Naším základním společným úkolem, který už je dán pojmem lidová demokracie, je a zůstane soustavné zvyšování životní úrovně pracujícího lidu. Hlavním předpokladem k splnění tohoto úkolu je zvyšování pracovní výkonnosti. Vyšší pracovní výkon znamená vyšší životní úroveň. Nejlepším dokladem toho je skutečnost, že zatím co v lednu letošního roku činila průměrná dělnická mzda 2.251 Kčs, zvýšila se už v srpnu letošního roku na 2.850 Kčs. Zvýšila se proto, že se úměrně zvýšil pracovní výkon. Pochopitelně, že ani s tímto, byť i stále se lepšícím stavem se nechceme spokojit. Vždyť stále ještě peněžitá hodnota potravinových přídělů v 19. přídělovém období činila včetně P 3 u dospělého 607,19 Kčs, u dítěte mezi 6. a 12. rokem 550,24, u mladistvého včetně P 3 607,19, u dítěte do 6 let 540 Kčs. Stačí tedy průměrný měsíční příjem krýt pouze náklad na výživu pětičlenné rodiny. Proto stále ještě musí mnohé naše hospodyně uvažovat, co si z toho platu koupit mohou a co méně důležitého musí rodině odepřít. Ministerstvo výživy a nejvyšší cenový úřad zde může velmi pomoci, jestliže bude dbát, aby byly snižovány ceny všude tam, kde to okolnosti dovolí. A každému pracujícímu člověku musíme dát jistotu, že není šizen ani v restauracích, ani v závodních jídelnách a tím méně u obchodníků v malém i ve velkém. Musíme dále pečovati o soustavné zvyšování jakosti zboží denní potřeby. Musíme bezohledně potírati falšování potravin a snižování hodnoty a jakosti jakéhokoli druhu zboží. Koupí-li si naše hospodyně mléko, musí jí býti dána jistota, že mléko má onu tučnost, jakou stanoví zákon, a že není znehodnoceno dolitou vodou nebo sbíráním smetany a pod. Jsme přesvědčeni, že právě tak, jako byly zjištěny závady v zásobování a distribuci textiliemi, dějí se nepřístojnosti u potravin, snad dokonce v míře ještě větší. Řekla jsem již, že náš lid dovede pochopit sebe těžší omezení, má-li pocit jistoty, že to skutečně jinak není možno. Nesmíme však připustit, aby se kdykoli ještě opakovalo to, co se právě v poslední době ukázalo na trhu textilního zboží. Bude třeba nového a přísnějšího zákonodárství proti všem škůdcům našeho hospodářství, proti všem parasitům, lichvářům a šmelinářům, kteří ještě dnes, jak ukázalo vyšetřování v posledních dnech, mohou získávat milionové bezpracné výdělky. Vítám proto zejména dnešní rozhlasový projev soudr. ministra Noska, který v něm poukázal na to, že podle platných předpisů, které dosud bohužel nebyly přísně dodržovány, je možno trestat šmelináře pokutou až do 3 mil. korun, trestem na svobodě do jednoho roku a odnětím živnostenského oprávnění. Zvlášť vítám jeho prohlášení o přípravě osnovy zákona, podle něhož budou tresty proti těmto škůdcům našeho hospodářství značně zostřeny. (Potlesk.) Mám za to, že do této osnovy má být pojato i potrestání zbavením občanských práv. Jakkoliv je nutno šetřit, nemělo by se šetřit na rozšíření sítě kontrolních orgánů, složených z poctivých a čestných lidí, kteří odolávají všem svodům korupce.

