Úterý 10. června 1947

My sociální demokraté jsme ve svém programu usneseném na sjezdu strany v říjnu 1945 prohlásili, že žádáme, aby ti, kdo se za okupace prohřešili na národní cti a pomáhali nepříteli anebo jiným způsobem poškodili stát a národ, byli tvrdě potrestáni. Chápali jsme, že vnitřní sílu dá republice jen tvrdá spravedlnost, jež se jednak postará o vyloučení těch, kdož zradili, z lůna národa, jednak že bude však také výchovným prostředkem do budoucnosti. S těmi, kdo neměli soucit s národem a republikou, nelze míti soucit. Soucit by tu

byl v rozporu s povinnostmi k památce obětí, jež dávaly příklad, byl by však také v přímém rozporu s odpovědnosti za výstavbu nové republiky. Byli jsme si této odpovědnosti vědomi. Ti, kdo po nás, paní a pánové, přijdou, nebudou nám moci žádnému ze současných lidí upříti, že jsme žili v dobách, kdy osobní štěstí bylo po dlouhá léta dáváno všanc, v dobách, kdy bylo starostí, strachu, útrap a neštěstí víc než pokoje a spokojenosti, a to již od světové války. Tím spíše budou míti ti, kdo přijdou po nás, právo tázat se, zda jsme takto zkoušeni nezanedbali z nemírného soucitu učiniti vše, k čem nás měly nabádati naše zkušenosti.

Proto bylo jasno, že chceme trestati tvrdě jako odplatou a jako výstrahou. Chce-li však někdo trestati spravedlivě, třeba tvrdě, musí tu míti celou škálu stupňů viny, kterou dává skutečný život. Řekneme zrádce, a tu najednou v praxi vidíme, že pod tímto pojmem stojí pojem Emanuela Moravce, ale na druhé straně také nezkušený chlapec, který utekl z říše zrovna ve dnech, kdy byl vykonán trest na Heydrichovi a kdy začala řádit frankovská nenávist proti našemu národu, ve dnech, kdy se ho báli rodiče skrýt, aby nevystavili ostatní děti hrdelním trestům. Tento chlapec - a to je skutečný případ - utíká zpět do Německa, ale na jiné místo, a když se doví, že byl doma hledán, na radu spoludělníka získaného Němci a německou chvástavosti hlásí se dobrovolně do armády. Byl ovšem vyhozen, protože podmínkou bylo jejich státní občanství, avšak i tento případ je žalován jako zrada. A tu cítí odborník i laik, že mezi tímto svedeným chlapcem a mezi typem Emanuela Moravce je rozdíl. Rozdíl, který má a musí býti vyjádřen hmotně právně jak co do viny, tak co do trestu. Tato škála různých stupňů nebyla retribučním dekretem vystižena ani později doplněna a byla značnou závadou při provádění národní očisty, vedouc na jedné straně k trestům neúměrně vysokým a na druhé straně k neodůvodněným zproštěním. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)

Paní a pánové! Není lepšího vysvědčení pro náš lid než to, že na tyto diference reagoval, že je těžce nesl a že nebyl spokojen. Dává nám to přesvědčení, že náš lid má právní cit. Lid pociťoval těžce některé rozsudky a smiřoval se s nimi nerad. Nebylo to jen a jen ve směru jejich mírnosti, nebylo to jen tenkrát, když slyšel o zproštění. Bylo to často i tehdy, když tyto rozsudky byly přísné a podle jeho úvahy kruté. Při výjimečné povaze retribuce a revolučního rázu doby, ve které k ní došlo, kdy není místa ani klidu pro objektivní rozvahu a kdy pověst roste opravdu od úst k ústům bez možnosti ověření, je třeba počítati s tím, že na stanovisko a názor širokých vrstev lidových působí jednostranná informace. Lid se jí dá lehce svést. Je tu třeba síly držeti zásady, které by dokázaly provést tvrdě národní očistu, ale při zachování podmínky, kterou stanovil program mé strany větou: "Nepřipustíme však, aby pod rouškou bezpečnosti vyřizovaly se záležitosti rázu osobního." (Potlesk.)

