My sociální demokraté jsme ve svém programu usneseném na sjezdu strany v říjnu 1945 prohlásili, že žádáme, aby ti, kdo se za okupace prohřešili na národní cti a pomáhali nepříteli anebo jiným způsobem poškodili stát a národ, byli tvrdě potrestáni. Chápali jsme, že vnitřní sílu dá republice jen tvrdá spravedlnost, jež se jednak postará o vyloučení těch, kdož zradili, z lůna národa, jednak že bude však také výchovným prostředkem do budoucnosti. S těmi, kdo neměli soucit s národem a republikou, nelze míti soucit. Soucit by tu
byl v rozporu s povinnostmi k památce obětí,
jež dávaly příklad, byl by však
také v přímém rozporu s odpovědnosti
za výstavbu nové republiky. Byli jsme si této
odpovědnosti vědomi. Ti, kdo po nás, paní
a pánové, přijdou, nebudou nám moci
žádnému ze současných lidí
upříti, že jsme žili v dobách,
kdy osobní štěstí bylo po dlouhá
léta dáváno všanc, v dobách,
kdy bylo starostí, strachu, útrap a neštěstí
víc než pokoje a spokojenosti, a to již od světové
války. Tím spíše budou míti ti,
kdo přijdou po nás, právo tázat se,
zda jsme takto zkoušeni nezanedbali z nemírného
soucitu učiniti vše, k čem nás měly
nabádati naše zkušenosti.
Proto bylo jasno, že chceme trestati tvrdě jako odplatou
a jako výstrahou. Chce-li však někdo trestati
spravedlivě, třeba tvrdě, musí tu
míti celou škálu stupňů viny,
kterou dává skutečný život. Řekneme
zrádce, a tu najednou v praxi vidíme, že pod
tímto pojmem stojí pojem Emanuela Moravce, ale na
druhé straně také nezkušený chlapec,
který utekl z říše zrovna ve dnech,
kdy byl vykonán trest na Heydrichovi a kdy začala
řádit frankovská nenávist proti našemu
národu, ve dnech, kdy se ho báli rodiče skrýt,
aby nevystavili ostatní děti hrdelním trestům.
Tento chlapec - a to je skutečný případ
- utíká zpět do Německa, ale na jiné
místo, a když se doví, že byl doma hledán,
na radu spoludělníka získaného Němci
a německou chvástavosti hlásí se dobrovolně
do armády. Byl ovšem vyhozen, protože podmínkou
bylo jejich státní občanství, avšak
i tento případ je žalován jako zrada.
A tu cítí odborník i laik, že mezi tímto
svedeným chlapcem a mezi typem Emanuela Moravce je rozdíl.
Rozdíl, který má a musí býti
vyjádřen hmotně právně jak
co do viny, tak co do trestu. Tato škála různých
stupňů nebyla retribučním dekretem
vystižena ani později doplněna a byla značnou
závadou při provádění národní
očisty, vedouc na jedné straně k trestům
neúměrně vysokým a na druhé
straně k neodůvodněným zproštěním.
(Předsednictví převzal místopředseda
Tymeš.)
Paní a pánové! Není lepšího
vysvědčení pro náš lid než
to, že na tyto diference reagoval, že je těžce
nesl a že nebyl spokojen. Dává nám to
přesvědčení, že náš
lid má právní cit. Lid pociťoval těžce
některé rozsudky a smiřoval se s nimi nerad.
Nebylo to jen a jen ve směru jejich mírnosti, nebylo
to jen tenkrát, když slyšel o zproštění.
Bylo to často i tehdy, když tyto rozsudky byly přísné
a podle jeho úvahy kruté. Při výjimečné
povaze retribuce a revolučního rázu doby,
ve které k ní došlo, kdy není místa
ani klidu pro objektivní rozvahu a kdy pověst roste
opravdu od úst k ústům bez možnosti
ověření, je třeba počítati
s tím, že na stanovisko a názor širokých
vrstev lidových působí jednostranná
informace. Lid se jí dá lehce svést. Je tu
třeba síly držeti zásady, které
by dokázaly provést tvrdě národní
očistu, ale při zachování podmínky,
kterou stanovil program mé strany větou: "Nepřipustíme
však, aby pod rouškou bezpečnosti vyřizovaly
se záležitosti rázu osobního."
