Pokud jde o Polsko, i tam byla převratem odoperována residua Mnichova. Byla to totiž ona vnitřní, jasně proti mnichovská proměna, k níž během druhé světové války a po ní došlo, která vytvořila dlouho se nedostávající harmonii mezi zájmy polského národa a politikou jeho vlády. Chceme věřit, že dnes mezi národem polským a jeho vládou je naprostý soulad v zahraničně-politickém zaměření, kdežto v roce 1938, jak z mnohých osobních styků dobře víme, nebyla Beckova politika po boku Německa a proti slovanským sousedům Polska sdílena velkou částí polského lidu. Ostatně zkušenosti, kterými se muselo Polsko a hrdinná Varšava protrpět k nové svobodě, jistě ozřejmily tyto souvislosti těm, kdož v roce 1938 je nemohli ještě jasně vidět.

Spojeneckou smlouvu s Polskem je ovšem dobře si promítnout i do dnešní situace, neboť jak Polsko, tak Československo vyvodily pro dnešek patřičné důsledky ze zkušeností druhé světové války a z událostí, které jí předcházely. Jak Polsko, tak Československo hledalo a našlo účinné zabezpečení své ochrany tím, že se oba státy, zprvu každý samostatně, opřely o základní spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Naše spojenecká smlouva se Sovětským svazem, uzavřená v prosinci 1943, ovšem správně už tehdy předvídala, že by obranný systém proti Německu v oblasti na východ od Nisy nebyl dokonalý, dokud by nebyl doplněn polsko-československou dohodou. Čtyři roky to trvalo, než sovětsko-československá smlouva byla v tomto smyslu doplněna na dohodu trojdílnou. To se stalo dnem podpisu polsko-československé smlouvy dne 10. března 1947.

Další důsledek, který jak Polsko, tak Československo ze své nedávné historie pro dnešek vyvodilo, byl odsun páté německé kolony z polského i českého území. Jak Polsko, tak Československo je ovšem natolik realistické, že si dobře uvědomuje, že jsme odsunem ještě nerozřešili otázku naší bezpečnosti. Odsunem Němců jsme jen odstranili do budoucna - a to je vrcholně důležité - záminku, které by výbojné Germánstvo, opírajíc se o naše menšiny, mohlo proti nám znova zneužít. Jinak jsme ovšem odsunem německé nebezpečí, představované pátou kolonou německou, pouze posunuli, nikoli zcela odstranili. Odsun Němců neznamená - ve smyslu bezpečnosti - nic více a nic méně. Je tedy dobře v této oblasti úvah si uvědomit i tuto souvislost mezi odsunem Němců a polsko-československou. Obrannou spoluprací proti jakémukoli novému německému ohrožení, tedy také proti jakémukoli revisionismu se strany odsunutých Němců. A mluvíce o možnosti revisionismu, máme na mysli právě jak německý revisionismus, týkající se transferu, tak také revisionismus hraniční. Oba druhy by byly jasným příznakem a prostě začátkem nového Drang nach Osten.

Vítáme, že k schválení předložený text československo-polské smlouvy je opravdu upřímný a jasný a že se nesnaží zakrýt, že jakási sporná residua z minulosti dávné i nedávné tu jsou. Vzájemná upřímnost, toť jeden z předpokladů přátelských vztahů. Dodatkový protokol, který tvoří integrální část smlouvy, s otevřenou upřímností praví, že trvalé přátelství vyžaduje vyřízení všech otázek, stávajících mezi oběma zeměmi. Ano, souhlasíme. Má-li být naše nové přátelství opravdu upřímné a trvalé, musíme upřímně přiznat, že je třeba nejdříve některé otázky rozřešit. Jsou to v podstatě dvě otázky, jejichž existenci ostatně Dodatkový protokol připouští otevřeně: jsou to jednak otázky územní, které se mezi oběma zeměmi kladou, a dále otázky individuálních práv pro Čechy a Slováky v Polsku a pro Poláky v Československu, které budou a musí být řešeny s přísně kladeným požadavkem na reciprocitu.

