Dovoľte mi, panie a pánovia, aby som k týmto právnym vývodom pripojil niektoré politické poznámky. Úloha sudcu, hlavne ak ide o rozhodovanie o slobode a živote jednotlivcov v súvislosti s ich politickou činnosťou, je veľmi ťažká a zodpovedná. Tohto si boly vedomé aj české politické kruhy, keď odmietaly návrhy, aby retribúcia bola upravená v celej republike jednotnou celoštátnou normou. Nezostalo preto, než aby si túto zodpovednosť na Slovensku vzali výlučne na svoje bedrá slovenskí činitelia v záujme štátu, v zaujme nerušeného spolunažívania československého. Politicky bolo veľmi rozumným rozhodnutím, že ako celé ľudové súdnictvo, tak i Národný súd boly konštituované zvlášť českými a zvlášť slovenskými právnymi normami a že na Slovensku podliehaly kompetencii len slovenských orgánov, bez českej účasti. Robilo se tak v presvedčení, že v týchto procecoch Slováci sami dokonale objasnia všetky momenty, za ktorých došlo od septembra 1938 až po marec 1939 k našej národnej a štátnej tragédii, aby sme sa poučili z chýb, ktoré nás k týmto medzníkom doviedly.

Vzhľadom na rôzne okolnosti, najmä na slušný hmotný životný štandard na Slovensku takmer za celej vojny, ktorý mal a má ešte aj dnes značný vliv na smýšľanie najširších vrstiev, bolo treba značnej obozretnosti a taktu, aby sa výsledkami procesov a ich taktným vedením nielen dokázalo, ale aj učinilo národu plauzibilným, že ten slovenský blahobyt, tá slovenská štátnosť a tzv. nezávislosť bola vykúpená len zradou. Zradou nielen všetkého toho, čomu sme mohli ďakovať za našu národnú záchranu, naše povznesenie na stupeň ľudskosti, splnenie našich ideálov, najmä demokratických, ale i zradou veľkých tisícov našich národných príslušníkov, ktorí spolu s veľkým národným územím pripadli opätovne pod cudziu nadvládu, z ktorej sa pred dvadsiatimi rokmi len pomocou československej štátnosti vymanili. Toto malo byť primeranou úlohou Národného súdu na Slovensku. Splnil ju? V úplnom vedomí zodpovednosti tvrdím, že nie. Nesplnil ju, najmä dotyčné presvedčenia národa v naznačenom smere. Hneď štart bol ako by pesťou medzi oči. Prílišní horlivci u bezpečnostných orgánov nemali nič iného na starosti, iba vyfotografovať politických delikventov, spútaných retiezkami a vystaviť ich národu na obdiv. Čo to bolo? Prílišná úradná horlivosť a či politický analfabetizmus? Alebo ako sa máme dívať na sudcu, proti ktorému je vznesená námietka predpojatosti a ktorý miesto toho, aby ju postúpil k riešeniu kompetentnému orgánu, zaujme stanovisko, ako by chcel povedať: Ja, ja sám, ja jediný a nikto iný, som povolaný k tomu, aby som súdil tých, ktorých režim mi ukrivdil. Ráčte posúdiť sami, či je to tiež politická negramotnosť a či je to porušovanie základných procesuálnych zásad, platných v celom kultúrnom svete? Môžu rozsudky, vynesené za takýchto okolností splniť úlohu, ktorú sme od nich očakávali? Nielenže nemôžu, naopak vyvolajú reflexy, akých si nikto rozumný neželal. Treba len ľutovať, že tieto reflexy, ktoré sa do toho času javily len na Slovensku, preniesly sa z príčin strannícko-politických pričinením predovšetkým jednej známej tlačovej skupiny i na české zeme. Z daxneriády spravilo Rudé Právo a jemu pridružené orgány, ako Mladá fronta a Práca, naraz záležitosť československú, z Národného súdu slovenského vykresaly v očiach veľmi mnohých Slovákov Národný súd československý, za činnosť ktorého nenesú zodpovednosť už len Slováci, ale i Česi. Slovom octli sme sa tam, kde sme od samého počiatku nechceli byť. Tieto tlačové orgány, či už samy, alebo na vyšší príkaz po Varnsdorfe, Ale a iných prípadoch naraz si osobujú úlohu vznešených ochrancov právneho poriadku a sudcovskej nezávislosti práve tak, ako bratislavská Pravda, ktorá vôbec nezaváhala vziať pod ochranu povereníka vnútra, keď dal zatknúť dvoch sudcov z jedného senátu a držal ich vo väzbe bez výsluchu 8 dní len preto, že tento senát v obyčajnej kriminálnej veci vyniesol rozsudok, ktorý nebol po chuti týmto vznešeným ochrancom právneho poriadku a ústavnosti. Tieto orgány a ich partajní majitelia, ktorí v iných prípadoch neváhajú zdôrazňovať revolučnosť a ktorí, keď im to vyhovuje, prenesú sa cez každú ústavnú škrupulu - viď napr. interpeláciu posl. Řehulku a spol. pre porušovanie ústavy, alebo interpeláciu posl. Krajinu a spol. vo veci potlačovania prejavu prezidenta republiky - sú naraz, kde sa vzalo tu sa vzalo, ochrancami a prívržencami ústavnosti, zamlčiac pritom českej verejnosti, že v prípade daxneriády nejde o ústavu, ale o platný slovensky právny predpis. A v tom je hriech s hľadiska utvárania pomeru Čechov a Slovákov. Toto je otravovanie studní, toto je zavádzanie českej verejnosti, toto je vo svojich dôsledkoch protištátnosťou. (Předsednictví se ujal předseda David.)

