Toto prirovnanie je hrubou urážkou našich poctivých dobrovoľníkov-brigádnikov aj v tom prípade, keď pisateľ berie farizejsky do ochrany mládež, keď ďalej píše: "Neviem, prečo u nás začíname s brigádami mládeže. Demokracia nie je odkázaná napodobňovať boj o zrno, ani čiastočne, alebo totálne napodobňovať nasadenie mládeže do roboty, pre ktorú ju treba najprv pripraviť. Áno, študujúca mládež sa musí učiť a naučiť aj fyzickým prácam, najmä žatevným. To však vyžaduje i praktickú prípravu. Bez tej zostanú naše brigády hospodársky bezúčinnými pokusmi, ktoré nám pripomínajú duševnú prázdnotu a propagandistický trik pracovných nasadení Hitlerjugend".

Takto písal "Čas". Bolo to ohováranie, ktoré už dávno vyvrátily nepopierateľné výsledky práce brigádnikov. Vďaka poľnohospodárskym brigádam, o ktorých bola reč, bola úroda zaistená. Ak je dnes na Slovensku nedostatok chlebovín, bolo to zapríčinené tzv. "odborníkmi" - sabotérmi, zodpovednými za výkup obilia. Tiež skutočnosť, že uhoľné brigády svoje poslanie splnily, dokazuje, že naše brigády nezostaly hospodársky bezúčinnými pokusmi, ale bezúčinným pokusom zostalo zlomyseľné a rozkladné úsilie nepriateľov hospodárskej konsolidácie, o duševnej prázdnote ktorých žiadneho objektívne súdiaceho čitateľa našich časopisov presvedčovať už nie je treba.

Podobnú formu, ako som hore citoval, používal a používa "Čas" sústavne, aby na jednej strane podlamoval akciu organizovania uhoľných brigád a na strane druhej súčasne kalil dobrý pomer medzi slovenskými a českými robotníkmi. Každý, kto si len trocha všíma náš hospodársky život, vie, že naše bane len na 20% kryjú uhoľnú potrebu Slovenska. Ak slovenskí baníci a brigádnici v českých baniach pracujú, tým sa len pričinia o to, aby chýbajúcich 80% uhlia pre našu spotrebu na Slovensku bolo zaistené. Zaistiť nerušenú prevádzku priemyslu na Slovensku, zaistiť prevedenie dvojročného plánu, vytvoriť priaznivé predpoklady pre spriemyselnenie Slovenska a zvýšenie životnej úrovne pracujúcich, to sleduje a má na zreteli Slovenská odborová rada, keď organisuje pracovné brigády.

Dať lepší a pokojnejší život baníkom a ich rodinám a tým vytvoriť i podmienky pre splnenie plánu v ťažbe uhlia, ktoré je krvou nášho priemyslu, to sledovala vláda a odborové hnutie, keď pripravily návrh zákona o baníckom penzijnom poistení. S uspokojením vítame tento zákon, ktorý splňuje dávno túžby našich baníkov a menom Klubu poslancov Komunistickej strany Slovenska vyhlasujem, že budeme zaň hlasovať. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo panu posl. Kaplanovi.

Posl. Kaplan: Paní a pánové! Vážená sněmovno!

V době, kdy se blíží uskutečnění nejmodernějšího hornického pojištění na světě, naše národní pensijní pojištění hornické, jistě je vhodným připomenouti si něco z bojů o toto pojištění. Neboť i toto hornické pojištění, které známe a které ještě platí, bylo hornictvem v pravém slova smyslu vybojováno. Každý boj má své oběti. A těm chci touto stručnou črtou vzdáti dík a složit projev úcty, k němuž jsme všichni povinni.

