Do této kapitoly o nepěkných a někdy i přímo zahanbujících zjevech naší retribuce patří nesporně i některý náš tisk. Pan ministr spravedlnosti se sám ve svém exposé správně tohoto bolavého místa dotkl a bylo by si jen přáti, aby jeho varovná slova byla přijata těmi, jichž se týkají, neskonale vážně, neboť jinak by nám hrozilo nebezpečí tiskové džungle, která by nám byla s to otráviti celé veřejné mínění, ba co více, podlomit naše nezávislé soudnictví. (Potlesk.)

Po několika kritických poznámkách, týkajících se více detailů, vraťme se k celkové bilanci naší retribuce. A tu musíme souhlasit s názorem páně ministrovým, že je kladná a že vládní program v tomto bodě byl splněn. Pan ministr poděkoval všem, kteří na tomto úseku práce věrně a obětavě spolupůsobili, a my nemůžeme než připojiti se k tomuto jeho díkuvzdání, aniž budeme opakovati jednotlivé zúčastněné složky. Všichni obstáli čestně a vykonali úctyhodný kus poctivé práce pro nutnou očistu našeho národního života. Patří jim všem náš dík.

Na prvém místě však náleží dík celého národa resortnímu ministrovi jako osobě zodpovědné za zdar díla očisty v národě. (Potlesk.) Zahájení úkolu bylo svěřeno původně p. ministru dr Stránskému, jemuž patří dík za přípravu celé akce. Vlastní provádění celé retribuce zůstane však navždy spojeno se jménem dr Drtiny jakožto ministra spravedlnosti, který již jako Pavel Svatý z Londýna ohlašoval nutnost spravedlivé očisty v národě. A my můžeme v tom spatřovati zvláštní řízení osudu, že právě jemu byla dána v osvobozené vlasti příležitost splnit to, co sliboval ze zahraničí. A dnes po skončení mimořádného soudnictví je mu celý národ vděčen za to, že při plnění tohoto úkolu obstál víc než se cti. Zvláštního díku však zaslouží pan ministr spravedlnosti za svůj slib, že veškeren soudní materiál, z něhož je zejména zřejmý úmysl Němců vyhubiti nebo aspoň přestěhovati náš národ, zpřístupní v populárních a levných publikacích širokým vrstvám našeho lidu a školním dětem, aby se tak tyto hrůzné poznatky přenášely s pokolení na pokolení a aby tak stále zůstalo živým vykřičníkem to důležité slovo: "Nezapomeneme!" (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. dr Kokeš. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Kokeš: Slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Pan ministr spravedlnosti ve svém exposé dne 29. května letošního roku sám připouští, že zpráva jeho nemohla být tak podrobná, aby se zabývala všemi problémy, jež s činností lidového soudnictví souvisí a aby osvětlila všechny příčiny některých nedostatků a nedokonalostí tohoto soudnictví. Vyslovil při tom naději, že debata o jeho exposé mu poskytne příležitost, aby v odpovědi na ni doplnil svůj výklad. Používám této výzvy pana ministra k tomu, abych věcnou kritikou jako soudce a veřejný žalobce u mimořádného lidového soudu v České Lípě přispěl k vysvětlení, po případě k odhalení nedostatků, které se při provádění retribuce objevily, a abych se po případě dotkl i těch bodů, kterých se pan ministr spravedlnosti ve svém exposé nedotkl.

Hned na počátku prohlašuji, že mojí snahou bude, abych vývody p. ministra spravedlnosti podrobil kritice jen proto, aby p. ministr spravedlnosti i s druhé strany viděl v pravém světle závady retribučního soudnictví a jedině za účelem odstranění závad a nepřístojnosti, které jsou dnes v tomto oboru právem naším lidem kritisovány. Zmíním se i o některých případech normálního soudnictví, které nám osvětlí závady retribuce a hlavně jejího provádění. Již posl. dr Gregor zde zhodnotil po politické stránce to, čím retribuce měla být, jaký byl její smysl a z čeho vyvěrala a rovněž bylo již zdůrazněno, že s touto retribucí, t. j. s jejím provedením, nemůže býti opravdový demokrat a vlastenec plně spokojen. Provedení retribuce bylo vlastně velikou zkouškou pro naše soudnictví a celý národ bedlivě sledoval soudce z povolání i soudce z lidu, veřejné žalobce i soudní správu, jak se zhostí tohoto velikého úkolu, uloženého soudům celým národem, hlavně však těmi desetitisíci mrtvých, kteří padli proto, abychom my mohli žít.

