S hľadiska politického veľký význam treba prikladať aj "Dodatkovému protokolu", v ktorom Vysoké smluvné strany vyjadrujú svoje presvedčenie, že "vyriešia na základe vzájomnej dohody najneskôr do dvoch rokov odo dna podpísania smluvy o priateľstve a vzájomnej pomoci všetky územné otázky, ktoré sa kladú medzi oboma krajinami." Ďalej Dodatkový protokol konštatuje, že smluvné strany sú jednotné v nahľade, že v najkratšej možnej lehote prikročia k dojednaniu dohôd, ktoré čo možno najviac urýchlia hospodársku a kultúrnu obnovu obidvoch štátov. (Potlesk.) A napokon Dodatkový protokol obsahuje vyhlásenie, že Čechom a Slovákom v Poľsku a obrátene Poliakom v Československu v rámci platného právneho a na základe vzájomnosti budú zaistené možnosti národného, politického, kultúrneho a hospodárskeho rozvoja najmä povoľovaním škôl, spolkov, družstiev a podobne. Možno sa právom nazdávať, že prejednávanou smluvou vytvorené bolo priateľské ovzdušie, potrebné a vhodné k tomu, aby mohly byť vyriešené územné otázky, ktoré sú stále ešte otvorené medzi oboma štátmi. Treba túto smluvu vítať tým viac, že je to prvá smluva tak veľkého významu a dosahu, uzavretá medzi Poľskom a Československou republikou vôbec. (Potlesk.)

Už za vojny sa cítilo, že v budúcom mierovom svete bude musieť dôjsť k úzkej spolupráci týchto dvoch slovanských štátov, a preto československá vláda v Londýne už pri podpisovaní spojeneckej smluvy so Sovietskym sväzom rátala s tým, že k obrannému systému, ktorého základy sa sovietsko - československou smluvou položily, pripojí sa neskoršie aj republika Poľská. Dodatkový protokol, ktorý bol vtedy k smluve pripojený, ponechával Poľsku možnosť pristúpiť k tejto smluve.

V tejto súvislosti treba zdôrazniť, že politicky umožnené bolo sblíženie národov oboch štátov a uzavretie spojeneckej smluvy jednak tým, že tak Československá republika, ako aj nové Poľsko majú jasne vyhranený spojenecký pomer k najväčšej slovanskej mocnosti, k Sovietskemu sväzu (Potlesk.), ktorému ďakujú v hlavnej miere za svoje oslobodenie, jednak skutočnosťou, že v obidvoch týchto susedných slovanských štátoch, v Poľsku i v Československej republike, zrodily sa po tejto vojne nové ľudové režimy, ktoré robia dôslednú pokrokovú a demokratickú politiku vnútornú a mierovú, slovanskú politiku zahraničnú. Nové slobodné Poľsko skoncovalo s beckovskou šľachtickou klikou a jej progermánskou a protiľudovou politickou koncepciou a obnovená Československá republika zbavila sa tak isto beranovsko-preissovského kapitalistického panstva, ktoré svojím tvrdošijným a uvedomelým reakčným zástojom neblaho ovplyvňovalo smer československej domácej i zahraničnej politiky.

Prežívame novú dejinnú éru, éru slovanskej renesancie, a už nikdy nesmieme dopustiť, aby z nesvornosti a zo sporov medzi slovanskými národmi ťažili naši nepriatelia, koristili cudzí imperialisti. Symbolika Svätoplukových prútov platí dnes viac ako kedykoľvek pred tým. Spojení sme silní a nepremožiteľní, rozhašterení a znepriatelení neodoláme náporu staronového útočníka, ktorý je dnes pokorený a srazený k zemi, no, v budúcnosti - využijúc našich i cudzích chýb, našich hádok a sporov - mohol by sa stať znovu vážnym nebezpečenstvom. Musíme si tiež doznať, že bez zrady v našich vlastných radoch, bez opustenia slovanských ideálov a bez falošných reakčných koncepcií v slovanskom a vôbec demokratickom tábore nebol by mohol Hitler nikdy vystupňovať svoju bezuzdnú imperialistickú agresivitu k takej neslýchanej ozrutnosti, akej svedkami sme boli za uplynulej strašnej svetovej vojny.