Měl jsem příležitost to nejen ve skutečnosti vidět, ale i bránit tomuto zlu. Jako politický jednatel revolučního národního výboru jsem dne 9. května 1945 převzal předsednictví řádného národního výboru. Do vazby okresního soudu byli dodáni dva gestapáci a třetí den nato menší dav se dožadoval, aby tito gestapáci byli pověšeni. Vždyť kolínské gestapo se rozloučilo s Kolínem zastřelením 14 nevinných lidí na náměstí a v bytech. Opřel jsem se tomu s tím, že musí býti vyslechnuti a souzeni před soudem. "My si je odsoudíme sami", křičel na mne mladý muž s trikolorou. Jen ta okolnost, že i ruské úřady měly zájem na jejich výslechu, způsobila, že jsem přesvědčil dav a uklidnil jej. Tento mladý muž mi nešel z hlavy. Následující den jsem jej viděl zas mezi lidmi před národním výborem a zase stejná historie: "Chceme věšet!" Přišli někteří členové národního výboru a říkali: "Nebude možno dlouho držet odkládání poprav, lid je žádá." Nepovolil jsem a učinil jsem dobře. Jeden z gestapáků byl později stejně odsouzen k trestu smrti, druhý k mnohaletému žaláři, avšak na šibenici skončil i onen mladý muž, který se dožadoval jejich pověšení. (Hlasy: Slyšte!) Byl to agent gestapa Přibil Fibich, v Kolíně neznámý člověk, který jenom v okolí Kolína měl v posledním měsíci okupace na svědomí přes 20 lidí. A titíž lidé, kteří podporovali popravu gestapáků, prozradivších onoho agenta, který pak byl skutečně usvědčen českými navrátilci z Terezína, titíž lidé říkali, že jsem měl štěstí, že jsem k popravě gestapáků nesvolil. že lid byl někdy nesprávně informován, jde k tíži pověstí, jež se šířily ve vyšetřujících komisích. Tato část, pravda, nespadala pod resort pana ministra spravedlnosti, byla však součásti očisty, kterou jsme prováděli. Nebyla však po celou dobu ani promyšlena, ani řádně ustálena. Nejen že na různých místech byla různě prováděna, šla však z jednoho extrému do druhého. Všude začala tím, že ji prováděli odborníci. Povolaní advokáti byli přísně střeženi, zda nejsou ovlivňováni, sebemenší podezření vedlo k vyloučení odborníků a k vedení laickému. Tomu pak byly činěny výtky zase jiného druhu. Vyšetřující komise nebyly domyšleny a nakonec práce u nich byla pro veřejné žalobce i pro soudy spíš balastem než tím, co bylo od tohoto způsobu vyšetřování očekáváno.