Retribuční dekret byl významnou částí našeho nového právního řádu, který má vyjádřit a upevnit výsledky národní a demokratické revoluce. Jeho provádění bylo z velké části rozhodující pro to, aby lid mohl posouditi ducha našeho soudnictví a justiční správy. Na výsledcích retribučního soudnictví si měl lid ověřiti, nakolik naše soudy i justiční správa pochopily ducha lidové demokracie a nakolik jsou ochotny do všech důsledků sloužiti lidově demokratickému zřízení. Můžeme nyní po skončení retribuce jen konstatovati, že tendence, které se projevovaly při provádění očisty, projevuji se teď v jiných oborech soudní činnosti. Duch našeho soudnictví má velký význam zvláště u nás, poněvadž máme řadu starých zákonů, které mají nyní úplně jiný význam než dříve, i když nebylo změněno jejich slovní znění. Tyto staré předpisy jsou doposud součástí nového revolučního práva a je proto zapotřebí, aby hlavní zásady tohoto revolučního práva se uplatňovaly při provádění zákonů dosud formálně nezměněných.

Dnes můžeme jen konstatovati, že mimořádné lidové soudy, a myslím především předsedové jednotlivých senátů, nebrali při projednávání každého případu v úvahu úvod k dekretu presidenta republiky č. 16/1945, kde byl jasně a nedvojsmyslně vyjádřen úmysl zákonodárce. Úvod tohoto dekretu totiž zní: "O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejích zrádní spoluvinníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů anebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene. Proto ustanovuji k návrhu vlády toto..." Kdyby se byly lidové soudy tímto ustanovením vždy řídily, byla by retribuce dopadla podle mého názoru docela jinak. V tomto úvodě jsou na roveň postaveni Němci-nacisté a jejich zrádní spoluvinníci a souhlasím proto s vývody pana ministra spravedlnosti, když zdůrazňuje, že retribucí měli býti postiženi hlavně Němci, kteří se dopustili za přípravy války a během ní na našem národě zločinů, které jsou neslýchané též v našich dějinách, tak bohatých na národní útisk. Tím však nesmějí býti exkulpováni zrádci vlastního národa. Úmysl zákonodárce byl jasný. Za stejnou vinu stejný trest.

Odmítáme proto názor ochránců kolaborantů, kteří ve všech případech tvrdili a tvrdí, že naši zrádci byli jen osobami svedenými, že jsou to lidé české krve a že je povinností národa humánního vinu odpouštěti. Dějiny našeho národa však mluví jinou řečí. Nejhorším a nejzavrženíhodnějším zločinem je zrada vlastního národa a pomoc poskytovaná nepříteli proti vlastnímu národu. Je pro nás samozřejmostí, že musíme co nejostřeji odsoudit každého Němce, Maďara anebo příslušníka cizího národa, který se dopouštěl zločinů na našem státě, na našich občanech anebo na majetku našeho národa. Při tom však jsme si vědomi, že tito lidé jsou příslušníky druhého národa a tudíž byli a jsou zjevnými nepřáteli, a podle toho jsme s nimi mohli jednat a bránit se jim. Každý Čech, který zjistil, že vedle sedící občan je Němec, byl opatrný, neboť věděl, že jde o nepřítele. Jak se však mohl brániti český člověk příslušníkům vlastního národa, kteří za mrzký groš a ze sobectví vydávali české lidi německým okupantům na smrt? Když nějaký Němec mluvil na veřejném projevu anebo do rozhlasu, nebo psal články do novin, český člověk věděl, že jde o nepřítele a dělal pravý opak toho, než co mu doporučovali anebo nařizovali. Pakliže však mluvili Češi, psali do novin, anebo odsuzovali na veřejnosti bojovníky za svobodu, český národ mohl být zviklán a odveden s pravé cesty. Z těchto důvodů nejtěžšími zločinci byli zrádci národa, kteří se zaprodali nepříteli. (Potlesk.) Uvažme, prosím, jakým způsobem jsou souzeni zrádci národa v každém spořádaném státě. Obyčejně se používá zákonů vojenských a v době ohrožení státu byly vždy na zradu nejtěžší tresty. Jen vzpomeňte, jak trestal Žižka a Husité zrádce národa! Podle mého názoru měli býti zrádci národa trestáni nejméně tak, jako Němci-nacisté. Československý lid totiž se svou vládou v čele stál ve válce proti německým okupantům, zahraniční vláda vyhlásila Němcům válku, o čemž byl celý český i slovenský národ vyrozuměn nejen ze zahraničí, ale i vedením domácího odboje, a každý občan musel si býti vědom následků, kdyby se postavil na stranu nepřítele. Naši zrádci nejenom že nedbali vyhlášení války Německu, postavili se dokonce do jedné fronty s Němci proti českému a slovenskému národu. Nejenom že zradili, nýbrž i nepříteli pomáhali. Někteří z nich byli dokonce ochotni jíti za Německo bojovat i se zbraní v ruce a ostatní provozovali tu nejhorší a nejzáludnější nepřátelskou činnost - totiž snažili se rozleptat a obloudit vlastní národ. Národ se nalézal v největší tísni a tito zločinci v době, kdy tisíce a desetitisíce nejlepších synů a dcer národa pokládalo životy na oltář vlasti v boji proti okupantům, zůstávali k utrpení národa tvrdými a nevynechali jediné příležitosti, aby dokázali svoji věrnost okupantům. My, kteří jsme žili v protektorátě, znali jsme z vlastního poznání činnost zrádců. Věřili jsme po celou dobu války, že tito lidé jako nejhnusnější tvorové budou ihned po revoluci likvidováni. Nikdy bychom nebyli uvěřili, že členové tak zvané protektorátní vlády a ostatní zrádcové vyjdou ze soudu národa s tak malými tresty a nikdy bychom nebyli věřili, že se najdou lidé, kteří je budou omlouvat a ochraňovat.