(Potlesk.)
Měl jsem příležitost to nejen ve skutečnosti
vidět, ale i bránit tomuto zlu. Jako politický
jednatel revolučního národního výboru
jsem dne 9. května 1945 převzal předsednictví
řádného národního výboru.
Do vazby okresního soudu byli dodáni dva gestapáci
a třetí den nato menší dav se dožadoval,
aby tito gestapáci byli pověšeni. Vždyť
kolínské gestapo se rozloučilo s Kolínem
zastřelením 14 nevinných lidí na náměstí
a v bytech. Opřel jsem se tomu s tím, že musí
býti vyslechnuti a souzeni před soudem. "My
si je odsoudíme sami", křičel na mne
mladý muž s trikolorou. Jen ta okolnost, že i
ruské úřady měly zájem na jejich
výslechu, způsobila, že jsem přesvědčil
dav a uklidnil jej. Tento mladý muž mi nešel
z hlavy. Následující den jsem jej viděl
zas mezi lidmi před národním výborem
a zase stejná historie: "Chceme věšet!"
Přišli někteří členové
národního výboru a říkali:
"Nebude možno dlouho držet odkládání
poprav, lid je žádá." Nepovolil jsem a
učinil jsem dobře. Jeden z gestapáků
byl později stejně odsouzen k trestu smrti, druhý
k mnohaletému žaláři, avšak na
šibenici skončil i onen mladý muž, který
se dožadoval jejich pověšení. (Hlasy:
Slyšte!) Byl to agent gestapa Přibil Fibich, v
Kolíně neznámý člověk,
který jenom v okolí Kolína měl v posledním
měsíci okupace na svědomí přes
20 lidí. A titíž lidé, kteří
podporovali popravu gestapáků, prozradivších
onoho agenta, který pak byl skutečně usvědčen
českými navrátilci z Terezína, titíž
lidé říkali, že jsem měl štěstí,
že jsem k popravě gestapáků nesvolil.
že lid byl někdy nesprávně informován,
jde k tíži pověstí, jež se šířily
ve vyšetřujících komisích. Tato
část, pravda, nespadala pod resort pana ministra
spravedlnosti, byla však součásti očisty,
kterou jsme prováděli. Nebyla však po celou
dobu ani promyšlena, ani řádně ustálena.
Nejen že na různých místech byla různě
prováděna, šla však z jednoho extrému
do druhého. Všude začala tím, že
ji prováděli odborníci. Povolaní advokáti
byli přísně střeženi, zda nejsou
ovlivňováni, sebemenší podezření
vedlo k vyloučení odborníků a k vedení
laickému. Tomu pak byly činěny výtky
zase jiného druhu. Vyšetřující
komise nebyly domyšleny a nakonec práce u nich byla
pro veřejné žalobce i pro soudy spíš
balastem než tím, co bylo od tohoto způsobu
vyšetřování očekáváno.
Z vyšetřujících komisí docházely
do veřejnosti zprávy jednostranné a někdy
stranické. Když spis přišel k veřejnému
žalobci, bylo jej nutno často od základu doplnit
a tu mnohé, co bylo dřív vyšetřeno,
se rozplývalo. Mnoho práce a času a mnoho
papíru se popsalo zbytečně. A zatím
bylo daleko lépe postupovati takto: stanoviti, pro která
obvinění podle retribučního dekretu
je třeba obligatorní vazby, a za druhé urychleně
provésti prošetření členy SNB.
Zajištění mohli čekat na toto prošetření;
bylo by jich bývalo daleko méně a nebyli
by bývali čekali tak dlouho, jak tomu bylo. Po prošetření
orgány SNB bylo možno svěřiti úkol
vyšetřujících orgánů těmto
členům SNB pod dohledem a za účasti
laiků. Případy, jež svou povahou ukazovaly
na zločiny, nebylo třeba vyšetřovati
tak dlouho a s onou laickou důkladnosti, jež pak nebyla
veřejnému žalobci k ničemu, nýbrž
měly být policejně přehlédnuty
a odevzdány vyšetřujícím soudům.