Bude treba, aby politickí, hospodárski a kultúrni činitelia na obidvoch stranách bez zbytočného rekriminovania minulosti v záujme veľkej spoločnej veci Slovanstva pracovali k trvalému sblíženiu, k bratskému dorozumeniu a spravodlivému riešeniu tých vážnych problémov, ktoré pred nami stoja a ku ktorým bude treba pristúpiť s ozajstnou štátnickou múdrosťou a rozvahou. Sme šťastní, že k našim doterajším smluvným spojencom, Sovietskemu sväzu a Titovej Juhoslávii, pristupuje partner nový, demokratická a ľudová republika Poľská. (Potlesk.) Žijeme s Poľskom vedľa seba ako susedné spriatelené štáty, ktorých hranice sa dotýkajú v dĺžke stoviek a stoviek kilometrov a ktorých národy prešly kalváriou vojny, martýriom okupácie i ohňom heroického boja za slobodný život. Spoločné utrpenie, spoločný boj a spoločné snaženie za vzkriesenie života a obnovu našich krajín vedie nás aj k spoločnému úsiliu o zachovanie mieru, o zaistenie našej vzájomnej bezpečnosti a možnosti pokojnej práce. Vychádzame pritom z poznania a skúsenosti, že ohrozenie bezpečnosti hociktorého slovanského štátu je ohrozením aj bezpečnosti našej a že útok na našu slobodu je útokom na všetky slovanské národy.

Som hlboko presvedčený, že predložená smluva posilní medzinárodné postavenie Československej republiky i republiky Poľskej, že upevní bratský sväzok slovanských národov a poslúži veci svetového mieru. (Potlesk.)

Záverom nech mi je dovolené konštatovať, že zahraničný výbor prerokoval vládny návrh, ktorým sa predkladá Národnému shromaždeniu spojenecká smluva medzi Československou republikou a Poľskom, na svojom zasadnutí dňa 29. apríla t. r. a usniesol sa jednomyseľne doporučiť Národnému shromaždeniu, aby s uzavretím smluvy vyslovilo svoj súhlas, a to prijatím navrhovaného schvaľovacieho usnesenia. (Potlesk.)

Předseda: Slovo si vyžádal pan ministr zahraničních věci Jan Masaryk.

Prosím, aby se ujal slova.

Ministr Masaryk (přivítán potleskem): Paní a pánové ústavodárného Národního shromáždění!

Vláda předkládá dnes návrh zákona o ratifikaci smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci mezi republikou Polskou a republikou Československou. Prožíváme historický okamžik v uskutečňování své koncepce slovanské politiky. Náš poměr k bratrskému Polsku dostává se na cestu, kterou jsme si vždycky přáli jít. Posední léta ukázala, že jedině tato cesta vede oba státy k míru a bezpečnosti. Nepřestávali jsme usilovat o nejužší spolupráci s Polskem a také polská demokracie, která zúčtovala s beckovským režimem, podala nám přátelskou ruku již v době, kdy teprve ve formě polského národního osvobození se chystala k tomu, aby se ujala vedení polského národa. Proto také vláda československá, tehdy ještě v emigraci, po sovětské vládě první vstoupila v normální diplomatické styky s demokratickou vládou Polské republiky ve Varšavě. Navázání těchto diplomatických styků s varšavskou vládou vytvořilo vhodnou základnu pro další slibný vývoj našeho vzájemného poměru, který smlouvou o přátelství a vzájemné pomoci zaznamenal význačnou etapu tohoto rozvoje na cestě do budoucnosti. Normalisování diplomatických styků s varšavskou vládou bylo pro nás východiskem nové politiky, neboť - jak to řekl polský ministr zahraničních věcí Zikmund Modzelewski při projednávání ratifikace smlouvy v polském sejmu - tábor polské demokracie dal již v údobí polského komitétu národního osvobození najevo kladné stanovisko k Československé republice, stanovisko, které došlo svého výrazu zejména v bezpodmínečném odsouzení onoho úseku polsko-československých styků, o němž se dnes nebudu šířit.