Pan ministr spravedlnosti ve svém exposé se dotýká otázky vzniku retribučního dekretu a v souvislosti s tím prohlašuje, že zahraniční činitelé si byli vědomi toho, že může býti vytýkáno zákonu vyhlášenému v zahraničí, že je příliš tvrdý. To dokazuje, že činitelé v zahraničí neznali pravou mentalitu těch, kdož zažili činnost zrádců v tak zvaném protektorátě. Proto všichni činitelé domácího odboje trvali na tom, aby retribuce byla co nejpřísnější, rychlá a důsledná. Bylo nám jasné, že Němci budou poraženi a že nacističtí zločinci budou přísně potrestáni. Měli jsme však požadavek, aby naši zrádci byli potrestáni nejméně stejně přísně, a to proto, aby všechny budoucí generace našeho i slovenského národa měly stále před očima výstrahu, že se zrada nevyplácí a že se za zradu platí životem. Kdo totiž byl ochoten připraviti národ o život, nemá právo dožadovati se milosti, aby mohl v tomto národě žit.

Je správné, že pan ministr ve svém exposé se dotýká i toho, že provedením retribuce jsme byli zavázáni i ostatnímu civilisovanému světu a že šlo vlastně o závazek mezinárodní. Zamysleme se nad tím, co řekne dnes o nás cizina, když se dovídá, že jsme nedovedli naše Quislingy potrestat tak, jak jsme se k tomu zavázali již během války. Lidé, kteří rozbíjeli republiku a zaprodávali náš lid Hitlerovi již v roce 1938 a 1939, ještě dávno před válkou a po celou dobu války všemožně podporovali německé válečné úsilí, žijí a doufají, že jim jejich přítelíčkové najdou přece jenom nějaký ten paragraf a dostanou je z kriminálu. Někteří nebyli dokonce vůbec odsouzeni anebo dokonce nebyli postaveni ani před soud. Jak naproti tomu dovedl lid jugoslávský, bulharský, polský, norský a sovětský súčtovat s vlastními zrádci!

