Proč se tedy děla zvěrstva, páchaná po 5. květnu 1945, která nemají s očistou národa od zrádců a kolaborantů nic společného? Na to odpovídá již posl. Vojtou Benešem vzpomenutý statečný novinář Ferdinand Peroutka v úvodníku časopisu Dnešek, nazvaném "Proč?". Odpovídal také jednomu panu poslanci z kolínského kraje a píše mimo jiné toto: "A nyní, po této krátké šarvátce s frázemi a polemickými triky, která již stokrát se strhla a ještě nepřinesla rozhodujícího výsledku, dostáváme se k odpovědi, proč dosud píšeme o "věcech, na které kdekdo zapomněl": protože nechceme, abychom vypadali před světem jako lháři; protože nechceme, aby boj českého národa proti nacismu vypadal jako komedie, jak by jistě vyhlížel, kdybychom po porážce nacismu si osvojovali jeho kruté a hnusné metody. Český národ to myslil vážně, říkal-li, že si hnusí sám obsah nacismu. Nesmíme dovolit, aby tento čistý obraz byl zakalen počínáním některých jedinců, jímž vzkypěl jed v krvi. Národ musí se tak zřetelně, jak možno, oddělit od této neodpovědně menšiny, jaká všude se konec konců vyskytne. Není hanba, že se vyskytla; až dosud ještě každá revoluce vzbouřila hlubiny; hanba by byla, kdybychom se rozpakovali hanebné činy odsoudit. Národ nebojoval za to, aby násilí jen dostalo jinou barvu; bojoval, aby násilí nebylo." - To říká Ferdinand Peroutka jako odpověď na tutéž otázku, kterou mi kladl p. posl. dr. Jelínek. A já chci říci, že pro národ nepracuje ten, kdo mlčí o zlu a proti zlu nebojuje důsledně, kdo uspává lidi i národ, nýbrž každý, kdo ukazuje jasně cestu ke svobodě, pravdě, rovností a právu (Výkřiky.), každý, kdo zlo odhaluje a bezohledně vymycuje, ať se to týká kohokoli a kterékoli strany. Posl. Vojta Beneš tu citoval krásné Masarykovo heslo: Nebuďte lhostejní k bolestem lidí. Ano, paní a pánové (Výkřiky.), varujme se mravní otrlosti, kterou tu a tam vidíme, a také nebudiž pojímán boj za svobodu a spravedlnost za boj proti naší národní revoluci! (Výkřiky.)

A teď mi dovolte ještě jednu poznámku k projevu p. posl. dr. Kokeše, který zde uváděl příklad proti ministerstvu spravedlnosti v případě bezpečnostního referenta Emila Haly z Humpolce. (Výkřiky.) Já zde chci uvést vývody p. posl. dr. Kokeše na pravou míru. Emil Hala, bezpečnostní referent v Humpolci, člen komunistické strany, dostavil se k ránu na místo požáru v továrničce firmy Jindřich Barták v Humpolci a dal zatknouti majitele podniku Jindřicha Bartáka, několik žen, a slyšte, také dvě děti ve stáří 8 a 14 let a dal je zavřít do věznice mezi ostatní kolaboranty a případně zločince. Opakuji tu, co jsem zde říkal na vývody p. dr. Kokeše již včera, že v první republice se nestalo, aby bezpečnostní orgán zavřel děti školou povinné do věznice. (Výkřiky.) Ale učinil to v Humpolci lidově demokratický orgán, bezpečnostní referent Emil Hala. Paní a pánové, byla to statečná žena Jiřina Zábranová, zemská poslankyně z Humpolce, která vymohla ihned, aby tyto nevinné děti a ženy byly z vězení propuštěny. (Potlesk. - Různé výkřiky.) Byla to statečná žena, která napsala ministru vnitra 26. ledna 1946 dopis, kde všecko řádně vysvětluje a žádá, aby byl bezpečnostní referent volán k odpovědnosti, protože zneužil své moci. Paní a pánové, několik měsíců trval ten boj a sám jsem v parlamentě v rozpočtové debatě o tom hovořil, tuším v březnu 1946, že pan Emil Hala se dopustil toho činu a zavinil desetitisícové škody na majetku, protože hasiči potom stříkali na suroviny, látky atd., takže je zničili, a to proto, že v domě nebyl nikdo, kdo byl informován o tom, kde jaké zboží a suroviny jsou uloženy. Způsobil hmotné škody, způsobil mravní škody - říkal jsem to také v bezpečnostním výboru p. posl. Vodičkovi - a teprve někdy v dubnu komunistická strana v Humpolci odvolala tohoto bezpečnostního referenta z okresního národního výboru. Několik měsíců trval tento boj a potom se nedivte, že krajský soud letos odsoudil p. Emila Halu, tohoto bezpečnostního referenta, na 15 měsíců nepodmíněně. To je pravda o případu Emila Haly, bezpečnostního referenta v Humpolci a já myslím, že takovýchto bezpečnostních referentů máme ještě dost, kteří zneužívají své moci ne v zájmu lidu, ale proti lidu. (Výkřiky.)