Obě naše demokracie, polská i československá, postavily se tedy ihned s plnou odpovědností na kladné stanovisko a odvodily z této nové koncepce logické důsledky. Uzavřeli jsme mezi sebou řadu úmluv, které prakticky ukazují snahu o vytváření stále užších vzájemných styků. Jsou to na příklad smlouva o revindikaci, o repatriaci, smlouva o styku leteckém, dále řada menších smluv, na příklad o úpravě transitu přes obě země a podobně. Také naše styky na poli širší mezinárodní spolupráce daly řadu positivních výsledků. Mohu zde vzpomenouti spolupráce obou našich národů v rámci různých orgánů Spojených národů a tato spolupráce se prohloubila při projednávání mírových smluv s bývalými nepřáteli, při čemž počátek byl učiněn již na pařížské konferenci při jednání o mírové smlouvy s bývalými souběžci Německa.

Otázka, která nejvíce sblížila stanoviska obou vlád, byla ovšem otázka Německa. Není zajisté pochybnosti o tom, že evropský mír závisí v prvé řadě na tom, jak bude rozřešena právě tato otázka. Historie našich obou národů nás dostatečně poučila, že německé nebezpečí nesmíme podceňovat. Ani dnes, kdy Německo bylo poraženo tak, jak snad nikdy předtím v historii, nesmíme pouštět se zřetele, že německý národ tu je a že dosud není vyléčen z nejhroznější nákazy moderní doby, nákazy nacismu. Mír Evropy bude zabezpečen, až bude možno německý národ zcela zbavit této infekce a až bude možno Němce převychovat ve skutečnou demokracii. A nesmíme si zastírat, že před námi je zvláště obtížný úkol, který si vyžádá značného úsilí a dlouhé doby. To znamená, že pro oba naše státy klade se úkol zabezpečit se proti všem překvapením, která by v budoucnosti mohla z této otázky vyvstati.

Již v době, kdy jsme podpisovali v Moskvě dne 12. prosince 1943 spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, měli jsme na mysli tyto skutečnosti, a proto byl k této smlouvě připojen dodatkový protokol, který předvídal, že se i demokratické Polsko připojí k našemu obrannému systému, a dnes předkládáme ústavodárnému Národnímu shromáždění k ratifikaci smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci, která byla podepsána ve Varšavě dne 10. března 1947 a která jasně nám ukazuje, že si oba naše národy uvědomily ono společné nebezpečí, které nejen průběhem našich dějin, ale zejména v posledních letech hrozilo přímo vyhubením jak národům českému a slovenskému, tak i národu polskému.

Tato smlouva je výrazem pochopení této skutečnosti a současně i vědomí, že v našem spojení je síla a že spolupráce obou našich států bude nejlepší obranou proti všem pokusům o útok, které by mohly přijít s německé strany. (Potlesk.) Tato smlouva je obdobná našim spojeneckým smlouvám se Sovětským svazem a Jugoslávií. Doplňujeme tak systém slovanské obrany na základě zkušeností poslední války, která nám ukázala, před jakým smrtelným nebezpečím jsme stáli. Smlouva vychází z přesvědčení, že jí přispějeme nejen k zabezpečení svých vlastních států a jich obyvatelstva před nebezpečím útoku Německa, kdyby chtělo opětně ohrozit naši svobodu, nezávislost a územní celistvost, ale vychází také z přesvědčení, že přispěje k zachování míru vůbec, jak je to také cílem organisace Spojených národů, jejímiž jsme oba členy. Smlouva nás chrání, stejně jako Polsko, také pro případ, kdyby kterýkoliv jiný stát se v této politice útočnosti s Německem spojil. Tyto závazky a toto zabezpečení jsou stanoveny v článcích 2 a 3, které zní: "Vysoké smluvní strany se zavazují, že učiní společně všechna opatření ve své moci, aby znemožnily jakoukoli novou hrozbu útoku se strany Německa nebo kteréhokoliv jiného státu, který by se s Německem přímo nebo jakkoli jinak sdružil.