Dnes nám předložená smlouva zavazuje oba naše státy vyřešit otázky hraniční do dvou let ode dne podpisu smlouvy, t. j. nejpozději do 10. března 1949. Právník by mohl zajisté hledat paragraf, který by nám pověděl, co se stane, jestliže k předpokládané dohodě do dvou let nedojde. Nemyslím však, že požadavek dohody do dvou let je třeba pojímat jen s hlediska ryze formálně právního. Je třeba vidět v tomto požadavku politický a mravní závazek vytvořit společným postupem a prací mezi Varšavou a Prahou takové ovzduší, aby všechny územní otázky, jako Kladsko, Ratibořsko, Hlubčicko, Spiš a Orava, mohly být řešeny v ovzduší příznivějším a lepším, než jaké tu bylo před podpisem smlouvy. Sdílíme naději, že podpisem smlouvy a pak jejím praktickým prováděním se opravdu podaří vytvořit takovou atmosféru, že řešení i delikátních otázek mezi oběma našimi státy bude snažší, než kdyby smlouvy nebylo.

V tomto směru si čs. strana lidová velmi mnoho slibuje od hospodářského jednání, které se nyní vede mezi Polskem a Československem. Náš průmysl, polské vodní i pozemní cesty, důležité pro transit našeho zboží nebo dovážených surovin, polské uhlí - to všechno jsou závažné, oba státy rovnoměrně zajímající a spojující otázky, jejichž důležitost pro další budoucnost jen ještě podtrhuje projekt Polákům i nám nadmíru cenný, projekt vodní cesty, spojující Odru s Dunajem, t. j. Balt s Černým mořem. V rámci těchto velkých hospodářských možnosti, opakujeme, věříme, že bude možno lépe řešit i ostatní otázky, i když nejsou výhradně hospodářského rázu.

Mezi ně patří zajisté otázka individuálních práv, která my Polákům a Poláci Čechům a Slovákům na svém území jsou povinováni udělit, přísně dodržujíce ve všem a všude zásadu vzájemnosti. Půjde-li polská vláda ve svém úsilí naplnit smluvní závazky skutkem nad dnešní stav této otázky v Československu, jistě bude otázka reciprocity i s československé strany přísně dodržena. Přirozeně všichni interpretujeme čtvrtý odstavec Dodatkového protokolu v tom smyslu, že tu šlo a vždy půjde jen o práva individuální, neboť připuštění jakýchkoliv práv kolektivních by se jevilo být v rozporu s naší koncepcí národního státu dvou národů Čechů a Slováků.

Nelze konečně neuvítat i to, že smlouva není chápána jen jako doplnění základních spojeneckých smluv československo-sovětské a polsko-sovětské; že není chápána jen jako pojištění vzájemných přátelských vztahů a obranné spolupráce německému tlaku nejvíce vystavených národů, nýbrž že obě smluvní strany chápou svoje závazky a spolupráci jako službu obecnému mezinárodnímu míru. Mluví o tom výslovně čtvrtý odstavec úvodní preambule, mluví o tom druhý a třetí odstavec článku druhého. Vždy charakterisovalo Masarykovu a Benešovu politiku zahraniční, že byla pojímána jako součást obecné politiky mírové. Zajišťujíce budoucnost a bezpečnost Prahy a Varšavy, víme - jako jsme to vždycky věděli - že tím konáme službu jak pro bezpečnost Moskvy, tak také pro bezpečnost Paříže, Bruselu a Londýna. I když dnešní úvahy o mezinárodní bezpečnosti probíhají v měřítku světovém, které daleko přesahuje někdejší úvahy, týkající se jen evropského kontinentu, stále ještě zůstává bohužel pravdou, že Evropa nepřestala být možným, ba nejpravděpodobnějším bojištěm, i kdyby snad konflikt vznikl z jiných příčin než evropských. Stále také ještě zůstává pravdou, že Evropa je středem mezi Novým světem a Asií a že v srdci takto centrálně položené Evropy jest a zůstává Československo. Proto i zemí velmi vzdálených se může a bude vždy odrazem týkat osud, který by postihl nebo jemuž by se nedovedlo ubránit Československo. Proto plně sdílíme přesvědčení, vyjádřené v preambuli,že společná obrana Polska a Československa proti případné obnově německé útočné politiky je opravdu v zájmu míru a mezinárodní bezpečnosti, která je nejvyšším cílem Organisace spojených národů, k níž obě země náleží. Proto v duchu těchto slov, v souladu s takto zdůrazněnými našimi závazky jako člena OSN, v tomto smyslu služby obecnému míru budou zástupci strany lidové jednotně hlasovat pro navržené schvalovací usnesení. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr Husák. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Husák: Panie a pánovia!

Po slovách pána predrečníka, ktorý obšírne pojednal o vzťahoch britsko-československých, dovoľte, aby som za Klub poslancov Komunistickej strany Slovenska povedal niekoľko slov k smluve československo-poľskej. (Predsedníctvo prevzal podpredseda Komzala.)

Smluva medzi Československom a Poľskom, ktorú táto snemovňa má dnes schváliť, ustaľuje na dlhú dobu nielen priateľstvo a spojenectvo medzi našimi štátmi, ale otvára súčasne dokorán dvere k spolupráci našich národov na poli hospodárskom a duchovnom, dáva tiež dobré možnosti sblíženia českého a slovenského národa s národom poľským. Je to preto významná chvíľa historického dosahu, lebo priateľská a spojenecká smluva československo-poľská je logickým článkom v reťazi budovania našej štátnej bezpečnosti, je významným príspevkom k upevneniu mieru v strednej Európe a je praktickým a konkrétnym domyslením našej slovanskej koncepcie.

Sily, pre ktoré národy strednej a juhovýchodnej Európy, najmä národy slovanské boly donedávna iba predmetom politickej hry a hospodárskej expanzie, nechcú vziať na vedomie, že slovanské národy po toľkých trpkých a obetiplných skúsenostiach nechcú byť po tejto vojne viacej hračkou v rukách im nie priateľských skupín a že preto ako slobodné národy starajú sa v prvom rade o zabezpečenie mieru, slobody a svojej štátnej bezpečnosti vo svojom stredo a východoeurópskom priestore. Strata našej národnej a štátnej slobody, nesmierne utrpenia nášho obyvateľstva a vojnové spustošenia našej krajiny kážu nám úzkostlivo sa starať o zabezpečenie pokojného žitia a pracovného úsilia nášho ľudu. Nik vo svete sa nemôže diviť, že sa náš český a slovenský národ na tejto ceste upevnenia mieru stretá a spojenectvom viaže v prvom rade s bratskými a susednými slovanskými národmi. Ak je pravdou, že slovanské národy boly prvou a hlavnou obeťou nemeckej agresie a vandalizmu, ak je pravdou, že ony priniesly najväčšie ľudské i materiálne obete pre víťazstvo slobody a demokracie vo svete, je potom tiež pravdou, že slovanské národy majú spoločný a jednotný záujem na odstránení vojnových ohnísk v Európe a na vybudovaní trvalého a demokratického mieru.

Spomínam tu na prejav predsedu sovietskej vlády maršala Stalina, ktorý povedal na večeri, poriadanej koncom marca 1945 na počesť nášho prezidenta a čs. delegácie. Stalin povedal za najväčšie slovanské národy, hovoriac o novom poňatí slovanskej myšlienky, že tu nie je a nemôže byť reči o nadvláde a využívaní jedného slovanského národa druhým, že ide o slobodnú spoluprácu slobodných a rovnoprávnych národov na podklade ich reálnych hospodárskych, kultúrnych alebo aj štátnebezpečnostných záujmov. Dva roky oslobodeného života našich národov v praxi potvrdily Stalinovu tézu a usvedčily zo lži všetkých, čo tak radi vymýšľajú železné opony nad oblasťami svojich mocenských chútiek.

Do tejto kategórie slobodnej a obojstranne výhodnej a potrebnej spolupráce patri i naša smluva s Poľskom. S Poľskou republikou nás spája nielen večné nemecké ohrozovanie, ale dnes aj približne rovnaké záujmy výstavby a rozkvetu našich národných štátov. Nie je preto náhodou, že k priateľstvu a spojenectvu medzi národmi Československej republiky a národom poľským prichádza dnes, keď na obidvoch stranách Karpát a Beskýd budujeme ľudové a dôsledne demokratické štáty. Poľsko sa muselo zbaviť svojej feudálnej šľachty a beckovštiny a Československo i svojich Beranov, Preissov a Tisov, aby myšlienka politickej demokracie sa mohla prehĺbiť i na pole hospodárske a sociálne a aby tak i zahraničná politika vyjadrovala želania najširších vrstiev ľudu, nielen interesy kapitalistických špičiek. Ľudové a demokratické Československo a nové demokratické Poľsko, vytvárajúce každé svojou cestou nový typ spoločenského usporiadania a vyšší druh demokracie, našly k sebe cestu, nielen aby boly baštou mieru v strednej Európe, ale aby si aj pomáhaly v hospodárskom a kultúrnom vzraste svojich ľudových štátov.