Z vyšetřujících komisí docházely do veřejnosti zprávy jednostranné a někdy stranické. Když spis přišel k veřejnému žalobci, bylo jej nutno často od základu doplnit a tu mnohé, co bylo dřív vyšetřeno, se rozplývalo. Mnoho práce a času a mnoho papíru se popsalo zbytečně. A zatím bylo daleko lépe postupovati takto: stanoviti, pro která obvinění podle retribučního dekretu je třeba obligatorní vazby, a za druhé urychleně provésti prošetření členy SNB. Zajištění mohli čekat na toto prošetření; bylo by jich bývalo daleko méně a nebyli by bývali čekali tak dlouho, jak tomu bylo. Po prošetření orgány SNB bylo možno svěřiti úkol vyšetřujících orgánů těmto členům SNB pod dohledem a za účasti laiků. Případy, jež svou povahou ukazovaly na zločiny, nebylo třeba vyšetřovati tak dlouho a s onou laickou důkladnosti, jež pak nebyla veřejnému žalobci k ničemu, nýbrž měly být policejně přehlédnuty a odevzdány vyšetřujícím soudům. Mělo se to ovšem stát se současným dodáním obviněných do soudní vazby. Já vím, že by byly trestnice nestačily a že by byly nestačily ani soudy. Ale zde činím dvě výtky. Především tu, že nebylo třeba hned po osvobození rušiti opatření, jež bylo učiněno za okupantů a jímž bylo řízení určitých právních věcí odsunuto jako válečně nedůležité až po válce. Zrušení tohoto opatření brzy po osvobození bylo zábranou v použití všech soudcovských sil k vyřízení retribuce. Teprve ve druhém stadiu k němu došlo. Prakticky stejně nebylo v oněch právních věcech, jež byly za okupace odsunuty, pokračováno. Nebylo pro to dost klidu, lidé se stěhovali do pohraničí, ti lidé, kteří byli spornými stranami, nastalo přemisťování soudců i kancelářských sil a právní věci byly stejně dále odkládány. Naproti tomu nasazení policie do řízení vyšetřovacích, správně do policejních řízení, vedoucích k trestnímu oznámení, a plné nasazení soudů do ostatních částí retribučního řízení bylo by způsobilo urychlení a odbornou přípravu všech případů. Mimořádné lidové soudnictví mohlo začíti daleko dříve, jak si to skutečně lid přál a jak po tom volal, mohlo míti daleko kvalitněji připraveny spisy, než tomu bylo. Druhá výtka je, že justiční správa přihlížela mlčky k této okolnosti, že nemá v trestnicích dost místa pro všechny zatčené, ačkoli bylo přece jasno, že ti všichni, kdož byli zatčeni v porevoluční době, jsou zajištěni pro potřeby mimořádného lidového soudnictví. Bylo pak nutno, aby národní výbory zřizovaly internační tábory a prodlužovaly zajišťovací, tedy policejní vazbu nad míru zákonem i našimi ústavními předpisy předepsanou.

Tím se, paní a pánové, dostávám k otázce internačních táborů, jež je úzce spojena se zprávou páně ministrovou. Internační tábory vznikly původně v těch místech, kudy procházely a kde se zastavily proudy německých zajatců a uprchlíků. Bylo nutno tyto lidi soustředit, odzbrojit, shromáždit, aby nebyli metlou venkova. Všeobecný nedostatek pracovních sil, zejména v místech válkou poškozených, vedl mnohé národní výbory ke zřízení internačních středisk, kde byli Němci ubytování a stravování a odkud byli vysílání na práci. Tak vznikl také internační tábor v Kolíně, o němž se v poslední době tolik psalo. Zatím se plnily věznice u soudů i u policie a obecní štalavy na venkově zajištěnými Čechy.

V článcích o kolínském internačním táboře se pověsti města Kolína zbytečně ublížilo. Ještě v srpnu 1945, tedy nikoliv v květnu, podepsal, jak se říká lidově, jeden můj klient u krajského soudu civilního v Praze, nikoliv v Kolíně, rozluku své manželce, když se této rozluce celý rok před tím bránil, maje za to, že bez ní nebude moci být živ. Když v srpnu 1945 rozluku podepsal a vyšel z jednací síně, tu nějaký pán, který v tomto sporu vystupoval jako hlavní svědek a pak si rozloučenou manželku vzal, se zeptal, zda je rozluka hotova, a když zjistil, že ano, natáhl si pásku člena národního výboru v Karlíně a požádal v soudní budově asistující příslušníky SNB, aby mého klienta zatkli jako udavače a pomahače gestapa. Toto obvinění se pak ukázalo lichým. To nebylo možné v srpnu 1945 v Kolíně. To nebylo možné v Kolíně už 11. května. V Kolíně bylo také po revoluci možno prstem ukázat a horlivci s automaty přišli a provedli zatčení. Ale my jsme to v Kolíně jednomyslným usnesením zástupců všech politických stran zlikvidovali do 11. května. U nás v Kolíně po 11. květnu nemohl býti zatčen nikdo, proti němuž nebylo řádně podepsané udání, podpis ověřen a když se národní výbor na zatčení podle obsahu udání neusnesl. Po 11. květnu se dočkali dobrovolci s automaty, že sice někoho dovedli bez zatýkacího rozkazu do věznice, ale že tam byli zadrženi a odzbrojeni. A proto, paní a pánové, snad horlivci takto založení odešli od nás na Českou Kamenici.