A já vám řeknu dále něco zajímavého. Když vy tady uvádíte případy, které ovšem nejsou podloženy pravdou (Výkřiky.), tak já vám uvedu případ, jak vy děláte očistu v tomto národě. Prosím, případ vrchního strážmistra a v okupaci nadporučíka Vejrosty. Tento muž je už řadu měsíců stále a stále persekvován. Byl dán do pense, byl v očistném řízení a nic se mu neprokázalo, je tu řada spisů, je to sto stran protokolů a důkazů, a víte, co je to za člověka? To prý je kolaborant a zrádce, protože to není komunista. Ale tento zrádce a kolaborant, nikým neodsouzený, který se domáhá svého práva, tento vrchní strážmistr, co dělal v okupaci? Já vám přečtu z těch dokumentů jednu část protokolu. Prosím, slyšte: Člen podzemního hnutí, Kučera Rudolf, narozen 18. listopadu 1909 v Brně, úředník Báňské a hutní společnosti v Moravské Ostravě, člen podzemního hnutí, vyznamenaný presidentem republiky čs. válečným křížem 1939 a čs. vojenskou medailí za zásluhy I. stupně, ve svém protokolu mluví o Vejrostovi toto: S vrchním strážmistrem Vejrostou Františkem znám se již od mládí. Já sám jsem byl po celou dobu okupace v odboji činný. Moje illegální činnost spočívala v r. 1939 v převádění význačných politických i vojenských osob do ciziny, mezi jinými posl. Františka Uhlíře, nynějšího ministra spravedlnosti dr. Jaroslava Stránského, generála Svobody, bratra presidenta republiky vládního rady Vojty Beneše a dalších 2.100 osob vojenských a politických. Tato činnost pramenila z důvodů národních a ideových. O této činnosti mohu předložiti písemné potvrzení, podepsané posl. Uhlířem, Stránským a jinými. Dne 28. prosince 1939 byl jsem pro tuto činnost gestapem zatčen. 18. března 1941 byl jsem vězněn v Moravské Ostravě, Brně a v Praze a pro nedostatek důkazů jsem byl z vazby propuštěn. Avšak jako důvodně podezřelý musel jsem se na brněnském gestapu obden hlásiti. Pří každém takovém hlášení byl jsem gestapáky různým způsobem šikanován a týrán. Věřte, že toto týrání bylo mi nesnesitelné. Uprchl jsem z Brna koncem dubna 1941 do Třebíče, kde jsem se v bytě tehdejšího nadporučíka Vejrosty skrýval. Vejrostu jsem zasvětil do celé mé činnosti a upozornil jej na nebezpečí, jež z tohoto ukrývání jemu a jeho rodině hrozí. Vejrosta se vzdor tomuto nebezpečí rozhodl mne u sebe ukrývati a pamatuji se jako dnes na jeho slova: Je to moje vlastenecká povinnost. Po dobu mého ukrývání jsem pokračoval v illegální činnosti za pomoci falešných dokladů osobních, z nichž některé mi též opatřil sám Vejrosta.

Paní a pánové, slavná sněmovno! To je tedy dnes kolaborant, který dnes ještě nebyl reaktivován, který přes všechna upozornění a projevy nebyl dosud ještě povýšen na nadporučíka, zkrátka a dobře, tady máte příklad, jak se očisty zneužilo proti opravdovým českým vlastencům.

