Jaké potíže z toho vznikly, je dostatečně známo. Bylo proto správnou politikou, že jsme usilovali i za cenu velkých obětí o to, abychom stav osazenstva našich uhelných dolů udrželi na přiměřené výši, a byli jsme za to odměněni tím, že jsme poměrně málo trpěli poruchami uhelného zásobování. Národní pojištění hornické je dalším krokem na této cestě. Nechceme přidržovat - ani nebudeme - horníky v jejich práci donucováním, ale chceme jejich práci pozvednout hmotně i sociálně tak, aby byla vyhledávaná a tak vážená, jak to odpovídá jejímu významu pro státní hospodářství. Je možné, že prvním účinkem nového zákona bude dokonce zmenšení stavu osazenstva. Horníků nad 55 let máme skoro 8% a nebudeme se divit, když se tito, používajíce výhod nového zákona, odhodlají vstoupiti do zaslouženého odpočinku. Věříme, že se nám podaří nahradit tento úbytek přílivem mladých sil, doufáme, že zdokonalené starobní pojištění bude v tomto směru působit a že tím nastane omlazení osazenstva, které se musí projevit zlepšením průměrného pracovního výkonu.

Druhou zásadní novotou národního pojištění hornického je to, že padá dosavadní přehrada mezi dělníky a úředníky. Dosud oddělené důchodové pojištění těchto dvou kategorií splývá v jedno. Přiznalo-li se horníkům dalekosáhlé zlepšení, nelze totéž tvrdit o druhé kategorii. Můžeme očekávat, že úředníci novou úpravou budou méně spokojeni. Ne proto, že splývají s pojištěním dělnickým, neboť solidarita a opravdu kamarádský poměr je charakteristickým rysem v našem hornictví, ale z toho důvodu, že různé skupiny úředníků nejsou ohodnoceny stejně dobře. Členům náhradních ústavů se jejich nároky zachovávají, avšak pro ty, kteří členy takových ústavů nebyli, nenastává žádné zlepšení, ba v některých směrech a případech dokonce zhoršení nároků dosavadních. Platí to zejména o úřednících starších. Na to je třeba již teď upozornit a bude věcí dalších úprav vyrovnati tyto tvrdosti tak, aby všichni příslušníci hornického stavu věděli, že nám všem jde o to splniti jejich spravedlivé požadavky a zabezpečit jim po tvrdém pracovním životě klidné a spokojené stáří.

Litujeme velice, že do rámce nového zákona o hornickém pojištění nemohli býti též pojati zasloužilí veteráni práce - naši horničtí pensisté, kteří si svou dlouholetou úmornou prací vydobyli právo na lepší zabezpečení zbytku svého plodného života. Aby se tak stalo, bude dalším úkolem povolaných činitelů, aby v rámci příprav naší celostátní organisace národního pojištění byly zahájeny okamžitě přípravy, aby i naši horníci-pensisté nebyli opominuti a zkráceni.

Za svůj kraj ostravsko-karvínský děkuji všem, kdož na přípravě zákona o hornickém pojištění pracovali, a věřím, že vrcholné pracovní výkony našich horníků budou vděkem za to, co jim nový zákon pro zlepšení poskytuje. Vždyť toto hornické pojištění je velkým darem všech ostatních dělníků a zaměstnanců, je důkazem stoupající solidarity všech ostatních československých občanů vůči svým bratřím horníkům v dolech a na šachtách vůbec.

Klub poslanců československé strany národně socialistické bude pro tento zákon pro jeho veliký význam pro naše zaměstnance v hornictví rád hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je p. posl. Buchvaldek. Udílím mu slovo.

Posl. Buchvaldek: Paní a pánové!

Vláda svým usnesením ze dne 18. června min. roku, kdy pověřila ministerstvo sociální péče vypracováním osnovy zákona o hornickém pensijním pojištění, uznala veliký význam hornické práce pro rozvoj národního hospodářství a tím také ocenila velikou obětavost těžké a namáhavé hornické práce. Toto pojištění má býti příkladem, jak chceme řešiti všechny sociální, zdravotní a životní otázky našeho národa a pracujícího lidu, abychom tím odstranili všechny sociální nesrovnalosti a křivdy na pracujícím lidu, který na něm napáchal soukromokapitalistický, buržoasní systém.