Mělo se to ovšem stát se současným
dodáním obviněných do soudní
vazby. Já vím, že by byly trestnice nestačily
a že by byly nestačily ani soudy. Ale zde činím
dvě výtky. Především tu, že
nebylo třeba hned po osvobození rušiti opatření,
jež bylo učiněno za okupantů a jímž
bylo řízení určitých právních
věcí odsunuto jako válečně
nedůležité až po válce. Zrušení
tohoto opatření brzy po osvobození bylo zábranou
v použití všech soudcovských sil k vyřízení
retribuce. Teprve ve druhém stadiu k němu došlo.
Prakticky stejně nebylo v oněch právních
věcech, jež byly za okupace odsunuty, pokračováno.
Nebylo pro to dost klidu, lidé se stěhovali do pohraničí,
ti lidé, kteří byli spornými stranami,
nastalo přemisťování soudců i
kancelářských sil a právní
věci byly stejně dále odkládány.
Naproti tomu nasazení policie do řízení
vyšetřovacích, správně do policejních
řízení, vedoucích k trestnímu
oznámení, a plné nasazení soudů
do ostatních částí retribučního
řízení bylo by způsobilo urychlení
a odbornou přípravu všech případů.
Mimořádné lidové soudnictví
mohlo začíti daleko dříve, jak si
to skutečně lid přál a jak po tom
volal, mohlo míti daleko kvalitněji připraveny
spisy, než tomu bylo. Druhá výtka je, že
justiční správa přihlížela
mlčky k této okolnosti, že nemá v trestnicích
dost místa pro všechny zatčené, ačkoli
bylo přece jasno, že ti všichni, kdož byli
zatčeni v porevoluční době, jsou zajištěni
pro potřeby mimořádného lidového
soudnictví. Bylo pak nutno, aby národní výbory
zřizovaly internační tábory a prodlužovaly
zajišťovací, tedy policejní vazbu nad
míru zákonem i našimi ústavními
předpisy předepsanou.
Tím se, paní a pánové, dostávám
k otázce internačních táborů,
jež je úzce spojena se zprávou páně
ministrovou. Internační tábory vznikly původně
v těch místech, kudy procházely a kde se
zastavily proudy německých zajatců a uprchlíků.
Bylo nutno tyto lidi soustředit, odzbrojit, shromáždit,
aby nebyli metlou venkova. Všeobecný nedostatek pracovních
sil, zejména v místech válkou poškozených,
vedl mnohé národní výbory ke zřízení
internačních středisk, kde byli Němci
ubytování a stravování a odkud byli
vysílání na práci. Tak vznikl také
internační tábor v Kolíně,
o němž se v poslední době tolik psalo.
Zatím se plnily věznice u soudů i u policie
a obecní štalavy na venkově zajištěnými
Čechy.
V článcích o kolínském internačním
táboře se pověsti města Kolína
zbytečně ublížilo. Ještě
v srpnu 1945, tedy nikoliv v květnu, podepsal, jak se říká
lidově, jeden můj klient u krajského soudu
civilního v Praze, nikoliv v Kolíně, rozluku
své manželce, když se této rozluce celý
rok před tím bránil, maje za to, že
bez ní nebude moci být živ. Když v srpnu
1945 rozluku podepsal a vyšel z jednací síně,
tu nějaký pán, který v tomto sporu
vystupoval jako hlavní svědek a pak si rozloučenou
manželku vzal, se zeptal, zda je rozluka hotova, a když
zjistil, že ano, natáhl si pásku člena
národního výboru v Karlíně
a požádal v soudní budově asistující
příslušníky SNB, aby mého klienta
zatkli jako udavače a pomahače gestapa. Toto obvinění
se pak ukázalo lichým. To nebylo možné
v srpnu 1945 v Kolíně. To nebylo možné
v Kolíně už 11. května. V Kolíně
bylo také po revoluci možno prstem ukázat a
horlivci s automaty přišli a provedli zatčení.
