To byla stálá a neměnná koncepce naší předmnichovské zahraniční politiky, za níž stály všecky československé vlády a zákonodárné sbory. Naše přesvědčení o potřebě československo-polské spolupráce se nezměnilo ani tehdy, když po 26. lednu 1934 se ocitla polská vládní politika na jiné základně, než byla politika československá. Přes všechny nesnáze, které z toho vyplynuly pro československo-polské soužití, nezměnili jsme svého přesvědčení, že je v zájmu obou našich zemí, aby žily v přátelství a aby jejich politické úsilí nebylo protichůdné. Dr. Beneš reagoval tehdy na tento zhoršený stav dne 5. listopadu 1934 v poslanecké sněmovně ujištěním, že nevytýkáme Polsku, ani nad ním nevynášíme soudu proto, že sleduje politiku svých zájmů, jak ono jim rozumí. I my tak činíme a budeme tak činit, neskrývajíce při tom v ničem svých cílů a plánů, které nebyly, nejsou a nebudou obráceny proti Polsku.

O správnosti této československé koncepce, usilující o československo-polské dorozumění, přesvědčily nás i Poláky tragické události z roku 1938, kdy v důsledku Mnichova a všeho, co s Mnichovem bylo těsně spjato, byl náš stát nejdříve zmrzačen a pak úplně zničen, což jako nutný důsledek našlo své pokračování ve zničení státu polského. Když na nás dolehly mnichovské události, byli jsme hned nezvratně přesvědčeni, že se jimi nenastoluje trvalý evropský řád, nýbrž že politická krise v Evropě dostupuje vrcholu a že nutně vyústí ve světový konflikt. V oněch strašných říjnových dnech roku 1938 jsme byli nejen naplněni hlubokým žalem nad osudem svého vlastního národa, ale i smutkem nad polským národem, neboť nám bylo od prvé chvíle jasno, že vyvrácené hraniční kameny republiky Československé znamenají i vyvrácené milníky polské. Věděli jsme, že důsledkem Mnichova a všech událostí, které s tím byly těsně spojeny, bude uvržen do nesvobody nejenom náš národ, ale též národ polský. Věděli jsme, že zničení našeho státu znamená i zničení Polska, neboť jeho jediná západní spolehlivá bariéra, republika Československá, byla zábory, provedenými v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vyvrácena a tím se celé Polsko přes noc otevřelo po celé západní hranici nejsurovějšímu svému nepříteli. A to, co jsme předvídali, stalo se. Do dne a do roka od Mnichova jsme se sešli s Poláky v emigraci a v koncentračních táborech. Naplnilo nás to přesvědčením, že společný osud, který jsme v oněch strašlivých letech německé hrůzovlády prožívali, moře polské krve, které se rozlilo zničenou Polskou, a celá hrůza, jež dolehla jako balvan na život polského i českého člověka, jsou dostačujícím argumentem k nastoupení cesty upřímného přátelství obou našich zemí. Proto se stejnou upřímností jako za první republiky jsme i za druhé světové války vyvíjeli všechno úsilí k tomu, aby československo-polské soužití bylo postaveno na dobrých a trvalých základech.

A vyzvedám při této příležitosti znovu snahy presidenta republiky dr Beneše, vynakládané za tímto účelem během celých 6 let války, i úsilí zahraniční československé vlády a Státní rady v Londýně. Bohužel, tehdy se tyto snahy nesetkaly ještě se zdarem u polské politické representace za hranicemi. Názorové diference na řešení některých našich vzájemných otázek a mezinárodních problémů byly toho druhu, že nemohly rozptýlit naši vzájemnou reservovanost a nakonec nedůvěru. Zejména zde byl překážkou plného dorozumění rozdílný postoj československé a polské vlády za hranicemi k Sovětskému svazu, jakož i podstatné diference mezi námi v nazírání na agresi Beckova Polska proti nám v roce 1938 a v důsledku toho i na předmnichovské československé hranice na Těšínsku. My jsme se nikdy netajili ani před svými polskými válečnými spojenci ani před celým spojeneckým světem za druhé světové války svým přátelstvím k ruskému národu a svou vůlí opřít svou národní a státní bezpečnost o pevné spojenectví se Sovětským svazem. S naší strany to byla vždy politika jasná, poctivá a otevřená, odpovídající nejenom našim tradičním vztahům k ruskému lidu, ale i reálnému politickému zaměření naší státní politiky, vyvěrajícímu také ze zkušeností, získaných událostmi mnichovskými.