Další požadavek, na který je třeba klást obzvláštní důraz, je ten, aby každý slib, který dá ministerstvo výživy našemu lidu, byl bezpodmínečně dodržen. Nebylo tomu tak vždy a za všech okolností. Ministerstvo výživy slíbilo a nejednou publikovalo, že na zimní období bude na př. dosti jablek; slyšeli jsme a četli od odpovědných činitelů ministerstva výživy o plánu na dovoz 4.000, později jen 3.000 vagonů jablek, která vedle vlastních zásob měla zásobit náš trh ovocem až do pozdních jarních měsíců. Stačilo však stanovit maximální ceny - a ovoce takřka přes noc zmizelo z našich obchodů, a dnes je situace taková, že maximum, které můžeme zaručit našim spotřebitelům, je půl kg jablek na vánoce. Omluva, že nejsou volné devisy, těžko obstojí, protože této skutečnosti si muselo ministerstvo výživy být vědomo. Jestliže slíbí, že jablek bude dost, musel se jeho plán opírat o konkrétní fakta a nikoli o pouhé dohady. Je pravda, že s devisami musíme nakládat skutečně hospodárně, to znamená, že je třeba uvažovat, čeho je našemu pracujícímu lidu za dané situace nejvíce třeba. Jistě nebude sporu o tom, že není třeba prozatím dovážet drahé parfémy nebo jiné přepychové věci, a tu s podivem jsme zjistili, že i kakaové boby jakožto surovina k výrobě čokolády jsou u nás pokládány za věc přepychu. Snad je tomu tak pokud se dospělých týče, kteří se jí rádi zřeknou pro ještě dalších 6 let, ale pro děti, z nichž tak značné procento je v důsledku strádání a podvýživy ohroženo na zdraví, čokoláda není a nesmí být přepychem. Nechceme vzpomínat na doby, kdy pro velkou část našeho pracujícího lidu byla čokoláda skutečně luxusem, kdy jí byly sice plné obchody, ale děti se mohly na čokoládu dívat jen ve výkladech. Dospělí si čokoládu - pokud to bude muset být - jistě odřeknou, neberme ji však našim dětem, kterým je potřebná ne jako mlsek, ale jako věc veliké důležitosti pro jejich výživu. Máme-li srovnat, co je důležitější, zda dovoz kávy pro všecky či čokoláda pro naše děti, řekne vám každá matka bez rozmýšlení, že nejprve čokoládu dětem a pak teprve, budou-li devisy, také kávu. O rozdílu v cenách a výživnosti obou těchto produktů není třeba se šířit.

A ještě k otázce cen. Ceny životních potřeb byly z největší části stanoveny loňského listopadu. Od té doby nedošlo k nějakým zvláštním změnám, poněvadž podle papírových aktů k tomu nebyly předpoklady. Prakse však ukázala, že se u různých druhů zboží daly ceny snížit. Jako příklad mohou tu sloužit uzeniny, u kterých bez přičinění nejvyššího úřadu cenového několikrát došlo ke snížení, které dnes v celku činí asi 20 proc. Již tato skutečnost je dokladem, že nemůže být správná taková politika, která by dala ustrnout na jednou stanovených cenách a nechtěla se přizpůsobovat skutečnostem, které se neustále mění, a my všichni přece věříme, že se mění a budou neustále měnit k lepšímu. Naše výroba se přece od té doby, kdy byly stanoveny ceny, podstatně zvýšila. Podstatně stoupl výkon dělníků za odpracovanou hodinu, stoupl i odbyt výrobků. To všechno svědčí o příznivých tendencích v průmyslové výrobě a mělo by to být předpokladem pro soustavné snižování cen. Při stoupající výrobě zůstávají režijní náklady nezměněny nebo se zvyšují nepatrně, jako mzdové a platové náklady režijních pracovníků, spotřeba elektrické energie a otop, jakož i náklady na udržování továrních budov. Výroba stoupá, měly by tedy poměrně s tím klesat ceny. Při určování cen loňského roku v listopadu se kromě toho počítalo jen s nepatrným obratem, a podle toho bylo také distribucí stanoveno maloobchodní i velkoobchodní rozpětí. Se stoupající výrobou zvyšoval se i obrat v distribuci průmyslových výrobků, který stoupl ze 7.877 milionů korun v lednu na 12.205 milionů korun v červnu, tedy za 6 měsíců stoupl skoro o polovinu. Je pochopitelné, že distribuční náklady se nijak podstatně nezvýšily, za to však stouply neúměrně zisky distributorů. To rovněž potvrzuje, že možnost snižovat ceny zde rozhodně je. Nejvyšší úřad cenový vychází však ze zásady, že spotřebitelská cena téhož druhu průmyslového výrobku má být jednotná pro celé území Čech, Moravy a Slezska a že ceny jsou jednotné pro všechny podniky bez ohledu na ekonomičnost jejich provozu. Nedostatek se projevuje hlavně v tom, že průmyslové ceny se stanoví na základě předběžných kalkulací, jež jsou dělány tak, aby odpovídaly výrobním nákladům nejhůře vybavených firem. Tak se stává, že podniky pracující lépe a hospodárněji dosahují neodůvodněného vyššího zisku. Kdyby nejvyšší úřad cenový po dohodě se zúčastněnými ministerstvy a složkami stanovil pouze směrnice pro tvorbu cen průmyslových výrobků a kdyby stanovil jejich skutečnou prodejní cenu podřízený orgán nejvyššího cenového úřadu, nedopouštěl by se nejvyšší cenový úřad tvrdosti na jedné straně a nezvyšoval by neoprávněně zisky na straně druhé. Nejvyšší cenový úřad a příslušná ministerstva si musí uvědomit, že je už na čase hledět upravit ceny tam, kde byly stanoveny neodůvodněně vysoko.

