly vyhubeny záměrně, přímo se sadistickou rozkoší. Pod znakem opravdové lebky řídili "Kulturträgři" srovnání vesnice se zemí. Před zraky národa a celého světa byli pokojní občané zničeni surovou rukou katů, děti vyrvány matkám z náručí a zašantročeny do všech koutů říše.

Lidice se staly symbolem. Přes své velké rány ztrnul v bolesti hrdinný lid v Sovětském svazu, když došla zpráva o Lidicích. Bolest se vtělila v hrdinství, jaké neznají dějiny. Lidice! Volalo radio celého světa, Lidice vyplnily žurnály všech světadílů, Lidice ztmelily a zpevnily odboj doma i za hranicemi. Nikdy nebyla jednota národa větší a pevnější než právě po Lidicích. Ve jménu Lidic řítila se Svobodova armáda do urputných bojů, ve jménu Lidic nastupovali do letadel hrdinové vzduchu v západních zemích, za Lidice vylétlo doma z podzemí tisíce letáků, za Lidice šli na popravu nejlepší synové a dcery našeho národa. Všem, všem jsme zavázáni nesmrtelnou vděčností a díky. Nehynoucí díky patří především anglickým horníkům a jejich vůdcům, kteří vyvolali velikou pomocnou akci za nové Lidice. (Potlesk.) Sta obcí je na světě pojmenováno jménem Lidic. Minulý měsíc i delegace z Mexika si odvezla kámen z Lidic, který bude jako svatá památka položen v obci, jež tam v dálce v Mexiku ponese hrdé jméno "Lidice".

Lidice, to znamená boj světa pokroku proti barbarskému fašismu, Lidice znamenají boj proti zrádným kolonám, Lidice, to je vítězství spravedlnosti a pravdy pracujícího lidu, Lidice, to je nerozborná jednota národa.

Ano, Lidice se staly symbolem, symbolem nesmírného utrpení i odboje celého národa. Jsou nám stále živoucí pochodní, v jejímž žáru spalujeme vše, co pomáhalo našim nepřátelům otročit náš národ. Proto i lidické ženy musely protestovat proti mírnému rozsudku nad členy protektorátní vlády, té vlády, která mlčela k Lidicím, té vlády, jejíž členové se bratříčkovali s vrahy, jejíž členové nikdy nepátrali po tom, co se stalo s lidickými dětmi a ženami.

Zákon, který přijímáme u vědomí odpovědnosti, dává možnost všem lidem dobré vůle pomáhat vybudovat nové Lidice. Vítáme dnes ve sněmovně předsedkyni národního výboru v Lidicích, paní Helenu Leflerovou (Potlesk.) a ujišťujeme ji všestrannou pomocí v těžké práci Společnosti. Prosíme, aby vyřídila všem lidickým ženám, že jsme hrdi na ně, s jakým porozuměním se účastní budování naší druhé vlasti. Jako jsou Lidice symbolem našeho utrpení a boje i zlotřilosti barbarů, tak nové Lidice musí se státi symbolem rozpoutané tvůrčí síly svobodného národa a jeho vítězné epopeje práce. (Potlesk.)

Lidice budou žít! (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo p. posl. dr Hobzovi.

Posl. dr Hobza: Pane předsedo, slavná sněmovno!

Projednáváme zákon kolem něhož by se mělo chodit tiše, po špičkách. Vždyť se jedná o zákon v podstatě velmi smutný, poněvadž nám znovu živě připomíná ten strašný den 10. června 1942, kdy byla bezpříkladnou surovostí germánských okupantů vypálena a se zemí srovnána hornická obec Lidice, její obyvatelstvo povražděno, bezbranné ženy a děti odvlečeny do mučíren. A za 14 dní na to je následovaly v témže osudu Ležáky a řada dalších obcí.

A přece přes tento smutný spodní tón má projednávaný zákon krásný, slavný, radostný charakter. Vidím ho v tom, že tu konečně přecházíme od krásných slov k ještě krásnějším činům. Věřte, paní a pánové, člověku je někdy až smutno nad těmi různými oslavnými řečmi, opěvujícími naše národní hrdiny a mučedníky. Smutno proto, poněvadž si člověk nutně konfrontuje krásu ideálů s drsnou skutečností. Co jsme se už naoslavovali a nařečnili, ale věřte mně, že mám mnohdy pocit studu, když pozoruji pozůstalé vdovy a sirotky po našich národních hrdinech, jak se k nim chová naše veřejnost - nebo aspoň její některá část - a dokonce i některé úřady, studeně a odměřeně nejevíce valného zájmu o jejich osud a o jejich konkretní potřeby. Nedivme se, že pak mají pocit odstrčenosti a vyřazenosti ze společnosti. Pocit tím trapnější, že zkoušejí samy na sobě ten strašlivý kontrast mezi theorií a praxí. A nejsou to, paní a pánové, snad jenom případy velké a známé; i zcela drobné, všední, denní případy jsou stejně smutné, jako ty známé. Je potřeba, paní a pánové, jen umět vidět všechny tyto smutné a trapné zjevy a mít pro ně náležité a citlivé porozumění.

Jednou z velkých křivd, která působí značné rozladění mezi bývalými politickými vězni, je dosavadní pominutí při částečném odškodňování těch z nich, kteří nebyli v zaměstnaneckém poměru, nýbrž samotnými podnikateli nejrůznějšího druhu, obchodníky, řemeslníky, sedláky, živnostníky, příslušníky svobodných povolání atd. Těmto lidem gestapo zabavilo a odvleklo všechen majetek, pokud ho odvážné manželky před germánskými slidiči neukryly. Rodiny pak žily po celou válku bez živitele, z milodarů příbuzných a dobrých přátel. Poněvadž to ovšem zdaleka nestačilo na výživu celé rodiny, muselo se sáhnout k výpůjčkám. Manželky věřily ve splnění oficielních slibů, že po návratu svobody budou všechny takové škody nahrazeny. Jejich rodiny však se dnes topí v dluzích, v těchto nezaviněných válečných dluzích, poněvadž se za půldruhého roku od revoluce nenašla cesta, jak jim poskytnout aspoň částečnou pomoc. I když se takovíto političtí vězňové vrátili z kriminálu a jsou dnes třeba i schopni výdělku, je naprosto vyloučeno, aby ze svého pravidelného výdělku při dnešních drahotních poměrech mohli ještě ušetřit na splácení nezaviněných válečných dluhů. Upozorňuji výslovně na osud bývalých politických vězňů, zejména na tuto jejich skupinu, na kterou bylo dosud úplně zapomenuto a které musí být aspoň částečně pomoženo. Považuji za naprosto nezbytné, aby se příslušné úřady ihned touto aktuální věcí zabývaly a dosavadní křivdy urychleně napravily. Čeká na to netrpělivě sta a sta bývalých politických vězňů a jejich zadlužených a živořících rodin. Přál bych si, abych nemusel už nikdy slyšet ten strašně vyčítavý povzdech: "Prosím tě, co můžeme my čekat od státu a národa, vždyť jsme kriminálníci!"

Ano, slavná sněmovno, teď už opravdu méně řečí, ale více činů. Takových krásných činů, jakým je například právě projednávaný zákon o Společnosti pro obnovu Lidic. Jsem přesvědčen, že tak, jako jsme se stali v roce 1942 v celém světě slavnými Lidicemi zpustošenými, tak se staneme podruhé slavnými Lidicemi nově vybudovanými podle projednávaného zákona. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo p. posl. Janu Novotnému.

Posl. Jan Novotný: Pane předsedo, vážená sněmovno!

Vláda předložila návrh zákona, kterým se zřizuje Společnost pro obnovu Lidic, obce, která bezpříkladnou surovostí okupantů byla dne 10. června 1942 srovnána se zemí a jejíž dospělí mužští obyvatelé byli postříleni a ženy a děti zavlečeny do německých koncentráků. Slavné jméno této obce mělo být navždy vyhlazeno z paměti československého lidu. Tento bestiální čin a zneuctění lidství měl nesmírný ohlas u všech spřátelených národů a Lidice se tak staly symbolem československého domácího odboje. Nebyly to však jenom Lidice. Přesně 14 dnů na to, dne 24. června 1942 byla stejným způsobem srovnána se zemí osada Ležáky, součást obce Miřetice, a Louka na Chrudimsku, kde byli postříleni nejenom muži a ženy, ale i nedospělí obyvatelé této obce.

Vláda republiky se usnesla dne 6. června 1945, aby co nejdříve došlo k důstojné výstavbě Lidic, jakož i jiných podobně postižených obcí. Předložená osnova vládního návrhu mluví bohužel pouze o vybudování Společnosti pro obnovu Lidic a pouze v důvodové zprávě mluví se o tragedii Ležácké. Nemluví se však o tom, zda se uvažuje o nové výstavbě této stejně postižené obce nebo alespoň o důstojném uctění velké památky jejich hrdinných obyvatelů. (Predsedníctvo prevzal podpredseda dr Böhm.)

Pan president republiky ve svém poselství, tlumočeném panem ministrem Noskem ve výroční den zničení Ležáků dne 24. června 1945, vzpomněl ležácké tragedie tímto projevem:

"Tak jako Lidice, také Ležáky jsou dnes svým mučednictvím známy celému světu a zůstanou navždy v srdci celého národa. Lidice i Ležáky budou nám připomínat nejen věrnost, statečnost a odhodlanost svých obyvatel, ale také osud, který našemu národu chystala Hitlerova forma stálého pangermánského imperialismu. Lidice a Ležáky, to jsou jen příklady toho, co by bylo čekalo celý národ, kdyby nacisté v této válce byli zvítězili. Nezapomeneme obětí dobrých obyvatelů Ležáků nejen na díle národní záchrany, ale nezapomeneme také nikdy německému národu to, co v Ležácích spáchal. Vina za Ležáky musí být potrestána a také bude potrestána. To je programem vlády i programem mým a slibuji vám u příležitosti vaší pietní manifestace, že od tohoto úmyslu nás nikdo neodvrátí. Nemohl-li jsem se zúčastniti vaší dnešní manifestace, neznamená to, že nejsem s vámi. Myslím na všechny oběti i na ty, kteří se z osady Ležáky zachránili. A nemohl-li jsem přijít mezi vás dnes, neznamená to, že jsem na Ležácké myslil méně než na Lidické. Do Ležáků přijedu při první příležitosti, jakmile pojedu do východních Čech."

Při téže příležitosti prohlásil pan ministr vnitra Nosek toto: "Nyní mi dovolte, drazí přátelé, abych řekl, že vláda republiky ve své schůzi, konané dne 19. června 1945, se usnesla, že bude-li to vůle obyvatel, poskytne veškeré prostředky, aby osada Ležáky byla znovu vybudována, nebo aby na jejím místě byl postaven vhodný, obecně prospěšný ústav nebo jiné zařízení, připomínající na věčné časy oběť, kterou přinesli hrdinové z Ležáků. Vláda bude přitom plně přihlížeti ke všem přáním a podnětům místních obyvatel a příslušných úřadů."

Ležáckou tragedii přežil pouze - jak již řečeno - jeden muž a dvě děti. Je pochopitelné, že obec nelze obnovovati, ale místo a jeho okolí je nutno pietně upraviti. Zřízením ozdravovny v blízkosti místa ležácké tragedie, vybudováním občanské školy v Miřeticích, kam ležácké děti chodily do školy, bude splněna část povinnosti, kterou k povražděným hrdinům této obce má československý lid a kterou jménem lidu převzala také československá vláda. Tím také bude splněno skromné přání obyvatelstva tohoto horského kraje, kde skutečně je kámen lidu chlebem. Jsem si vědom toho, že Lidice musí být vybudovány, ale projevuji zároveň názor, aby současně s Lidicemi byly zahájeny práce s úpravou místa ležácké tragedie. Finanční prostředky jsou z valné části zajištěny. U chrudimské spořitelny leží na darech pro vybudování Ležáků částka 5 mil. Kčs, nehledě k částkám, které jako společný dar byly dávány i těmi nejchudšími českými vlastenci na společný účel - vybudování Lidic a Ležáků. Nežádám pro Ležáky přednost, ale žádám jejich zrovnoprávnění s Lidicemi a provedení současné výstavby, a nikoliv až po výstavbě Lidic, jak je navrhováno a míněno ve vládním návrhu zákona, kterým se zřizuje Společnost pro obnovu Lidic.