Náš boj o vyřešení těchto otázek byl však zeslabován a podvazován řadou otázek a komplikací, se kterými jsme se před tím dříve nesetkali a s nimi nepočítali. Nám nešlo u mezinárodních i našich domácích soudů o jednotlivce, kterým jsme mohli dokázat a prokázat nepřehlednou řadu i objektivně nejhroznějších zločinů, jaké si lidská mysl kdy dovedla představit a vymyslet, nýbrž nám tanulo na mysli mnoho věcí jiných. Kdo je tomu vlastně naučil? Kdo jim dal právo, moc a sílu, aby tak beztrestně a neomezeně mohli takovým způsobem řádit? Kdo je kryl a kdo byl vlastně intelektuálním původcem všeho toho trápení, ať ve velkém mezinárodně nebo v malém u nás doma? Nám nešlo prakticky o ty, s nimiž jsme zde byli, stýkali se, kteří nás bili, kopali, zabíjeli a popravovali, na jejichž rukách lpěla ještě sotva oschlá krev našich kamarádů. Ti byli pro nás vyřízeni, protože to byla věc prostého procesního řízení a soudního řádu. O těch nebylo třeba mluvit a o ty se nebylo třeba přít. Nám však šlo o ty venku a doma, kteří s čistýma rukama - a možná i s rukavičkami na nich - škrtem pera vydávali ubohé oběti jejich osudu, kteří udávali, podpisovali rozkazy a rozsudky smrti, určovali deportace, pokusy a transporty, třeba ve svých salonech a kancelářích, a při tom se sami nikdy nesnížili, aby se někoho dotkli, třebas i jen špičkou své boty. A uvědomovali jsme si jasně, že byla řada i nepřímých pomahačů a intelektuálních spoluvinníků tohoto celého systému. Proto nám šlo i o ty, kteří v centrálních úřadech fašistického zřízení, stejně jako v tak zvaných vědeckých střediscích, hospodářských a správních úřadech se starali o nerušený chod celého tohoto aparátu. V tom jsme byli v zásadním rozporu s obhajobou, ale setkali jsme se i s velikým rozčarováním ve vlastních řadách.

Vzpomínám si, když jsem v pětačtyřicátém roce přijel po prvé k vojenskému soudu do Dachau a s pomocí svých kamarádů zkonstruoval a zabezpečil první obžalobu proti tamním zločincům, že bylo povoláno několik desítek vězňů, německých sociálních demokratů i komunistů, rakouských kněží, polských studentů a lékařů, kteří měli jednotlivým zločincům dokázat, že nebyli takoví zlí, že se každý z nich o některého zasloužili, že mu snad dokonce zachránili život, že je nikdo neviděl někoho bít a týrat, zkrátka že o tom všem prý nevěděli. Já jsem vždycky vykládal tenkrát kamarádům přirovnání z mého nejbližšího okolí. Představme si lékaře, operatéra a chirurga, který by denně provedl deset operací a skutečně těmto lidem zachránil život. Představme si, že by operoval denně a zachránil život asi 3.000 lidí ročně a že by za deset let měl zásluhu o 30.000 lidských životů. A pak jednoho dne by ho napadla zlá myšlenka a úmysl a jediného nepřítele, který by mu stál v cestě, by zločinným způsobem odstranil s cesty. Myslím, že nikdo nebude pochybovat, že bude postaven před soud jako vrah a že mu těch 30.000 zachráněných nebude moci pomoci. (Potlesk.) A nyní jsme to dělali obráceně. Zavolal jsem si tenkrát všecky ty své kamarády, svědky obhajoby, a zeptal jsem se jich, zdali to skutečně považují za mravné a mužné, když si vzpomenou na statisíce svých kamarádů, o jejichž trápení a smrt se přičinili tito jejich dobrodinci a zachránci, a mají-li v sobě odvahu a sílu, aby pro ně svědčili a svůj vlastní ubohý osud povýšili nad obecnou spravedlnost a kolektivní mravní odpovědnost nás všech. A všichni svědci obhajoby tenkrát, až na jediného trochu pomateného rakouského kněze, který však udělal obhajobě svým vystoupením docela službu zápornou, a jednoho polského lékaře, který ukázal i po jiných stránkách naprosto neseriosní a nehodnověrný výraz, odmítli potom svědčit pro obžalované a odjeli, a řada dokonce se dobrovolně přihlásila jakožto důležití svědkové obžaloby. Prakticky takový komandant nebo šéflékař, kteří proti svým předchůdcům byli hotovými beránky a nikdo jim nemohl jako očitý svědek nic vytknout, se ve skutečnosti ukázali v dokladech a příčinné souvislosti věcí a dějů daleko horšími, masovějšími a rafinovanějšími vrahy a zločinci než ti, které jsme jako takové znali. A dělali to, totiž dirigovali je z povzdálí a šikovně. Se stejným způsobem obhajoby a svědectví i souzení jsme se pak setkávali u našich národních a lidových soudů.