My jsme ovšem také už s počátkem května, již 13. a 14. května a v květnu třikrát zjišťovali na ministerstvu spravedlnosti, jak bude vypadat retribuční dekret, abychom měli pro své rozhodování o zatýkání oporu. Vždyť jsme u nás referát bezpečnosti nazývali referátem národní spravedlnosti a v jeho čele stál soudce, který sám na sobě poznal německé vězení. Tedy člověk na obě strany vyhovující, s bezvadnou minulostí a s odbornou odpovědností. Já nevím, byla-li to cesta gestapismu, jestliže týden po osvobození se stará národní výbor o právní předpisy, o to, kdo podléhá zatčení a kdo bude podléhat retribuci, a jestliže se v Praze dovídá, že na to není ještě čas, ani pomyšlení a že nikdo neví, jak tyto předpisy budou vypadat.

Připouštím, že i my jsme v mezidobí, než vyšel retribuční dekret, dali souhlas k zajištění více lidí, než toho pak bylo třeba. Jsem však pevně přesvědčen, že jsme tím nikomu neublížili. Vždyť se pamatuji, že v jednom případě obviněný přímo žádal, aby byl zajištěn, protože se bál, aby ho dav neztrestal bez souzení. My jsme u nás zatkli také všechny členy Vlajky podle členské kartotéky. Kdyby se na ministerstvu spravedlnosti dobře podívali, snad by připustili, že podle původního návrhu retribučního dekretu měli být u některých fašistických organisací potrestáni všichni členové, nejenom všichni funkcionáři. A my jsme, paní a pánové, měli v Kolíně na vlajkaře svrchu. Byli to oni, kteří nás připravili o pomník presidenta Osvoboditele. Na jejich nátlak byl odstraněn, na jejich upozornění byl vyvezen z musea, kam ho i německý oberlandrat dovolil dát, a byl zničen. Jako jinde, ani u nás nestačila věznice okresního soudu a krajský soud odmítal zajištěné přijímat. Bylo třeba něco dělat. Ani ministerstvo vnitra, ani ministerstvo spravedlnosti nepodalo pomocné ruky. Proto jsme předali zajištěné do internačního tábora, do místnosti oddělených od Němců a dali jsme je hlídati dobrovolníky z řad občanstva, v jejichž čele stál partyzán, ale skutečný a nyní ministerstvem národní obrany prověřený. Chodili na práci na dráhu a do vybombardovaných továren poblíž tábora. Zástupy lidí, kteří na ně čekali u soudní budovy, přišli o divadlo a čekali marně. Byl to gestapismus? To bylo v době - snad to bylo v té době - kdy ubila v Praze ulice na pouhý výkřik hysterické ženy mého skvělého učitele profesora dr Kunstovného, to bylo v době, kdy bylo třeba po několik týdnů se na policii dožadovati, aby tomuto mrtvému bylo z úmrtního listu vymazáno, že zahynul jako nepřítel lidu. Bylo to ovšem také v době, kdy neodpovědní lidé v Ratboři u Kolína utloukli vlajkaře Voseckého. Neodpovědní ne proto, že by ho nebyl stihl u řádného soudu stejný osud - i když je pro kolegu Horu panem obchodníkem Voseckým, je pro každého Kolíňana, který žil za okupace v Kolíně, zrádcem, před kterým se chvělo celé město (Potlesk.) - ale neodpovědní proto, že tento Vosecký svou smrtí způsobil svobodu své ženy a svého syna, kteří svedli celé své zrádcovské chování na něho, a proto, že tento Vosecký byl umlčen, aby neprozradil své spolupracovníky a své donašeče. Je téměř jisté, že mu to neudělali ti, kdo chtěli národní očistu, nýbrž ti, kdo se této národní očisty báli. (Potlesk.)