Staré horní řády české mají již v XV. století některá ustanovení o tom, jak naložiti s poctivým havířem, který utrpěl úraz nebo škodu na zdraví nebo který zestárl v dolech. Majitel hor musel se o něho postarati. Ba v některých krajích se havíři nuceně sdružovali v bratrstva, která ukládala část mzdy svých členů, aby je v invaliditě zajistila. Již tehdy bylo uznáno zvláštní postavení hornictva, jehož práce tehdy v rudných dolech byla obzvláště nebezpečná. Invalidní a přestárlí havíři v té době obvykle byli přesazováni na zemědělská panství majitelů hor, kde živořili až do smrti. V městech pak živořili ještě hůř z podpor bratrstev, z podpor obcí nebo z podpor kutéřů.

I ve středověku a na počátku nového věku se setkáváme s hornickými stávkami. Někdy jsou důvody k stávce čistě politické, ku příkladu stávky kutnohorských havířů v husitských válkách. Jindy, ku příkladu stávky v šestnáctém století na Rakovnicku, Knínsku a Jáchymovsku, jsou bouřemi sociálními. Horníci v té době pracují v akordu, jsou totiž placeni nikoliv na směnu, ale za vytěžené uhlí. Přitom jsou nesmírně šizeni vážnými, kteří buď mají falešné váhy nebo pomocí šmelcířů provádějí nespravedlivé srážky za kámen nebo jiné horniny, které prý byly v těžbě nalezeny. Stávky směřují obvykle proti nespravedlivým panským úředníkům. Nesledují nějaké větší cíle, nýbrž nepatrné dílčí požadavky sociální spravedlnosti. Stávky nikdy nezasahují celý revír, omezují se na jednotlivé závody nebo jednotlivá těžní pole. Proto si mohli horní páni dovoliti trestat velmi přísně, ba krutě. Za stávku, která byla považována za zprotivení se ve službě, trestalo se až svržením do těžní jámy. To byl ovšem tvrdý středověk a začátek nového věku.

Rozvoj průmyslu, zejména praktické využití parního kotle v XVIII. a XIX. století nutně potřebovali uhlí. Uhlí, dobývaného po hornicku. Přibývá hornictva. A z horníků, kdysi vysoce kvalifikovaných odborníků-řemeslníků, stává se kasta nádenická. Nedostatečné sociální zajištění dřívější je pravým rájem proti sociálnímu postavení hornictva z prvních tří čtvrtin minulého století.

Bez sebemenšího zajištění pro případ invalidity nebo stáří, bez pojištění nemocenského pracují v dolech celé rodiny. Muži až 16 hodin, ženy až 14 hodin a děti od 6 do 10 let až 10 hodin. Táta havíř, máma vozač a děti, ti bezbranní, ubozí "šlepři", tahají po 10 hodin koše s natěženým uhlím k jámě. Rodinný důchod stačí právě k životu, jak se říká, z ruky do huby. Jsou zaznamenány i případy, že rodiny po týdny nevyfáraly z dolů, aby vydělaly na jediný den volna.

V té době, tak smutné pro všechen pracující lid, zasahuje do vývoje lidstva učení o socialismu. Učení, které hlásá bojovné sjednocení všeho pracujícího lidu proti vykořisťovatelům. Hornictvo se stává bojovným předvojem tohoto učení.

Hrozné poměry v dolech v Čechách a na Moravě nutí zákonodárce k přemýšlení. Zástupy zmrzačených havířů přesvědčují vládu, že je nutno vnésti do dolů pevný pořádek. Roku 1854 vydává vláda obecný horní zákon, podle něhož jsou podnikatelé horního díla povinni zřizovati bratrské pokladny pro pojištění nemocenské a provisní. Hlavním důvodem k pověstným paragrafům 210 až 214 nebylo dobré srdce nebo státnická úvaha. Zákonodárce chtěl jenom převaliti tíhu s domovských obcí horníků na bratrské pokladny, vydržované příspěvky horníků; z obecních chudých udělati chudé bratrských pokladen.

Hornictvo se počíná organisovati ve spolcích, v nichž se probírají zejména otázky bojové taktiky, jak je hlásá sociální demokracie, stále ještě zakázaná strana politická. Hornictvo všude je v čele tohoto sociálního kvasu.