Domnívám se, že retribuční dekret měl na mysli něco docela jiného, než co z toho udělali všichni ti lidoví národní soudci z lidu i z povolání. Těm druhým se nedivím, protože svým celým založením a juristickou tradicí si těžko dovedli představit, pokud to sami neprožili, něco jiného, než co jim přešlo do krve a do morku. Proto vykládali jurisdikce lidových a národních soudů podle trestního zákona a dokonce svým zaměřením, odborným výkladem i vahou přivedli řadu lidových soudů podle mého názoru v důsledku toho k pochybeným závěrům. Tak se stávalo, že některý Němec či Čech, který byl buď prokázaně u SD nebo u SS, nebo někoho z hlouposti nebo i zlého úmyslu udal, dostal poměrně vysoký trest a v případě, že často z naprosto jiných důvodů následovala smrt, i provaz, kdežto lidé na vysokých a odpovědných místech, kteří buď svojí hloupostí anebo nerozumností či zbabělostí pomáhali celému tomuto systému a tím byli nepřímými původci vší té hrůzy, protože sami nikomu nezkřivili vlas, nikomu neublížili, vyvázli s tresty poměrně nízkými nebo dokonce čistí jako lilium. (Potlesk.)

V této věci bych rozhodně nechtěl dělat rozdíl mezi zločinci z řad německých nebo českých. Odpusťte mně, ale snad je to taková tradice, snad je to určitý vojenský atavismus, který mně už od první světové války říká, že vždycky byl daleko více trestán ten, kdo zradil ve vlastních řadách, než nepřítel, který byl k tomu vychováván a který byl k tomu účelu poslán. (Potlesk.) Domnívám se, že retribuční dekret, který měl v úmyslu likvidaci této revoluční doby, zamýšlel něco zcela jiného, než jsme měli dosud, poněvadž v opačném případě nám stačily normální poroty a senáty a nemuseli jsme míti zvláštní soudy lidové a normální. Tam měli sedět poučení a pevní lidé jasné tradice a erudice politické, kteří by dovedli zkoumat nejenom jako soudce skutkovou podstatu spáchaných zločinů, nýbrž i jejich dosah a příčinnou souvislost a podle toho se dovedli řídit ve svém rozhodování.

Další, daleko větší zmatky a nejasnosti byly s průvodními okolnostmi polehčujícími i s tak zvaným šestnáctým paragrafem. Já myslím, že se v koncentračních táborech i na gestapu nenašel jediný, ani ten největší zvrhlík, který by se nebyl náhodou, třeba i nerad, o někoho zasloužil, buď že byl opilý a proto v dobré náladě, nebo že na někoho zapomněl, nebo že už měl té krve dost, nebo že ho bolely už ruce a nohy od bití a od kopání, nebo že ochraptěl od řvaní, nebo že potřeboval někoho z vězňů buď pro své osobní věci nebo i k věcem daleko horším. Z takových důvodů konali téměř všichni SS-mani tak zvané dobré skutky, které jim pak mohly být dokazovány, ale které byly pouze kapkou v moři zla. A stejně tomu bylo i doma. Kromě toho jsme zde měli jistě i řadu chytrých lidí, kteří hráli politiku dvojího želízka anebo kteří nakonec prohlédli a včas dovedli otočit a honem si žehlili v poslední, nebo i dřívější chvíli svoji špinavou minulost.

Nevím, jestli chytráctví, po případě i inteligence by měla být v takových případech považována za polehčující okolnost a jestli spíše lidé hloupí a bez rozhledu nebyli zde spíše k politování. A pak jsme byli svědky, jak naši jistě jinak dobří lidé, z veliké většiny bez zlého úmyslu, se předháněli v potvrzování a dokazování nevinnosti a dobrých úmyslů i těm největším původcům zla, těm největším zločincům, jak dokonce i vězňové a lidé, kteří velmi mnoho zkusili, jakoby zapomněli na všechno to, čím procházeli, a jati milosrdenstvím, že snad jejich rodině někdo něco prodal nebo podal a neodřel ji a nesvlékl do naha, se stali protektory a ochránci těch, kteří měli stát tváří v tvář přísné spravedlnosti.