Ale národní výbor v Kolíně se jednomyslně rozhodl vyvodit z této události důsledky. Nebylo to, paní a pánové, lehké. V Ratboři byli partyzáni. Nechci soudit, zda praví či porevoluční, ale byli tam se skutečnými partyzány ruskými. Přes to jsme uměli přesvědčit ruské činitele o pravém pozadí ratbořského činu a docílili jsme ve dvou dnech rychlé likvidace celého hnízda. Ani toto jednání nebylo, slavná sněmovno, žádným gestapismem, nýbrž odhodláním jíti v očistě sice přísně, ale spravedlivě a s náležitou vážnosti, jaké si zaslouží obhajoba národní cti.

V červnu se původní národní výbor rozdělil na místní a okresní a místní národní výbor převzal internační tábor, protože nebylo tehdy žádných předpisů o tom, kdo jej má spravovat. Kolín byl těžce postižen čtyřmi nálety. Přes 1300 domů bylo zbořeno a poškozeno. Celé zálabské předměstí bylo samé trosky. Město mělo proto zájem na pracovních silách. Vedlo si tábor samo. Okresní národní výbor, a to, kolego Horo, zdůrazňuji, si ponechal jen rozhodování, kdo bude do tábora dán a kdo bude z něho propuštěn. Tehdy vyhověl místní národní výbor stížnosti Svazu osvobozených politických vězňů do té skutečnosti, že se zajištěnci z Kolína a okolí dorozumívají se svými rodinami a že to trpí hlídky z řad dobrovolníků, a vzal do tábora politické vězně Kárníka, Hálu a Vilíma. Všichni tři prožili za okupace své a snad prožili příliš mnoho, než aby bylo moudré svěřovati alespoň Kárníkovi a Hálovi internační tábor. Hála prožil Osvěčim a je dnes mrtev na následky, které si odtamtud přinesl. Znám dobře výsledky soudního vyšetřování, jež bylo prováděno, a béřu v ochranu Vilíma, protože se nezúčastnil všeho toho, co bylo v novinách líčeno.

S počátku nebylo žádných stížností, teprve později zcela náhodou zjistil okresní národní výbor, že hlídky z řad dobrovolců nedostačují. Protože měl v táboře své vyšetřovance, usnesl se požádati, aby tábor byl hlídán SNB. Po dvou, třech intervencích v Praze se tomu vyhovělo. Krátce po nastoupení Kárníkově přišel do Kolína oddíl SNB-frekventantů se svými veliteli a převzal dozor. Někteří z nich statečně, jak bylo později zjištěno, pomáhali Kárníkovi ve zvláštním způsobu disciplíny. Vím, že je to nepopulární, říci, že to byli také příslušníci SNB, kteří v tomto táboře dělali věci nesprávné, ale trestní řízení, které je vedeno u krajského soudu v Kutné Hoře, to zcela prokáže a uvidí se, je-li pravdou to, co zde říkám.

V internačním táboře nebyli jen obchodníci, zahradníci a nevinní lidé. V tomto táboře bylo 70 SS, bylo tam oněch 5, které lidový soud odsoudil k smrti a popravil. Byli tam ti, kteří byli pak odsouzeni k trestům na svobodě v celkové výši přes 400 let. Pravda je, že tam byli také ti, kteří se tam dostali na základě nesprávných udání, jako tomu bylo u dr Pospíšila, kterého studující medicíny a ošetřovatelka označili za zrádce a spojence Gestapa, třebaže byl pravý opak pravdou.

