Chcem spomenúť len napríklad našu tlačovú bezradnosť, akej sme boli svedkami práve za parížskych rokovaní. Spomeňte si, ako sa pertraktoval náš problém reslovakizačný. A predsa nevedeli sme, aké stanovisko rýchlo zaujať, aby sme nepoškodili práve našich parlamentárov v Paríži. Ja, prosím, nechcem napádať, nechcem na nikoho útočiť, som si vedomý a zodpovedný toho, že práve Ministerstvo zahraničných vecí vykonalo v čase 18 mesiacov dosť, vykonalo, by som povedal, viac, ako sa dalo čakať. Veď stačí len uvážiť situáciu, aká tu bola pred rokom. Prosím, stačí si len prelistovať zahraničné noviny, z akého aspektu posudzovali našu situáciu, výdobytky našej revolúcie. Ja viem, že sa vykonalo moc; veď vyriešil sa problém nemecký, naviadzaly sa a prehĺbily dobré styky se Sväzom socialistických sovietskych republík.

Nechcem povedať, že by sme už mali najlepšie styky so Západom, ale som presvedčený, že i tieto styky sú korektné a aspoň uspokojivé. Dnes náš diplomatický aparát je prirodzene postavený pred ťažký problém, ako to bolo v minulých dvadsiatich rokoch. Veď všetci, ktorí sme sledovali politickú a diplomatickú líniu pána prezidenta dr Eduarda Beneša, vieme, že sa vyčerpávala väčšinou v uhájení štátnej celistvosti. Dnešný zahraničný aparát nadto má oveľa ťažšiu úlohu. Je tu ešte nový problém, je to zmena štruktúry, by som povedal, v smysle socialistickom, revolučnom, akú sme previedli. To, že západné štáty dnes ešte nepozerajú na nás s porozumením, neznamená, že keď budeme mať dobrých diplomatov, osvedčených pracovníkov a znamenitých vlastencov, ktorí im to vysvetlia a presvedčia ich o tom, že sme mnohé veci urobiť museli, že by nás nepochopili a že by v budúcnosti s našou sociálnou reorganizáciou nesúhlasili.

Ďalej by som chcel zdôrazniť, a to sa týka samotného rozpočtu Ministerstva zahraničných vecí, že už v minulej republike, ba i teraz sa veľmi často hovorí, že toto ministerstvo je luxusom pre malý štát. To by sme nemohli povedať, veď, ak by sme percentuálne porovnávali výdavky Ministerstva zahraničných vecí s výdavkami ministerstiev iných, videli by sme, že rozpočtová cifra 385,753.000 Kčs, teda proti lanskému roku iba o 9 miliónov, t. j. asi o 2.7 % väčšia, nie je ničím strašným, keď vidíme, že musíme byť reprezentovaní v zahraničí a okrem toho v Organizácii spojených národov a inde, ktoré organizácie rovnako nás považujú za prispievateľov do pokladnice na úhradu týchto organizácií.

Chcem však s tohto miesta zdôrazniť, aby sme aj úradníkov, ktorých delegujeme do zahraničia, dobre platili. Musíme dobre uvážiť všetky menové podmienky, s akými tam musia zápasiť. Vieme najlepšie, že práve mnohí z týchto exponovaných činiteľov si privyrábajú rôznym, a nechcem povedať najčestnejším spôsobom len proto, lebo nie sú dostatočne platení. Aká ujma je to potom na našej reprezentácii a na našom dobrom mene, zaiste nemusím zo široka rozeberať.