Aby zmatek byl dovršen, přistupovala k tomu i řada nejasností a velmi podezřelých okolností, které přímo podlamovaly víru v jakoukoliv možnost objektivity a spravedlnosti. Víme, že zde hrály ve směru pro i proti podstatné vlivy otázky zištné, ziskuchtivé. A bohužel, propůjčovali se k tomu i lidé z nás. Jak jinak bychom si dovedli vysvětlit, že lidé, kteří po převratu byli vítáni jako národní hrdinové a proti nimž nebylo třeba půl roku žádné námitky, byli najednou obžalováni a štváni po soudech a komisích jako největší zločinci, protože náhodou měli domek, živnost, usedlost anebo dokonce výrobnu, na niž někdo náhodou měl zálusk, anebo se tam už někdo usadil a nemohl ji bez risika vyklidit. Najednou se začaly vytahovat věci, které těžko mohl objektivně posoudit ten, kdo to neprožil sám na sobě; zjevy z gestapa, soudů, z koncentračních táborů. Nemůžeme jistě někoho omlouvat, ale víme dobře, že tak jako známe lidi silné a slabé fysicky, jsou rozdíly i v konstituci duševní a nervové. A víme, že jako byli hrdinové, kteří se dali ztlouci, mučit a utlouci a umučit, aniž něco prozradili, že byli naopak i lidé, jinak velmi dobří, třebas inteligentní, kteří po prvním vyplivnutém zubu nebo jenom facce, nebo i zařvání pověděli i to, co nevěděli. To je otázka jiná, která musí být a měla být posuzována s hlediska zcela jiného, o níž a do níž mohou mluvit a právo ji soudit mají pouze ti, kteří to prožili a vydrželi. Stejně tak i zjevy z koncentráků. Ani ty by nikdo z nás neomlouval. Ale všichni dobře víme, že někdy ta nějaká rána nebo hodně tvrdé slovo, dokonce i zařvaní anebo citelný jiný trest pro asociálního nebo zbabělého živočicha, jakých jsme tam měli také mezi sebou velikou řadu, předešly často velikou pohromu a zachránily takového člověka samého před neštěstím daleko horším. Stejně tak řada vězňů, když šlo o jejich věci vlastní, nedovedla objektivně odhadnout, co vůbec je možné a co ne, co se dalo dělat a zachránit a před čím bylo nutné se zastavit bezradně a bez pomoci. To všechno dneska před nezasvěcenci - třeba soudci - probírat je věcí nemožnou a zcela nespravedlivou.

Avšak nejenom vězni, ale i lidé, kteří neprošli prostředím, jež by je mohlo po stránce duševní nebo nervové ospravedlňovat v jejich chybách a chování, ukázali se v lidovém a národním soudnictví povážlivě mravně a charakterově narušeni prostředím, ve kterém žili v posledních šesti letech. Žalobců byla nekonečná řada, ale z veliké části takových, že buď, nechtěli vůbec podepsat to, co žalovali, anebo za chvíli totéž, co před tím vykládali, odvolávali a od toho utíkali. A potom, když sebedovednější prokurátor a soudce nemohli z takových svědectví vykonstruovat žalobu nebo rozsudek, hned zase začali znovu podezírat a na všechno nadávat. To jsme zažili v malých i velikých věcech. Potom si vysvětlete zmatek, nepoměrnost a objektivní nespravedlivost jednotlivých soudů a rozsudků, když je navzájem porovnáváte.

Národní a lidové soudy nesly v sobě tři základní vady, a to, že látka, která jim byla předkládána, byla buď příliš podrobně anebo zase nedostatečně připravena. Jestliže Národní a lidové soudy byly ve skutečnosti soudy stannými, to jest bez odvolání, měly být pro ně postaveny naprosto jasné, nesporné a příkladné případy, které by byly vlastně školským příkladem spravedlivé justice a tak důstojným ukončením celé naší revoluce. Přísedící ani soudci si neuvědomovali velikou řadu politických i lidských spojitostí a důležitých momentů tohoto mimořádného soudu a dávali se tak svést zvykem a svojí přirozeností soudit podle trestního práva, anebo v nejasných věcech musili nutně volit nejmírnější formy, jak by se z této spletité a pro sebe nepochopitelné situace dostali.

