Mnozí prozíraví čeští panovníci a vedoucí mužové národa už od dávných dob naší historie se snažili nalézti nejúčinnější prostředky obrany proti německému nebezpečí a tlaku. Tento účel měla již říše Velkomoravská, kterou chtěli naši předkové vytvořit slovanské souručenství a odpoutati se od německého západu. Odstranění německého vlivu z naší země sledoval i radikální čin Spytihněva II. v XI. století, kterého kronikář Kosmas velebí za to, že hned prvního dne, kdy byl nastolen, velkou, podivuhodnou a pro všechny věky pamětihodnou zjednal památku, neboť všechny, co se jich nalezlo z německého národa, ať byl člověk bohatý nebo chudý neb cizinec, kázal najednou do 3 dnů vyhostiti ze země České. Později i lidovému hnutí husitskému se podařilo, že český národ se stal pánem své země; od německých přistěhovalců byla tehdy očištěna zejména Praha, Kutná Hora a jiná královská města včetně měst v pohraničí: Litoměřic, Chomutova, Prachatic a j. Výsledek těchto očistných akcí neměl, bohužel, trvalý ráz, a byla to zejména doba pobělohorská a pro náš národ osudná éra habsburského panství, které otevřely znovu naše země německému přívalu.

Tento protiněmecký duch a opravdové české vlastenectví, které bylo vedoucí myšlenkou nejstarších legend, kronik a pozdějších písemných památek - ať již jmenujeme jen Dalimila, Stránského a Balbína - vytvořilo však národní tradici, která byla našemu lidu nejpevnější oporou v neustálém zápase s německou expansí a zachránila ho též v dobách nejvyššího temna a nejtěžší národní mdloby, kdy, jak bylo řečeno, bylo možno nad osudem národa jen naříkat.

Obrozenecká doba XVIII. a XIX. století, posílená ideou francouzské revoluce a duchem revolučního kvasu v polovině minulého století, seřadila všechny duchovní i fysické síly národa v jednotný šik proti odvěkému národnímu nepříteli; rostlo národní sebevědomí a slovanská vzájemnost a zejména i dávná víra ve východní Slovanstvo. Český národ, třeba dlouhou dobu násilím utlačován, přece jen se nedal podrobit a překonal šťastně všechna nebezpečí.

Když pak po prvé světové válce si československý lid počal budovati vlastní stát, byla též německému obyvatelstvu poskytnuta všechna možná národní a politická práva. Českoslovenští Němci se však nedovedli vžít do úlohy poctivého spolutvůrce společného domova a naopak, jakmile se naskytla příležitost, započali podkopnou práci proti novému státu a během doby, podle toho, jak se uplatňoval a vzmáhal význam německé říše, se stali opravdovým nebezpečím naší národní a státní svébytnosti.

Zejména od r. 1933, kdy se ujal v Německu moci nacismus, rozbujela se iredenta zdejších Němců a započal jejich otevřený boj proti zájmům českého a slovenského národa. Konrád Henlein a jeho hnutí, do něhož se rázem vhrnula valná většina sudetských Němců, využili při tom československého demokratického zřízení, nemístné povolnosti tehdejší vlády a nesprávného postupu některých politicky rozhodujících činitelů. Toho použil německý nacismus jako podnětu k uskutečnění dávného německého snu o ovládnutí střední, jihovýchodní a východní Evropy a o získání světové nadvlády germánské rasy. Němci v pohraničí se stali tak z vlastní vůle a vlastním přičiněním ohniskem, od něhož Hitler a jeho německá říše mohli zapáliti pochodeň největší války dějin. Pro český národ nadešla druhá Bílá hora, daleko nebezpečnější té prvé. Osekáním pohraničního území republiky otevřely se dokořán brány německému násilí, drancování a vraždění. Německá zvůle a nenávist, ovládaná nepříčetnou záští vůči všemu slovanskému, se chystala zasaditi nejtěžší úder přímo na kořen života českého národa. Němečtí nacisté - ti z říše i jejich pomocníci z našich Němců - připravili plán na všestranné ovládnutí prostoru našich zemí a na úplné vyhlazení českého národa.