Paní a pánové, mohl bych uvésti ještě jiné příklady, jak se povyšují ve Sboru národní bezpečnosti lidé, kteří mají svatováclavské orlice, a to proto, že jsou příznivci jedné strany, té vaší. (Výkřiky komunistických poslanců.) Ano, bylo by potřeba. ale proti lidem, kteří se schovávali možná pod určité odznaky. Chcete-li mít materiál, tož uvedu: Pan vrchní strážmistr Cunderla od štábu SNB, zemské velitelství v Brně, dostal svatováclavskou orlici a je povyšován, protože je příslušníkem KSČ. Pan strážmistr Jaromír Pelikán z Třebíče jest příslušníkem KSČ. A prosím, zatkl z vlastního podnětu za nesvobody dva uprchnuvší ruské zajatce. Pan štábní strážmistr Josef Šlapanský, stanice SNB Třebíč, také z vlastního popudu zatkl dva ruské zajatce a obdržel za to dokonce v denním rozkaze bývalého zemského velitelství protektorátní správy pochvalu. A nyní byl povýšen na důstojníka a slouží v Břeclavě. Těch věcí je příliš mnoho. Já chci jen uzavřít. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Paní a pánové, retribuční dekret, jeho průběh a zejména také i tato doba a budoucí doba, to je především boj o duchovní a mravní obrodu našeho národa, ale tato duchovní a mravní obroda se musí provést bez rozdílu, ať je občan příslušníkem té či oné politické strany. (Výkřiky.) Bude-li u nás, půjde také ven, ale mějte také vy odvahu, aby z vašich řad šli tito lidé, kteří se nezachovali statečně a vlastenecky. (Výkřiky.) Prosím, důkazy, jmenujte, napište, já se o to postarám, když je to pravda, vyhodíme je. (Hluk a výkřiky komunistických poslanců.) Já chci zdůraznit, že v tomto boji o duchovní a mravní obrodu našeho národa a lidu má významnou úlohu ministr spravedlnosti dr. Drtina, onen Pavel Svatý, který se nezpronevěřil tomu, co hlásal z Londýna, který plní svou povinnost a který chce, aby očista byla opravdu spravedlivá, opravdu národní a ne stranická. A právě proto patří ministru dr. Drtinovi jako ministru spravedlnosti dík celého národa za to, že on to byl, který odmítl jakoukoliv třídní justici a který statečně bojoval a boj za nezávislou justici vyhrál spolu se všemi. Ať žije svoboda, spravedlnost a pravda! (Potlesk. - Různé výkřiky.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Štekl. Udeľujem mu slovo.

Posl. Štekl: Paní a páni, slavná sněmovno!

V dosavadní dlouhé a rušné rozpravě k výkladu pana ministra spravedlnosti nebylo mluveno o provádění rozsudků lidových soudů, t. j. o výkonu trestu. Je to při tom součást naší lidové spravedlnosti a orgánům naší justice tady připadá nemalý úkol zajistit, aby i při výkonu trestu vládl duch lidově demokratické spravedlnosti, aby byl splněn program retribuce, aby rozsudky lidových soudů nebyly zvráceny a postaveny na hlavu praksí a aby nezůstaly pouhým potištěným papírem. Nebezpečným krokem k takové možnosti je skutečnost, která je těžko uvěřitelná, jež však je potvrzením informovaného justičního úředníka bezpečně ověřena a kterou u příležitosti dnešní rozpravy jsem povinen sdělit tomuto ústavodárnému Národnímu shromáždění. Jeden z nejčelnějších činitelů z doby okupace, ministr vnitra v bývalé protektorátní vládě Pichar Bienert byl během minulého měsíce předčasně propuštěn z trestnice pro muže v Plzni na svobodu. (Hlasy: Hanba!) Ano, je to ten Bienert, od kterého se během včerejší rozpravy zřetelně distancovali lidé, kteří uplatňovali ta nejlidštější hlediska. Je to ten Bienert, který ještě v posledních dnech okupace, po resignaci dra Krejčího na úřad ministerského předsedy, se stal předsedou protektorátní vlády, je to ten Bienert, který ještě v posledních hodinách okupace měl být členem Frankovy delegace, která měla letět letadlem ujednat separátní mír se západními spojenci, aby německá Wehrmacht měla tím lepší možnost vést dále boj proti Rudé armádě Sovětského svazu.