Pán posl. Bacílek nemal vo svojom prejave nič iného na starosti, iba znovu sa starať o vnútorné pomery Demokratickej strany, poukazujúc na nejaký pakt z apríla 1946. My demokrati sa do vnútorných pomerov Komunistickej strany Slovenska a ani jej materskej organizácie zatiaľ nestaráme, hoci mnoho okolností by nám dávalo k tomu podnet. S pomerami v Demokratickej strane zapodievajú sa páni od Rudého Práva a Pravdy obyčajne s hľadiska štátnej jednoty, štátnej bezpečnosti a spoľahlivosti. My demokrati máme len jednu otázku: Kde berú títo páni morálnu legitimáciu k tomuto poručníkovaniu? (Potlesk.) Kde berie rečník Komunistickej strany Slovenska morálnu legitimáciu hovoriť o dvoch tvárach Demokratickej strany? (Výkriky.) Dáva im túto legitimáciu azda ich postoj k jednote Československej republiky, zaujatý v manifeste vtedy ešte spoločnej Komunistickej strany Československa začiatkom januára 1926, ktorý je (Hluk. - Rôzne výkriky.) uverejnený v bratislavskej Pravde zo dňa 10. januára 1926 a v ktorom sa medzi iným hovorí: "Nie hlinkovskokramářovská autonómia, ale úplná samostatnosť Slovenska! Tohto cieľa možno dosiahnuť iba víťaznou silou spojených robotníkov a roľníkov všetkých národností". Teda Nemcov aj Maďarov. "Komunistická strana Československa, ako jediná strana, sdružujúca utláčané vrstvy všetkých národností tejto republiky, vytyčuje k tomuto boju tieto konkrétne požiadavky a bojovné heslá: Chlieb a prácu! Úplnú samostatnosť Slovenska! Slovenský národ nech rozhoduje sám o usporiadaní svojich záležitostí, pričom zaručuje to isté právo všetkým ostatným menšinovým národom Slovenska. (Rôzne výkriky.)

Odmietame poručníkovanie pánov, ktorých strana mala takýto postoj k jednote štátu, o čom si pri inej príležitosti pohovoríme.

Najprv zametať pred vlastným prahom! (Potlesk. - Rôzne výkriky. - Hluk.)

Předseda: Ke slovu není nikdo příhlášen. Rozprava je skončena.

K věcné poznámce se přihlásili pp. posl. dr. Rozehnal, dr. Jelínek, dr. Koštejn, dr. Kokeš, Šling, dr. Steiner, Slíva.

Uděluji slovo panu posl. dr. Rozehnalovi.

Posl. dr. Rozehnal: Slavné Národní shromáždění!

Podle jednacího řádu mohlo mně být uděleno slovo k faktické poznámce až po skončení rozpravy, ačkoli jsem se o ně přihlásil již včera. Přihlásil jsem se proto, poněvadž pan posl. dr. Gregor (Hluk. - Výkřiky.) reagoval na mou včerejší řeč způsobem, který svědčí o jeho neschopnosti pro poznání pravdy. Podle stenografického zápisu prohlásil toto: "Byl zde učiněn pokus vzít v obhajobu zradu na národě, nalézti porozumění v našem národě pro zrádce, pro zradu samu. Bylo k tomu použito slov velmi moudrých, velmi učených a formou téměř beletristickou."