Stejně tak byl pro nás zásadní otázkou důsledný boj proti Mnichovu a všemu, co s Mnichovem bylo v jakékoliv souvislosti. Tento boj proti politice násilí, kterou právě Mnichov představoval, stál v popředí celého našeho zahraničně politického úsilí a byl jednou ze základních mravních a politických sil, jež semkly celý náš národ dohromady v oněch osudových letech. Byli jsme přesvědčeni o tom, že tento boj proti mnichovskému zlu musí být vybojován, nemá-li být všechno utrpení evropského lidstva nadarmo.

S tímto zápasem byla nerozlučně spjata i otázka restituce Československé republiky v oněch hranicích, které byly po první světové válce mezinárodně uznány a mnichovskými událostmi násilně porušeny. Státní rada v Londýně vyjádřila svou vůli a vůli všeho československého lidu v této pro nás životně důležité záležitosti závazným politickým usnesením tohoto znění: "Co jsme my a co je naše, ne jako náš statek, ale jako naše podstata, ne jako naše vlastnictví, ale jako naše vlast, to nebudeme od nikoho přijímat lénem. Mnichovská konference by se snad nikdy nebyla konala, kdyby už versailleská konference si byla uvědomila, že přijetí našich historických hranic nevyřizovalo určitý požadavek, nýbrž vzalo na vědomí skutečnost mnohem starší, než je celá Francie. Na těchto hranicích není zapotřebí ani možno cokoliv definitivně stanovit, neboť ony samy jsou definitivum, které nás prostorově definuje jako člověka jeho tvářnost a tvar. Neporušitelnost našich hranic historických a nedělitelnost území jimi vymezeného jsou věci, o kterých nelze jednat už proto, že nikdo, ani celé žijící pokolení nemá práva cokoliv z toho zadávat a že národ je si toho vědom". Tak promluvila Státní rada.

Naše spravedlivá a mravná věc zvítězila. Zásluhou Sovětského svazu, který na Mnichovu nebyl zúčastněn, proti němu veřejně protestoval a ujistil nás, že pro něj existuje Československá republika v předmnichovských hranicích, a zásluhou Spojených států amerických, které nikdy Mnichova neuznaly, jakož i zásluhou jasné a rozhodné koncepce československé dostalo se nám notou britské vlády 5. srpna 1942 závazného ujištění, že velká Britannie se necítí do budoucna vázána mnichovskou dohodou, i závazku svobodné Francie, že odčiní násilí, kterého se v Mnichovu na nás spoludopustila tehdejší francouzská vláda.

K našemu rozchodu s politikou tehdejší zahraniční polské vlády došlo také proto, že nepochopila nekompromisnost a zásadovost našeho stanoviska v této pro nás tak důležité věci.

Než i přes to jsme, paní a pánové, stále usilovali o dosažení československo-polského přátelství. Nejvýraznějším dokladem toho jest dodatkový protokol, připojeny k československo-sovětské smlouvě z 12. prosince 1943, jímž se ponechává Polsku otevřená možnost přistoupit k československo-sovětskému spojenectví jako třetí partner. Když jsme nemohli dosáhnout úspěšných výsledků s polskou zahraniční representací v Londýně, s tím většími nadějemi jsme vzhlíželi k revolučnímu polskému hnutí, které na domácí půdě vedlo otevřený i konspirativní boj proti německým vetřelcům. Prohlášení t. zv. lublinského komitétu, že jeho snahou je vybudovat nové, demokratické a sociálně spravedlivé Polsko, opírající se o úzkou součinnost se slovanskými sousedy, Sovětským svazem a Československem, bylo námi přijímáno s radostí jako předzvěst nového, lepšího soužití československo-polského. Proto jsme kromě Sovětského svazu byli první vládou, která uznala představitele revoluční Polsky za vládu polského národa a navázala s m diplomatické styky.