Rovnako nechcem povedať, že počet zamestnancov Ministerstva zahraničných vecí by bol veľký. Ráčte, panie a páni, uvážiť, že v r. 1938 sme mali 1. 166 úradníkov a v r. 1947 ich máme 1.402. Teda veľkosť a šírka aparátu by nebola značná. Horšie však je to, že nie je tu jednotnosti, že nie je tu jednotnej, aby som povedal, jednoznačnej organizácie. Roztrieštenosť diplomatických zástupcov, pokiaľ ide o tzv. atašé či už kultúrnych, informačných, pôdohospodárskych, a ako pán kolega predrečník povedal, ešte i sociálnych a priemyslových, neprospieva asi nášmu štátu, lebo pravdepodobne cudzina nás posudzuje i podľa tejto roztrieštenosti a usudzuje tak i na našu vnútornú politiku. Prihováral by som sa za to, aby do zahraničia posielalo ľudí len Ministerstvo zahraničných vecí, pravda, po dohode s inými rezortmi. (Potlesk.)

Ďalej by som sa chcel zmieniť o otázke Slovákov, ako oni reprezentujú a zastupujú na miestach Ministerstva zahraničných vecí a v úradoch v cudzine. A tu vítam článok týždenníka "Obzory", ktorý v 49. čísle zo 7. decembra na 171. stránke napísal o Slovákoch a zahraničnom zastúpení toto:

"Nicméně v této souvislosti nemůžeme zase ovšem s české strany nepoukázat na značnou nespravedlivost při obsazování nejvyšších míst v cizině, jak to nesprávně na úkor práv českých praktikuje ministerstvo zahraničních věcí. Podívejme se na př. na naše zastoupení v nejdůležitějších západních zemích. Tři velvyslanecká místa v USA, velvyslanec ve Washingtoně dr. Juraj Slávik (Slovák), zástupce Československé republiky u Organisace spojených národů v New Yorku Papánek (Slovák), zástupce Československé republiky v generálním sekretariátě Organisace spojených národů Krno (Slovák). Ostatní vyslanecká místa na západě: Velvyslanec v Paříži nově navržen Slovák, Brusel: Rakšány (Slovák), Buenos Aires: navržen Slovák, Řím: Paulíny-Tóth (Slovák), Chicago: konsul Krno (Slovák). "Toľko týždenník "Obzory".

Som presvedčený, že tu nešlo o nejakú zlomyseľnosť, avšak aby sme presne videli na koreň veci, niektoré tieto údaje si dovolím uviesť na pravú mieru. Tak podľa stavu k 30. decembru 1946 má Československá republika 6 veľvyslanectiev, z ktorých iba jedno vedie Slovák (Washington-Slávik). Máme 30 vyslanectiev a z nich iba dve vedú Slováci (Rím-dr Paulíny-Tóth, Brusel-dr Dezider Rakšány). Máme 13 generálnych konzulátov a tam je len jeden Slovák, a to Ing. Gejza Krno, konzul v Chicagu. Máme 11 konzulátov, na ktorých Slováci participujú 3 konzulmi: dr Herman Klačko, Bombay, dr Jozef Omiliak, Marseille a dr Pavol Bukovinský, Lille. Máme 3 delegácie, a to delegácie československej vlády pri Spojeneckej kontrolnej komisii v Budapešti, úrad politickej zástupcu Československej republiky v Rakúsku, úrad československého delegáta pri Organizácii spojených národov v New-Yorku, iba tento vedie Slovák, spomínaný vyslanec Papánek. Ďalej máme 3 misie v Nemecku, v ktorých ani jeden Slovák nie je zastúpený. Stav na Ministerstve zahraničných vecí: Osobitné odbory, resp. oddelenia: Generálny sekretariát odd. "A" - Kabinet. Odd. "P" - Diplomatický protokol, oddelenie "B" - Šifra. Počet prednostenských miest: 4, z toho Slováci ani jeden.

Odbory: I.-VI.: Počet prednostenských miest: 6, z toho Slováci zasa ani jeden. Počet zástupcov prednostov odborov: 7, z toho Slováci 2 (dr Palic v I. odb. a dr Kunoši v IV. odb.). Odd. "M" - Mierové - vedie Slovák dr Hajdu. Subkomisia pre finančné, hospodárske, sociálne a dopravné otázky, vedie Čiech. Odd. "Š" (restitučné a reparačné) - vedie Čech. Úhrnný počet ďalších oddelení 41, z nich 4 prednostovia Slováci.