Tešíme sa tej skutočnosti, že po podpísaní priateľskej a spojeneckej smluvy boly ihneď započaté rokovania o dohode hospodárskej. Československo i Poľsko popri štrukturálnych zmenách vo svojej hospodárskej skladbe bojujú rovnako o zdolanie povojnových a rekonštrukčných ťažkostí, o veľkorysú výstavbu svojho hospodárstva. Naše dva susedné štáty vo svojej ekonomickej skladbe, v prírodných bohatstvách a dopravných možnostiach sa výhodne doplňujú a úzka hospodárska spolupráca bude na prospech nášho i poľského ľudu. Táto hospodárska spolupráca dáva však aj širšie perspektívy. Ak chceme v budúcnosti znemožniť politickú expanziu Nemecka v strednej a juhovýchodnej Európe, potrebné je v tejto oblasti nahradiť tiež nemecky hospodársky tlak vlastnou hospodárskou a priemyslovou kapacitou slovanských štátov. Tu má významné miesto zvlášť naša republika, tu je tiež širší význam stupňovania našej výroby a industrializácie Slovenska. Máme záujem na skorej a úspešnej výstavbe spojeneckých slovanských štátov, lebo sila priateľa a spojenca je i našou silou.

My Slováci máme zvláštnu radosť z uzavretia tejto priateľskej a spojeneckej smluvy nielen preto, že celá severná časť štátnej hranice na Slovensku susedí s Poľskom a bude dnes a v budúcnosti hranicou kľudu a spojeneckej istoty, ale aj z dôvodov hlbších. V nedávnej minulosti boly styky slovensko-poľské vyárendované obojstranne reakčným a protiľudovým silám. Beckovské Poľsko nachádzalo vo svojej protidemokratickej koncepcii spojenca v Sidorových kruhoch a separatistické a fašizujúce kruhy Hlinkovej strany našly svoj vzor a podporu vo feudálnom a plukovníckom Poľsku. Ako táto láska nepriateľov slovenského i poľského ľudu skončila, je dobre známe. Beckovské Poľsko neváhalo okupovať niektoré časti severného Slovenska a Tiso sa nerozpakoval viesť s Hitlerom vojnu proti Poľsku. Dnes zradcovia nestoja v ceste priateľstvu slovenského a poľského národa. Dnes spomíname s hrdosťou na výpravu slovenského básnika Sama Chalúpku na pomoc poľským povstalcom r. 1830 a spomíname s láskou účasť poľských príslušníkov medzi slovenskými partizánmi v našich horách.

V Dodatkovom protokole k spomenutej smluve je pre nás Slovákov dôležité ustanovenie o nových možnostiach národného, politického, kultúrneho a hospodárskeho rozvoja našich národných príslušníkov v Poľsku. Tisíce Slovákov Hornej Oravy a Horného Spiša, ktorí opätovne a opätovne žiadali úpravu svojho postavenia, majú podľa protokolu dostať možnosti svojho slovenského národného života i kultúrneho žitia. Doterajší nevyriešený stav nás Slovákov veľmi bolel a sťažnosti našich bratov kalily priateľské ovzdušie. Sme pevne presvedčení, že veľmi skoro ustanovenia protokolu budú dobrodením pre Slovákov Hornej Oravy a Horného Spiša.

Vyriešením otázok, na které smluva a protokol pamätajú, prehlbovaním našej spolupráce na všetkých úsekoch dosiahneme úprimného a verného priateľstva aj medzi širokými vrstvami československého a poľského ľudu. Dosiahneme konkretizácie a praktického uskutočnenia snov veľkých slovanských mysliteľov a buditeľov, ktorých prece Slovensko dalo celému svetu v tak hojnom počte.