Paní a pánové, porovnejme, prosím, zásady, které byly vytýčeny při přípravě retribučního dekretu, s dnešní skutečnosti. První zásada, kterou zde vyjádřil pan ministr spravedlnosti, zní: "Váleční vinníci a spoluvinníci budou souzeni podle mimořádného práva, mimořádnými lidovými soudy, neboť naše normální trestní právo nemohlo předvídati děje, jaké se v našich zemích německou okupací rozpoutaly, takže se v něm nepřihlíželo k činům, kterými vystihuje trestnou povahu teprve nebezpečí, v němž se octla vlast a jeho trestní sazby nejsou dost přísné." Druhá zásada zde vyhlášená zní: "Za válečné vinníky a spoluvinníky budou pokládány osoby, které se proti republice a proti ústavě, chráněným svobodám a právům občanů a obyvatel provinily v době zvýšeného ohrožení a obsazení republiky." Při porovnání s dnešní skutečností můžeme jen konstatovat, že při provádění retribuce nebylo dbáno těchto zásad, i když zákon sám byl těmito zásadami ovládán. Připomínám zde, prosím, jenom případ pana Ježka. Pokud jde o trestání Němců, jsme si plně vědomi toho, že ve skutečnosti byla potrestána jen část německých provinilců a že značná část jich je dnes mimo naše hranice. Tím je výsledek retribuce poněkud změněný, ačkoliv je jisto, že větší část nejtěžších trestů postihla Němce. Nutno zdůraznit, že část německých provinilců byla do roku 1938 občany republiky, kteří měli u nás zajištěny všechny demokratické svobody jako nikde na světě. Zločiny Němců volaly a dosud volají po přísných trestech. Jejich zvěrstva jsou nejhorší, jaká byla kdy lidmi napáchána. Pro náš národ byla okupace hrozným ponaučením a vítáme proto velmi vřele podnět pana ministra spravedlnosti, aby všechny dokumenty, svědčící o německé zločinnosti a dokazující úmysl Němců zničit náš národ, jakož i doklady a všechny dokumenty, dokazující zradu českých zrádců, se shromáždily a v levných publikacích byly zpřístupněny nejširším kruhům. Je opravdu žádoucí, aby i ve školách a v lidové osvětě bylo neustále před oči předkládáno vše, co národ musel prožít a co jej po eventuálním vítězství Němců mělo stihnouti. Bude jen ku prospěchu našemu národu, pakliže generace od generace bude si předávati zkušenosti, kterých jsme nabyli s Němci.

Je velmi důležité hlavně pro mezinárodní forum, že jsme i v retribučním soudnictví přiznali Němcům všechna práva obhajoby a že i proti fašistickým zločincům z řad vlastního národa bylo postupováno se zachováním všech ustanovení právního řádu. Při souzení Němců pochopily soudy celkem dobře význam retribuce a bylo jenom málo případů, kde Němci těžili z mírnosti projevované při provádění retribuce. Máme však takové případy a prosím, budiž mi dovoleno jeden opravdu křiklavý případ zde uvésti. V poslední době totiž vzbudil pozornost mezi soudci případ Němce dr Josefa Herzoga, který za okupace pracoval na ministerstvu spravedlnosti jako tak zv. Grundsatzreferent. Tento nacista byl ve skutečnosti exponentem K. H. Franka. Posílal české zaměstnance na nucené práce - mě rovněž poslal - zmocnil se českého majetku, dopustil se několika zločinů, z nichž nejodpornější byla jeho účast na vypracování tak zv. právního posudku, podle kterého nacistické bestiality spáchané v Lidicích, byly zákonným aktem a neodporovaly právnímu řádu. Kromě toho byl nejlepším přítelem Kurta Blaschtowiczky, pověstného státního zástupce u německého soudu na Pankráci, který již došel zaslouženého trestu. Dr Herzog byl za války jmenován v zahraničním rozhlase jako zběsilý nepřítel českého národa, který nesmí ujít spravedlivému trestu. Přes to, že Herzog po revoluci byl zajištěn a vedoucí úředníci na ministerstvu spravedlnosti byli přesně informováni o celé záležitosti, bylo podáno trestní oznámení proti Herzogovi teprve asi týden před skončením účinnosti retribučního dekretu, takže v této věci lidové soudy jsou vyloučeny z rozhodování. Bylo by velmi zajímavé zjistit, kdo má zájem na krytí dr Herzoga, který je přesně informován o postupu vedoucích úředníků na ministerstvu spravedlnosti v době okupace. Má v tom případě snad platit staré pořekadlo: ruka ruku myje? Má to býti protislužba za to, že pan dr Herzog nebude mluvit? Také u Němců bylo hromadně použito § 16, a to způsobem někdy nepochopitelným. Veřejnost si všimla zejména toho, že u jednoho henleinovského poslance bylo upuštěno od potrestání, ačkoliv právě tito bývali příslušníci našeho zákonodárného shromáždění vystupovali jako nejfanatičtější podporovatelé hitlerismu.