Podstatu tohoto plánu vysvětlil při důvěrném shromáždění vedoucích nacistických straníků a vyšších německých úředníků dne 2. října 1941 a 4. února 1942 nejbližší Hitlerův spolupracovník, t. zv. zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, když líčil podstatu a úděl velkogermánské říše, obepínající daleko až skandinávský poloostrov a sahající k Ledovému moři a přes Ukrajinu na Ural. Tento zavilý nepřítel Slovanstva a českého národa vytyčil tehdá tyto směrnice pro českomoravský prostor: Oblast Čech a Moravy musí býti definitivně pro historii osídlena Němci. Toto poněmčení se nemělo díti po starém způsobu německých řádových rytířů germanisací, nýbrž zásadně německou krví. K poněmčování byly by vybrány jen některé části českého obyvatelstva, t. j. jen dobře, říšsky smýšlející lidé dobré rasy. Jejich počet měl býti již za války předběžně zjištěn. Ostatní složky národa měly pak býti buď vyvezeny na východ a do oblasti Ledového moře, nebo trvale usazeny na práci v říši mimo české země, kde měly býti jejich rodiny buď ponechány do vymření nebo násilně asimilovány. Kde by se tato asimilace nepohodlných českých lidí nepodařila, byli by prostě postaveni ke zdi, jak řekl tehdá Heydrich: "endgültig an die Wand zu stellen." Vždyť i mimo říši na Východě by se mohli stát vedoucí vrstvou a býti nebezpečni německým zájmům.

K provedení programu mělo dojít ve vhodnou dobu až po skončení války; za války bylo třeba pracovního klidu a nebylo možno riskovat pozdvižení v českém národě. V intencích vylíčeného programu byly ještě za okupace mnohé věci započaty, ať již to byly soupisové akce a lékařské prohlídky dětí, nebo evakuace českého obyvatelstva v Čechách a na Moravě z prostoru benešovského, sedlčanského a vyškovského, odkud byly násilně odstraněny celé desetitisíce českých lidí. Pod dojmem těchto plánů se provádělo též záměrné obsazování všech důležitých hospodářských posic Němci, dále zasazování českých lidí na práci do říše a také známé akce proti české inteligenci a politicky nepohodlným příslušníkům našeho národa. Tisíce a tisíce jich muselo zaplatit ještě za války životem a největším strádáním v koncentračních táborech a žalářích své "špatné" smýšlení k říši.

Ďábelský plán na vyhubení našeho národa, jak jsem jej stručně reprodukoval, nelze snad označiti za ojedinělý výplod zločineckého nacistického mozku, nýbrž je to skutečné vyvrcholení dávného německého "Drang nach Osten". Zásady tohoto plánu nebyly cizí ani bývalým československým Němcům, jak to vyplývá ze situační zprávy t. zv. vládního presidenta v Opavě ze dne 29. dubna 1942 říšskému ministru vnitra v Berlíně, v níž tento představitel německé správy v odtrženém území republiky líčil názory svých soukmenovců na řešení české otázky; nelze pochybovat, že výklad Heydrichův měl u nich v tomto bodě nejpříznivější ohlas. Potomci někdejších německých kolonistů se takto spikli nejhorším a nejzrádnějším způsobem proti národu, který jim před věky dovolil přístup do své země a přibral je do účasti na jejím hospodářském budování. Uvědomíme-li si tuto proradu a ostatní hrozné zločiny a bezpráví, která na českém národě napáchal nacismus a s ním i celý německý národ, jakou odpověď je možno obdržet na otázku, zda příslušníci tohoto národa mají mravní oprávnění sdíleti dále společný domov s českým a slovenským národem? Kdo z nás nebo kdo i z jiných méně zúčastněných by mohl po takovýchto a tak draze zaplacených zkušenostech ještě věřit v dobrou víru a smýšlení bývalých německých občanů československého státu?