Myslím, že podobných případů, zejména mezi českými lidmi, by byla nekonečná řada. Retribuční dekret nebyl pochopen v úmyslu zákonodárce ani těmi, kteří ho vykládali, ani těmi, kteří podle něho soudili, a tím méně lidmi, kteří ho dnes kritisují a posuzují. Je to naše společná vina, že jsme si to neujasnili napřed, nýbrž až teď v jeho následcích podle chvalně známé zkušenosti, že když jdou páni z rady, mají dlouhé brady. Jen ze všech těchto hledisk a s přihlížením k obecným mezinárodním i našim vnitřním zkušenostem musíme posuzovat výsledky a důsledky retribučního dekretu. Jistě budou mít naše soudy ještě mnoho příležitostí, aby dodělaly to, co zůstalo nedokončeno. Ovšem vlastní revoluční a politická stránka věci už je za námi a nám nezbývá nic jiného, než abychom aspoň v konečných fázích našeho úsilí o spravedlnost a očistu odstranili všechny chybné a mylné závěry z našich řad, abychom nedopustili, aby zlo nutné bylo ještě větší, abychom se nemusili v budoucnosti zlobit nejvíce na sebe.

Měl jsem vzácnou příležitost jako předseda vyšetřující komise pro mezinárodní zločiny a komise pro národní očistu při Svazu osvobozených politických vězňů pozorovat celou tuto retribuční praksi a považuji za svoji povinnost, abych poděkoval i s tohoto místa panu ministru a ministerstvům zahraničí, vnitra i spravedlnosti, která s námi spolupracovala a vycházela nám vždycky velmi vstříc. Jenom tak se stalo, že pátrající teamy této komise v Německu vypátraly, zjistily a zajistily do dnešního dne 1264 německých válečných zločinců a quislinků, kteří byli odevzdáni československým bezpečnostním orgánům a soudům. Rovněž mimořádným lidovým soudům jsme předali 4746 případů. Pracovali jsme velmi úzce s americkým vojenským tribunálem v Dachau který soudil válečné zločince všech koncentračních táborů a věznic, a dodávali jsme mu přímo svědecký písemný materiál nebo i přímo svědky, kteří pak zločince usvědčovali. A nyní pokračujeme v pátrání ve Francii, odkud máme zprávy, že v tamních zajateckých táborech se skrývá řada důležitých, u nás hledaných zločinců.

Ale i v oboru národní očisty, kde jsme sice začali poměrně velmi pozdě, jsme hleděli s pomocí osvobozených vězňů, vyšetřujících komisí okresních i zemských národních výborů objasnit a vyšetřit všechny sporné případy a hledat nápravu všude tam, kde se zdálo, že bylo učiněno příkoří anebo kde skutečně bezpráví bylo. Konkretně se jednalo o případy, kde byli Němci nebo zrádci soudy osvobozeni, nebo byl vynesen neúměrně mírný rozsudek, anebo kde jsme se dověděli teprve později, že určitá svědectví nebo průkazní materiál byl z nějakých důvodů vadný nebo nesprávný, v důsledku čehož někdy i politický vězeň nyní trpí. I v této věci máme dobré zkušenosti se spoluprací s úředníky ministerstva spravedlnosti, kteří nám ochotně vycházeli vstříc, stejně jako vyšetřující bezpečnostní orgány.

Měli jsme však jiného nepřítele, který velmi často byl nad naše síly, a to byla lidská zloba a malichernost, sobecké a zištné cíle a úmysly, které si opatřovaly velmi vlivné protektory a přímluvce. A konečně i vlastní minulost děsila řadu postižených nebo těch, kteří měli nečisté svědomí, aby nějakým způsobem smazali stopy, které by mohly dojít až k nim.

Máme ještě velikou řadu konkretních případů, které předložíme panu ministrovi spravedlnosti v nejbližších dnech, a věřím, že naše soudy normálně udělají, co bude v jejich silách a co bude jejich povinností. Myslím, že je zbytečné, abychom si tady uváděli jednotlivé případy, i když jsou velmi smutné, protože takovými jednotlivostmi, které snad mohou charakterisovat, si zastiňujeme celkový obraz a potom nedocházíme k jednotnému a správnému výsledku.