Poněvadž se nemohu domnívati, že šlo o lichotku, když má prostá slova nazval velmi moudrými a velmi učenými, jsem nucen říci v závěru, že jde u něho o doznání, že těmto slovům vůbec neporozuměl. Pouze jako omluvu jsem nucen mu uznati, že toto neporozumění bylo důsledkem toho, že má prostá slova byla pro něho velmi moudrá a velmi učená. (Potlesk.)

V téže souvislosti prohlásil dále: "Já celkem nepochybuji o to, že u pana dr. Rozehnal a splývá pojem zrady s pojmem věrnosti k národu a státu. Já také nechci s ním o této věci polemisovat." Nelze žádati ani po mně, abych s ním polemisoval, neboť toto místo řečnické tribuny není určeno pro osobní polemiky, a nadto považoval bych pod svou důstojnost polemisovat s urážkami na cti, o nichž platí § 51 jednacího řádu o kárném řízení. (Potlesk.) Zde již nejde o neporozumění, ale o nedostatek dobré vůle, jehož důsledkem je nemožnost porozumění. Pojem věrnosti k národu a státu nesplývá u mne s pojmem zrady, ale, jak bylo lze se přesvědčiti z celkového mého referátu, u mne pojem věrnosti k národu a státu splývá s pojmem pravdy, která je mnohým lidem tak nepříjemná, která je však vepsána v našem státním znaku heslem: Pravda vítězí! (Potlesk.) A já opravdu věřím, že zvítězí. (Potlesk.)

Posl. Vojta Beneš ve své skvělé včerejší řeči vypořádal se s lhostejností k cizí bolesti a jeho hřejivě lidské a státnicky moudré stanovisko o nutnosti nápravy křivd a omylů bylo nejlepší odpovědí na všech útoky dr. Gregora a dr. Kokeše, v jejichž ústech se soudcovská nezávislost nevyjímala o nic lépe, než úřednická definitiva v ústech pana posl. Zápotockého. (Výborně! - Potlesk.) Pokud se tito pánové kryjí za jméno lid, třeba připomenouti jim slova Karla Havlíčka Borovského, který v Národních Novinách napsal: "Tito páni demokraté neříkají nikdy jako jiní poctiví lidé: ťJá tak smýšlím, já tak chci,Ť nýbrž vždycky: ťLid tak smýšlí, lid to chce.Ť Zkrátka tito pánové sebe jen za celý lid považují, jako by byli ustaviční pomocníci celého neplnoletého národa." (Potlesk.) Lidem však není nějaká náhodně sehnaná deputace, která nemá legitimaci zastupovat lid na půdě parlamentu, jež je vyhrazena pro poslance jako zvolené a skutečné zástupce lidu a ne pro lidi, kteří své zájmy by rádi povýšili na zájmy všeho lidu. Proto žádám jménem klubu čs. strany lidové, aby předsednictvo sněmovny ve smyslu ustanovení jednacího řádu zajistilo nerušený chod parlamentních prací tím, že by se postaralo o to, aby na poslance nebyl vykonáván nátlak pořádáním schůzí podobných deputací na půdě parlamentu, jako jsme byli svědky dnes dopoledne. (Potlesk.) Tento parlament si zachoval iniciativu a zachová si také svobodu! (Souhlas a potlesk.)

Předseda: Dále má slovo k věcné poznámce pan posl. dr. Jelínek.

Posl. dr. Jelínek: Pane předsedo!