Námietka, že niet dosť kvalifikovaných Slovákov, azda neobstojí. Tých, čo sú, treba povýšiť do vyšších platových stupníc, aby aj primeranými hodnosťami mohli reprezentovať miesta, ktoré by vedeli zastať. Zatiaľ však vidieť opak. Mnohí Slováci nedosiahli ešte postavenia, aké mali v štátnej službe pred vstupom na Ministerstvo zahraničných vecí. Slovenskí zamestnanci Ministerstva zahraničných vecí sa ponosujú, že úradná byrokracia ich nepripúšťa zámerne k ničomu, nedáva sa im možnosť sa vyškoliť a nedáva sa im nijaká kompetencia.

Generálny sekretariát, kde sa sústreďuje celá agenda a kde sa pripravujú rozličné návrhy, nie je vôbec obsadený Slovákmi, až na dr Goldstückera. U slovenského úradníctva Ministerstva zahraničných vecí prevláda presvedčenie, že sa mu asi dosť nedôveruje.

Menovacie dekréty za rok 1945, hoci bolo sľúbené, že budú vystavené do konca minulého roku, neboly ešte vyhotovené.

Ďalej by som mal pripomienku k zamestnávaniu našich zahraničných vojakov, ktorí sa zúčastnili zahraničného odboja, to nie z nejakých osobných alebo iných príčin, ale z úprimného presvedčenia bojovať za tento štát, za túto republiku.

Panie a pánovia! Mnohí iste poznáte prípad a počuli o ňom, že naši mladí chlapci, ktorí v roku 1938, 1939 a 1940 odišli na Stredný Východ alebo inde, dnes z penzie alebo renty 350 Kčs nemôžu vyžiť. Je smutným svedectvom, ako mnohý z týchto mladých invalidov musí predávať zápalky. Nie je to dôstojné ani na nich, ale nebojím sa povedať, že v prvom rade na nás a v prvom rade na úradoch, ktoré rôzne nižšie miesta, teda zriadencov alebo konceptné miesta, obsadzujú. Ti chlapci, ktorí vedeli obetovať šesť, sedem rokov v zahraničí, iste by vykonali veľmi dobré služby v zahraničí, vedeli by sa uplatniť a boli by zaiste složkou, o ktorej by sme nemuseli tak hovoriť, ako sa o nich zmienil predchádzajúci rečník, pán kolega Erban.