Už po rozsudku Národního soudu nad ministry protektorátní vlády došlo k protestům, a to k vážným protestům, jestliže je činila i tak významná instituce, jako byla Česká národní rada. Protesty byly výrazem nespokojenosti a nesouhlasu velké části národa. Jedním z těch, kteří z tohoto procesu vyšli s velmi malým trestem, byl právě Richard Bienert, člen jednoho z nejvýznamnějších ministerstev nacisty dosazené, tolerované a jim služebné vlády. U Bienerta bylo tehdy velmi blahovolně použito tolik kritisovaného § 16 retribučního dekretu, takže rozsudek zněl na 3-léta těžkého žaláře, tedy hluboko pod sazbu. Nyní byl Bienert už po odpykání pouhých dvou let propuštěn. Stalo se tak na základě jeho žádosti, podané komisi pro podmíněné propuštění u krajského soudu v Plzni. Chci při tom hned říci, že tato komise je orgánem justiční administrativy, nikoliv orgánem pravomoci soudcovské, a že tedy za její rozhodnutí odpovídá plně ministerstvo spravedlnosti.

Je třeba se ptát, zda pan ministr o Bienertově propuštění vůbec věděl, proč o tomto propuštění nebylo dosud nic oznámeno ani sněmovně ve výkladu pana ministra, ani veřejnosti a zdali jsou si povolaná místa vědoma toho, že tato nová, nepochopitelná blahovůle vůči Bienertovi může vyvolat novou nespokojenost a nový odpor veřejnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že žádné důvody nemohou ospravedlnit Bienertovo propuštění. Nemohou to být důvody špatného zdravotního stavu Bienertova, protože borská trestnice jako největší ústav toho druhu v republice je přece vybavena tak skvělou nemocnicí, že se tam každému může dostat potřebného ošetření. Nemohou to být ani důvody Bienertova stáří - v jeho věku přece ještě mnozí lidé musí dokonce velmi těžce pracovat. Nelze jistě také věřit, že důvodem k propuštění by byla okolnost, že převychování Bienerta v poctivého stoupence lidové demokracie by mělo tak rychlý úspěch. (Různé výkřiky.) Podmíněné propuštění Bienertovo zaráží tím víc, že velké většině komunistických vězňů v první Československé republice, kteří hloubku svého protinacistického postoje dokázali svými oběťmi v okupaci, bylo podmíněné propuštění vůbec odpíráno.

Myslím, že nemůže být sporu o tom, že významným představitelům kolaborace a zrady, kteří dokonce byli potrestáni tak mírně jako Bienert, by podmíněné propuštění nemělo být vůbec uděleno. Vždyť preambule retribučního dekretu výslovně říká, že mají být potrestáni co nejpřísněji. Je zde nebezpečí i v tom, že po Bienertově propuštění budou činěny pokusy o propuštění dalších zrádců. Něco takového není možno připustit. Muži Mnichova i muži protektorátu dokázali dostatečně, že jsou nepřáteli lidové demokracie, a náš režim nemá mnoho důvodů být k nim příliš důvěřivý. Naopak je podle mého názoru dost dokladů pro přesvědčení, že ti, kteří už jednou zradili, budou zrazovat dále. Jen si připomeňme, jakým omylem bylo svého času v r. 1933 nebo 1934 propuštění inž. Junga a posl. Krebse na kauci při vyšetřování t. zv. Volkssport-procesu, nebo jakým omylem bylo v r. 1937 předčasné propuštění dr. Tuky. Tehdejší blahovolnost naší justice se Československé republice špatně vyplatila a bylo by prospěšné mít takových případů raději méně než více.

Myslím, že je třeba žádat, aby komise pro podmíněné propuštění byly ministerstvem spravedlnosti instruovány tak, aby postupovaly v duchu retribučního dekretu, měly na paměti mravní i právní cítění lidu a zejména zájmy republiky. Je jistě nesporné, že Mnichov a okupaci připravily v nemalé míře shovívavost a slabost vůči zradě. Mluvíme-li dnes tak často o tom, že nesmíme připustit opakování nových podobných tragedií, neopakujme také tyto staré chyby. Národ by jistě nestrpěl, aby se šlo ještě jednou touto cestou. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalej je k slovu prihlásený pán posl. dr. Bláha. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr. Bláha: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové!