V souvislosti s tím budiž mně jako právníku dovoleno, abych zde citoval ustanovení § 16 a provedl věcnou kritiku soudní praxe. § 16 zní: "1. Trest na svobodě lze snížiti pod dolní hranici sazby a zaměniti jeho způsob za mírnější. 2. Soud může snížiti trest i pod dolní hranici sazby a zaměniti jeho způsob za mírnější, v případech pak zvláštního zřetele hodných v odsuzujícím výroku upustili od potrestání, je-li obecně známo anebo lze-li bez průtahů prokázati, že obžalovaný jednal s úmyslem prospěti českému nebo slovenskému národu nebo Československé republice či jejím spojencům anebo jinému obecnému zájmu, nebo že se později svou činností zasloužil o osvobození republiky z nepřátelské moci nebo o nápravu nebo o zmenšení zla nepřítelem způsobeného a že po svém obrácení na cestě povinnosti už vytrval. Tohoto ustanovení však nelze použít, převyšuje-li škoda pachatelem zaviněná neúměrně obecný prospěch jím sledovaný." Jako veřejný žalobce mimořádného lidového soudu mohu jen prohlásiti, že z počátku ustanovení § 16 nebylo téměř používáno, neboť si soudy byly vědomy, že jde o výjimečné ustanovení a že důkaz sám leží na obžalovaném. Poněvadž však veřejní žalobci ve smyslu § 25, odst. 2, při osvobození navrhovali předání věci řádným soudům a tím bylo ve skutečnosti znemožněno vyložené kolaboranty propouštět na svobodu, ochránci kolaborantů vymysleli ten postup, že kolaborant byl odsouzen, t. j. uznán vinným, ale překrouceným výkladem § 16 bylo upuštěno od potrestání a tím bylo dosaženo toho, že soud vynesl konečné rozhodnutí a dotyčného kolaboranta nebylo již možno pro souzenou činnost stíhat. Proto nakonec bylo tak křiklavě a protizákonně používáno § 16.

Provádění retribuce bylo značným administrativním úkolem justiční správy. Nutno konstatovat, že jednou z nejdůležitějších příčin výsledku retribuce, který vyvolával kritické hlasy na všech stranách, bylo, že provádění retribuce proti duchu zákona a proti prohlášení vládního programu bylo zdlouhavé. Přílišnou zdlouhavostí retribuce lze vysvětlit ochabnutí zájmu veřejnosti na retribučních procesech, které si vykládá pan ministr spravedlnosti jako únavu lidu. Máme za to, že šlo vskutku spíše o resignaci širokých mas, když tyto viděly, jak pomalu postupuje retribuce, která dokonce musela býti prodloužena zákonem. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Nemůžeme se ubrániti dojmu, že zdlouhavost nebyla zaviněna jen objektivními důvody. Vždyť pan ministr spravedlnosti ji sám ve svém výkladu považuje za jeden z největších kladů retribuce. Zdá se mi, že práce mimořádných lidových soudů nebyla účelně organisována, že v poslední době před ukončením retribuce fungovalo 30 senátů u pražského lidového soudu a třeba se ptáti, proč bylo zřízeno tolik senátů teprve tehdy, až zdlouhavost retribuce byla všeobecně kritisována a projevovala se ona únava, o níž pan ministr mluví, ačkoliv podobné opatření bylo možno učinit dříve. Zaráží to tím více, poněvadž ministerstvo spravedlnosti již koncem roku 1945 a začátkem roku 1946 velmi energicky zastávalo stanovisko, že provádění přípravného řízení pro lidové soudy je úkolem justiční správy a poněvadž právě z tohoto důvodu ministerstvo velmi energicky vyzvalo všechny úředníky, pracující ve vyšetřovacích komisích, aby se neprodleně vrátili k soudu, a to dokonce pod výhrůžkou kárného řízení. Přesto přese všechno retribuce postupovala velmi pomalu. Bylo úkolem soudů připravovat co nejrychleji přelíčení mimořádných lidových soudů, kterým bylo vyhraženo, aby ve věci samy rozhodovaly. Ve vyšetřování se však projevovala tendence, kterou pan ministr sám charakterisoval v části svého referátu, pokud se zabýval Národním soudem. Vyšetřující orgány, které postupují podle návrhu státních zástupců, se řídily zásadou, aby byla slyšena také druhá strana, to je v tomto případě, aby okolnosti, svědčící nikoliv pro vinu obviněného, nýbrž v jeho prospěch, byly dokonale objasněny. Je pravda, že i to jest úkolem veřejné obžaloby, avšak v tomto případě se tato zásada zvrhla. Zvrhla se tím způsobem, že nakonec veřejní žalobci a v přípravném vyšetřování vyšetřující soudci projevovali velký zájem o to, aby všichni, kdož byli navrženi obhájcem, byli slyšeni, to znamená, že nakonec obhájce se stal vedoucím sporu, a byli opomenuti na druhé straně ti, kdo ve skutečnosti měli prokázat, že obviněný se dopustil trestné činnosti.