Sledujeme-li historii boje horníků za zlepšení jejich sociálního postavení, shledáme, kolik obětí a úsilí stálo sebemenší zlepšení, ať již po stránce sociální nebo vyživovací. Již v samých začátcích hornictví se horníci snažili svépomocí zajistiti své postavení v případě nemoci a stáří. Teprve zákon o bratrských pokladnách r. 1889 byl významným pokrokem v oboru povinného dělnického pojištění. Tímto zákonem byl položen základ invalidního vdovského a sirotčího pojištění. Můžeme plným právem nazvati horníky průkopníky sociálního pojištění na bývalém území Rakouska. Všechny pozdější změny a zákony, které byly vydány ať již za bývalého Rakouska, nebo za prvé republiky, nemohly naše horníky uspokojiti, aby si mohli říci, že jsou za svou namáhavou práci lidsky odškodněni. Každý z nás se pamatuje na velké nadšení našich horníků po prvé světové válce. S jakou důvěrou přivítali vyhlášení naší samostatnosti a s jakým elánem se dali do práce! Věřili, že nastala doba, že také oni budou za svoji těžkou a namáhavou práci odměněni. Jaké však bylo jejich zklamání, když poznali, že tehdejší vláda nedonutila uhlobarony, aby ze svých velikých zisků přispívali na sanaci hornického pojištění. Nepomohla ani veliká jednodenní demonstrační stávka československých horníků dne 24. března 1927, kterou si sice ubránili zachování pojištění u bratrských pokladen, ale dávkový systém byl stále a stále nedostatečný. Pro zedřené horníky a invalidy nebylo jiného východiska než pytel a sbírat uhlí na haldě, resp. najíti si pro své stáří nějaké výpomocné zaměstnání.

Nechci se zde šíře zmiňovat o bídě, kterou musili prožívati naši staří veteráni práce. Uvedu zde jen jeden případ, který jasně ilustruje, jak žili naši pensisté. Moje matka, vdova po horníkovi, dostávala měsíční vdovský důchod 60 korun a nájemné z bytu platila 59, takže jí zbývala na živobytí jedna koruna. Tak se pánové v prvé republice starali o český pracující lid, a nejen o horníky, nýbrž o celý národ. Mnohým z nich byl bližší cizácký kapitál než vlastní národ. Prozatímní a ústavodárné Národní shromáždění přijalo již řadu zákonů, kterými odčiníme křivdy, páchané za bývalých režimů.

Chtěl bych ještě poukázati na jeden zjev, který v hornictví máme a který za každou cenu musíme rozřešit, t. j. nedostatek pracovních sil v hornictví a hlavně mládeže. Pamatuji se, jak jsme my mladí po první světové válce houfně nastupovali do hornictví, protože jsme v tomto oboru viděli určité zabezpečení, a nebylo hornické rodiny, která by svého syna neposlala na hornictví. Ale čeho jsme byli svědky? Horníci přesto, že napjali všechny síly, aby republice nakopali uhlí, byli v krátké době odměněni nejtěžší persekucí. Při dravosti uhlobaronů museli bojovat o zachování i té nejmenší vymoženosti, kterou po osvobození dostali, a jak se zachovala vládní místa, vidno z toho, že poslala proti nim pendreky a několikrát dala do horníků i střílet. Tenkrát se neozval nikdo z dnešních kritiků, aby byl mluvil o persekuci a teroru. V době krise byli horníci po stovkách vyhazováni z práce a hlavně mladí, kteří měli propracovaných 15 až 25 let, ač byli pojištěni, pozbyli i tohoto svého pojištění.

Uhlobaroni, aby snáze zdolali odpor horníků, zavedli na závodech soukromé stavební firmy, které přijímaly propuštěné horníky za plat daleko nižší na stejnou práci, kterou dělali před tím. Málo na tom, že uhlobaroni shrabovali veliké zisky, okrádali ještě horníky tím, že je vyhazovali z práce, a ti, jestliže chtěli žít, museli přijmout práci u firmy, která na nich po druhé vydělávala. A nebylo síly, která by v této věci zakročila a zabezpečila českému pracujícímu člověku právo na život. Díváme-li se na stav našich horníků v našem ostravsko-karvínském revíru, shledáme, že právě ročníky těch horníků, kteří byli v době krise propuštěni, bychom dnes potřebovali.