Za tím účelem se Vysoké smluvní strany zúčastní v duchu nejupřímnější součinnosti všech mezinárodních akcí směřujících k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a plně přispějí k tomu, aby se tento cíl stal skutkem.

Při provádění této smlouvy budou Vysoké smluvní strany dbát svých závazků jakožto členů organisace Spojených národů.

Kdyby jedna z vysokých smluvních stran byla zapletena do nepřátelství s Německem, které by obnovilo svou útočnou politiku, nebo s kterýmkoli jiným státem, který by se s Německem v této politice sdružil, poskytne jí neprodleně druhá Vysoká smluvní strana vojenskou pomoc a veškerou jinou podporu všemi prostředky, které má po ruce." - Potud smlouva.

Z těchto článků smlouvy vyplývá, že závazky druhé strany vstupují v platnost okamžitě, jakmile se objeví skutečnosti, na něž citované články poukazují. Myslím, že tato smlouva nám poskytuje co nejúčinnější možnosti spolupráce a obrany právě proto, že zavazuje k součinnosti druhou stranu ihned a bezprostředně. Pan polský zahraniční ministr se zmínil ve svém projevu před polským sejmem o tom, že již sám fakt umístění těchto článků ve smlouvě je dobrým prostředkem k zajištění míru, neboť útočník, bude-li vědět o tom, že při napadení jednoho ze států bude mít okamžitě co činit bez jakýchkoli diskusí se všemi našimi spojenci, bude se bát útoku, zdrží se ho a bude nucen vésti politiku umírněnosti. Souhlasím plně s tímto názorem a soudím, že tato mechanika smlouvy je značným příspěvkem k zabezpečení míru.

Jak jsem se již na počátku zmínil, je naše spojenecká smlouva s Polskem základnou a východiskem dalšího rozvoje styků našich obou států. Prohloubení práce kulturní a hospodářské je tudíž jen logickým pokračováním toho, co jsme již začali a čemu jsme dali rámec politický.

Kulturní vztahy československo-polské mají již skoro tisíciletou tradici. Oba sousedící slovanské národy působily na sebe vzájemně takřka od počátku své národní a státní existence různými duchovními vlivy. Dějinnou iniciativu měli střídavě Poláci a Češi. My jsme během středověku a raného novověku třikrát významně zasáhli do kulturního vývoje Polska a po každé při tom přispěli ke kulturnímu jeho rozkvětu. Byli to Češi, kteří věrozvěstnou činností sv. Vojtěcha se stali průkopníky křesťanské myšlenky v Polsku. Bylo to husitské hnutí, jež v XV. století mocně zapůsobilo svými prvky národně uvědomovacími, náboženskými i sociálními na veškerý duchovní i kulturní život Polska. A v XVII. století konečně Češi prostřednictvím svého velkého Jana Amose Komenského, žijícího v emigraci v Polsku, seznámili polský národ s průbojnými myšlenkami na poli výchovy.

Uvědomělé kulturní vztahy v dnešním slova smyslu mezi Čechy, Slováky a Poláky byly navázány až v XIX. století. Myšlenka slovanské vzájemnosti u obou národů se rozvinula, stejně jako u ostatních slovanských národů, když vyšla slavná kniha Jana Kollára "O vzájemnosti kmenů slovanských", která se stala evangeliem všech Slovanů. V té době také počala polská literatura mocně působit na literaturu českou a pak i slovenskou. Byl to především velký polský romantik Mickiewicz, dále básnici Slowacki a Kraszynski a jiní polští spisovatelé, kteří se stali vzorem tehdejších mladých českých spisovatelů a kteří měli tak blahodárný vliv na mladou českou poesii, především na prvního velkého českého básníka K. H. Máchu. Boje polských vlastenců za obnovení samostatného Polska v letech třicátých a šedesátých tvořily při tom velkolepým polským literárním dílům mohutné pozadí. Není divu, že uprostřed XIX. století cítil český národ upřímně polonofilsky.

