Základní chyba vůbec byla v tom, že se více přihlíželo ke škodě, kterou ten nebo onen způsobil jednotlivci, než k daleko větší a důležitější škodě, kterou způsobil svým přisluhováním okupantům celému národu. Zejména se velmi těžko prosazoval názor, že čím výše postavená osoba, tím větší její trestní odpovědnost, protože každou propagací nacismu a fašismu ovlivňovala daleko větší okruh lidí, než průměrný kolaborant. Naproti tomu zločin udavačství, vyhrožování a vydírání je typický delikt u lidí méně vlivných a při tom v očích soudce z povolání byl považován za nejstrašnější zločin. I když nemíníme nijak tyto zločiny omlouvat, je tento rozpor typický pro nepochopení politických deliktů. Takto rozbírajíce výsledky retribuce s hlediska sociálního rozvrstvení, dojdeme k závěru, že nakonec byly přísnější tresty uloženy prostým vinníkům z nižších společenských vrstev a naopak omilostněni nebo nepatrně potrestáni byli bývalí vedoucí politici, kapitáni průmyslu, statkáři a velkostatkáři. To také lid venku cítí a proto o této retribuci říká, že byla přísná na chudý lid a že zamhuřovala obě oči nad velkými a mocnými kolaboranty.

Jednou z velkých vad naší retribuce bylo, že v četných případech byl proti zákonu vyměřen mírnější trest na základě nesprávného, často i vědomě nesprávného výkladu ustanovení § 16 retribučního zákona. Ostatně to doznává exposé samo. Rozhodně však příčinou toho nebyla vždy vysoká spodní hranice trestu, i když to tak soudci často vysvětlovali, nýbrž spíše důvody, které jsem již uvedl. Zůstává ovšem nezodpověděno, proč ministerstvo spravedlnosti svými orgány zavčas neučinilo opatření v tom směru, aby zákon nebyl porušován anebo špatně vykládán, jak se to dělo i po nové úpravě tohoto paragrafu.

Retribuce, jak už bylo řečeno, selhala zejména v tom hlavním, že totiž řádně netrestala vinu velkých zrádců z řad politických vedoucích osob, představitelů našeho hospodářského života nebo veřejné správy. A nemají na tom vinu lidové soudy jako instituce a začasté ani většina soudců z lidu. Tu spolupůsobilo mnoho vlivů, o nichž už bylo mluveno. Tento úkol nebyl splněn, i když jistě má pravdu pan ministr, že při retribučním dekretu šlo zákonodárci především o to, aby zrada byla nejvýznačněji potrestána právě v těchto osobách. V tom zůstal úkol retribuce nesplněn. Nemalou úlohu při tom hrál také výklad retribučního zákona, často zaměřený k nevině obžalovaných zrádců a kolaborantů a neodpovídající duchu změněné doby a lidově demokratické povaze našeho státu. S tím se ovšem setkáváme v důsledku nedemokratického založení některých soudců i při výkladu jiných norem. A přece každý má v dobré paměti to veliké umění, jak několikráte a pokaždé jinak byl vykládán zákon na ochranu republiky. Jinak před platností smlouvy se Sovětským svazem, kdy výkřik: "Ať žije Sovětský svaz" byl protiprávně odsuzován jako trestný čin, jinak po ní, když nastala mírnější prakse.

V čem tedy tkví dnešní nepružnost? V zákonech? Zajisté i v nich, ale především v tom, že někteří lidé ne a ne přijít na chuť té naší nové lidové demokracii. (Potlesk.) Nelze se proto ani divit, že právě v těchto případech dával náš lid najevo svoji nespokojenost. Tu najednou vyvstávali jednotlivci, prý na obranu ohrožené nezávislosti soudcovské v mylné představě, že nezávislost soudcovská někdy znamená imunitu, jindy nezávislost na národě, na lidu, na myšlenkách a idejích, z nichž se zrodila naše svoboda, ale závislost na všech starých přežitcích, byť byly sebe dokonaleji dobou a společenskou přeměnou překonány. (Potlesk.) Tu bylo obyčejně mnoho křiku, a přesto, jak je to pro naše doby charakteristické a jak to odhaluje pozadí boje o soudcovskou nezávislost! Není přece v dějinách našeho soudcovství a soudnictví přikladu, aby soudce, jako se stalo dr Igoru Daxnerovi, byl se svého místa odvolán proto, že přísně a spravedlivě prováděl očistu. Nikdy nebylo podobného porušení, nikdy nebylo podobného hrubého útoku na soudcovskou nezávislost. A přesto hlas onoho tisku, který tolik za soudcovskou nezávislost bojoval, najednou zmlkl, nikdo z nich nevystoupil na obranu soudcovské nezávislosti, na obranu nesesaditelnosti soudce. Až vláda se musela ujmout skutečné a opravdové soudcovské nezávislosti a ona a nikdo jiný ji také v tomto případě obhájila. (Potlesk.)

