Předseda Jos. David.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, Petr, dr. Ševčík, Tymeš, Komzala.

Zapisovatelé dr. Špánik, Štětka.

Členové vlády: předseda vlády Gottwald; náměstkové předsedy vlády Široký, Ursíny; ministři dr. Dolanský, Hála, inž. Kopecký, V. Kopecký, dr. Nejedlý, dr. Pietor, dr. Procházka, dr. Stránský, arm. gen. Svoboda.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr. Friedmann.

234 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: tajemník NS dr. Madar; zástupci tajemníka NS dr. Záděra, dr. Ramajzl.

1. Zpráva předsednictva ústavodárného Národního shromáždění o zájezdu čs. parlamentní delegace do SSSR.

2. Zpráva výborů branného a právního o vládním návrhu zákona (tisk 121) o likvidaci tak zvaného vládního vojska, jakož i o umisťování a jiném zaopatření jeho zaměstnanců (tisk 376).

3. Zpráva výborů zahraničního a živnostensko-obchodního o vládním návrhu (tisk 264), kterým se předkládá ústavodárnému Národnímu shromáždění k projevu souhlasu dohoda mezi vládou republiky Československé a vládou Svazu sovětských socialistických republik o vzájemných dodávkách zboží, podepsaná v Moskvě dne 12. dubna 1946 a uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 28. května 1946, č. 157 Sb. (tisk 380).

4. Zpráva výborů zahraničního a živnostensko-obchodního o vládním návrhu (tisk 314), kterým se předkládá ústavodárnému Národnímu shromáždění k projevu souhlasu dohoda o vyclívání jihoslovanských vín, sjednaná výměnou not ze dne 15. listopadu 1946 (tisk 381).

5. Zpráva výborů zahraničního a živnostensko-obchodního o vládním návrhu (tisk 332), kterým se předkládá ústavodárnému Národnímu shromáždění k projevu souhlasu obchodní dohoda mezi republikou Československou a republikou Liberií, podepsaná dne 21. března 1938 v Paříži a uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 8. dubna 1938, čís. 80 Sb. z. a n. z r. 1938 (tisk 382).

Předseda (zvoní): Zahajuji 35. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Prvním odstavcem pořadu schůze je

1. Zpráva předsednictva ústavodárného Národního shromáždění o zájezdu čs. parlamentní delegace do SSSR.

Paní poslankyně, páni poslanci!

Za své návštěvy v Praze odevzdal generální tajemník presidia Nejvyššího sovětu pan A. F. Gorkin předsednictvu ústavodárného Národního shromáždění vlastnoruční dopis předsedy presidia Nejvyššího sovětu pana Nikolaje Michajloviče Švernika, kterým pozval delegaci ústavodárného Národního shromáždění k návštěvě Sovětského svazu u příležitosti oslav 29. výročí Říjnové revoluce.

Předsednictvo ústavodárného Národního shromáždění s radostí přijalo toto pozvání a jmenovalo delegaci, která 6. listopadu odletěla do Sovětského svazu, kde se zdržela téměř 5 týdnů a projela celkem 16.000 km. Navštívila Moskvu, Leningrad, Svěrdlovsk, Tbilisi, Stalingrad a Kijev.

Všude jsme byli přijímáni s opravdu slovanskou pohostinností, a to nejen oficiálními kruhy, ale i lidovými vrstvami. Na nádražích nás očekávali představitelé vlády, zástupci armády a úřadů i všech významných místních korporací. V Moskvě se nám dostalo cti, že nás přijal předseda Nejvyššího sovětu pan N. M. Švernik a předseda Sovětu národností pan Kuzněcov, kteří zdůraznili pevnost věrného přátelství, které pojí národy Sovětského svazu s Československou republikou. Měli jsme býti přijati také maršálem Josefem Stalinem a chtěli jsme použít této příležitosti, abychom mu jménem všeho československého lidu znovu poděkovali za přátelství a pomoc, kterou nám Sovětský svaz poskytl v nejtěžších chvílích našeho národního osudu. Bohužel nepřítomnost maršálova v Moskvě znemožnila tento plán. Také v Leningradě, Svěrdlovsku, Tbilisi, Stalingradě a v Kijevě měli jsme opět možnost poznat nejvyšší představitele sovětské vlády a vyměnit si ujištění, že vztahy mezi Sovětským svazem, ztužené za války krví, jsou nerozborným poutem skutečného bratrského přátelství. V Tbilisi, v hlavním městě národní gruzínské republiky, která dala sovětskému lidu svého největšího syna Stalina, byli jsme přijati presidentem republiky panem Sturou a předsedou vlády panem Barkradzem. V Kijevě pak nás pozdravil president ukrajinské republiky pan Grčucha a ministerský předseda pan Gruščev.