Když po prvé světové válce Československo a Polsko znova nabyly samostatnosti, probíhala výměna kulturních statků mezi oběma zeměmi již do jisté míry automaticky. Vynikající literární díla jednoho národa byla překládána do jazyka národa druhého. Byly pořádány výstavy vynikajících umělců obou národů, byly uskutečňovány vzájemné zájezdy vynikajících osobností do druhé země. V Československu i v Polsku se postupně vypracovala řada kulturních historiků, kteří soustavně studovali kulturní vztahy národa polského a československého a obohacovali své země knihami o této otázce. Na straně polské byl to zvláště osvědčený pracovník na poli sblížení obou národů Marjan Szyjkowski, který napsal význačnou knihu "Polská účast v českém národním osvobození."

Pak přišla druhá světová válka, v níž Němci chtěli vyhubit československý i polský národ. Drtivý německý úder a osvobozovací čin velké sovětské armády otřásly celou strukturou obou národů a zejména v Polsku měly za následek úplnou likvidaci předválečných zbytků feudalismu. Národy polský a i český a slovenský stojí od té doby na stejné demokratické základně, která slibuje velmi mnoho pro další rozvoj kulturních vztahů polsko-československých. Hned po skončení druhé světové války byly kulturní vztahy obou zemí obnoveny. Iniciativu tu měli Poláci, kteří již v červnu 1945 dali podnět k několika zájezdům různých československých delegací pedagogických a osvětových na různé sjezdy a oslavy v Polsku. Toho roku se zúčastnila čs. delegace i oslav grunewaldské bitvy. V r. 1946 byly uspořádány v obou zemích výstavy, které měly seznámit veřejnost s utrpením druhého národa za války. Zatím co v Československé republice byla uspořádána výstava "Varšava žaluje", byla v řadě polských měst uspořádána výstava čs. odboje.

Dílu vzájemného poznání a sblížení posloužilo zejména uskutečňování myšlenky zájezdů skupin spisovatelů jedné země do země druhé. V měsíci říjnu 1946 přijelo do Československa na celoměsíční pobyt pět polských spisovatelů: Zofie Nalkowska, Jan Wiktor, Pola Gojawiczynska, Jerzy Andrzejewski a Julian Przyboš. Tato návštěva měla velmi srdečný ohlas v čs. kulturní veřejnosti. Čeští a slovenští spisovatelé oplatí polským svým kolegům jejich návštěvu v nejbližší budoucnosti. Loňského i letošního roku hostovali v Československu vynikající polští umělci Uminska, pianistka Halina Sembrat a dirigent Górzynski, v Polsku naše pěvkyně Prchlíková. Významnou manifestací polsko-československého přátelství byl r. 1946 hromadný zájezd bývalých čs. politických vězňů do Osvětimi. Svého pobytu v Československu za loňských únorových jednání československo-polských využili polští universitní profesoři Piwarski, Goetel, Leszycki, Bolewski, Urnczyk k navázání, po příp. k obnovení styků se svými čs. kolegy. Do Prahy zajel rovněž polský ministr spravedlnosti H. Swiatkowski, který tu pronesl přednášku, a počátkem letošního roku přednášeli tu na pozvání svých čs. kolegů polští právníci Sawicki a Siewierski. Kromě toho řada kulturních institucí obou zemí navázala již soustavné styky. Vyměňují si publikace a informují se navzájem o své činnosti. A tak bych ve výpočtu událostí na poli kulturní spolupráce, slibně se vyvíjející, mohl pokračovat. Dáme tomuto snažení co nejdříve i právní základnu kulturní dohodou československo-polskou.