Jeden z hlavních důvodů, proč jsme až dosud zdolávali všechny obtíže poválečné doby a současné světové obtíže, byla skutečnost, že se nám podařilo udržet pevně v rukou řízené hospodářství. Ozvaly se sice tu a tam hlasy, aby bylo skoncováno s vázaným hospodářstvím, aby byl zrušen přídělový systém a aby byla část našeho zboží, jako je cukr, z přídělového systému vyňata. Že se vázané hospodářství v době nedostatku osvědčilo, o tom není třeba již dnes diskutovat, o tom nás dostatečně přesvědčila prakse jak za hranicemi, tak i u nás smutné zkušenosti ze Slovenska. Pro to, abychom u tohoto systému setrvali i za nynějšího stále se lepšícího stavu našeho zásobování, mluví zájmy širokých spotřebitelských vrstev, a nemohou být proto brány v úvahu sobecké zájmy jednotlivců. Země, které řízené hospodářství nezavedly nebo je předčasně opustily, se dočkaly zhoubných výsledků. Jednotlivci se obohatili, ale celek, t. j. většina národa, byl poškozen. Nikdo z nás nebude přece popírat na příklad, že třeba česneku bylo u nás sklizeno tolik, aby do každé rodiny se ho část mohla dostat. Česnek není na lístky, a jaký je výsledek? Že se za normální spotřebitelskou cenu nedostane. Dostane však jej naše hospodyně, je-li ochotna zaplatit šmelinářské ceny. Stejně by to vypadalo i s jinými druhy zboží. Ostatně právě poslední dny nám ukázaly, jak by se asi pašoval cukr, mouka a jiné zboží do ciziny, jak rychle by takové zboží, které by bylo uvolněno, zmizelo s našeho trhu. Z těchto důvodů se celá naše spotřebitelská veřejnost plně staví za řízené hospodářství, které budeme muset udržet tak dlouho, dokud to bude vyžadovat špatná situace na domácím trhu a pokud se nezlepší situace v sousedních státech. Vázané hospodářství zaručuje každému alespoň nejnutnější výživu. Volné hospodářství by znamenalo chaos a nezaručovalo by nikomu nic. Kdo volá po odstranění vázaného hospodářství, tomu určitě neleží na srdci zájem pracujícího lidu, ale spíše zájem jeho kapsy, která by se docela jinak plnila nežli za řízeného hospodářství.