Ale my jsme to v Kolíně jednomyslným usnesením
zástupců všech politických stran zlikvidovali
do 11. května. U nás v Kolíně po 11.
květnu nemohl býti zatčen nikdo, proti němuž
nebylo řádně podepsané udání,
podpis ověřen a když se národní
výbor na zatčení podle obsahu udání
neusnesl. Po 11. květnu se dočkali dobrovolci s
automaty, že sice někoho dovedli bez zatýkacího
rozkazu do věznice, ale že tam byli zadrženi
a odzbrojeni. A proto, paní a pánové, snad
horlivci takto založení odešli od nás
na Českou Kamenici.
My jsme ovšem také už s počátkem
května, již 13. a 14. května a v květnu
třikrát zjišťovali na ministerstvu spravedlnosti,
jak bude vypadat retribuční dekret, abychom měli
pro své rozhodování o zatýkání
oporu. Vždyť jsme u nás referát bezpečnosti
nazývali referátem národní spravedlnosti
a v jeho čele stál soudce, který sám
na sobě poznal německé vězení.
Tedy člověk na obě strany vyhovující,
s bezvadnou minulostí a s odbornou odpovědností.
Já nevím, byla-li to cesta gestapismu, jestliže
týden po osvobození se stará národní
výbor o právní předpisy, o to, kdo
podléhá zatčení a kdo bude podléhat
retribuci, a jestliže se v Praze dovídá, že
na to není ještě čas, ani pomyšlení
a že nikdo neví, jak tyto předpisy budou vypadat.
Připouštím, že i my jsme v mezidobí,
než vyšel retribuční dekret, dali souhlas
k zajištění více lidí, než
toho pak bylo třeba. Jsem však pevně přesvědčen,
že jsme tím nikomu neublížili. Vždyť
se pamatuji, že v jednom případě obviněný
přímo žádal, aby byl zajištěn,
protože se bál, aby ho dav neztrestal bez souzení.
My jsme u nás zatkli také všechny členy
Vlajky podle členské kartotéky. Kdyby se
na ministerstvu spravedlnosti dobře podívali, snad
by připustili, že podle původního návrhu
retribučního dekretu měli být u některých
fašistických organisací potrestáni všichni
členové, nejenom všichni funkcionáři.
A my jsme, paní a pánové, měli v Kolíně
na vlajkaře svrchu. Byli to oni, kteří nás
připravili o pomník presidenta Osvoboditele. Na
jejich nátlak byl odstraněn, na jejich upozornění
byl vyvezen z musea, kam ho i německý oberlandrat
dovolil dát, a byl zničen. Jako jinde, ani u nás
nestačila věznice okresního soudu a krajský
soud odmítal zajištěné přijímat.
Bylo třeba něco dělat. Ani ministerstvo vnitra,
ani ministerstvo spravedlnosti nepodalo pomocné ruky. Proto
jsme předali zajištěné do internačního
tábora, do místnosti oddělených od
Němců a dali jsme je hlídati dobrovolníky
z řad občanstva, v jejichž čele stál
partyzán, ale skutečný a nyní ministerstvem
národní obrany prověřený. Chodili
na práci na dráhu a do vybombardovaných továren
poblíž tábora. Zástupy lidí,
kteří na ně čekali u soudní
budovy, přišli o divadlo a čekali marně.
Byl to gestapismus? To bylo v době - snad to bylo v té
době - kdy ubila v Praze ulice na pouhý výkřik
hysterické ženy mého skvělého
učitele profesora dr Kunstovného, to bylo v době,
kdy bylo třeba po několik týdnů se
na policii dožadovati, aby tomuto mrtvému bylo z úmrtního
listu vymazáno, že zahynul jako nepřítel
lidu. Bylo to ovšem také v době, kdy neodpovědní
lidé v Ratboři u Kolína utloukli vlajkaře
Voseckého. Neodpovědní ne proto, že
by ho nebyl stihl u řádného soudu stejný
osud - i když je pro kolegu Horu panem obchodníkem
Voseckým, je pro každého Kolíňana,
který žil za okupace v Kolíně, zrádcem,
před kterým se chvělo celé město
(Potlesk.) - ale neodpovědní proto, že
tento Vosecký svou smrtí způsobil svobodu
své ženy a svého syna, kteří
svedli celé své zrádcovské chování
na něho, a proto, že tento Vosecký byl umlčen,
aby neprozradil své spolupracovníky a své
donašeče. Je téměř jisté,
že mu to neudělali ti, kdo chtěli národní
očistu, nýbrž ti, kdo se této národní
očisty báli. (Potlesk.)