Pan redaktor Peroutka napsal do nedělních Svobodných novin úvodník a v něm si v podstatě stěžuje, že i když mluvíme všichni stejným jazykem, vlastně si nakonec vůbec nerozumíme. Pan redaktor Peroutka to dokazuje příklady, které jsou přesvědčující. Já na ten článek myslím nejenom proto, že kolega Hora se dovolává jiného Peroutkova článku, na který jsem včera tak trochu reagoval a který byl nadepsán "Proč?", aniž mně i Kolíňákům řekl své proto, ale hlavně proto, že kolega Hora má zato, že nelze hájit zlo a že je nutno statečně proti němu bojovat. Aspoň to tady tvrdil, a není nikoho, kdo by něco proti tomu měl - já ho aspoň neznám. On však, zdá se, potřebuje, aby mu někdo bránil, aby mohl bojovat proti zlu. Jak už to bývá, nikdo mu nebrání. Naopak my všichni, a už upřímně anebo neupřímně, ale to je podle mého skromného přesvědčení vedlejší, nemáme nic proti tomu, aby kol. Hora nehájil zlo, ale dokonce nemáme nic proti tomu, aby proti němu bojoval, a to všude, kde zlo je. Já i kol. Hora mluvíme stejnou řečí, ale zdá se, že má redaktor Peroutka pravdu, není nám to nic platné, my si nemůžeme porozumět. Neboť on chce bojovat proti zlu, já mu v tom nebráním, ale on chce, abych mu v tom bránil, a proto tvrdí, že mu v tom bráním. A já mu opravdu nebráním. (Potlesk.) Prosím, paní a pánové, alespoň vás, abyste mně uvěřili, že nechci bránit kol. Horovi, aby nehájil zlo a aby proti němu statečné, všude, kde je, bojoval. A souhlasím také s tím, že kdo ke zlu mlčí, vlastně s ním souhlasí. Ale v Kolíně už není internační tábor a není tam také zlo. Byl tam tento internační tábor a bylo v něm zlo od poloviny června do 25. září 1945, kdy to zlo bylo odstraněno. Pan kol. Hora ovšem má za to, že zlo trvá, když nebylo potrestáno. Dovolával se hodně soudr. Vojty Beneše. Ale zdá se mi, že soudr. Vojta Beneš mluvil zde pro lidskost, a já se domnívám, že soudr. Vojta Beneš nemohl myslet na lidskost jen pro zrádce a pomahače a že musil myslet na lidskost také pro ty, kdo za revoluce pochybili. Já však souhlasím s kol. Horou, a řekli to zde vlastně už všichni, aby byli potrestáni ti, kdo místo spravedlivého trestu a výkonu jeho vykonávali reakční metody nelidskosti. Já jsem tu ovšem učinil jednu chybu. Já jsem si nepoznamenal jednací číslo soudních spisů; leží zaprášeny u krajského soudu v Kutné Hoře. Nikoliv u správního soudu. Já však nejsem na pana ministra spravedlnosti tak přísný jako kol. Hora, který se tak důrazné a nedůtklivě ptá, proč už ta žaloba nebyla podána. Já to vím. Vím, že nebyla podána, protože pro mimořádné lidové soudnictví nebyly projednávány vůbec žádné trestní případy, tedy ani tento. Ale opravdu nevím, proč kol. Hora nevzal telefon a nezeptal se na to pana ministra spravedlnosti. Já to také vědět nemohu. Ale věřím, že obžaloba podána bude, protože přece není možno, aby podána nebyla, když podle tvrzení kol. Hory jde o 22 zabitých. Ale jde-li o 22 zabitých lidí, pak opravdu nechápu, paní a pánové, a to ani jako právník ne, jak mohli být z vazby propuštěni ti, kteří těchto 22 lidí zabili. Nebo když byli z vazby propuštěni, snad tedy nejde o vraždu, snad nejde o zabití? Či nejde o těch 22 zabitých lidí vůbec? To nevím, to je v soudních spisech; to bude vědět spíš pan ministr spravedlnosti a kol. Horovi to řekne.

Soudr. Vojta Beneš mluvil něco o tom, jak jsme byli ve svém historickém vývoji narušeni a jak je dobře, že sousedíme se Sovětským svazem a s Polskem a že máme před sebou ten samostatný vývoj 50 let. Věřte, že to narušení může být i v tom, že přejímáme myšlenkový postup nacistů nebo jejich určité pojmy. Nacisté měli jednu zvláštní věc, kterou jsme dost nechápali. To byla odpovědnost, ta odpovědnost, která na př. za Heydrichiády vyvražďovala celé rodiny až do malých dětí a kojenců. My jsme nikdy takovou odpovědnost neměli.