Tak uzavíráme bilanci činnosti lidových soudů. Opakujeme: Vyjadřujeme hlubokou nespokojenost našeho lidu s výsledkem retribuce, poukazujíce při tom na samo exposé, v němž se doznává, že rozsudky nevystihují plně vinu. Víme, že tím očista není skončena. Jsou tu jednak případy, které při skončení retribuce byly postoupeny řádným soudům, jsou tu případy už dříve lidovými soudy postoupené řádným soudům a doposud neskončené, při čemž jejich počet nebyl v exposé uveden a ani dosavadní výsledky nebyly sděleny, jsou tu případy, které veřejnými žalobci nebyly vůbec postoupeny trestním nalézacím komisím, o nichž tedy lidovým živlem nebylo vůbec rozhodnuto, a konečně ještě dnes běží u některých osvobozených případů tříměsíční lhůta, kde mají státní zástupci možnost podati novou žalobu u řádných soudů. Apelujeme proto na pana ministra spravedlnosti, aby aspoň nyní učinil všechna opatření vedoucí k tomu, aby všichni zrádci a kolaboranti, u nichž tato tříměsíční lhůta nevypršela, byli podle zákona postaveni před řádný soud a po zásluze potrestáni, neboť lid naprosto nepovažuje očistu za ukončenou, naopak bedlivě bude sledovat, co se bude napříště díti na tomto důležitém úseku. To je ještě veliký úsek dosud neskončené očisty, nehledě k případům, které v důsledku přistižení pachatele teprve budou zahájeny, a je to také veliký úkol, který spadá přímo i nepřímo na bedra ministerstva spravedlnosti. Při tom by neměl zůstat nepovšimnut ani rozpor, spočívající v tom, že dnes po vypršení platnosti retribučních dekretů budeme míti dva druhy vinníků, sice stejně trestu zasluhujících, přes to však nestejně posuzovaných a v důsledku toho i trestaných, a to jen proto, že na jedny bylo zavčas, t. j. před 4. květnem 1947, podáno trestní oznámení, kdežto na druhé bylo oznámení podáno až po tomto datu.

Byť bychom byli sebe méně s výsledkem retribuce spokojeni, nechť její výsledek a dobré úmysly všech poctivých vlastenců a demokratů jsou varovným napomenutím, že není a nebude dovoleno beztrestně zrazovat svůj národ a stát nebo šířit a podporovat naší povaze a národní tradici nepřátelskou zrůdnou nacistickou nebo fašistickou ideologii. (Potlesk.) To nechť je při této příležitosti jasno každému občanu našeho státu. Poctivý občan, skutečný demokrat toto přísné stanovisko rád slyší a přijme, protože ten nezradí. Nechť je to však také jasno těm, kteří trestu zasluhovali a jimž se podařilo touto očistou proklouznout.

Proto také plně souhlasíme s podnětem pana ministra spravedlnosti, aby dokumenty, dokazující úmysl Němců vyhubit nebo aspoň přestěhovat náš národ, jak se před lidovými soudy a Národním soudem nashromáždily, byly zpřístupněny v populárních, levných publikacích do všech vrstev našeho lidu, a to nejenom v českých zemích, nýbrž i na Slovensku a aby také naše škola odevzdávala konkretní znalost o hrůzách německého útoku, jež prožila naše generace. Přimlouváme se také za to, aby ohyzdná zrada představitelů našeho bývalého veřejného života byla stejným způsobem s pokolení na pokolení jako odstrašující a nejhanebnější čin tradována. Doufáme proto, že i zrada těch, kteří se provinili na vlastním národě v nejtěžších chvílích jeho existence, bude ministerstvem spravedlnosti přibíjena na pranýř, jak to žádá náš lid, který následky jejich zločinů musil nésti v tak kruté míře.

Jenom tak, když na tomto ohnisku dvojího nebezpečí, vnějšího i vnitřního, budeme naše děti a děti našich dětí vychovávat, zamezíme, že už nikdy se nebude v našich dějinách opakovat Mnichov a 15. březen 1939. (Potlesk.) Tak vskutku nejlépe náš tát a jeho lidově demokratickou povahu zabezpečíme. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Ďalším rečníkom je pán posl. dr Jelínek. Dávam mu slovo.