Ale národní výbor v Kolíně
se jednomyslně rozhodl vyvodit z této události
důsledky. Nebylo to, paní a pánové,
lehké. V Ratboři byli partyzáni. Nechci soudit,
zda praví či porevoluční, ale byli
tam se skutečnými partyzány ruskými.
Přes to jsme uměli přesvědčit
ruské činitele o pravém pozadí ratbořského
činu a docílili jsme ve dvou dnech rychlé
likvidace celého hnízda. Ani toto jednání
nebylo, slavná sněmovno, žádným
gestapismem, nýbrž odhodláním jíti
v očistě sice přísně, ale spravedlivě
a s náležitou vážnosti, jaké si
zaslouží obhajoba národní cti.
V červnu se původní národní
výbor rozdělil na místní a okresní
a místní národní výbor převzal
internační tábor, protože nebylo tehdy
žádných předpisů o tom, kdo jej
má spravovat. Kolín byl těžce postižen
čtyřmi nálety. Přes 1300 domů
bylo zbořeno a poškozeno. Celé zálabské
předměstí bylo samé trosky. Město
mělo proto zájem na pracovních silách.
Vedlo si tábor samo. Okresní národní
výbor, a to, kolego Horo, zdůrazňuji,
si ponechal jen rozhodování, kdo bude do tábora
dán a kdo bude z něho propuštěn. Tehdy
vyhověl místní národní výbor
stížnosti Svazu osvobozených politických
vězňů do té skutečnosti, že
se zajištěnci z Kolína a okolí dorozumívají
se svými rodinami a že to trpí hlídky
z řad dobrovolníků, a vzal do tábora
politické vězně Kárníka, Hálu
a Vilíma. Všichni tři prožili za okupace
své a snad prožili příliš mnoho,
než aby bylo moudré svěřovati alespoň
Kárníkovi a Hálovi internační
tábor. Hála prožil Osvěčim a
je dnes mrtev na následky, které si odtamtud přinesl.
Znám dobře výsledky soudního vyšetřování,
jež bylo prováděno, a béřu v
ochranu Vilíma, protože se nezúčastnil
všeho toho, co bylo v novinách líčeno.
S počátku nebylo žádných stížností,
teprve později zcela náhodou zjistil okresní
národní výbor, že hlídky z řad
dobrovolců nedostačují. Protože měl
v táboře své vyšetřovance, usnesl
se požádati, aby tábor byl hlídán
SNB. Po dvou, třech intervencích v Praze se tomu
vyhovělo. Krátce po nastoupení Kárníkově
přišel do Kolína oddíl SNB-frekventantů
se svými veliteli a převzal dozor. Někteří
z nich statečně, jak bylo později zjištěno,
pomáhali Kárníkovi ve zvláštním
způsobu disciplíny. Vím, že je to nepopulární,
říci, že to byli také příslušníci
SNB, kteří v tomto táboře dělali
věci nesprávné, ale trestní řízení,
které je vedeno u krajského soudu v Kutné
Hoře, to zcela prokáže a uvidí se, je-li
pravdou to, co zde říkám.
V internačním táboře nebyli jen obchodníci,
zahradníci a nevinní lidé. V tomto táboře
bylo 70 SS, bylo tam oněch 5, které lidový
soud odsoudil k smrti a popravil. Byli tam ti, kteří
byli pak odsouzeni k trestům na svobodě v celkové
výši přes 400 let. Pravda je, že tam byli
také ti, kteří se tam dostali na základě
nesprávných udání, jako tomu bylo
u dr Pospíšila, kterého studující
medicíny a ošetřovatelka označili za
zrádce a spojence Gestapa, třebaže byl pravý
opak pravdou.