Všechny projevy se shodovaly v tom, že musíme zachovat dosavadní linii naší zahraniční politiky, jejímž úhelným kamenem je smlouva o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci, uzavřená zásluhou presidenta dr. Edvarda Beneše v prosinci r. 1943. Přesvědčili jsme se, že naše spojenectví nespočívá jen na této smlouvě, nýbrž že spočívá také na bratrském citovém svazku mezi národy Sovětského svazu a československým lidem. Toto spojenectví nám však ponechává možnost, abychom si své vnitřní poměry upravovali po svém, v duchu naší vlastní politické a národní tradice, a abychom si vytvořili svéráznou demokratickou vládní i politickou soustavu vlastního ražení. V tom smyslu mluvil také předseda Sovětu národností pan Kuzněcov v Moskvě, když prohlásil, že Sovětský svaz je dalek toho, aby se vměšoval do vnitřních poměrů ostatních slovanských národů; podobně se vyslovovali i jiní významní představitelé sovětské vlády.

Naše cesta po Sovětském svazu posílila naše bratrské vztahy k Sovětskému svazu, které musí být dále prohloubeny a soustavně navazovány i na poli hospodářském a kulturním. Předpoklady k tomu jsou dány tím, že se všude v Sovětském svazu projevuje opravdu upřímný a živý zájem o náš stát, o náš hospodářský život a o naši kulturu. Viděl a poznal jsem za první světové války staré carské Rusko, které nás neznalo a jehož oficiální kruhy, jak sám Tomáš Garrigue Masaryk zdůrazňoval, neměly o nás zájem; dnes naproti tomu nás všude v Sovětském svazu znají, zajímají se o nás a dívají se na nás jako na spřátelený a bratrský stát. Toto poznání jsme si odnášeli nejen z oficielních kruhů, ale i ze styku se sovětským lidem, jak jsme se přesvědčili při návštěvě a hovorech s dělníky v továrnách a s lidem na venkově. I nejprostší ruský člověk ví o Československé republice; je to jistě zásluhou naší východní armády, ale sovětský lid nás zná také z vypravování sovětských vojáků, kteří s láskou vzpomínají svého pobytu na československé půdě a jsou v Sovětském svazu našimi nejlepšími propagátory.

Na své cestě Sovětským svazem jsme si znovu ověřili své poznání, že sovětský lid přinesl největší oběti v boji proti nacismu a fašismu. Projížděli jsme zničenými kraji, městy obrácenými v sutiny, vesnicemi se zemí srovnanými, viděli jsme, za jak těžkých podmínek sovětští občané budují své nové domovy, a naše úcta k obětavosti a hrdinství sovětského lidu jen vzrůstala. Obdivovali jsme se živelné síle, která se obrací k budoucnosti a která je zárukou, že se Sovětský svaz co nejdříve vzpamatuje z válečných hrůz a položí pevné základy k mírovému životu svých národů.

Pracovní morálka tak zkoušeného a tolik postiženého národa mohla by být vybízivým příkladem i pro naše prostředí, jehož všecky síly nyní mobilisujeme pro vítězství našeho dvouletého hospodářského plánu. Pracovní vypětí, toť pravé sovětské vlastenectví, které se vyznává víc činy než slovy. Ale sovětský lid není veden k vítězství jen na pracovní frontě: stejně silnou pozornost věnuje kultuře i umění, které je mu denní potřebou.

A konečně, paní a pánové, jsme poznali ještě jednu radostnou a posilující skutečnost: slovanské vědomí, o němž za carského Ruska nebylo téměř ani potuchy. Je to slovanství, které roste z nejhlubšího přesvědčení, že se slovanské národy mohou sjednotit v pocitu společného bratrství a hlavně v síle, kterou jim dává světový význam Sovětského svazu. Tím se blíží k uskutečnění velký sen našich buditelů, kteří s Kollárem a Pavlem Šafaříkem v čele žili vírou v slavnou budoucnost slovanských národů. Tu nejde o romantický panslavismus, který neměl obsahu a za kterým se skrývala politická i hospodářská reakce. Každý ze slovanských národů a států podle našeho chápání slovanského společenství má a může v budoucnosti žít svým neodvislým životem národním a ve svých vlastních demokratických řádech a institucích. Přejíce tak svobodu každému ze slovanských bratři, přejeme ji národům celého světa v přesvědčení, že je to nejspolehlivější cesta k trvalému míru a ke skutečnému sbratření všech lidí na této zemi.

Viděli jsme, že Sovětský svaz je ochoten přispět účinně k posílení světového míru a zajistit tak svým národům i spřáteleným státům toužený pokoj i blahobyt.

Ze srdce děkujeme předsedovi presidia Nejvyššího sovětu panu Švernikovi a všem ostatním nejvyšším představitelům sovětské vlády za vlídné pozvání a za nelíčené bratrské přijetí. Nikdy nezapomeneme na krásně chvíle prožité na území Sovětského svazu, na jeho jedinečný lid, nám přátelsky nakloněný, na slovansky hřejivé pohostinství, při němž promlouvalo slovanské srdce prostými a jímavými slovy. Znovu slavnostně prohlašujeme, že zůstaneme věrni dosavadní linii naší zahraniční politiky (Potlesk.), našemu spojenectví s bratrským Sovětským svazem, které doplňuje přátelství s ostatními slovanskými státy i se západními demokraciemi.

Československé ústavodárné Národní shromážděni zdraví Svaz sovětských socialistických republik (Potlesk.), zdravíme maršála Josefa Visarionoviče Stalina (Potlesk.), zdravíme hrdinný bratrský sovětský lid, s kterým je náš československý lid spojen nerozbornou družbou slovanských srdcí! (Dlouho trvající hlučný potlesk. - Poslanci povstávají.)

Konstatuji, že ústavodárné Národní shromáždění schválilo manifestačním způsobem přednesenou zprávu. (Hlučný potlesk. - Poslanci usedají.)

Přistoupíme k projednáváni druhého odstavce pořadu, jímž je

2. Zpráva výborů branného a právního o vládním návrhu zákona (tisk 121) o likvidaci tak zvaného vládního vojska, jakož i o umisťování a jiném zaopatření jeho zaměstnanců (tisk 376).

Zpravodajem za výbor branný je p. posl. Vičánek. Dávám mu slovo. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Zpravodaj posl. Vičánek: Slavné ústavodárné Národní shromáždění!

Vláda předložila Národnímu shromáždění návrh zákona tisk č. 121 o likvidaci t. zv. vládního vojska, jakož i o umisťování a jiném zaopatření jeho zaměstnanců. Branný výbor zabýval se osnovou touto ve dvou schůzích ... (Hluk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Prosím o pozornosť.

Zpravodaj posl. Vičánek (pokračuje): ... a po obsáhlé rozpravě přišel k názoru, že vládní návrh ruší především vládní nařízení ze dne 25. července 1939, čís. 216 Sb., jímž se zřizuje vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava, jako opatření z doby nesvobody a současně dává dodatečně zákonný podklad pro likvidaci t. zv. vládního vojska, která byla ve skutečnosti téměř již provedena na podkladě zákona ze dne 6. března 1946, čís. 72 Sb., o úpravě některých právních poměrů důstojníků a rotmistrů z povolání a o převzetí některých osob do československé branné moci.

Dále řeší tento vládní návrh i otázku déle sloužících poddůstojníků, vojenských osob, které v t. zv. vládním vojsku získaly hodnost déle sloužících poddůstojníků, rotmistrů nebo důstojníků, otázku civilních zaměstnanců vládního vojska a konečně otázku uniformovaných příslušníků t. zv. vládního vojska ... (Hluk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Prosím o kľud a pozornosť.

Zpravodaj posl. Vičánek (pokračuje): ... kteří nejsou vojenskými osobami podle platného branného zákona.

O tomto vládním návrhu zákona pojednával branný výbor ve dvou schůzích a je možno konstatovat, že jednání bylo rušné. Byla vyměněna řada názorů už na podstatu instituce vládního vojska a na otázku likvidace tohoto opatření. Na jedné straně bylo zdůrazňováno, že vládní vojsko, jak bylo zřizováno v roce 1939, v době Protektorátu tehdejším předsedou protektorátní vlády gen. Eliášem, mělo v jeho plánech, které nebyly nic víc a nic méně než opatření pro případ branného odporu celého národa proti okupantům, že vládní vojsko mělo v těchto jeho plánech určité umístění a důležitý úkol, že vládní vojsko nepožívalo důvěry okupantů, kteří nepřipustili, aby vládní vojsko bylo řádně vyzbrojeno - šlo pouze o pěší vojsko s malými zbraněmi - a že konečně právě z této nedůvěry, prýštící z celkem prozrazených úkolů vládního vojska, následovalo přemístění vládního vojska do vzdálené Italie k účelům policejním, a když i zde došlo k celé řadě desercí, pokud to jen bylo možno, k připojení příslušníků vládního vojska, jak vojáků, tak i gážistů a důstojníků jednak k jednotkám spojeneckým, jednak k partyzánům italským a francouzským, bylo vládní vojsko odzbrojeno a celkem v koncentrovaném stavu dobře hlídáno, zůstalo až do konce války v severní Italii. Bylo zjištěno, že celá řada důstojníků i mužstva vládního vojska byla pro své chování, řekněme pro svou věrnost k republice, zbavena svobody, mnozí z nich přišli také o život. To je jedna stránka povahy projednávaného zákona.

Na druhé straně bylo vytýkáno, že vládní vojsko obsahovalo také příslušníky, kteří porušili svou věrnost republice, nekonali svou vojenskou a národní povinnost, a že mnohým už se dostalo příslušné odměny za jejich zlé činy a jiní ještě přicházejí na řadu, aby zasloužený trest přijali. Ať tak či onak, shodl se branný výbor konečně na tom, že ve vládním vojsku, instituci málo sympatické, už tím, že vznikla se souhlasem okupantů, byli v převážné většině lidé, kteří zůstali věrni svému národu, kteří svůj národní úkol dobře plnili, a vedle toho byli tam i lidé nehodní nosit jméno Čech, nehodní nosit uniformu dnešní československé armády, a podle toho také je nutno provádění tohoto zákona usměrnit.

Celkem je nutno konstatovat, že likvidace vládního vojska byla ve skutečnosti vojenskou správou už dávno provedena podle platného zákona č. 72 o přijímání vojenských gážistů do služeb dnešní československé armády. Důstojníci domácího vojska, ať už Češi nebo Slováci, museli projít cestou očistného řízení a teprve výsledek jeho byl pak podkladem pro rozhodnutí o jejich přijetí, ať už bez úhony, nebo přijetí s určitými tresty, anebo odmítnutí přijetí, převedení do jiných civilních resortů, anebo dokonce odmítnutí i tohoto převedení v důsledku kárného řízení, a toto všecko platí i o vládním vojsku, to všecko už bylo z největší části provedeno a předložený vládní návrh zákona je vlastně pouze zákonnou normou, aby to, co už bylo provedeno, bylo postaveno na zákonný podklad.

Vládní návrh řeší převod, po případě likvidaci vládních vojáků všech kategorií, ať jsou to důstojníci, ať jsou to gážisté bez hodnostních tříd, ať jsou to déle sloužící poddůstojníci, osoby mužstva, ať už v branném poměru anebo i bez branného poměru, tedy civilní dosud neodvedené osoby, které se dobrovolně přihlásily, ať to byli civilní zaměstnanci vojenské správy vládního vojska, o všech je v tomto vládním návrhu zmínka, o všech má být podle něho rozhodováno, jestliže dosud ještě rozhodnuto nebylo. (Hluk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ráčte zachovať kľud!