Mnozí naši činitelé báňského průmyslu říkají, že máme dnes v hornictví sociálně zaopatřovací ústav. Něco pravdy na tom je. Máme velikou část přestárlých havířů, kteří čekají na vyjití zákona o hornickém pensijním pojištění, aby mohli jít na zasloužený odpočinek. Máme také spoustu starých havířů, kteří vidí, jaké mezery máme u kvalifikovaných horníků, a smysl pro potřeby národa jim nedovolují, aby odešli z práce, a pomáhají nadále národu, který tak dalekosáhle řeší problémy budoucnosti republiky.

Abychom našemu průmyslu dali tolik uhlí, kolik potřebuje, pomáháme si dnes ve velké míře uhelnými brigádami. Ale je již na čase uvažovat o nahrazení těchto přechodných pracovních sil stálými, a věřím, že hornické pensijní pojištění, které dnes projednáváme, je jedním článkem, který tuto otázku rozřeší. Tímto zákonem stavíme horníka na přední místo, které mu po zásluze patří.

Nechci se zmiňovati o tom, kolik úsilí musili vynaložiti funkcionáři odborového hnutí a závodních rad, aby zabránili masovému útěku horníků do jiných průmyslových oborů v době našeho osvobození. Stav, který byl zaveden na dolech totálním nasazením pracovníků různých povolání do hornictví v době protektorátu, ještě více posílil vědomí horníků o tom, že za svou práci nejsou řádně odměněni. Po osvobození se však Revoluční odborové hnutí plně postavilo za horníky a přispělo tím k přesvědčení horníků o tom, že vláda Národní fronty podle hospodářské únosnosti ocení řádně těžkou a namáhavou práci našich horníků. Mezi horníky vracel se klid a důvěra, že nebudou opět zklamáni. Práce Revolučního odborového hnutí, které se plně postavilo za vládu Národní fronty v jejím úsilí za hospodářskou výstavbu státu, přinesla brzo své ovoce. Horníci pochopili, že na jejich práci závisí hospodářská výstavba státu. Byli to horníci a železničáři, kteří svým elánem strhli většinu pracujícího lidu v našem státě, neboť si byli vědomi, že jenom prací se můžeme dostati z tíživé poválečné situace.

Znárodnění průmyslu přivítali naši horníci stachanovskými výkony, širokou národní soutěží a jejich pracovní elán byl přenesen, tak jako uhlí, do mnohých průmyslových sektorů, a tudíž můžeme říci, že naše společná práce nám umožnila, že dnes můžeme projednávati tak důležitý zákon, jako je hornické pojištění.

Nechci se šíře zmiňovat o té práci, kterou horníci vykonali na poli hospodářské výstavby našeho státu. Obětovali své nedělní volno, aby uspokojili náš průmysl. Za minulý rok odpracovali horníci ostravsko-karvínského revíru nedělními směnami 1,054.000 nedělních směn, vytěžili navíc 720.411 tun uhlí a opravili řadu důlních závad, aby mohli dosáhnouti vyšší těžby. Horníci ostravsko-karvínského revíru přivítali rozhodnutí vlády o hornickém pojištění zvýšeným úsilím o větší těžbu. Plán na měsíc leden byl stanoven na 1,013.500 tun uhlí, a vytěžili jsme 1,088.330 tun uhlí, takže jsme splnili měsíční plán na 107,38%. Za měsíc únor jsme měli předepsaný plán 972.980 tun; vytěžili jsme 1,047.450 tun a splnili únorový plán na 107,66%. Zkoumáme-li práci horníků našeho revíru za rok 1946, musíme říci, že horníci plně dostáli svému úkolu, který na ně byl vložen. Při všech těchto nedostatcích jsme vytěžili v ostravsko-karvínském revíru za rok 1946 11,225.300 tun uhlí a pokročili jsme s těžbou za 19 měsíců od osvobození tam, kde jsme po prvé světové válce byli za šest let. Tento krátký nástin hornické práce dokazuje, že horníci si plně zaslouží pozornosti, kterou jim vláda Národní fronty věnuje.