Ďalej boly tu výčitky zvlášť v našom rozpočtovom výbore, a to so všetkých strán, počínajúc pánom dr Bartuškom, Skaunica, Valu, Batkovej-Žáčkovej a nášho kolegu Vibocha. V zahraničí je zlé ovzdušie. My sme si na mnohých miestach nevedeli získať našu menšinu. Naši diplomati si veľmi často pletú pojem služobníka a pána. Podľa mňa ani predstava diplomata, panie a pánovia, nie je iba cylinder, čierny motýlok, tvrdý golier, frak a lak. Ale diplomat má dve tváre. Jednou tvárou reprezentuje a druhou musí získavať, musí byť otcom celej československej kolónie, musí sa starať o ňu, musí jej pomáhať nielen v radostiach, ale aj v trápení. Som presvedčený, že naši diplomati by potrebovali určité množstvo čo do vzdelania pedagogického. Som presvedčený, že taký diplomat má byť pre kolóniu nielen magnetom všetkých československých sŕdc, ale aj polárkou, ktorá určuje smer, má byť majákom v rozbúrenom mori chladnej cudziny, aby ľud vedel, čo sa u nás robí, ako to robíme, ako žijeme, ako sa správame. Menovite táto otázka sa dotýka nás Slovákov, ktorí máme celú tretinu národa za morom. Dnes sa vytýka, možno oprávnene, možno menej oprávnene, že naši americkí Slováci ešte nenašli dobrý a srdečný pomer k našej vlasti. Ale, panie a pánovia, ja sa vás pýtam, či je to len ich vina, či netreba tú vinu pripísať i nám a našim diplomatickým zástupcom? Staráme se o nich? Chodíme medzi nich, presvedčujeme ich o našich sociálnych, hospodárskych a kultúrnych reformách? Chodia naši diplomati medzi nich do baní, do pracovných závodov, do obchodov a škôl? Myslím, že takýchto prípadov sa stalo málo. Ak si ten diplomat myslí, že je tam len pánom, tak je to veľmi pomýlená diplomacia a politika. Takáto politika neprospieva ani vnútropolitickej konštelácii, ani zahraničnej reprezentácii vonku. Som presvedčený, že na diplomatov sa vzťahuje výrok Ruskinov, že život bez práce je zločin a práca bez umenia a vychovateľstva je zverskosťou. A preto žiadam, aby vyslovený problém bol práve v dvojročnici, ktorú chystáme a o ktorú sa opierame, rovnako realizovaný i na dorast diplomatický, ktorý v budúcnosti má odísť tam, aby osvetlil a priblížil našu vetev a našu krv, ktorá sa nachádza v cudzine, s nami.

Ďalej rovnako by som sa pripojil k názoru, že treba nielen rečami, ale aj filmom, rôznymi výstavami a inými akciami upozorňovať našich krajanov na to, ako tu žijeme, čo robíme, s čím zápasíme a najmä kde víťazíme. Dnes nám nestačí odsudzovať a hľadať chyby u krajanov v zahraničí. Treba sa k nim priblížiť, ale priblížiť národne. Preto by som bol za to, aby každý, kto vstúpi do diplomatickej služby, vzdal sa akejkoľvek politickej príslušnosti, akéhokoľvek partajníctva, akejkoľvek politickej ideologie. Kto vstupuje do brán Černinského paláca, už pred tou bránou by si mal povedať, že politické presvedčenie necháva tu a sebou berie iba národné presvedčenie, pocit štátnej zodpovednosti, pocit lásky nie k domovu, ale k tým, čo sú v zahraničí a ktorí sú na túto lásku odkázaní. (Potlesk.)

Tým končím svoj referát a menom Demokratickej strany prehlasujem, že prijímame tento rozpočet, ale žiadame, aby sa naša diplomacia v tom smere, ako som načrtol, zlepšila a aby tak osvedčila tú československú jednotu i na poli zahraničnom. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. dr Kokeš, kterému uděluji slovo.

Posl. dr Kokeš: Slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Dne 25. října t. r. byl odhlasován ústavodárným Národním shromážděním zákon o dvouletém budovatelském plánu. Při jeho projednávání i při jeho odhlasování jsme si byli všichni vědomi nejenom jeho hospodářských a politických příčin a důsledků, nýbrž i těch těžkostí, s nimiž se při jeho uskutečňování setkáme. Jsou nám známy všechny příčiny, které nás přivedly k národní katastrofě a k okupaci a které jsou příčinou i našich poválečných hospodářských těžkostí. Jsou nám rovněž známy hospodářské těžkosti ostatního světa a důsledky hrozné světové války, do které všechny národy Evropy i ostatní svět přivedl největší nepřítel lidstva, civilisace a pokroku - fašismus.