Jsme upřímně rádi, že do 2 let od skončení druhé světové války se náš vzájemný poměr upravuje v duchu přátelství a spojenectví. A jestliže při hodnocení tohoto faktu něčeho litujeme, tak dvou věcí: především toho, že k tomuto spojenectví nedošlo dříve a zejména, že dravý germánský nástup v druhém desetiletí republiky nás našel rozdvojeny a ne spojeny k obraně našich svobod. Za druhé pak toho, že všecky otázky, které se mezi našimi zeměmi kladou, nebyly vyřešeny už před podpisem smlouvy z 10. března t. r. Na druhé straně souhlasíme ovšem s panem ministrem Masarykem v tom, že jsme si vědomi výhody, jakou má pro nás fakt, že tyto nevyřešené problémy můžeme dnes projednávat mezi sebou v atmosféře přátelské a spojenecké. A právě k těmto otázkám, o nichž mluví dodatkový protokol, chtěl bych dnes něco říci.

Jde tu na prvém místě o územní otázky, které se nyní kladou mezi oběma zeměmi a jež mají být vyřešeny do dvou let od podpisu smlouvy. Pokládáme za samozřejmé, že Těšínsko vůbec nezatíží tato naše vzájemná jednání, neboť podle našeho přesvědčení vůbec pro tato jednání nepřichází v úvahu. Toto své přesvědčení opíráme jednak o jasné stanovisko všech ústavních činitelů československých ve věci československo-polských předmnichovských hranic, jednak o závazné prohlášení zahraničního ministra republiky Polské, pana Zikmunda Modzelewského, které učinil dne 16. dubna t. r. v ústavodárném polském sejmu a z něhož doslovně cituji toto: "Tábor polské demokracie již v údobí polského komitétu národního osvobození a dokonce ještě dříve zaujal positivní stanovisko vůči Československé republice. V tomto údobí mělo toto stanovisko svůj výraz zejména v bezpodmínečném odsouzení politiky Beckovy, která vyvrcholila tím, že Československu byla roku 1938 zasazena rána do týla". Opravdu rádi kvitujeme toto prohlášení polského zahraničního ministra, kterým bezpodmínečně odsuzuje agresi, jíž se dopustil Beck r. 1938 proti naší republice na těšínském Slezsku, a toto jeho prohlášení chápeme také jako vůli lidově demokratického Polska odčinit ono odsouzeníhodné násilí uznáním a garantováním československo-polských hranic z roku 1937.

Poněvadž dodatkový protokol výslovně stanoví, že trvalé přátelství československo-polské vyžaduje vyřízení všech otázek, které se dnes mezi naše země kladou, a poněvadž nám na tomto trvalém přátelství mimořádně záleží, vznášíme ke své vládě požadavek, aby usilovala o rychlé a vyčerpávající vyřízení všech těchto věci.

Ukládá-li protokol oběma stranám závazek do 2 let, pak to přirozeně neznamená, že tyto otázky mají být řešeny až ke konci tohoto dvouletí, nýbrž také právo i možnost vyřídit je neodkladně.