U příležitosti svého vystoupení chtěl bych poukázati na některé zjevy, na něž bychom měli ještě obrátit svoji pozornost; otázce mzdové a platové politiky musíme věnovati péči, abychom správně ohodnotili každou práci a tím také práci horníka podle vlivu práce na zdraví, podle nebezpečí, námahy a výkonu.

Taktéž po stránce zdravotní je třeba věnovati horníkovi větší pozornost, nejen občasnými lékařskými prohlídkami, ale starati se o včasné léčení, také ministerstvo zdravotnictví by již mělo učiniti rozhodnutí o přidělení některých lázeňských konfiskátů do správy Ústřední bratrské pokladny, aby mohla splnit úkoly, které jí ukládá péče o zdraví horníka.

Za nejdůležitější pokládám upozorniti na neutěšený stav našich staropensistů. Není možno, abychom nadále odkládali řešení této otázky; musíme tak nebo onak najíti cestu a prostředky, jak pomoci těm, kteří pomoci nejvíce potřebují. Věřím, že vláda Národní fronty, tak jako rozhodla o hornickém pensijním pojištění, dá také nám, ústavodárnému Národnímu shromáždění, v krátké době možnost, abychom rozhodli o těch nejpotřebnějších, o našich staropensistech, a tak dokázali celému národu, že ctíme stáří a že se také o toto stáří důkladně postaráme.

Je pravda, že se uzákoněním hornického pojištění dostalo horníkům za jejich namáhavou a obětavou práci takové odměny, o které mnozí z nich ani nesnili. Vláda a celý národ tímto pojištěním ocenili jejich práci a horníci jsou si toho plně vědomi. A tak jako dosud stáli v předních řadách bojovníků za hospodářskou obnovu státu, budou i nadále bojovat, aby se našemu průmyslu dostalo tolik uhlí, kolik ho budeme potřebovati.

Před námi stojí otázka získati do hornictví stálé pracovní síly, abychom i na tomto úseku mohli míti jistotu, že odchodem několika tisíc brigádníků nenastane úpadek těžby, jímž by bylo ohroženo splnění dvouletého plánu. Získat pracovníky se nám může podařiti jedině tenkrát, když po všech stránkách zabezpečíme naše horníky, aby byla hornická práce hledaným zaměstnáním. Věřím pevně, budeme-li všichni tak velkoryse pracovati jako vláda Národní fronty v čele se soudruhem Gottwaldem, že rozřešíme všechny problémy ve státě, ať již jsou jakékoli. V závodech a na šachtách se tvoří hodnoty a naší povinností je spojovati všechny pracovníky do jednoho šiku za splnění dvouletého plánu.

S tohoto místa děkuji jménem ostravsko-karvinských horníků vládě Národní fronty a také ústavodárnému Národnímu shromáždění, které jistě návrh tento přijme, a věřím pevně, že se horníci tak jako dosud postarají, abychom vybudovali naše hospodářství tak, aby prospívalo celému národu. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan poslanec Skaunic. Uděluji mu slovo.

Posl. Skaunic: Paní a pánové!

Je opravdu těžko přehlédnout letmým pohledem nazpět všechna ta jednání, zápasy, stávky a oběti horníků, jež svedli, překonali i přetrpěli v boji za své sociální postavení a sociální zabezpečení.

Od středověku stáli horníci v čele dělnictva a byli průkopníky sociálního pokroku, zejména sociálního pojištění. Hornické pojištění je také nejstarším odvětvím sociálního pojištění vůbec. Již ve středověku byla to t. zv. bratrstva, v jejichž čele stáli odedávna tovaryšstvem svobodně volení a na horních úřadech nezávislí starší, o nichž se zmiňují již první horní řády, na př. kutnohorský horní řád z r. 1300 a řada později vydaných horních řádů. Tato dobrovolná svépomocná bratrstva byla předchůdci pozdějších bratrských pokladen.

Horní řády ze XVI. století opouštějí dobrovolnou svépomoc a přecházejí k nucené organisaci svépomocné. Předpisy byly nejednotné. Nejlépe bylo pečováno o horníky na státních dolech, kde v případě těžšího úrazu dostávali trvalou podporu a v případě smrtelného úrazu dostávali podporu i vdovy a sirotci. Jednotnou úpravu zaváděl v bývalém Rakousko-Uhersku horní zákon z 23. května 1854, č. 140 ř. z., který stanovil, že každý majitel dolu je povinen zříditi bratrskou pokladnu hornickou, po případě po schválení horních úřadů zřídit takovou pokladnu společně s jinými doly; že každá bratrská pokladna musí míti stanovy, jež musí býti schváleny horními úřady, že tyto úřady vykonávají dohled nad hospodářstvím nových a již zřízených bratrských pokladen a že každý horník i dozorce je povinen přistoupit k bratrské pokladně toho dolu, na kterém pracuje.