Náš stát, právě tak jako ostatní zruinovaná Evropa, dostává se pozvolna do mírových dob a neustále si musíme připomínat, že máme před sebou ještě velký kus cesty neschůdné a přeplněné překážkami a potížemi. Náš stát je jedním z prvních, který se cílevědomě dostává z bídy a chaosu, do kterého jej strhl německý fašismus. Hledáme cestu k lepšímu a šťastnějšímu zítřku a všichni jsme nakonec odhlasováním dvouletého budovatelského plánu slavnostně potvrdili, že cestou do lepších časů obou našich národů jest budovatelské úsilí a práce, požadovaná dvouletým plánem. Při jeho odhlasování byly zde proneseny řeči, které vyjadřovaly mínění i přesvědčení našeho lidu, že jedině dvouletý budovatelský plán je oním prostředkem, který přivede oba naše národy, český i slovenský, k šťastnému životu v opravdu svobodné vlasti. Již tehdy byla zde připomenuta různá opatření, která budou nutná k zajištění včasného splnění dvouletého plánu a k zajištění předpokladů, na nichž byl dvouletý plán vypracován. Mezi jinými zde bylo uváděno zvýšení pracovní morálky, zařazení do výrobního procesu všech, kteří se štítí práce a neuvědomili si, že se již nepracuje na německé okupanty, nýbrž pro národ, a konečně zneškodnění sabotérů, podporovaných naší domácí i zahraniční reakcí, jakož i podvázání všeho černého obchodu. Byli jsme si tehdy vědomi, že všechna tato opatření musí býti provedena, aby byly splněny předpoklady a aby těm milionům poctivě pracujících v továrnách, na polích, v dílnách i v kancelářích byla zákonem podána pomocná ruka při plnění dvouletého plánu.

Při uvádění těchto opatření každý z nás si uvědomoval, že tato prohlášení jsou myšlena velmi vážně a že také opravdu a důsledně budou prováděna. Nesmí se v lidové demokracii československé opakovati zjev první republiky, že dávala prohlášení a slibovalo se lidu, ale na konec se sliby nedodržovaly. Náš lid věří svému presidentu, věří své vládě i Národnímu shromáždění a je přesvědčen, že všechny příslušné orgány a instituce se přičiní, aby bylo zajištěno splnění dvouletého plánu.

Každý z nás si již tehdy měl uvědomiti, kdo bude všechna tato opatření prováděti, a počítati s tím, že orgánům, které budou tato opatření prováděti, musíme dáti vše, co zaručí úspěšné splnění úkolů. Všem nám záleží na tom, aby dvouletý budovatelský plán byl splněn na 100 % a pokud možno v kratší době, než je stanoveno. Jednou z nejzákladnějších podmínek úspěchu při budování je zabezpečení klidu a pořádku u nás v republice, ve všech obcích i okresech, v továrnách i na pracovištích. Musíme si býti vědomi toho, že ještě nikdy a nikde na světě nebylo dosaženo velkých hospodářských úspěchů v době neklidu a nepořádku. Pro náš dvouletý plán potřebujeme nutně nejenom těsné spolupráce všech složek obou našich národů, nýbrž jistotu všech pracujících, že o jejich osobní bezpečnost, jakož i o bezpečnost našeho státu je dobře postaráno. Má-li dělník, konstruktér anebo úředník v továrně usilovně pracovat a celé jeho myšlení a jednání býti zaměřeno k plnění úkolů jemu uložených, pak musí míti jistotu, že nehrozí nebezpečí, že podnik lehne popelem, zapálen zločinnou rukou žháře vyslaného domácí nebo cizí reakcí. Rovněž náš rolník potřebuje pro svou práci pocitu bezpečnosti před kriminálními živly a před traviči studní, kteří šeptanou propagandou chtějí dosíci, aby náš lid nedůvěřoval své vládě a lidovým orgánům, a úplně po fašistickém způsobu by chtěli rozleptávati důvěru našeho lidu v lidovou demokracii.

Každému, kdo opravdu miluje naši lidově demokratickou republiku Československou, musí záležeti na tom, aby naše vnitřní bezpečnost státu byla co nejpevnější a nejsilnější a aby všem orgánům, ručícím za tuto bezpečnost, bylo dáno vše, čeho je k udržení této bezpečnosti zapotřebí. Nejprve si musíme býti všichni vědomi toho, že jedině vybudováním opravdu lidově demokratické vnitřní bezpečnosti zajistíme lidovou demokracii samu a znemožníme pro budoucno, aby orgánů vnitřní bezpečnosti bylo kdykoliv použito proti lidu a národu.