Pan ministr spravedlnosti ve svém exposé předvedl nám jistě velmi zajímavý a poučný přehled a výsledek činnosti, kterou veřejné orgány a v první řadě národní a lidové soudy vykonaly v důsledku retribučních dekretů. Exposé toto vyvolalo, myslím, dosud největší diskusi a zájem, zcela úměrný pozornosti a zájmu naší veřejnosti, jaký byl věnován v tisku i v životě politickém vůbec veškeré práci, která měla za úkol zlikvidovat po právní a mravní stránce smutné dědictví, které jsme převzali z doby okupace.

Z nás, myslím, ještě před dvěma lety málokdo si dovedl představit, když jsme ještě měli v příliš živé paměti všecko to řádění nacistických nařízení a zřízení se všemi jejich průvodními zjevy, že bude jednou třeba o tom debatovat a vůbec že bude třeba soudů. Byli jsme už během dlouhých let tak trošku otrlí, takže jsme si nedovedli tenkrát představit nějaké národní a mezinárodní soudy. Věděli jsme velmi dobře, že mnoha lidem při pomyšlení na ty, kteří jim nepřímo způsobili nebo přímo zavinili jejich trápení, bídu a ztrátu jejich rodin a nejmilejších, kteří po léta okupace vydělávali na jejich bídě a strádání, svrběly dlaně. Mnoho lidí se těšilo, jak se s nimi vypořádají, jak si zchladí žáhu a vykonají spravedlivou odplatu, až se vrátí.

Můžeme si poctivě říci, že až na nepatrné výjimky se bohudíky tak nestalo. Veliká většina nás byla přesvědčena, že až se vrátíme, bude už dávno pozdě. Myslili jsme a představovali jsme si, že ten, kdo seje vítr, sklízí bouři, a že všichni ti, kteří si s revolucí zahrávali a vyvolávali zlé duchy nebo kteří hráli buď z mravní slabosti nebo ze zbabělosti s revolucí ošklivou hru, budou jí nakonec sami pohlceni. Ale v tom jsme se přepočítali. Bude jistě jednou historicky oceněno, že náš národ i v této době zachoval svůj tradiční postoj pro naprostou spravedlnost a vůli k ní a že hleděl i z důvodů dějinných a politických veškeré tyto otázky projednat a osvětlit, abychom tak došli i v revoluci co možná k nejmenším tvrdostem a nespravedlnostem a abychom pro mezinárodní forum získali co možná nejvíce argumentů. To byl vlastní důvod retribučních dekretů, které byly připraveny už za hranicemi bez našeho vědomí a které, přiznejme si, často počítaly s jiným prostředím a jinými skutečnostmi, než s jakými my jsme se po válce u nás i ve světě setkali. My, kteří jsme prožívali na vlastním těle všecko to, co bylo předmětem lidového a národního soudnictví, nedovedli jsme si na př. představit, že by mohly být nějaké nejasnosti, že by bylo třeba důkazů, svědectví, soudcovského uvažování o věcech, které nám byly tak zcela jasné a o nichž mezi námi nebylo třeba vůbec ani uvažovat a tím méně mluvit.

Po stránce mezinárodní byl belsenský rozsudek takovou první překvapující zvěstí, že i dnes platí staré přísloví, že sytý nevěří hladovému a že je vždycky těžké bavit se se slepým o barvách. (Potlesk.)

Jestliže jsme se setkali na mezinárodních soudech v boji s německou obhajobou, která z důvodů nám naprosto samozřejmých a pochopitelných překrucovala všecka fakta a skutečnosti, takže jsme si znovu museli ve své paměti a na svých údech ověřovat, že to, co jsme prožívali, nebylo pohádkou, uvědomovali jsme si, že i veřejnost anglická, americká a světová vůbec musí být přesvědčena hmatatelnými důkazy, aby nutně došla ke stejnému přesvědčení a závěru, jaký byl pro nás jasný a pochopitelný a který je také nevyhnutelný pro budoucí jednotný mravní a právní názor celého světa. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)