Zprávy o zajištěných byly pravidelným
bodem pořadu schůze rady okresního národního
výboru. A já k dobré pověsti tohoto
okr. národního výboru zde pravím,
že to byl on, který si v červnu usnesl řádné
jednací řády pro plenum, rady a komise, což
se nestalo snad nikde, jednací řády, které
ještě dnes by mohly být vzorem, přesto
že máme již vydány vzorné jednací
řády. I tato maličkost je důkazem,
že jsme se v Kolíně snažili od počátku
o pořádek a právní řád,
třebaže jsme tento právní řád
nahražovali při nedostatku celostátních
úprav vlastními usneseními.
Při probíráni zpráv o stavu vyšetřování
a o počtu zajištěných vyskytly se stížnosti
na zacházení s vyšetřovanci. Rada okr.
národního výboru uložila místnímu
národnímu výboru i svému bezpečnostnímu
referentu, aby zakázal surové zacházení
s trestanci. To bylo učiněno ústně
i písemně. Já sám jsem chtěl
jako předseda učinit v táboře prohlídku,
ale byl jsem Kárníkem odmítnut s tím,
že tábor patří místnímu
národnímu výboru a že tam nemám
co dělat. Bylo to dokonce řečeno ještě
ostřeji, asi v tom smyslu, že se tam mohu přijít
podívat, ale že bych tam také mohl zůstat.
A to nebylo v té době k smíchu, neboť
nově ustanovený vedoucí vyšetřovací
komise, soudní rada od krajského soudu, se šel
do tohoto tábora podívat a byl donucen státi
dlouhou dobu nosem ke zdi, než si dali ti, kdo to vedli,
vysvětlit, o jakou funkci jde. My jsme neměli tušení,
že by se v táboře dály takové
přehmaty, které jsou dnes líčeny.
My jsme viděli starost, zejména Vilímovu,
ale i Kárníkovu a Hálovu, o zabezpečení
stravování internovaných, pro něž
stanovené zásobovací dávky při
těžké práci naprosto nestačily.
Případ rady Schödelbauera a odmítnutí
mé prohlídky vedly k dalším informacím,
na jejichž základě jsem upozornil na nutnost
dosadit do tábora dohled okresního národního
výboru. Výsledkem tohoto zákroku byl v září
1945 výměr ministerstva vnitra, který dekretoval
osobní odpovědnost předsedy ONV za poměry
v táboře, a na jeho základě bylo možno
udělat v táboře pořádek. To
byl také Kárníkův konec. Kárník
se rozhodl, že z tábora odejde, a rozloučil
se při prohlídce, kterou předvedl veřejnosti
pořádek v táboře. Ale nedalo mu to.
Ačkoliv byl již na odchodu, přišel do
tábora a provedl bartolomějskou noc.
Béřu v ochranu úředníka Paška
a zřízence Antonína, kteří
byli dáni v článcích Dneška a
Svobodného zítřka do jednoho pytle s druhými,
neboť ani jeden ani druhý se ničeho nedopustili
a neměli s tou Karníkovou kázní v
táboře co dělat. Žaluji proti zmíněným
článkům na některé příslušníky
školního oddělení SNB a na jeho velitele,
ježto o jednání, pokud toto bylo soudně
zjištěno - nikoliv tedy o jednání, které
je v článcích líčeno - a pokud
jest v rozporu s předpisy i nároky lidskosti, věděli
a dokonce se ho účastnili. Úředník
Pašek byl na př. první, kdo po bartolomějské
noci, kterou nelze obhajovati ani kdyby šlo o zacházení
s odsouzenci na smrt, tedy s nejhoršími zločinci,
se dostavil na úřad ONV a učinil protokolární
oznámení, jež bylo základem okamžitého
propuštění Kárníka a Hály,
jež dalo podnět, aby bylo kriminální
policii uloženo vyšetřit celé oznámení
řádnými výslechy všech zajištěných
a které - vedle trestního oznámení
některých příslušníků
SNB z tábora, asi dvou nebo tří, kteří
nesouhlasili s jednáním Kárníkovým
- vedlo k zahájení trestního řízení
proti řadě osob.