Keď mžem oznámiť, že Klub poslancov KSS bude za schválenie smluvy o priateľstve a spojenectve Československa s Poľskom jednotne hlasovať, dovoľte, panie a páni, aby som želal bratskému národu poľskému, pracujúcemu ľudu Poľska, aby svoje hospodárske a sociálne ciele čím skoro dosiahol k prospechu svojmu a k prospechu nášmu spoločnému. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. dr Uhlíř. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Uhlíř: Paní a pánové!

Jako poslanec těšínského lidu a politický pracovník v československém zahraničním zápase za svobodu národa a nezávislost a celistvost republiky měl jsem mimořádnou příležitost věnovat se otázce československo-polských vztahů. Proto vítám příležitost kdy Národní shromáždění jedná o ratifikaci československo-polské smlouvy o přátelství a pomoci, abych k této události v této chvíli promluvil.

Předem chci zdůraznit jménem čs. strany socialistické, že československo-polskou spojeneckou smlouvu považujeme nejen za významný mezník nejenom v politických vztazích republiky Československé a polské, ale též i ve vzájemném soužití obou našich národů. Potěšilo nás, že polský lid uvítal se spontánní a upřímnou srdečností a tím vyjádřil svou vůli likvidovat všecko, co doposud kalilo náš přátelský poměr. I na československé straně bylo uvítáno spojenectví s Polskem nejenom jako důležitý fakt, zabezpečující státní svobodu a státní nezávislost obou našich zemí proti event. novému německému nebezpečí, ale jako základ přátelské atmosféry mezi oběma národy a jejich vládami, která je tolik potřebná k vyřešení všech otázek, jež doposud mezi námi nejsou vyřešeny, i jako dobrý předpoklad k rozvinutí spolupráce na poli hospodářském a kulturním.

Československý lid a jeho vlády vždy toužily po harmonickém soužití československo-polském. Byla to naše trvalá politická koncepce, kterou jsme neopustili ani tehdy, když vzájemný poměr nebyl dobrý. Vždy jsme usilovali o to, aby náš poměr k Polsku a poměr Polska k nám byl založen na upřímném přátelství, vzájemném respektu a úctě, na oboustranně dodržované zásadě nevměšování se do vnitřních záležitostí jeden druhého, na oboustranné porozumění pro speciální potřeby a vývojové tendence našich národů, vyvěrající z jejich osobitých podmínek politických, kulturních a hospodářských, na vzájemné pomoci a podpoře, která odpovídá našemu sousedskému poměru, společnému slovanskému původu i obdobnému geopolitickému položení ve střední Evropě.

Již v první republice jsme přijali za svou zásadu T. G. Masaryka, vyslovenou dne 15. srpna v Moskvě: "Na každý pád je mi jasné, že svoboda Poláků a Jihoslovanů je i naší svobodou. Bez svobodného Polska není svobodného československého národa a naopak." Této masarykovské koncepci jsme zůstali věrni, neboť jsme byli vždy přesvědčeni, že vyjadřuje skutečnost, s níž naše politika musí počítat. Jako doklad naší upřímné vůle o zajištění trvalého přátelství polského byl i náš souhlas z r. 1920 s rozdělením Těšínského Slezska, které tvořili po 600 let nedělitelnou součást zemí koruny české, jakož i všechny snahy dr E. Beneše jako zahraničního ministra naší republiky o trvalou dohodu s Polskem a odstranění všeho, co by této dohodě bylo na překážku. Již dne 30. září 1919 definoval dr Beneš v Revolučním Národním shromáždění náš poměr k Polsku v tom smyslu, že oba státy mají ohromný zájem na tom, aby žily v přátelství. Dne 31. ledna 1920 pak v zahraničním výboru sněmovny ukládal dr Beneš naší politice za úkol, že se budeme muset s Poláky dohodnout a s nimi hospodářsky i politicky se učit spolupracovat. Před svou cestou do Varšavy pravil pak dr Beneš 1. dubna 1925 ve sněmovně toto: "Chceme žít s Polskem v dobré shodě a v sousedském přátelství. K existenci své potřebujeme existence Polsky, jako ona potřebuje existence naší. Zisk obou bude stejný."