Posl. dr Jelínek: Pane místopředsedo, slavná sněmovno, paní a páni poslanci!

Všichni, kdo netrpělivě čekali v dubnu 1945 konec našeho národního utrpení, ani nepomýšlejíce na to, zda se jim podaří v tomto konci proklouznouti pod drtivými koly osudu, neboť při jasném výhledu do blízké budoucnosti se ztrácel snad u každého zájem o jeho osobu, v těchto nekonečně dlouhých dnech, rozdělených mezi hodiny našeho a spojeneckého vysílání z ciziny a mezi hodiny, trávené po dobu leteckého poplachu v chodbách či krytech nebo na polích v rozhovorech o tomto vysílání, všichni ti vyslechli zprávu o složení slibu nové vlády ze dne 4. dubna 1945 s velkým nadšením. Toto nadšení dostoupilo vrcholu, když byla Českou tiskovou kanceláří vydána zpráva o prvé schůzi ministerské rady a o programovém prohlášení nově ustavené československé vlády, které přednesl tehdejší ministerský předseda Zdeněk Fierlinger na slavnostní schůzi Slovenské národní rady v Košicích dne 5. dubna 1945.

Kromě těch, kdo svůj národ zradili, nebylo u nás člověka, který by byl z duše upřímně nesouhlasil se slovy: "Ale budeme postupovati přísně a neúprosně proti všem, kteří se provinili. To dlužíme památce všech našich národních mučedníků a hrdinů, kteří položili svůj život za republiku". Vždyť v té době desetitisíce rodin nemělo již delší dobu žádných zpráv o svých nejbližších a drahých, kteří po léta byli odloučeni ve věznicích a v koncentračních táborech v Německu. Bylo mnoho těch, kdo, slyšíce tento vládní slib, mysleli na své drahé, ježto nikdo nevěděl, kdo se z nich vrátí. Souhlasili proto všichni bez rozdílu s vládním prohlášením, pravícím: "Trestající ruka spravedlnosti musí postihnouti a vydati soudu všechny válečné provinilce bez rozdílu národnosti, všechny zrádce, všechny vědomé a aktivní pomocníky německých nebo maďarských uchvatitelů". A dále: "Zvláštní opatření provede vláda, aby bylo zajištěno souzení a potrestání zrádců, kolaborantů a fašistických živlů z řad českého a slovenského národa mimořádnými lidovými soudy, jež budou uvedeny v činnost ve spojení s národními výbory. Pro trestní stihání zrádců a kolaborantů budou všeobecně sloužit za podklad ustanovení dekretu presidenta republiky o potrestání válečných zločinců".

Tyto věty košického vládního programu i další je doplňující dosáhly jednomyslného schválení československého lidu, i když o nich nebylo nikdy provedeno hlasování, a o tom, myslím, není mezi námi pochyb. Tyto věty košického vládního programu jsou, paní a pánové, základem, z něhož je nám podle názoru klubu poslanců čs. sociální demokracie vyjíti, máme-li zaujmouti stanovisko k prohlášení pana ministra spravedlnosti o výsledcích retribuce. Neboť tak a nejinak posuzujeme my čs. sociální demokraté toto ministrovo prohlášení: jako zprávu o tom, jak a do jaké míry byl tento bod vládního programu splněn. A v době, kdy některá práva parlamentu jsou brána v pochybnost, právo zahájiti rozpravu o prohlášení ministrově je, myslím, nesporné.

Pan ministr správně uvedl právní prostředek, který vláda stanovila k provedení výše zmíněné části svého vládního programu, i jeho historii. Vznikl za hranicemi jako dekret presidenta republiky, podepsaný dne 1. března 1945 a uveřejněný dne 6. března téhož roku. Pro provádění lidového soudnictví prakticky však byl jen základem, na němž byla provedena zákonná úprava doma dekrety č. 16 a 17, která však měla dva cíle, dané košickým vládním programem: splacení dluhu našim obětem a vnitřní upevnění republiky.