Bratrské pokladny jsou postupně zřizovány. Horníkům je strhováno 4 až 5 krejcarů na každou vydělanou zlatku. V představenstvu není hornického zastoupení. Nejhorší však je to, že bratrské pokladny si podnikatelé uzpůsobili na nástroj pro zotročování zaměstnanců. Propuštěným nebo vystoupivším dělníkům bylo totiž podle stanov pokladen odepřeno vyplácet jakékoliv částky vkladů, jež si tam po léta na svůj členský podíl, na svou pensi střádali. Pověstný v tom směru byl zejména § 6 stanov pokladny bratrské na vojtěšských hutích na Kladně, který prostě stanovil, že příspěvky členů se nevracejí pod žádnou podmínkou. Podobná ustanovení měly téměř všechny bratrské pokladny.

V roce 1902 vyšla nákladem časopisu "Zář" malá knížečka Josefa Steinera "Utrpení sociální demokracie československé". Co hrůzy je v ní obsaženo! Podnikatelé zbavovali se starých dělníků prostě vyhozením z práce nebo označením za sociálního demokrata. Šestinedělí žen bylo vhodným důvodem pro propuštění z práce. Horníci, zejména kolem roku 1882, stávkují v Nýřanech, v Plzni, na Osecku, v Oslavanech, na Kladně vedou uvědomělí horníci za podpory stávkových fondů sotva založené strany sociálně-demokratické veliké stávky za své zajištění. Josef Steiner zjišťuje ve svém dokumentárním dílku, že obětí tohoto roku, zejména z práce propuštěných a postrkem do domovských obcí poslaných dělníků, bylo čtyři tisíce. Vedoucím mužem hornictva je duchcovský Coura, neobyčejně výřečný a odvážný socialista.

Rok co rok se situace přiostřuje. Rakouská vláda je vyburcována z pohody valčíkové Vídně. V roce 1889 se svádí na půdě parlamentu bitva o zákon o bratrském pojištění. Jde především o to, aby zaměstnavatelé přispívali stejnou částkou pokladnám jako zaměstnanci. Dále, aby fond, který horník si svými příspěvky nashromáždil, přecházel zároveň se zaměstnáním horníka jinde na tamní bratrskou pokladnu a nepropadal ve prospěch zaměstnavatele jako doposud; aby prostě horníci nemuseli říkat místo pokladny "okradny".

Zákon z r. 1889 o bratrských pokladnách vybojován perně. Ale stal se přece jakýmsi pevným bodem, z něhož se mohlo vždy při zdokonalování vycházet. Byla stanovena povinnost rovnocenných příspěvků horníků a podnikatelů, volnost přestupování na jiné doly s uchováním nároku z pojištění, minimální starobní provise 100 zlatých, třetina zástupců hornictva v představenstvu bratrské pokladny a účinnější dozor revírních úřadů a báňských hetmanství na činnost pokladen.

Celkem zůstala koncepce pojištění nezměněna až do dnešních dnů. Jak vzrůstal vliv odborů a socialistických stran ve státě, bylo pojištění rozšiřováno o další výhody. Ale v podstatě hlavním motivem všech zákonů byla snaha o dosažení finanční rovnováhy v pojištění. Nové zákony byly vlastně jenom zákony sanační.

Chci jen zdůrazniti, po tomto historickém přehledu, že v čele všech reformních snah v druhé polovině XIX. stol. stála strana sociálně demokratická, že jedním z prvních činů prvních delegátů dělnických na půdě parlamentu bylo volání po revisi bratrského pojištění a po všeobecném sociálním pojištění. Za ostravsko-karvínský revír zdůrazňuji, že v řadách revolučních bojovníků za zvýšení životní úrovně dělnictva stáli především horníci a že tehdejší policejní režim vyhledával si především mezi nimi své oběti. Myslím, že celá sněmovna se mnou vzpomene vděčně obětí střelby v roce 1894 před jámou Trojicí, stejně jako oběti havířů vítkovických za lepší sociální pojištění pracujícího lidu.

K zákonu samému chci zdůrazniti, že je to velký krok, ba skok proti stavu dosavadnímu, že jej však nepovažujeme za stav konečný a neměnný, nýbrž za maximum, které dnešní doba a blízká budoucnost může horníkům dáti. Chci jen zdůrazniti, že by byl nesprávný výklad tohoto zákona v tom smyslu, že má sloužiti především k novému přílivu pracovních sil do hornictví, jehož stav je kritický, jak o tom hovořil na veřejných schůzích na Ostravsku pan ministr Nejedlý. Tento zákon je konečnou odměnou poměrně nejspravedlivější horníkům za jejich těžkou a nebezpečnou práci. (Potlesk.) Kdybychom jej jinak vykládali, mohl by vzniknouti v ostatní veřejnosti dojem, že jde o náborové heslo.

Ve starém zákonu z r. 1889 bylo obšírné ustanovení o tom, že k bratrskému pojištění mohli vedle zaměstnanců hornictví přistupovati i zaměstnanci jiných přidružených závodů-těžařstev. V těchto ustanoveních jest hledati základ pro pojištění hutníků v bratrském pojištění. Jestliže nynější zákon ve svém konečném znění hutníky nepojišťuje, pak je to podle mého soudu ve prospěch hutnictva, ovšem za dalšího předpokladu, že nebude zapomenuto na těžkou práci hutnickou, velmi namáhavou a nebezpečnou a pro stát nesmírně důležitou, a že rovněž pro hutníky bude v rámci národního pojištění a s urychlením co možná největším vypracován vhodný zákon o hutnickém pensijním pojištění.

Nesmíme dále v dnešním radostném dnu býti nevděční vůči těm, které nazýváme veterány hornické práce. Mám na mysli hornické provisionisty, a je třeba zdůrazniti již dnes, že těmto vyděděncům jest nutno věnovati zvýšenou pozornost, chceme-li odčiniti křivdy nenávratně odstraněného kapitalistického systému. (Potlesk.) I tito horničtí pensisté musí se spolu s aktivními horníky poděliti na dokonalosti zákona, o němž právě jednáme, tím, že i jejich postavení bude spravedlivě vyřešeno. Nejde zde jenom o zvýšení provise na takovou výši, aby stačila k slušnému živobytí, nýbrž o vyřešení mnohých jiných otázek, jako jest problém provisionistů o fysickém stáří 35 let - invalidů práce - a krácení provise s důchodem úrazovým nebo s nemocí z povolání, léčebná péče provisionistů, výchovné provisionistů, bytné, otázky sídlišť provisionistů a pod. Nedávno odhlasovaný zákon o chorobách z povolání jest v této souvislosti značným krokem kupředu, avšak ne tak dokonalým, abychom mohli otázku provisionistů přehlížeti a odkázati na dílčí reformy. Zdůrazňuji otázku hornických provisionistů ne proto, že jsem aktivním horníkem, nýbrž proto, že v žádném jiném povolání se nevyskytuje téměř pravidelně tak značné procento invalidních důchodců s věkovým průměrem 35-40 let fysického stáří. To jest veliká odpovědnost pro stát a tudíž pro nás jako zákonodárce. Jsem si vědom toho, že otázky, které jsem posléze uvedl, musí býti řešeny pod zorným úhlem státního rozpočtu, avšak úsporná parlamentní komise jistě mně dosvědčí, že v našem státním rozpočtu je spousta položek, které jsou věnovány řešení otázek menšího stupně naléhavosti, než jako je otázka provisionistů a starodůchodců vůbec. (Předsednictví převzal místopředseda Petr.)

Finanční úhrada v novém zákoně jest převážnou částí čerpána z příspěvků zaměstnanců a zaměstnavatelů. Chci zdůrazniti, že od původního stavu, jak jsem jej v historické části vylíčil, kdy horníci nesli celý náklad bratrského pojištění ze svého přes povinnost zaměstnance a zaměstnavatele k stejným příspěvkům, přichází nyní k spravedlivějšímu řešení této povinnosti, kde zaměstnavatel platí příspěvky dvakrát vyšší než zaměstnanec. Jsou-li případné schodky, které nutno očekávati a které budou trvati po tak dlouhou dobu, kryty přímo ze státního rozpočtu, není zde hornictvu nic darováno, o čemž svědčí účast hornictva na dvouletém plánu a na stále stoupajícím výkonu na hlavu, totiž na stoupající výkonnosti všeho hornictva. Kromě toho je třeba veřejnosti říci, že uhlí, které dnes horník rube, zejména v našem revíru ostravsko-karvínském, je těženo s překážkami, které se mnohdy zdají nepřekonatelné, a při tom za cenu ani ne o 100% vyšší, nežli byla v r. 1937.

Dnes projednáváme zákon o národním pojištění toliko pro horníky. Víme však z dějin sociálních bojů, že po hornících, kteří vždycky stáli v čele sociálních reforem, přišli na řadu vždy ostatní pracující. Jsem přesvědčen a tlumočím jistě přesvědčení všeho pracujícího lidu ostravsko-karvínského revíru, tohoto průmyslového srdce naší republiky, že nebude zapomenuto na statisíce dalších pracujících, na hutníky, chemiky, energetiky a všechny ostatní, a že nebude dlouho trvat a toto naše ústavodárné shromáždění schválí nejen ústavu, nýbrž i zákon o národním pojištění. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. Urbánek, uděluji mu slovo.

Posl. Urbánek: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Dávno je za námi doba, kdy dělník byl vyděděncem lidské společnosti, a dnes tu stojí jako činitel rovnocenný s druhými, aby společně tvořil lepší příští svého národa. Dnešek bude významným mezníkem pro naše horníky, neboť se dočkali uznání své práce, práce odpovědné, na které závisí velká část našeho hospodářského života, práce těžké, spojené s risikem a nebezpečím. Dnes tuto práci povyšujeme na jednu z nejvýznamnějších tím, že jejímu ocenění dáváme výraz nejdůstojnější, že zajišťujeme horníkovi, jeho rodině a ostatním, kteří s ním v hornictví spolupracují, jeho existenční ochranu ve stáří, nemoci, úrazu, invaliditě. Ostravsko-karvínský revír, jehož oblast mám čest zastupovat, byl vždy symbolem bojů za lepší zítřek pracujících a my ostravští kováci svedli jsme nejeden slavný zápas po boku kamarádů horníků, aby bylo lépe v této lidské společnosti, aby nebylo ponížených, vykořisťovaných, aby bylo možno žít důstojně, lidsky.

A tu je mou svatou povinností poukázat na skutečnost, že tak jako ostravský, i severočeský horník splnil při svém těžkém životě svoji povinnost nejsvětější, že zůstal věrný svému národu a nezradil a jako spolehlivý hraničář stál při svém lidu, pracoval, bojoval, věřil, že přijde den svobody těžce zkoušeného národa. Jeho víra, vůle, práce a láska přinesla ovoce. A dnes horník prožívá s národem šťastnou svobodu a pomáhá vydatně na ušlechtilém budovatelském díle. Dnes splňuje naše slavná sněmovna důležitou část svého závazku, daného košickým vládním programem Národní fronty Čechů a Slováků, dávajíc horníkům vlastní pojištění.

Bude třeba ještě hodně práce, než se uskuteční národní pojištění v celé šíři, jak je pro celý národ připravováno. Jako dílčí část vstoupí od 1. ledna 1947 v platnost zákon o hornickém pensijním pojištění první skupiny pracujících, které se jako prvé dostane velké vymoženosti, jíž parlament projeví dobrou vůli odčinit neblahé poměry v minulosti.

Myšlenka starobního a invalidního pojištění hornického není u nás nová a má již svou tradici. Přes to, že toto pojištění před druhou světovou válkou bylo nejlepší na světě a dávalo horníkům určité výhody před ostatními dělníky, mělo ještě mnoho nedokonalostí. Hlavní vadou jeho bylo, že neposkytovalo víc než skromné existenční minimum. Podstata a přímo revoluční pokrok, který přináší národní hornické pojištění, má svoji hlubokou náplň v tom, že vychází vědomě od myšlenky, aby se horníku ve výslužbě zachovala ona životní úroveň, které dosáhl za aktivní služby. Tímto zákonem dáváme havířům to, čemu se u nás těšili až dosud vlastně jen státní úředníci. Podle dosavadního stavu měl havíř s ročním výdělkem asi 42.000 Kčs maximální měsíční starobní důchod asi 1.100 Kčs.

Nový zákon stanoví, že invalidní, resp. starobní pense dosahuje až 90% průměrného ročního výdělku pojištěncova, při čemž se tento průměr stanoví podle výdělku dvaceti posledních let aktivní činnosti. Této nejvyšší pense dosáhne havíř po necelých 28 letech práce pod zemí a jeho důchod bude pak činiti 37.800 Kčs, to jest skoro třikrát tolik jako dosud. Uváží-li se, že ze svých aktivních požitků platí horník ještě 5% na pensijní pojištění, 3% na pojištění nemocenské a ¹/₂% ze služebních smluv, zbývalo mu v nejlepším případě 92¹/₂%, kdežto pense, nezatížená těmito srážkami, činí 90 procent aktivních požitků. Dělníku, odcházejícímu z pracovního života, zachovává se tak v plné výši ta životní úroveň, kterou si získal za svých nejlepších let. I vdovský a sirotčí důchod a vedlejší dávky jsou vyměřeny podobnou velmi uspokojivou výší. Stát i národ vyrovnává tím dluh, po případě opravuje křivdu, která byla už dlouho pociťována. Spočívala v tom, že při starobním a invalidním pojištění různých pracovníků nebylo vůbec rozlišováno, nebo aspoň ne dostatečně, mezi prací a prací. Ať byla práce vyčerpávající nebo lehká, nebezpečná neb bez jakéhokoli risika, příjemná nebo nepříjemná, ve všech případech bylo sociální pojištění skoro totéž a ani mzdy nebyly odstupňovány, aby aspoň v těchto bylo určité odstupňování za obtíže a námahu některých činností. V první míře to platí pro hornictví, které bylo tímto nedostatečným rozlišováním nejvíce postiženo. Nemůžeme se proto diviti, že se už před válkou ve velké míře projevovaly snahy odklonu od fysicky těžké práce do povolání méně namáhavých, konaných v příjemných, lépe přijatelných prostředích. Bohužel, v této době panovala po celá léta zdlouhavá nezaměstnanost, proto nemohlo být dosaženo v tehdejším režimu náležité nápravy. Vyplynul z toho důsledek, že kdo jednou se věnoval těžké práci hornické nebo jiné, těžko nalézal umístění v oborech jiných. Po druhé světové válce při velkém nedostatku pracovních sil, který byl způsoben předválečnými poměry a odchodem pracovních sil nasazených do hornictví během okupace, nastalo ohrožení plného chodu v těžbě uhlí a bylo nutno se s tímto problémem vypořádat. I v okolních státech jsou tyto potíže. Zlepšili jsme radikálním způsobem pracovní podmínky v hornictví a můžeme dnes s hrdostí poukázat na to, že jsme v této snaze měli značný úspěch. Podařilo se nám udržet přes odsun Němců výši osazenstva našich uhelných dolů asi na 148% mírového stavu v uhlí kamenném a na asi 141% v uhlí hnědém, kdežto ve Francii dosáhli 140%, v Belgii 111%, v Nizozemí 116% a ve velké Britannii pouze 91%.