Zprávy o zajištěných byly pravidelným bodem pořadu schůze rady okresního národního výboru. A já k dobré pověsti tohoto okr. národního výboru zde pravím, že to byl on, který si v červnu usnesl řádné jednací řády pro plenum, rady a komise, což se nestalo snad nikde, jednací řády, které ještě dnes by mohly být vzorem, přesto že máme již vydány vzorné jednací řády. I tato maličkost je důkazem, že jsme se v Kolíně snažili od počátku o pořádek a právní řád, třebaže jsme tento právní řád nahražovali při nedostatku celostátních úprav vlastními usneseními.

Při probíráni zpráv o stavu vyšetřování a o počtu zajištěných vyskytly se stížnosti na zacházení s vyšetřovanci. Rada okr. národního výboru uložila místnímu národnímu výboru i svému bezpečnostnímu referentu, aby zakázal surové zacházení s trestanci. To bylo učiněno ústně i písemně. Já sám jsem chtěl jako předseda učinit v táboře prohlídku, ale byl jsem Kárníkem odmítnut s tím, že tábor patří místnímu národnímu výboru a že tam nemám co dělat. Bylo to dokonce řečeno ještě ostřeji, asi v tom smyslu, že se tam mohu přijít podívat, ale že bych tam také mohl zůstat. A to nebylo v té době k smíchu, neboť nově ustanovený vedoucí vyšetřovací komise, soudní rada od krajského soudu, se šel do tohoto tábora podívat a byl donucen státi dlouhou dobu nosem ke zdi, než si dali ti, kdo to vedli, vysvětlit, o jakou funkci jde. My jsme neměli tušení, že by se v táboře dály takové přehmaty, které jsou dnes líčeny. My jsme viděli starost, zejména Vilímovu, ale i Kárníkovu a Hálovu, o zabezpečení stravování internovaných, pro něž stanovené zásobovací dávky při těžké práci naprosto nestačily. Případ rady Schödelbauera a odmítnutí mé prohlídky vedly k dalším informacím, na jejichž základě jsem upozornil na nutnost dosadit do tábora dohled okresního národního výboru. Výsledkem tohoto zákroku byl v září 1945 výměr ministerstva vnitra, který dekretoval osobní odpovědnost předsedy ONV za poměry v táboře, a na jeho základě bylo možno udělat v táboře pořádek. To byl také Kárníkův konec. Kárník se rozhodl, že z tábora odejde, a rozloučil se při prohlídce, kterou předvedl veřejnosti pořádek v táboře. Ale nedalo mu to. Ačkoliv byl již na odchodu, přišel do tábora a provedl bartolomějskou noc.

Béřu v ochranu úředníka Paška a zřízence Antonína, kteří byli dáni v článcích Dneška a Svobodného zítřka do jednoho pytle s druhými, neboť ani jeden ani druhý se ničeho nedopustili a neměli s tou Karníkovou kázní v táboře co dělat. Žaluji proti zmíněným článkům na některé příslušníky školního oddělení SNB a na jeho velitele, ježto o jednání, pokud toto bylo soudně zjištěno - nikoliv tedy o jednání, které je v článcích líčeno - a pokud jest v rozporu s předpisy i nároky lidskosti, věděli a dokonce se ho účastnili. Úředník Pašek byl na př. první, kdo po bartolomějské noci, kterou nelze obhajovati ani kdyby šlo o zacházení s odsouzenci na smrt, tedy s nejhoršími zločinci, se dostavil na úřad ONV a učinil protokolární oznámení, jež bylo základem okamžitého propuštění Kárníka a Hály, jež dalo podnět, aby bylo kriminální policii uloženo vyšetřit celé oznámení řádnými výslechy všech zajištěných a které - vedle trestního oznámení některých příslušníků SNB z tábora, asi dvou nebo tří, kteří nesouhlasili s jednáním Kárníkovým - vedlo k zahájení trestního řízení proti řadě osob.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP