Zdlouhavost vedla k tomu, že v konečné fási retribuci bylo nutno kvapně ukončit, což rovněž vedlo k různým nepřístojnostem. Poukazujeme na oběžník ministerstva spravedlnosti ze dne 27. února 1917, který byl již kritisován v tisku, o němž rovněž mluvil kolega dr Gregor a který nemohl být chápán soudci jinak, nežli jako příkaz k hromadnému osvobozování kolaborantů ve všech dosud úplně nevyjasněných případech. Mnohé tendence, které se projevovaly v retribučním soudnictví, nebyly příznivé důslednému provádění této části košického vládního programu. Máme plné právo poukázat na tyto tendence, poněvadž komunistická strana Československa dokázala po celou dobu provádění retribuce, že má jasný a nekompromisní poměr k očistě národa a dávala plný výraz vůli našeho lidu, vypořádat se se všemi zrádci a kolaboranty. Je pravda, že také někteří přísedící, delegovaní politickými stranami, nepochopili význam retribuce a dali na sebe působit reakčními živly, které se vloudily do ostatních stran Národní Fronty.

Nepříznivý vliv těchto tendencí na retribuční soudnictví byl ovšem ještě zdůrazňován tím, že výběr přísedících k určitým procesům přenechával se předsedům senátu a staly se případy, že přísedící byli vybíráni tak, že vznikly ve veřejnosti určité pochybnosti o objektivnosti soudů. Došlo i k veřejným protestům, jako ku příkladu v Mladé Boleslavi. Tato prakse byla známa ministerstvu spravedlnosti, které však nezakročilo.

Pan ministr spravedlnosti dále uvedl, že dodával soudům dostatečný materiál k provádění retribuce. Stalo se tak několika výnosy, které ovšem nijak nezdůrazňovaly politický význam retribuce a soudnictví, což mělo za následek, že mnohdy soudcové pohlíželi na retribuční případy jako na obyčejné kriminální delikty bez ohledu na všeobecný politický význam věci. Vznikla tím ona nerovnoměrnost při provádění retribuce, o které zde mluvili páni předřečníci a která byla kritisována i panen presidentem republiky a která se projevovala nejen při srovnání výsledků retribuce u různých lidových soudů, nýbrž dokonce při posuzování několika obžalovaných, souzených společně. Ministerstvo spravedlnosti přehlíželo při zdůrazňování okolnosti, že soudce je vázán jedině zákonem a že také preambule retribučního dekretu, o které jsem na začátku hovořil a kterou jsem zde četl, je součástí dekretu a že také jí jsou soudy vázány. Některé rozsudky, které vyvolaly kritiku veřejnosti, ovšem vyplývaly z toho, že soudy nedbaly přesného znění zákona a nebyly na to upozorňovány. Zásahy ministerstva spravedlnosti měly naopak za následek, že často úmysl zákonodárce byl zastírán, nikoliv však jasně objasňován. Náleží sem též sdělení ministerstva spravedlnosti, adresované státním zástupcům, o tom, že výpovědi gestapáků nemají být podkladem obžaloby. Poněvadž naše soudnictví tento projev ministerstva chápalo jako přímý příkaz, aby se vzdávali důležitého důkazního prostředku usvědčení obviněných - mluvil zde o tom i pan dr Hobza - pokládám za svou povinnost zdůraznit jako soudce, že posoudit nějakého svědka, jeho hodnověrnost, je výsadním právem soudce a nikoliv ministerstva spravedlnosti. Je nepřípustné a je i proti právnímu řádu, jestliže ministerstvo spravedlnosti tímto způsobem působilo na soudce a dávalo po případě příkazy, jak má býti hodnocena věrohodnost svědka. (Potlesk komunistických poslanců.)

I v této souvislosti nutno poukázat na výnos ministerstva spravedlnosti z února 1947, které rozhodně nemohlo býti chápáno jinak než jako přání ministerstva spravedlnosti retribuci ukončit nejen urychleně, ale i za cenu, že nebude plně dosaženo účelu, který košický vládní program měl na mysli.

Pan ministr spravedlnosti poukázal na Kritiku, s níž se setkal sám retribuční dekret. Zdá se, že není úplně oprávněn názor, že výsledky retribuce v některých směrech nutno označit za nedostatečné proto, že byly způsobeny přílišnou tvrdostí zákona. Okolnost, že trestní sazba je od pěti let výše, sotva způsobila, že přísedící se spíše odhodlávali k osvobození provinilců než k trestu, který se jim zdál býti neúměrně vysoký. Vždyť retribuční zákon sám připouští možnost v určitých případech použít mírnější sazby, správně řečeno, ukládat tresty pod dolní hranici sazby a někdy i upustit od potrestání. Lidové soudy hojně použily této možnosti a dokonce Národní soud v 17 % všech odsouzených případů uložil trest na svobodě kratší pěti let, takže ani v závažných případech, politicky vyhraněných, výše trestu podle zákona nebránila přísedícím v tom, aby rozhodovali podle svého přesvědčení.

Pan ministr spravedlnosti odůvodnil značný počet zastavení případů tím, že byla podávána oznámení z osobní zášti a bezdůvodně. Je jistě správné, že některá oznámení byla neodůvodněna, ale nelze to tvrdit o celé třetině oznámení. Zde je také nutno poukázat na zjev, který je důsledkem stálého prodlužování retribuce, a pomalé činnosti soudů, jakož i způsobu, jak bylo postupováno v procesech samých. Značná část zmíněných neodůvodněných oznámení a podání nepochází od lidí, kteří podle vládního programu měli v úmyslu přispět k potrestání zrádců a kolaborantů, nýbrž spíše od těch, kteří hned po osvobození v roce 1945 byli označeni jako zrádci a kolaboranti a jimž mírný postup soudů dodal odvahy k tomu, aby sami použili soudnictví retribučního ke své obraně.

Zejména v druhé polovici retribuce obvinění se zbavili nepříjemných svědků tím, že je udávali soudu pro vymyšlená provinění podle retribučního dekretu a bylo povážlivým zjevem, že soudy v těchto případech málo přihlížely k příčinné souvislosti. Braly oznámení kolaborantů velmi vážně, takže ti, kdož hned po revoluci se postarali o očistu národa, mnohdy museli postoupit trnitou cestu, aby se sami ospravedlnili proti nařčení těch, kterým hrozil spravedlivý trest za jejich chování v době okupace.

S tím souvisí záplava žalob pro urážky na cti, kterými byly soudy úplně zaplaveny. Je samozřejmé, že tímto způsobem chtěli kolaboranti znemožniti to, aby byli odsouzeni a u soudu se jim to dařilo. Soudy dokonce jednaly v těchto případech tak rychle, že svědek, který měl vystupovat v procese proti kolaborantovi, byl dříve odsouzen pro urážku na cti, anebo sám byl souzen i před lidovým soudem dříve nežli vlastní kolaborant. Vysoké procento zastavených případů je povážlivé též vzhledem k tomu, že zdaleka ne všechna oznámení, která vůbec byla podána po revoluci, se dostala k prokuratuře.

Ve většině okresů byly ihned po revoluci zřízeny okresní vyšetřující komise, které se zabývaly případy vyskytnuvšími se v okresu a probíraly jednotlivá obvinění. V některých případech jen třetina fakticky došlých oznámení byla postoupena státnímu zastupitelství a to právě proto, poněvadž vyšetřující komise v níž zasedali i právníci, shledaly, že zbytek oznámení se týká buď osob uprchlých, odsunutých a pod., anebo věcně nemohly býti podkladem k zahájení trestního řízení. Uvážíme-li tuto okolnost, pak se nám ukáže, že skutečné procento oznámení, která byla podána po revoluci a která skončila zastavením řízení proti podezřelým, bylo značně vyšší, než vyplývá ze statistiky, kterou nám předložil pan ministr spravedlnosti.

Skoro u všech lidových soudů by bylo možno zjistit řadu případů, kde řízení bylo zastaveno, ačkoliv státní zástupci měli k disposici mnoho usvědčujícího materiálu. Poukázali jsme již na to, že neodůvodněnost zastavení řízení vyniká zejména tam, kde po zastavení došlo k dalšímu řízení a dokonce k odsouzení.

Namátkou vybírám jen případy, které dokazují, že v takových případech byly uloženy vysoké tresty. Na př. 20 let Jan Bita z Břevnova, 15 let a 8 let Josef Malina a Josef Herman z Hradce Králové.

Manévry ve prospěch kolaborantů, které vedly často i k osvobození osob skutečně se provinivších a podrývaly důvěru občanstva v soudnictví, nebyly by bývaly tak účinné, kdyby část advokátů nechápala svou úlohu úplně falešně a kdyby se nepropůjčovala někdy i k machinacím nezákonným, aby vinníci byli zachráněni před trestající spravedlnosti.

I v závažných procesech byly zjištěny případy, kdy svědci byli voláni do advokátních kanceláří a dostali instrukce, jak organisovat tažení na obranu obviněného kolaboranta. Je samozřejmé, že právě zde se projevovala výhoda právě těch majetných kolaborantů, kteří skoro vždy našli ochotné pomocníky z řad advokátů, a tito advokáti ve skutečnosti byli ochotni za vysoké palmáre porušovati povinnosti svého stavu. S politováním musíme konstatovat, že ani stavovské organisace advokátů nenašly dosti odvahy, aby svoje členy volaly k pořádku.

Paní a pánové! Když si uvědomíme tu skutečnost, že jenom komunistická strana Československa obětovala 25.000 svých členů a celý národ další desetitisíce na oltář vlasti, a proti těmto mrtvým stojí jen 475 Němců a 234 Čechů-zrádců, musíme se zastydět, nad výsledky naší retribuce. Ti mrtví, kterým jsme slibovali, že se postaráme o spravedlivý a přísný trest, již mluvit nemohou a byli by velmi zklamáni, kdyby se mohli přesvědčit, jak retribuce a očista národa byla provedena.

Máme zde ovšem pozůstalé po národních hrdinech a tito pozůstalí měli být alespoň výčitkou pro ty, kdož měli to štěstí, že nejhrůznější údobí našeho národa přežili. Měli býti živým svědomím pro všechny, kdož pracovali v retribučním soudnictví.

Pan ministr spravedlnosti ve svém exposé se dále dotkl otázky tisku a tiskových kampaní, které se vedly v souvislosti s mnohými procesy podle retribučního dekretu. Plně souhlasíme s tím, že značná část našeho tisku nepostupovala správně a zasahovala rušivě do očistného procesu. Vedly se celé tiskové kampaně v novinách a časopisech na obranu obžalovaných kolaborantů a dokazovalo se v jednotlivých případech, že tvrzení obžaloby nevyčerpává skutkovou podstatu. Hlavně svědkové byli ovlivňováni neustálou palbou určité části našeho tisku, který v tomto případě neprojevil dostatečné pochopení pro svrchovaný zájem národa, a nezůstalo to bez odevzdy ani u lidových přísedících soudů, jejichž objektivnost byla podrobena velké zkoušce uprostřed tiskové kampaně. Jen namátkou zde uvádím Svobodné slovo, Dnešek, Svobodné noviny, Lidovou demokracii jako příklad.

Je samozřejmé, že za těchto okolností časopisy, které důsledně hájily zájmy národa, bojovaly proti všem zbytkům mnichovské ideologie a proti všem náznakům smířlivosti vůči těm, kteří Mnichov připravovali, byly nuceny odpovídat na nedůstojné omývání kolaborantů a považovaly za svou povinnost správně informovat veřejnost o pravém stavu věcí.

Nelze ani přehlížet, že mnohé odůvodněné komentáře tisku byly vyvolány zásahem byrokratů na ministerstvu spravedlnosti, kteří někdy příliš jasně dávali svoji zaujatost proti pokrokovým soudcům, kteří se dali plně do služeb očisty.

Nejednotnost tisku, která právem byla kvitována panem ministrem spravedlnosti, byla způsobena právě tím, že některé časopisy od objektivního referování o očistných procesech brzo přecházely k soustavnému obhajování kolaborantů. Jen tak mimochodem, paní a pánové, zde připomínám požadavek pana ministra spravedlnosti, že napříště se bude velmi přísně dodržovati ustanovení čl. VII a VIII říšského zákona č. 8 z roku 1863. Je to opravdu zvláštní, že celé dva roky si nikdo na toto ustanovení nevzpoměl, a s této tribuny zde bylo velmi ostře kritisováno opatření ministra vnitra, který chtěl použiti shromažďovacího zákona z roku 1867. Doufám, že s této strany bude vznesena i kritika snahy pana ministra spravedlnosti.

Kritika proti soudním rozsudkům byla často odmítána s poukazem na soudcovskou nezávislost. Je jasné, že soudcovská nezávislost, která se uznává ve všech kulturních státech a která ve všech demokratických zemích je zaručena ústavou, musí být plně zachována ve všech případech. Právě v posledních týdnech jsme byli svědky porušení soudcovské nezávislosti, které právě s tohoto hlediska, společného všem civilisovaným státům, bylo odmítnuto. Komunistická strana Československa v případě dr Daxnera neváhala ani okamžik a postavila se ihned na obranu zásady soudcovské nezávislosti. Soudcovská nezávislost v našem smyslu ovšem neznamená odloučenost soudce od lidu a nezbaví soudce povinnosti, aby, jak na to musela poukázat i sama naše vláda, při výkonu své zákonné moci postupoval v duchu státní politiky a v souhlase se zásadami našeho lidově-demokratického státního zřízení. Soudcovská nezávislost znamená především také nezávislost na administrativních zásazích nadřízených justičních úřadů, které často jsou pociťovány pokrokovými soudci jako nepřímé ovlivňování jejich věcného rozhodování.

Ve věci soudcovské nezávislosti nutno ukázat na to, že v posledních měsících veřejnost byla mnohdy mylně informována, a to se souhlasem ministra spravedlnosti, kterému jistě náleželo, aby blíže vymezil soudcovskou nezávislost. V souvislosti se spory mezi národními výbory a soudci soudcovská nezávislost byla celkem vykládána tak, jako kdyby existovala nějaká soudcovská imunita, která chrání soudce před zásahem jiných úřadů i tehdy, když je tu důvodné podezření, že se skutečně dopustili nedovoleného činu. Nesprávného výkladu bylo použito k nevěcné agitaci proti národním výborům. V souvislosti s tím, paní a pánové, uvedu zde jen opravdu markantní případ týkající se bezpečnostního referenta Hraly z Humpolce. Tento hezpečnostní referent okresního národního výboru byl odsouzen rozsudkem krajského soudu v Kutné Hoře - podepsán je p. dr Schödelbauerem dne 25. dubna 1947 - pro tento zločin: "Jménem republiky. Krajský soud v Kutné Hoře, oddělení VII, uznal po hlavním přelíčení takto právem: Obžalovaný Emil Hrala, narozený 4. 10. 1904, dělník v Humpolci, je vinen, že dne 13. ledna 1946 v Humpolci jako veřejný funkcionář, totiž bezpečnostní referent okresního národního výboru v Humpolci, při výkonu úřadu nebo služby ve zlém úmyslu porušil ustanovení §§ 2 a 3 úst. zákona, číslo 293 z roku 1920 Sb., o ochraně svobody osobní nařízením zatčení 7 osob, čímž spáchal zločin podle § 12 zákona číslo 293/20 Sb. a odsuzuje se podle § 12 cit. zákona za použití § 55 do těžkého žaláře k trvání 15 měsíců, čtvrtletně jedním tvrdým ložem zostřeného a podle § 389 trest. řádu k náhradě nákladů trestního řízení. Podle § 3 zák. 75/19 Sb. vyslovuje se ztráta práva volebního. Soukromý účastník odkazuje se na pořad práva".

Proč byl tento veřejný funkcionář, referent bezpečnostního okresního národního výboru, odsouzen? Proto, že při požáru, který v Humpolci vypukl a bylo podezření, že byl založen, - nařídil podřízeným orgánům, aby až do příchodu kriminálních úředníků zajistily všechny osoby, které se v dotčeném objektu nalézaly, aby totiž byly zajištěny všechny stopy trestného činu, pakliže bude prokázán, a aby nebylo nic zmařeno a nic zanedbáno. To znamená, že jako veřejný funkcionář konal svoji povinnost podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Zmíněný soudce ovšem se postavil na stanovisko, které by odpovídalo snad politickému agitátoru, ale nikoliv soudu. Zapomněl totiž na ustanovení citovaného zákona ústavního z roku 1920.

Paní a pánové, promiňte mi, jestliže zde po této právní stránce rozeberu daný případ. § 1 zákona z 9. dubna 1920 stanoví: Nikdo nesmí býti stíhán, leč v případech podle zákona dovolených, a to jen soudem nebo úřadem podle zákona příslušným a řízením podle zákona upraveným. Tímto ústavním zákonem se nedává právo jenom soudům rozhodovat o této věci, nýbrž i ostatním úřadům a v daném případě okresním národním výborům. Další ustanovení § 2 zní: Mimo případ přistižení při činu samém nesmí býti nikdo zatčen, leda na písemný odůvodněný příkaz soudcův, který mu musí býti dodán při zatčení, a není-li to možno, nejdéle do 24 hodin po něm. § 3: Nikdo nesmí býti orgánem úředním vzat do vazby, leč v případech zákonem stanovených, a musí býti pak nejdéle do 48 hodin propuštěn anebo odevzdán úřadu, který podle okolnosti případu je příslušný provésti další řízení. Toto ustanovení § 3 bylo změněno dekretem presidenta republiky ze dne 27. října 1946 a tato lhůta prodloužena na 8 dnů. Dotčený bezpečnostní referent zajistil tyto lidi na 5 hodin, v době nebezpečí - živelní pohroma - a v nejlepším úmyslu, to znamená zajistit tyto lidi, aby nemohli smazat stopy, aby se nemohli dohadovat a aby bylo přesně zjištěno, zda byl spáchán trestný čin či nikoliv. V rozsudku ovšem pan soudce argumentuje v důvodech způsobem; který by se hodil, jak jsem prohlásil, na politickou schůzi a nikoliv do rozsudku soudu Československé republiky. Zde totiž stojí: "Podle § 3 úst. zákona může býti úředním orgánem někdo vzat do vazby jen v případech zákonem výslovně stanoveným. Obžalovaný vzal sedm osob do vazby, resp. nařídil jejich zatčení bez jakéhokoliv důvodu a zákonného podkladu, ačkoliv doznává, že znal svá práva a povinnosti. Tím hodnější zavržení je právě jeho jednání, neboť právní řád platný v tomto státě je takovýmto způsobem podkopáván a právní jistota je vydávána v šanc úplnému odstranění." V těchto důvodech ještě uvádí o zbavení volebního práva toto: "Poněvadž obžalovaný jednal ze zavilé bezohlednosti a nepřátelství spočívajícího v bezdůvodném zatčení, jednal z pohnutky nízké a nečestné a vyslovuje se proto ztráta práva volebního".

Paní a pánové, zamysleme se nad tím, kdyby takto se bylo postupovalo za první republiky. Všechny bezpečnostní orgány měly jasně vytyčeno, že do 48 hodin mohou zajistit osobu, i když na konec se ukáže, že je naprosto nevinná, Já jako soudce vám zde prohlašuji, že bylo tisíce lidí pozavíráno při demonstracích, při různých příležitostech byli drženi ve vazbě a nic se nestalo. Jediný bezpečnostní orgán za první republiky pro to stíhán nebyl. A vážení pánové, nyní, když lid si zvolil svoje orgány, tito orgánové podléhají podle názoru tohoto pana soudce soudům a za každé rozhodnutí, které udělají, budou moci přijíti do kriminálu. (Výkřiky. - Hluk. - Místopředsedkyně Hodinová-Spurná zvoní.)

Jestliže, paní a pánové, trváme na právním řádu - a my komunisté na něm trváme - pak, prosím, okresní národní výbory a lidové orgány mají svoje práva a nedovolí, aby soudci protizákonně a porušováním zákonů zasahovali proti těm´to orgánům. (Potlesk. - Výkřiky.) Ale tento pan soudce je porušil, pane kolego a bylo by záhodno, aby proti němu bylo zahájeno trestní anebo disciplinární řízení. Zatím se nestalo nic, i když ministerstvo spravedlnosti o tomto případě velmi dobře ví. Nechci zde, paní a pánové připomínat ostatní případy. To je ilustrace, jedna z mnoha. (Výkřiky.)