Horní zákon neměl však předpisy o výši příspěvků a výměře podpor, správě jmění a jiné. To vše bylo ponecháno stanovám. Celou tíži finančních nákladů ponechával zákon pouze na bedrách horníků, neboť nevázal zaměstnavatele k žádným příspěvkům; ti přispívali jen dobrovolně. Přesto horníci neměli vliv na správu těchto pokladen, ježto majitelům dolů byl v tomto směru vyhrazen značný, skoro neomezený vliv. Brzo se ukázalo, že většina bratrských pokladen nemůže řádně plnit svoje úkoly. Důvodů bylo několik. (Hluk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Skaunic (pokračuje): Především to byla značná pasivita, poněvadž nebyly řádně finančně zabezpečeny. Pak to byla některá nepříznivá ustanovení, jichž podnikatelé nad to přímo zneužívali. Bylo to zejména ustanovení, že propuštění nebo vystouplí horníci ztráceli vůči bratrské pokladně veškeré nároky. Od roku 1876, tedy ještě o dva roky dříve, než došlo k jejímu formálnímu ustavení, vedla sociální demokracie bouřlivými stávkami boj o nápravu. Nejprve to byla prudká stávka v Pankratzových dolech v Nýřanech, která byla krvavě potlačena. Po vánocích roku 1882 vstoupila do stávky všechna osazenstva revírů Plzeň a Stříbro a k těmto stávkujícím revírům se přidružili nejhůř vyssávaní horníci a hutníci kladenští a potom i Most a další revíry. Těmito stávkami se horníci hájili proti hromadnému propouštění starších zedřených horníků, jímž byli připravováni o hornickou pensi, na kterou si po dobu svého zaměstnání sami platili. Příspěvky z každé vydělané zlatky činily tehdy 5-6 krejcarů. Propuštěním z práce horníci však byli zbaveni všech svých nároků. Stávku vedla a financovala sociálně-demokratická strana. Náprava šla velmi pomalu. Nejdříve si horníci vymohli, že při vystoupení nebo propuštění z práce dostávali část zaplacených příspěvků, přesto však zůstával horník stále otrokem v moci podnikatelů, poněvadž o přiznání pense rozhodoval vlastně ředitel podniku.

Zákon z 28. července 1889, č. 127 ř. z., o bratrských pokladnách řešil poněkud uspokojivě některé otázky, ale přesto se nepodařilo, aby byla přiznána horníkům účast na správě bratrských pokladen. V zápase o bratrské pojištění však horníci, vedeni sociální demokracií, byli rozhodnuti práva si vybojovat. Tak v roce 1889 zahájili velikou stávku. Celé jmění tehdejší soc. demokracie, několik desítek tisíc zlatých, bylo těmito stávkami úplně vyčerpáno. Výsledkem těchto stávek byl značný krok kupředu ve vývoji bratrského pojištění. Také devítihodinová pracovní doba byla vydobyta těmito stávkami. Provisní pojištění bylo odděleno od nemocenského. Podnikatelé byli povinni sanovat bratrské pokladny 2% hrubé mzdy. Při přestupu na jiný důl převáděl se t. zv. záložní podíl. Většina bratrských pokladen neměla jimi kryty ani minimální dávky, které podle zákona z r. 1899 činily u invalidních provisí 200 korun ročně, u vdov 66 a u sirotků 33 korun ročně. Stanovy bratrských pokladen připouštěly sice zvýšiti tyto statutární dávky, ale finanční stav jednotlivých bratrských pokladen dovolil to jen ve výjimečných případech. Naopak nedostatečná úhrada vedla zpravidla k tomu, že některé bratrské pokladny mohly na základě zákona z r. 1892 zkrátiti minimální dávky o 50%, bylo-li prokázáno, že jinak nelze provésti sanaci bratrské pokladny.