Soudíce, do jaké míry byl košický vládní program vnitřního upevnění republiky potrestáním válečných provinilců i vlastních zrádců a napomahačů, program splnění dluhu vlastním národním obětem přísným soudem nad válečnými zločinci a nad vlastními a aktivními pomahači jejich splněn, nemůžeme podle mého mínění souditi správně a objektivně, jestliže při zprávě páně ministrově nezhodnotíme kriticky i nástroj, který si vláda dala a který Prozatímní Národní shromáždění schválilo. Byla jím pak vázána po stránce trestního práva hmotného i formálního. A tak náš soud nad výsledkem retribuce bude nutně i soudem nad tím, zda tento prostředek byl dostačující na program, daný ve vládním prohlášení, zda vystačil zahrnouti všechny případy materielně co do viny i co do trestu a zda také vystačila ke splnění zmíněného vládního programu jeho ustanovení formální, zda se opravdu osvědčila instituce řízení před mimořádnými lidovými a národními soudy.

Hodnotíce výsledky národní očisty dnes, po uplynutí dvou let od osvobození, považujeme za nutné přičiniti ke zprávě páně ministrově tyto poznámky:

Dožadovali jsme se na mezinárodním foru, aby všichni váleční štváči a zločinci byli co nejpřísněji potrestání. Bylo proto samozřejmo, že také v oblasti svého vlastního právního řádu se postaráme o jejich potrestání. Bylo by však bývalo užitečno odděliti případy tohoto druhu od případů ostatních a dáti jim pro jejich povahu, významnost a trestní následky zvláštní soudní forum. My jsme je spojili s ostatními delikty méně významnými, i když s hlediska splnění vládního programu stejně těžkými proviněními. To by snad nebylo chybou zvlášť významnou, třebaže to nezůstalo bez vlivu zejména mezi soudci z povolání. Již při stanovení materiálně-právních předpisů a skutkových podstat jsme omezili a vymezili hrdelní tresty na zvlášť významné zločiny. Tu bylo právem a také ve shodě s mezinárodními obdobami vyloučeno opravné řízení a výkon trestu prováděn jako při stanném řízení, jakmile byla vyloučena milost presidenta republiky. Ostatní delikty však měly býti odděleny. U nich by nebylo bývalo žádným neštěstím připustiti opravné řízení bez odkladného účinku pro obě strany, pro veřejného žalobce i pro obžalovaného. Byli bychom dosáhli jednotnosti judikování. Nebylo by bývalo docházelo k rozdílným trestům u různých soudů a u různých senátů.

Mohl bych v tom směru snésti sta dokladů. Psal o nich kolega dr Bláha v listě Svazu osvobozených politických vězňů, znám je i já. Měl jsem smutnou příležitost hájiti ex offo obchodníka, který byl označen písařkou SD, ostatně sedící svobodně v publiku při přelíčení, za agenta SD. Nebylo žádných důkazů o tom, že by byl někoho udal. Neměl opravdu nikoho na svědomí. Ani písařka nemohla v tom směru nic dokázat. Věděla jen, že na SD chodil a že byl zapsán v kartotéce agentů. Obžalovaný doznal, že na SD chodil. Prý tam měl známého, bývalého českého důstojníka, a ten mu kdysi řekl, aby za ním přišel, kdyby něco potřeboval. Já nemyslím, že to bylo tak nevinné. Jsem přesvědčen, že byl agentem, dodávajícím zprávy všeobecného obsahu, a že tyto zprávy byly Němcům průkazem o smýšlení obyvatelstva a mohly býti opravdu někdy příčinou zákroků okupantů proti českému obyvatelstvu. Tento člověk dostal za to, co bylo zjištěno, 20 let těžkého žaláře. Po něm však nedostal již ani jeden z agentů SD, jimž bylo dokázáno totéž, co tomuto člověku, tento vysoký trest. Ostatní agenti dostávali, nebylo-li jim dokázáno přímé udavačství, daleko a daleko méně, pod 10 let. Mám za to, že bychom byli odstranili nesrovnalosti, kdybychom byli připustili opravné řízení za účasti lidu, u rychlené a sjednocující nalézací praxi lidového soudnictví. Možností odvolání a přezkoumání osvobozujících rozsudků byli bychom bývali dali lidu uspokojení, že béřeme očistu opravdu vážně.