Při památce nesmírných obětí, kterými náš národ vykupoval po dlouhá staletí v neustálém zápase s německou útočností svůj život, a při odpovědnosti vůči svým dětem a budoucím generacím museli jsme si při příležitosti vítězství nad nacismem a fašismem vytyčit jako nejvyšší úkol očištění našich zemí od těchto odvěkých nepřátel a strůjců běd a útisku našeho lidu. Splnění tohoto úkolu jako prvního a základního předpokladu pro zajištění naší národní existence a státní samostatnosti se ujala vláda ještě za války tím, že otázku československých Němců vznesla na mezinárodní forum, a to memorandem, které zaslala dne 23. listopadu 1944 čtyřem spojeneckým velmocím. Vyřešení problému našich Němců zdůraznil i pan president republiky ve svých prvých projevech na půdě osvobozené vlasti a později též v poselství k Prozatímnímu Národnímu shromáždění dne 28. října. 1945, kdy výslovně prohlásil, že náš společný život s Němci není možný, neboť všechny mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem navždy strhány a že v zájmu klidu a míru Evropy musejí odejít.

Československá vláda v souhlasu s přáním všeho československého lidu po odsunu Němců požádala počátkem července 1945 diplomatické zástupce Sovětského svazu, Velké Britannie a Spojených států amerických, aby otázka transferu byla dána na pořad konference Tří. Postupimská konference uznala zásadně náš návrh odsun a požádala jen, aby dosavadní transfer Němců byl přerušen až do doby, kdy bude otázka podrobněji prozkoumána, a aby odsun byl prováděn způsobem spořádaným a lidským. Usnesením Spojenecké kontrolní rady v Berlíně ze dne 20. listopadu 1945 bylo pak po slyšení československé vlády povoleno, aby z Československa bylo odsunuto 2,500.000 Němců, kteří byli tehdy ještě na našem území, a to do amerického okupačního pásma 1,750.000 a do sovětského okupačního pásma 750.000 osob. S tímto odsunem mělo být započato již v prosinci 1945, ale pro některá nutná jednání došlo k jeho zahájení teprve později. Doby od postupimské konference bylo využito k dokonalé administrativní a technické přípravě odsunové akce. Byly vydány směrnice, vymezující úkoly zúčastněných orgánů veřejné správy při odsunu, t. j. ministerstva vnitra a jeho podřízených resortních složek, dále vojenské, dopravní, zdravotní a finanční správy a osidlovacího úřadu. Byla připravena sběrná střediska pro Němce, z nichž každé muselo pojmouti nejméně 1.200 osob, potřebných pro naložení jednoho odsunového vlaku. Tato střediska, jichž bylo v zemích českých 104 a na Slovensku tři, byla řádně upravena a vybavena po stránce věcné i personální tak, aby mohla splnit svůj úkol. Správu jejich prováděli podle směrnic ministerstva vnitra okresní národní výbory, jež spolu s místními národními výbory obstarávali výběr a sběr osob pro odsun. Pro dozor nad prováděním odsunu v jednotlivých správních okresích a jeho technické řízení byli ustanoveni oblastní pověřenci v sídle oblastních úřadoven osidlovacího úřadu; každému z nich byl přidělen 1 důstojník vojska. Ústřední řízení odsunu bylo soustředěno ve zvláštním referátu ministerstva vnitra, jehož přednosta byl usnesením vlády ze dne 4. Ledna 1946 ustanoven též vládním zmocněncem pro odsun Němců. Týmž usnesením vlády byli pověřeni vedoucí úředníci státního zdravotního ústavu ústředním vedením a dozorem při zdravotnických opatřeních, nutných pro řádné provedení odsunu. Důležité úkoly při provádění transferu příslušely i vojenské správě, jejíž orgánové přejímali odsunované osoby s jejich zavazadly od sběrných středisek a podle předpisu vybavené transporty odevzdávali pak v přejímacích stanicích zmocněncům spojeneckých armád v Německu. Železniční správě připadl obtížný úkol péče o přísun potřebného počtu vozů a jiných dopravních prostředků a o zajištění přesné a včasné dopravy.

S prováděním soustavného odsunu do amerického pásma bylo započato dne 24. ledna 1946, a to nejprve jeden vlak denně, od 25. února dva vlaky a později čtyři až šest vlaků denně; od poloviny července až do konce října klesl pak tento počet znova na tři vlaky denně.

Do sovětského pásma jsme zahájili pravidelný transfer po sjednání technických podmínek dne 10. června 1946. Z počátku byly vypravovány dva vlaky, od 21. června tři vlaky a od 1. července do 18. října, kdy byl tento odsun do sovětské zony ukončen, 6 vlaků denně kromě neděle.

Některé transporty Němců byly odesílány též po vodě nebo autokolonami a pro dovoz zestárlých a nemocných osob bylo použito i lazaretních vlaků; po určitou dobu byly k disposici též vlaky polské a vagony UNRRA.

Uvážime-li, že každou vlakovou soupravou bylo dopravováno 1200 osob, bylo v době největšího vypětí odsunu, totiž od 1. do 14. července odsunováno denně až 14.400 osob, t. j. počet obyvatelstva celého města střední velikosti.

Pro odsun bylo nutno vypracovati vždy na každý měsíc předem přesný plán, jehož dodržování bylo se strany zástupců spojeneckých armád důsledně vyžadováno.

Po dobu pobytu Němců ve sběrném středisku i za dopravy do přejímacích stanic bylo postaráno o řádné lékařské prohlídky a ošetření, o stravování a vybavení odsunovaných osob předepsaným minimálním množstvím svršků a potravinových zásob; každé této osobě bylo kromě toho vypláceno podle sjednané dohody 500 marek. Značnému počtu německých antifašistů bylo povoleno odstěhování ve zvláštních transportech nebo i ojediněle, a to s veškerým movitým majetkem.

Československá vláda a její úřady a orgány se všemožně vynasnažily, aby při odsunu byly co nejpřesněji dodrženy podmínky a dohody, které byly ujednány podle přání spojeneckých velmocí. O této okolnosti, zejména i o splnění základní podmínky o spořádaném a humánním provádění transferu, se přesvědčili též zahraniční pozorovatelé a novináři, kterým jsme poskytli možnost volně sledovati průběh odsunu.

Shrneme-li číselně dosavadní výsledky transferu, můžeme říci, že z celkového počtu 2,500.000 Němců z doby před postupimskou konferencí bylo do dnešního dne odsunuto celkem 2,165.135 osob. Z toho připadlo do pásma amerického 1,415.135 osob a do pásma sovětského 750.000 osob. Je tudíž odsun Němců z území Československé republiky v podstatě proveden a zbývá zde již jen něco přes 300.000 osob německé národnosti. Mezi nimi jsou převážně němečtí dělníci zaměstnaní v průmyslu a v hornictví a jejich rodinní příslušníci, o jejichž ponechání na zdejším území rozhodla vláda, dále osoby žijící v manželství s příslušníky české nebo slovenské národnosti, osoby, které s ohledem na svůj protinacistický postoj a věrnost republice mají příslib čs. státního občanství, a posléze jedinci vyňatí cestou milosti z odsunu z důvodů humánních. Uvedený počet Němců, kteří zůstávají v našich zemích, bude ovšem postupně dále revidován a zmenšován dodatečným odsunem těch, kdož budou ještě přicházeti v úvahu pro transfer; zůstává nám možnost jejich odsunu do amerického pásma pro něž není povolená kvota dosud vyčerpána. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)

Jestliže uvážíme, že v r. 1938 jsme měli v republice 3,320.000 obyvatelů německé národnosti, a srovnáme-li s tímto počtem součet odsunutých Němců a Němců zbývajících na našem území, dojdeme k rozdílu asi 820.000 osob německé národnosti. Kdo jsou tito Němci? Buď padli ve válce nebo jsou v zajetí, část z nich uprchla před spravedlivým hněvem našeho lidu, nebo se dobrovolně vystěhovala v porevoluční době při provádění národní očisty našeho pohraničí.

Provádění odsunu, zejména jeho rychlý spád uprostřed léta, dalo někde podnět i k určitým výtkám a dokonce bylo s ojedinělých stran navrhováno z důvodů národohospodářských jeho odložení nebo zpomalení. Nelze pochybovati, že při uskutečňování tak obrovského úkolu, jakým je přesun obyvatelstva celých krajů, se nelze vyhnouti určitým nedostatkům a i některým třebas nepříznivým důsledkům. Učinili jsme vše, aby vyskytnuvší se závady byly odstraněny nebo napraveny; zejména se to stalo tam, kde odsunem byly nebo měly býti postiženy osoby české nebo slovenské národnosti; v tomto případě jsme byli názoru, že odsun nemá býti trestem za jejich selhání v ohledu národním. Nemohli jsme ovšem při vědomí důležitosti a dějinného významu tohoto opatření, jak jsem jej vylíčil již na začátku, povoliti tam, kde by to znamenalo opuštění směrnice, kterou vytyčil pan president republiky a již si stanovila i vláda, t. j. důsledně, úplně a radikální očištění našich zemí od nepřátelských národních menšin. Pro tento cíl musíme přijmout a snášet i dočasně nepříznivé důsledky, které se projevily v naší výrobě a v našem hospodářství náhlým odchodem velikého počtu pracujících sil. Paní a pánové! Nebylo by důstojné naší národní tradice a nebylo by to ani bez nebezpečí pro náš budoucí vývoj, kdybychom připustili zde zásadní výjimku a chtěli si jen z těchto utilitaristických důvodů zajistiti práci německých rukou.

Do našeho pohraničí vplynuly již statisíce nadšených a poctivých dělníků, zemědělců, živnostníků a ostatních pracovníků, kteří se ujali opuštěných pracovních stolů a pluhů, roztáčejí kola hospodářského ústrojí a tvoří předpoklady pro nový hospodářský vzestup a vývoj těchto krajů. Místa, která zůstávají dosud opuštěna, zejména v průmyslu, hornictví, zemědělství a lesnictví, musíme - jak již bylo zde také panem předsedou vlády nedávno zdůrazněno - nahraditi z vlastních pracovních reserv. Bude-li to spojeno pro náš lid s některými nepříjemnými omezeními nebo i s jistým prodloužením dosavadních poválečných nesnází a strádání, bude to vskutku nepatrná cena v poměru k velikosti a významu historického díla, jež znamená navrácení našich zněmčených krajů znovu do rukou českého a slovenského národa. Věříme, že tento úkol, na jehož zdolání bylo jíž tolik vykonáno, může býti a také bude splněn.

Kromě dokončení osídlení našeho pohraničí a zajištění a udržení jeho hospodářských a výrobních zdrojů zůstává nám do budoucnosti neméně důležitý úkol, aby v lidu, který zde bude sídliti, vyrostla podle skvělé tradice Chodů věrná, neohrožená a mravně a ideově pevná stráž našich hranic. Tak se musí naše nové pohraničí stát nerozbornou hrází proti všem nárazům německého výboje a zábranou, kterou nikdy již nepronikne Němec do našich zemí.

Paní a pánové, tvoříme-li si konečnou bilanci prováděného odsunu Němců a uvědomujeme-li si význam a velikost tohoto historického díla pro náš národ a stát, nemůžeme při této příležitosti nevzpomenout těch, jimž v prvé řadě vděčíme za splnění tohoto odvěkého snu tolika generací našich předků. Je to především náš mocný spojenec Sovětsky svaz, (Hlučný potlesk.), jehož vítězná armáda osvobodila naši republiku od německých okupantů a jenž - vstoupiv do slavné a našemu národu tak sympatické dávné ruské tradice ochránce všech Slovanů - je největší zárukou a záštitou naší samostatnosti a bezpečnosti. Naše upřímné díky náležejí i ostatním velkým demokraciím, Spojeným státům americkým a Velké Britannii (Potlesk.), které uznaly náš spravedlivý požadavek a dopomohly nám k jeho uskutečnění; zejména Spojené státy mají zásluhu o to, že velká část odsunutých Němců byla umístěna v jejích okupačním pásmu. Věříme, že najdeme u nich totéž porozumění i pro další náš postulát, který se týká maďarské menšiny na Slovensku. (Hlučný potlesk.)

Bylo by nevděčné, kdybych s tohoto místa nezdůraznil i obětavou a záslužnou práci všech zaměstnanců a funkcionářů československé veřejné správy z řad zaměstnanců ministerstva vnitra, pověřenectva vnitra, ministerstva zahraničních věcí, osidlovacího úřadu, příslušníků naší armády, zaměstnanců zdravotních, železničních, finančních a vyživovací správy, členů příslušných národních výborů, velitelů sběrných středisk, orgánů Sboru národní bezpečnosti a všech ostatních, kteří svojí obětavou a oddychu neznající prací přispěli k úspěšnému a rychlému provedení transferu. (Potlesk.)