S upřímnou radostí jsme dnes vyslechli zprávu pana ministra Masaryka, že se naplňuje ona část protokolu, v níž se jedná o hospodářských dohodách obou našich zemí. Úspěšná jednání, která v tomto směru vedl za československou vládu ministr zahraničního obchodu dr Hubert Ripka, názorně ukazují, jaký prospěch mohou mít obě země z upřímné spolupráce. Vyzvedávám zde zejména hospodářskou součinnost, kterou považuji za důležitou nejenom dnes, kdy obě země usilují o hospodářskou obnovu po ničivé periodě války, ale i v budoucnu, až bude mírový život ve světě stabilisován. Hospodářská struktura Polska a Československa přímo volá po této vzájemné kooperaci.

Třetí důležitý problém, o němž jedná dodatkový protokol, se týká zajištění možnosti národnostního, politického, kulturního a hospodářského rozvoje Čechů a Slováků v Polsku a Poláků v Československu. Kvituji při tom s povděkem, že zajištění těchto individuálních občanských práv příslušníkům polské a československé národnosti v obou zemích neporušuje národní charakter republiky Polské, ani národní charakter republiky Československé jako národního státu Čechů a Slováků, což také znamená, že ústavy obou republik budou z tohoto národního charakteru svých zemí vycházet a nebude v nich menšinových závazků.

Občanská práva, která se podle protokolu zajistí příslušníkům těchto národností, budou podle dodatkového protokolu zajišťována ve smyslu právního řádu národního polského a národního československého státu, v jehož smyslu převezmou také tito příslušníci i plný rozsah občanských povinností, z tohoto řádu vyplývajících, vůči zemím, v nichž žijí.

Vidíme proto v tomto rozhodnutí upevnění autority republiky Polské na celém území, které je pod její svrchovanosti, i autority republiky Československé na celém našem území. A s povděkem zde kvitujeme prohlášení pana ministra Masaryka, že tato občanská práva budou poskytnuta jenom těm občanům, československým státním příslušníkům polské národnosti, stejně tak, jako těm polským státním příslušníkům, české a slovenské národnosti, kteří prokáží svou naprostou loyalitu a věrnost republice Československé a prokáží, že se proti ní ani v minulosti nikdy neprohřešili.

Důležitým závazkem obou smluvních stran je též zásada důsledné reciprocity v udělování občanských práv příslušníkům zmíněných národností. Při této příležitosti bych chtěl připomenout, že zajištění možnosti národnostního, hospodářského, politického a kulturního rozvoje našim polským občanům, jak již zde bylo také zdůrazněno panem ministrem Masarykem, není pro nás novinkou, neboť je obecně známo, že jsme jim tato občanská práva poskytovali v rozsahu, jak stanoví dodatkový protokol, již dávno před uzavřením československo-polské smlouvy. Svědčí o tom síť polských škol, na nichž působí polští učitelé, nábožensko-církevní život, obstarávaný polskými kněžími, právo svobodně se hlásit k polské národnosti i jazyku, právo voliti a voleni býti a účastnit se politického a veřejného života, jak na příklad o tom svědčí dnešní projev poslance polské národnosti v tomto Národním shromáždění, nebo členství poslance polské národnosti v zemském národním výboru v zemi Moravsko-slezské, členství našich polských spoluobčanů v místních a okresních národních výborech i jiných veřejných institucích na Těšínsku, dále plná práva na práci a uplatnění se v hospodářském životě našeho státu, a to ať už v sektoru soukromém nebo znárodněném atd.

S povděkem kvitujeme prohlášení pana ministra Modzelewského ze dne 16. dubna t. r. ve věci zajištění možnosti rozvoje národnostního, hospodářského, kulturního i politického Čechům a Slovákům v Polsku, i sdělení pana ministra Masaryka z dnešního dne, že zvláštní smíšená komise bude zjišťovat národnostní poměry v některých krajích Polska, aby byl získán přesný obraz o tom, v jakém rozsahu se má tato klausule dodatkového protokolu uvést v život pro plné zajištění práv Čechům a Slovákům na území, které je pod svrchovaností polské vlády.