Chtěl bych však ještě upozornit na otázku zcela jinou. Jistě každý z vás, kdo sledoval a četl zprávy z mezinárodních i národních a lidových soudů, byl překvapen řadou svědectví a výpovědí osob, o nichž před tím nikdy neslyšel a které se najednou ukazovaly velikými a důležitými lidmi, hrdiny a politiky. Když jsme se po šesti letech vrátili, byli jsme překvapeni, kolik hrdinů běhalo po našich ulicích, kteří, aniž bychom se jich ptali, nám vykládali o svém velikém hrdinství, o své illegální činnosti, ale zapomněli nám říci, proti jakému zákonu to bylo, anebo o své podzemní činnosti, možná někdy i jenom v některém sklepě. A s tím vším se potom vyrukovalo u lidových a Národních soudů. Kdybychom ty všechny argumenty mohli spočítat a dát dohromady, myslím, že bychom si musili říci, že se musíme zeptat našich odbojových pracovníků doma i za hranicemi, kde utratili všechny ty peníze, které jim u nás kdekdo cpal a nabízel, a že patrně naše rodiny a naše děti si tady musily žít při té všestranné péči krásně a dobře. Vidíme, že procházíme určitým údobím davové psychosy a hysterie, která po této veliké vojně vybavila nekonečnou řadu fantastických, více nebo méně skutečných představ a obrazů, jimž potom tito lidé věří, za kterými stojí a v nichž je třebas i velmi zkušenému soudci a žalobci těžko nalézt pravdu a střízlivý průměr. Tak se musíme dívat a pod tímto zorným úhlem posuzovat i výsledky naší národní spravedlnosti, která nikdy nebude a nemůže být nějakým právnickým dílem, nýbrž pouze výsledkem revoluce a jako taková musí být i kritisována.

Já bych chtěl poukázat ještě na jednu věc při tom souzení, na kterou se zapomnělo, že totiž i výkon trestu a rozsudek má také určitý význam výchovný, a já bych kladl velký důraz na to, abychom si uvědomovali, že v budoucnosti budou si muset všichni lidé být vědomi, že jsme se střežili, aby nebylo sice tvrdosti nějaké nepravdy anebo křivdy, ale aby také nebyla nikdy odměňována zbabělost, slabost a chytráctví nebo dokonce zrada místo skutečného hrdinství a skutečné odvahy. (Potlesk.)

Není sporu o tom, že je lehčí kritisovat než hledat nápravu. Byli jsme všichni bez výjimky, ať stojíme zde či onde, předmětem různých stížností a novinářských kritik, ale záleží pouze na tom, abychom si nakonec s dobrým svědomím mohli říci, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách, a podle nejlepšího vědomí a svědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dávám slovo dalšímu řečníkovi, p. posl. Paškovi.

Posl. Pašek: Pane předsedo, slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Dovolte, abych k prohlášení pana ministra spravedlnosti dr. Drtiny učinil několik poznámek. Byl to velmi obsažný výklad o činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu. V úvodu svého výkladu podal nám p. ministr podrobné informace o tom, jak došlo k zřízení těchto zvláštních soudů. Dále nám podal přehlednou zprávu o jejich činnosti, celkový počet potrestaných a přehled vynesených rozsudků. Závěr prohlášení pana ministra vyzněl v tom smyslu, že retribuce splnila své historické poslání a že vládní program v této oblasti byl splněn. S p. ministrem je nutno plně souhlasit, když mluvil o nutnosti přísného potrestání Němců, a je třeba jen dodat, že ani rozsudky proti Němcům nebyly někdy tak přísné, jak by si je zájem národa a lidstva byl zasloužil. Naproti tomu nemohu s p. ministrem souhlasit, že retribuce splnila své historické poslání pokud se týče potrestání zrádců a kolaborantů. Nemohu s tímto názorem p. ministra souhlasit nejenom proto, že jsem byl sám vyšetřovancem v pověstném Petschkově paláci a že jsem později po úniku ze spárů gestapa jako zločinec a nepřítel říše žil dlouhou dobu v illegalitě, jsa stíhán zatykačem, nýbrž také proto, že jsem měl příležitost seznámit se dobře se smýšlením našeho lidu o očistě národa a vyslechnout mnoho kritiky, vyjadřující krajní nespokojenost nad nedostatečným provedením očisty našeho veřejného života.