Má-li se uvažovat o uvolnění přídělového systému, pak by to mělo být jedině v závodních jídelnách. Máme jich v republice 2550 a stravuje se v nich 400.000 dělníků a zaměstnanců všech druhů. Závodní jídelny nejsou výdělečnými podniky a mají sloužit jen a jen těm, na jejichž bedra vložili jsme všechny úkoly, vyplývající z uskutečnění dvouletého plánu. Závodním jídelnám patří také dík za to, že už patří nenávratné minulosti ony kastrolky s ohřívaným jídlem, uvařeným den před tím, kdy dělnické ženy do noci vařily, aby bylo čím kastrolky naplnit. Zde by bylo vhodné pole působnosti pro ministerstva výživy, které by mělo projevit více ochoty a více iniciativy.

Ke konci chtěla bych na jednom příkladě ukázat, jaký je rozdíl mezi dřívějškem a dnešní dobou. Průměrná roční spotřeba masa na osobu činila před válkou 27,8 kg. Podle nynějších dávek činila by roční průměrná spotřeba masa 33 kg na osobu. Co nám to říká? Potvrzuje to jen starou zkušenost, že dříve si mohli naši spotřebitelé sice koupit, co jim hrdlo ráčilo, pokud tomu ovšem nebránila kapsa. A ta byla věčně prázdná, zejména u ³/₄ milionu nezaměstnaných dělníků, jakož i u špatně placených dělníků, kterým nezbývalo na maso ani jednou za týden. Proto považujeme za úspěch, že naše nová lidově demokratická republika nevykazuje ani jednoho nezaměstnaného a že dávky, které podle přídělového systému dostávají, si až na některé maličkosti naši spotřebitelé opravdu kupují. Zde je nejlépe vidět, jakými cestami se ubírá naše nová republika. Cestami soustavného zvyšování životní úrovně našeho pracujícího lidu. I když bude trvat ještě určitou dobu, než bude životní úroveň našeho lidu na takové výši, na jaké si ji přejeme mít, přece jen musíme hned a okamžitě využít každé sebe menší příležitosti, jak prospět našemu lidu. Starosti dělnické ženy musí být našimi starostmi. Hlavní její starostí je, aby rodina již nikdy nestrádala. Rozumnou a obezřetnou zásobovací politikou jí chceme dát a zajistit tuto důvěru. Musíme proto hospodařit tak, abychom mohli, až budeme dělat při příštím rozpočtu bilanci uplynulého roku, právem říci, že se nám žije lépe a radostněji. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dávám slovo dalšímu řečníku, kterým jen pan posl. Šulík.

Posl. Šulík: Pane předsedo, slavné ústavodárné Národní shromáždění!

Preliminářem rozpočtu na rok 1947 učinil pan ministr financí dr Dolanský první důležitý krok k hospodářské konsolidaci nové republiky. Snaží se totiž všemi silami, které má k disposici, aby učinil přítrž neodpovědnému hospodaření státnímu a aby vybudoval pevnou finanční a hospodářskou základnu nové republiky. To je třeba zdůraznit zvláště proto, že se tak děje sotva 18 měsíců po revoluci, která ze základů změnila celou hospodářskou a sociální strukturu státu. Jeho postup je střízlivý a krajně věcný. Proto Češi i Slováci všech politických směrů sledují v tomto směru se sympatiemi jeho počínání.

Nyní, po schválení rozpočtu, půjde o to, aby pan ministr s toutéž houževnatostí, pílí, energií a také objektivností rozpočet v příštím roce uvedl do života a pokusil se odstraniti schodek, o němž se ještě zmíním. Nebude to lehké. Mnoho lidí u nás zvyklo si žíti nad poměry. Jednotlivé resorty se domnívaly a ještě domnívají, že kapsa ministra financí je bezedná, že si mohou dovolit různé experimenty, na jaké nemají peněz ani státy veliké a bohaté. Jsem si plně vědom, že pan ministr narazí proto na tuhý odpor, který však musí překonat.