V otázce viny, bohudíky, jsme u nás neupadli do takových formálností, jako jsme o tom četli zprávy o stanovisku obhajob v Německu. Přes to by bylo bývalo na místě po určitém čase - a doba od vydání retribučního dekretu do zahájení vlastní činnosti lidových soudů k tomu stačila a příležitost také byla, a to tehdy, když Prozatímní Národní shromáždění schvalovalo tento retribuční dekret - stanoviti zvlášť skutkové podstaty intelektuálních původců a duchovních ředitelů všech těch martyrií, jimiž prošli naši lidé v německých policejních a trestních opatřeních. Daly se stanoviti tak, aby bylo jasno, že není třeba dokazovati šéfům a vedoucím německých policejních služeben, že i oni osobně tloukli a mučili vyšetřovance a trestance, že stačí, že se takové mučení dálo za jejich vedení, že o tom věděli a věděti museli a nezabránili tomu. Nikdo na světě, paní a pánové, neprovedl tak důsledně princip odpovědnosti jako právě Němci. Nikdo jiný neuměl děsiti stovky prostých venkovských a vesnických starostů, jako právě vedoucí těchto policejních služeben, když šlo o zákroky proti parašutistům a partyzánům.

Jak jsme jim asi připadali malicherní, když jsme se snažili o důkazy jejich viny! Tato potřeba, dokázati přímou činnost, zatím co samozřejmě a podle přirozenosti jejich úřadu a funkce byla omezena na intelektuální původcovství nebo na řízení, při čemž přímé výkony byly svěřeny menším a bezvýznamným článkům - to bylo něco, co nemohli pochopiti ti, kdo se nám vrátili a kdo vzpomínali svých bratří, kteří nepřišli zpět, bratří, kteří měli být přísnou a tvrdou spravedlností pomstěni.

My jsme, paní a pánové, vyloučili sice u některých činů neodolatelné donuceni. Mnoho nesnází nám v praxi způsobovalo ustanovení § 16. I zde by bylo bývalo na místě rozlišiti jemněji a jasněji. Když jsem kdysi přemýšlel o úloze obhájce - já jsem bohudíky vzhledem k veřejným funkcím měl příležitost zastávat tuto roli jen dvakrát - měl jsem za to, že bych svým klientům špatně pomáhal, kdybych dokazoval, že svého vlivu u Němců používali ve prospěch českých lidí. Obával jsem se, že soudy složené ze zástupců lidu mně položí důsledně otázku, zda vůbec někdo z řádných Čechů, mohl vykonávati nějaký vliv u Němců ve prospěch českých lidí, a že budou v mých důkazech spatřovati nutné doznání styků s Němci, a budou přemýšleti, jak a proč můj klient k tomuto vlivu došel. Průběhem doby jsem se však přesvědčil, že takto lidové soudy neuvažovaly. Naopak, zvažovaly velmi opatrně každý takový důkaz, a leckdy svedlo jejich nahromadění k osvobození obžalovaného. Tomu mělo být zabráněno. Znalost toho zničujícího plánu, který s námi Němci zamýšleli, měla důsledně vésti k názoru, že ten, kdo měl nějaký vliv, neměl jej pro nic za nic. Jestliže ho užil ve prospěch Čechů s úspěchem, pak to mohlo míti vliv jen a jen jako polehčující okolnost, rozhodná pro výměru trestu, a nikoli jako okolnost trestnost vůbec vylučující a ještě v přesném zvážení ostatní viny. U Němců bych byl tuto okolnost nikdy nepřipouštěl. To co Němci, jinak trestní, tedy podléhající předpisům retribučního dekretu, udělali pro české lidi, bylo v nejlepším případě výrazem jejich nadřaděnosti, jejich milosti vůči nám a jejich pánovitého postoje.

Velmi správně, paní a pánové, bylo panem ministrem tlumočeno, že značnou závadou byla velmi vysoká dolní hranice trestní sazby, stanovená u všech zločinů na pět let. Kdybychom byli bývali rozlišili soudcovství ve věcech hrdelních od ostatních zločinů a kdybychom byli po čase, po určité praxi rozšířili podle praktických zkušeností výsledků vyšetřování počet skutkových podstat, mohli jsme také lépe a dokonaleji upravit trestní sazby. Byli to právě soudcové z řad osvobozených politických vězňů, kteří se zaráželi před vysokou hranici dolní sazby a skutečně raději zprošťovali, než by byli hlasovali pro tak vysoký trest. (Potlesk.) Řeklo-li za souhlasu lidu košické vládní prohlášení Zdeňka Fierlingra, že potrestáme zrádce a všechny vědomé a aktivní pomocníky utlačovatelů a že zajistíme i souzení a trestání fašistických živlů, pak tím byl dán rozsah národní očisty. Tento rozsah však v praktickém provedení zná tolik rozlišení, tolik druhů, že tomu úměrně mělo býti pamatováno na skutkové podstaty a také na trestní sazby.