Při projednávání finančního zákona na rok 1947, kap. 6, Ministerstvo vnitra, chtěl bych se dotknouti některých otázek, souvisících s naší vnitřní státní bezpečností. Byla a je zde kritika jednotlivých výdajových položek, a některým pánům poslancům se zdály výdaje na naší vnitřní bezpečnost příliš veliké. Jako hospodáři máme povinnost se státními penězi hospodařiti dobře a býti dobrými hospodáři. Bylo by však chybou, kdybychom chtěli šetřiti na naší druhé armádě, t. j. Sboru národní bezpečnosti a ostatních složkách, které mají zajišťovati naši vnitřní bezpečnost. Posledních uplynulých osm roků nás muselo poučiti o tom, co dokáže vnitřní i zahraniční nepřítel, a z chyb, které dělala naše první republika, musíme si vzíti dobré ponaučení. Nesmíme zapomínat, jak často proti své vůli byli mnozí poctiví členové bezpečnostního sboru na vyšší rozkaz hnáni proti českému pracujícímu lidu. Zůstane navždy v živé paměti, jak česká policie střílela do českých horníků, aby byly uchráněny zisky zahraničních a domácích kapitalistů. Na Mostecku, kde takřka 80 % nerostného bohatství bylo v rukou německých a jiných akcionářů, se střílelo do českých horníků, kteří se domáhali několikahaléřového zvýšení svých ubohých mezd. Zatím co němečtí kapitalisté brali stamilionové hodnoty z práce českého horníka, nedostávalo se jemu ani tolik, aby mohl uživit svou rodinu. A ozval-li se, zasáhla vyšší moc v podobě bezpečnostních orgánů. "V zájmu klidu a pořádku" - psávalo se ve vládním tisku, ve skutečnosti v zájmu a klidu zahraničních a domácích velmožů. Dnešní Sbor národní bezpečnosti nejde proti národu, ale s národem. Dnešní Sbor národní bezpečnosti chrání lid od domácích a zahraničních příživníků a je zárukou toho, že náš český lid bude moci v klidu budovati základy nového lepšího života.

Za dnešního vedení nebude Sbor národní bezpečnosti postupovat proti horníkům na Mostecku, kteří dobývají hodnoty pro český národ, ale proti těm, kteří by se chtěli na těchto hodnotách bezpracně přiživit. Proto je Sbor národní bezpečnosti dnes některým lidem trnem v oku. Nikdy nesmíme zapomínat na události roku 1938, kdy našich bezpečnostních orgánů bylo používáno dokonce k ochraně velezrádce a úhlavního nepřítele našeho národa, Henleina a jeho pochopů. Jen si vzpomeňme, jak na jedné straně byli našimi bezpečnostními sbory chráněni Henleinovi ordneři, a jak na druhé straně byly týmiž orgány rozháněny schůze komunistů, nejaktivnějších to bojovníků proti henleinovským hordám. Nemůže přece býti markantnějšího příkladu zneužití bezpečnostního sboru ve prospěch nepřátel republiky, než tomu bylo v kritických předmnichovských dobách. My dobře víme, jak velká část příslušníků tehdejšího bezpečnostního sboru mnohdy se zaťatými zuby plnila rozkazy agrárně-policejního ministra a jeho přisluhovačů. A mnozí, kteří dnes nacházejí tolik špatného na Sboru národní bezpečnosti, neměli jediného slova kritiky proti tehdejšímu aparátu, který zde stál nikoliv jako nástroj zájmů lidu, ale jako důsledný ochránce parasitů národa, namnoze cizích a našemu státu nepřátelských živlů. (Potlesk.)