Dnešní finanční a hospodářská situace svádí mimoděk ke srovnání s poměry, v jakých jsme žili na podzim roku 1920, rovněž půldruhého roku po převratu. Tehdy sestavoval rozpočet na rok 1921 profesor dr Engliš. Vzpomeňme si, za jakých poměrů se to dělo. Byla to doba politicky velmi pohnutá. Němci v pohraničí sabotovali naše hospodářské plány, jak jen mohli. V Liberci, v Chebu, v Litoměřicích, v Duchcově, zkrátka ve všech městech, v nichž měli v rukou velkou část průmyslu, vystupovali veřejně proti republice, které říkali Tschechei, a opovážili se dokonce demonstrovati proti našemu vojsku v Chebu po stržení pomníku Josefa II. V pražském parlamentě, kde byli silně zastoupeni, prováděli prudkou oposici, která vyvrcholovala občas v obstrukci, když chtěli ukázat světu, že nový stát není schopen života. Tajně byli ve spojení s Ludendorffem v Mnichově i s poraženými Habsburky, kteří se seskupili kolem Horthyho v Pešti. Vídeň a Pešť, to byla centra, odkud byly osnovány těžké politické a hospodářské intriky proti novému státu, intriky, o nichž se současně dovídá veřejnost z procesu s bývalými německými poslanci. Ti již tehdy činili zcela otevřeně vše, aby Československou republiku znemožnili.

Měna tehdy nebyla stabilisována. Kurs koruny, která zápasila o své mezinárodní uznání, se stále měnil, a to náš hospodářský život těžce rozrušovalo. Ve výrobě byl neklid, demonstrace, stávky, všelijaké aféry byly na denním pořádku. Rozpočet na rok 1919 končil schodkem 3 miliardy a preliminář rozpočtu na rok 1920 počítal se schodkem skoro 5 miliard. Je zajímavo, že i tehdy se vedoucí činitelé domnívali, jak říkával poslanec Remeš, jehož zásluh jsem vzpomněl u příležitosti jeho sedmdesátin v rozpočtovém výboru, že ruka Páně je otevřena, že kapsa ministra financí je beze dna, a vystupňovali svoje požadavky do nemožné výše. Dnes rovněž vzpomínám za těchže okolností zásluh dr Kloudy a všech obětavých spolupracovníků na našem tehdejším finančním hospodářství.

A tak se teprve v roce 1921 prof. Englišovi podařilo položit hráz tomuto hospodaření a rozpočet uvésti do pořádku. Učinil tak na tom podkladě, že běžné výdaje musily býti hrazeny z běžných příjmů, administrativních a daňových, a investice úvěrem. K tomu cíli vypracoval podrobný finanční plán, který se osvědčil. Byl to první rozpočet republiky, který skončil přebytkem. Tak se mu podařilo již dva roky po převratu vybudovati pevný základ státního hospodaření.

My jsme dnes v situaci, která je po mnohé stránce jiná, v celku vzato příznivější. Zbavili jsme se Němců v pohraničí. V našem pohraničí není dnes ani jediného Němce, který by v průmyslu mohl nějak pracovat proti nám. Němci nás v pravém slova smyslu vykradli. Zanechali po sobě horu dluhopisů, ale také celý svůj veliký majetek; účelné a hospodárné využití tohoto konfiskovaného majetku může nám býti vydatnou pomocí. Na to se trochu zapomíná. Uvedená Vídeň, kde po první světové válce byla zkoncentrována celá smečka valutových spekulantů - vzpomeňte jen Bökösyho "Börse" - pracujících na světových bursách proti nám, je v rozvalinách a pod dozorem okupačních armád. V Maďarsku už nevládne Horthy, který rozrušoval Slovensko a proti němuž jsme v roce 1921 museli mobilisovat. Měnové poměry, které tehdy tolik rozrušovaly náš hospodářský život, nehrají dnes při systému měnových parit, udržovaných Mezinárodním fondem měnovým, žádnou roli. Dnes musíme si uvědomit, že veškerý soukromý kapitál, z velké části i cizozemský, v jehož rukou se nalézá náš uhelný a těžký průmysl, nemůže dnes již vůbec zasahovat do našeho hospodářského vývoje. Uhelný a těžký průmysl je znárodněn a nalézá se v rukou zástupců pracujícího lidu. Tehdy znárodnění bylo naším zbožným přáním a požadavkem, který jsme tehdy proklamovali spolu s tehdejším naším poslancem dr Vrbenským, zejména u nás na Ostravsku.