Já jsem tu řekl, že v Kolíně byl internační tábor a že ho provozoval místní národní výbor. A já jsem byl předsedou okresního národního výboru. Kol. Hora myslí, že jsem svým projevem chtěl omluvit svou odpovědnost. Prosím, já tu diskusi umožním, já se o to nebudu přít, ale pak musím snažně prosit, abych nebyl odpověden jenom já, ale se mnou všichni členové okresního národního výboru, tedy také národně socialističtí členové, a nejenom to, aby byl také zemský národní výbor odpovědný, protože mne tam trpěl a trpěl tam takový okresní národní výbor. Aby byl odpovědný ministr vnitra a ministr spravedlnosti, že trpěli takové poměry v internačním táboře, a vláda proto, že trpěla ministrům, aby to trpěli, a presidenta republiky, že to trpěl vládě. (Potlesk.) Tedy tuto odpovědnost nacistickým způsobem dovozovat ad absurdum, jako to chce dělat kol. Hora se mnou. (Potlesk. - Hluk.) Ale ať si kol. Hora nic z toho nedělá, že tehdy v případě legionáře nemohl nic udělat a že nebylo takové moci na světě, ačkoliv se o to snažil. Dr. Bělehrádek chtěl pomoci dr. Pospíšilovi z internačního tábora a obrátil se na tehdejšího ministra spravedlnosti dr. Stránského. Pan ministr pokrčil rameny, protože ni u něho nebylo moci, aby mu pomohl z internačního tábora. Ale kol. dr. Bělehrádek mi potvrdí, že my jsme propustili na jeho intervenci u nás dr. Pospíšila, když jsme zjistili, že obvinění proti němu podané je nesprávné.

Paní a pánové, mluvíme o retribuci a internačních táborech. Nevím, čím je ve svém civilním povolání kol. Hora, ale snad není ani chybou, že to nevím. Zdá se mi, že s retribucí a s internačním táborem to nemá co dělat. Kol. Hora ovšem ví, že já jsem advokát, a ačkoliv prakticky od revoluce nejsem v kanceláři činný, myslí možná, asi, snad, že jsem někoho zastupoval a že jsem snad poznal nevinné zajištěné. Ujišťuji, že to určitě nebyl Tvrzník, neboť ten tam nebyl nevinně zajištěn, třebaže má jeho protokol, protože byl žalován řádně u lidového soudu, třebaže tam byl osvobozen, ale jeho případ byl postoupen řádnému soudu a trestní nalézací komisi. Je-li tedy třeba říkat, jaké mám povolání, prosím, kaji se, ano, jsem advokát, opravdu, ale kromě těch dvou případů ex offo, které jsem ve své včerejší řeči uvedl a které jsem vzal a musel vzít, abych nedával ostatním kolegům špatný příklad, jak se zbavovat obhajování v retribučním řízení, jsem nezastupoval nikoho. Kol. Hora prý napadá metody. Podle mne bylo třeba je napadat tehdy. Jako jsme byli proti psaní novin o hlavních líčeních při retribučním řízení, tak jsme proti psaní i u ostatních trestných činů. A jestliže není zla, není boje proti němu a není také co odstraňovat. A není-li co odstraňovat, je zbytečné o tom psát. Kol. Hora je na omylu, myslí-li, že omlouvám svou odpovědnost, že agituji. Proto jsem o tom nemluvil. Mluvil jsem proto, že psaní ubližuje vážnosti okresního národního výboru v Kolíně, všech jeho členů, všech jeho úředníků, i národně socialistických. Proto jsem to musel říci.

My jsme měli v Kolíně dva až tři internační tábory. Také tam byl jeden pro vracející se vězně jako karanténa. Tam nebylo stížností. Já se bojím, že kol. Hora nepochopil, oč nám šlo. A je mně to upřímné líto. Proto líto, že odstranit dnešní stížnosti kol. Hory, a to ještě neříká nebo neví všechno, bylo by bývalo znamenalo, paní a pánové, zavřít do internačních táborů místo těch, kdo tam přišli, ty, kdo se vraceli z koncentračních táborů. Ale to, alespoň věřím, nechtěl ani kol. Hora a nechtěl jsem ani já. (Potlesk. - Různé výkřiky.)

Předseda: Žádám všechny pány řečníky, aby hlavu státu nezatahovali do debaty.

Uděluji dále slovo k věcné poznámce panu poslanci Koštejnovi.

Posl. Koštejn: Dámy a pánové!

Já jsem viděl dnes po prvé v parlamentě, jak je potřeba z věcí jasných dělat věci komplikované. A myslím, že to není náhodou, protože se jedná o lid, který těm věcem, o kterých se jedná, pravděpodobně nemá rozumět. Z řeči některých pánů, kteří zde mluvili k retribuci, jsem viděl, že celá ta spletitost se vždycky nakonec musí každému stát docela jasnou.

Pan dr. Rozehnal zde mluvil - já jsem ho poslouchal - velice učeně a advokátsky a na konec mi napadlo, že chtěl říci, když kritisoval všechny paragrafy retribučního dekretu, že tam chyběl jeden paragraf, a to byl ten: Nemakejte nám na zrádce a kolaboranty! (Potlesk.)