Při tom bude třeba, aby smíšené komise také projednaly v dohodě obou vlád i otázku těch Čechů a Slováků, kteří se po květnu 1945 uchýlili na československé území a v Polsku mají své domovy. Dále bude naléhavě třeba, aby československá vláda projednala otázku těch polských státních příslušníků polské národnosti, kteří v souvislosti s událostmi z roku 1938 se usadili na našem státním území. Všecky tyto problémy souvisí podle našeho soudu s dohodou obou vlád, vyjádřenou dodatkovým protokolem, a vyřešení všech těchto otázek jen posílí a utuží československo-polské přátelství.

Závazku reciprocity, jejž obě smluvní strany na sebe převzaly, rozumíme tak, že tatáž práva, která budou mít Poláci v Československu, budou mít i Češi a Slováci v Polsku, resp., že naši Poláci budou mít tolik práv, kolik jich budou mít Češi a Slováci v Polsku. Takto prováděná a dodržovaná zásada vzájemnosti posílí naše dobré sousedské soužití a slovanské porozumění.

Spojeneckou smlouvu československo-polskou uvítala čs. strana národně socialistická jednak proto, že tvoří důležitý předpoklad našeho trvalého přátelství, jednak i jako důležitý nástroj ochrany a zabezpečení svobody a nezávislosti našich zemí proti eventuálnímu německému nebezpečí. Jak z celé smlouvy jasně vysvítá, je to smlouva obranná a jejím cílem je znemožnit novou německou agresi. Už tím se tato smlouva stává důležitým nástrojem evropského a světového míru a zasluhuje s tohoto hlediska plného zhodnocení. Tento charakter je zesílen i oboustranným závazkem, že při provádění této smlouvy budou obě strany dbáti svých závazků jakožto členové Organisace Spojených národů. Tím je přesvědčivě vyjádřena vůle Československa i Polska zapojit naše spojenectví do úsilí o zajištění světového míru, jak o něj usiluje Organisace Spojených národů.

My, kteří jsme byli po celá staletí ohrožováni německým sousedem, toužíme po klidu a míru, který by zajistil všem našim pokolením možnost radostné tvůrčí práce pro blaho svého národa a všeho lidstva. A právě tento motiv je rozhodující pro nás při uzavírání spojeneckých smluv. Jsme totiž a zůstaneme vždy věrni humanitní demokracii Tomáše G. Masaryka, vyjádřené jeho slavným: "Ježíš, ne César", i budovatelské pokrokové koncepci svého presidenta dr Beneše, vyjadřované jeho neochabující snahou po světovém dorozumění a trvalém míru.

Tak se díváme i na československo-polskou spojeneckou smlouvu, pro kterou československá strana národně socialistická bude hlasovat, neboť v ní vidíme jednu ze záruk, podepírajících tuto vznešenou československou národní a státní koncepci. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalej je k slovu prihlásená pi posl. Švermová. Udeľujem jej slovo.

Posl. Švermová (uvítána potleskem): Vážená sněmovno, paní a pánové!

Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, uzavřená mezi republikou Československou a republikou Polskou, slouží k upevnění naší bezpečnosti i ochraně míru. Tím je význam smlouvy i mezinárodní: všechno, co činíme, abychom ochránili mír a bezpečnost na tomto evropském úseku, přispívá k posílení Organisace Spojených národů a k ochraně míru v celém světě. Uzavřeli jsme tuto smlouvu, poněvadž odpovídá potřebám našeho státu, a to nejen přechodným potřebám. Jsme povinni učit se z minulosti a mít jasnou představu pro budoucnost. Tvoříme svůj stát dnes na celé věky a nikoli na desetiletí, a tentýž poznatek, táž snaha je i na polské straně. Uzavřeli jsme smlouvu s novým Polskem, obrozeným Polskem, které je dnes silným, nezávislým, demokratickým státem. Vítězství demokracie a pokrokových sil v Polsku tvoří pevnou a bezpečnou základnu pro naši spolupráci, pro naše přátelství.