Proto myslím, že byly vytvořeny takové podmínky politické a hospodářské pro náš nový stát, o jakých jsme tehdy jen snili. A tak je třeba odstranit všechny překážky, které brání plnému rozvoji našich hospodářských sil, odstranit neschopné lidi s míst, kam nepatří, a zařadit tam ty, kteří věci rozumějí, kteří pracovat chtějí a dovedou. Stane-li se tak, pak není možno, abychom nedospěli ve státním hospodaření k rovnováze stejně rychle, jako tomu bylo po první světové válce. Uvedl jsem, že základní ideou rozpočtu na rok 1921 bylo oddělení běžných výdajů od investic a krytí běžných výdajů běžnými příjmy a investic úvěrovými operacemi. Kdybychom postupovali podle tohoto principu, pak by rozpočet na r. 1947 vypadal takto: Výdaje 73 miliardy, od toho investice 18 miliard, zbývají běžné výdaje 55 miliard. Příjmy: 48,3 miliardy, od toho odvod státních podniků 7,9 miliard, běžné příjmy 40,4 miliardy. Při této příležitosti upozorňuji, že musíme očekávat příjem menší o daň z uhlí, umělých tuků a o proponovanou daň ze mzdy. Zůstává tudíž nekryto 14,6 miliardy běžných výdajů. Předpokládáme, že zisku státních podniků 7,9 miliard bude skutečně dosaženo a bude ho použito ke krytí investic státních podniků a pak by ještě zbývalo opatřiti 10,1 miliardy úvěrními operacemi.

Z tohoto rozboru vyplývají dva hlavní úkoly naší příští finanční politiky: Snížiti běžné výdaje vlastní státní správy v rozsahu aspoň 14 miliard a opatřiti 10 miliard úvěrovými operacemi na investice. Kdybychom toho dosáhli, mohli bychom říci, že jsme se dostali do poměrů, v jakých jsme byli dva roky po první světové válce.

Je možno hledět na věc také jinak. Je možno pokládati 7,9 miliardy odvodu státních podniků nikoli za zisk tabákové režie, nýbrž za monopolní zisk, resp. tabákovou daň, tedy za běžný příjem. Pak by schodek běžných vydání byl jen 6,7 miliard a úvěrové operace by pak činily 18 miliard. Je možno opatřiti 10, event. 18 miliard Kčs úvěru na investice? Dnes máme u peněžních ústavů skutečných vkladů na vkladní knížky asi 8¹/₂ miliardy Kčs, na běžných účtech vkladatelů 23 miliard Kčs, dohromady tedy asi 31¹/₂ miliardy Kčs. Je to pouhý zlomek dřívějších úspor. Thesaurováno je asi 15 - 20 miliard. Předpokládáme-li klidný vývoj v průmyslu a v zemědělství, bude-li učiněn konec šmelinářství a nastane-li v příštím roce normální zásobování a bude-li obnovena důvěra v naše peněžní ústavy, bude konec i thesauracím. Proto věřím, že se v roce 1947 podaří panu ministru financí normální cestou získati těch 10 miliard z našich domácích prostředků. Ale tu bych rád zdůraznil, že nemůžeme se dáti žádným způsobem na cesty úvěrové expanse, jak ji prováděli Němci a která končila tou dvousetmiliardovou horou dluhopisů, kterou musíme nyní likvidovat. Proto nám nezbývá nic jiného, než omezit běžné výdaje ve vlastní státní správě stůj co stůj a vrátiti se k normálním běžným výdajům asi 40 miliard, které odpovídají normálním běžným příjmům.