Předseda Jos. David.

Místopředsedové: Hodinová-Spurná, Petr.

Zapisovatelé dr Ducháček, dr Falťan.

181 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: tajemník NS dr Madar; zástupci tajemníka NS dr Záděra, dr Ramajzl.

1. Zpráva výborů soc.-politického a osídlovacího k vládnímu návrhu zákona (tisk 541) o péči o přistěhovalce, jakož i o některých jejich přednostních právech (tisk 689).

2. Zpráva výborů branného a rozpočtového o připomínkách presidenta republiky (tisk 646) k vrácenému zákonu ze dne 8. května 1947, jímž se mění ustanovení branného zákona o povolování sňatků osob podléhajících branné povinnosti a s tím souvisící ustanovení zákona o vyživovacím příspěvku (tisk 688).

Předseda (zvoní): Zahajuji 62. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Dovolenou podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal jsem na dnešní schůzi posl. Horváthovi, Kulichové, Matrkovi, dr Neumanovi, na dnešní a zítřejší schůzi posl. Přeučilovi, inž. Sochorcovi, na tento týden posl. Brieškovi, dr Bugárovi.

Posl. Kovář žádá o 14 denní dovolenou vzhledem k úmrtí svého syna.

Navrhuji udělení této dovolené.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Navržená dovolená se uděluje.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Zpráva výborů soc.-politického a osídlovacího k vládnímu návrhu zákona (tisk 541) o péči o přistěhovalce, jakož i o některých jejich přednostních právech (tisk 689).

Zpravodajem za výbor soc.-politický je p. posl. Fr. Jaroš, dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Fr. Jaroš: Paní a pánové!

Již před první světovou válkou, dále za první republiky a zejména před druhou světovou válkou bylo jak hospodářskými, tak zejména také politickými poměry přinuceno značné množství příslušníků československého národa opustiti svoji vlast a odejíti do ciziny. Proto i za druhé světové války konali naši přední činitelé jak v Londýně, tak v Moskvě přípravy pro reemigraci všech těch krajanů, kteří s ukončením této války spojovali také uskutečnění své staré touhy, to jest návratu do rodné země.

Ministerstvu sociální péče, především jeho neemigračnímu odboru, náleželo řízení tohoto návratu a začlenění těchto osob do hospodářské a sociální struktury nového československého státu, a tu připadla mu úloha krajně nesnadná, neboť byly zde ještě úkoly souvisící s repatriací našich občanů a bylo nutno zvládnout všechny ty nesmírné potíže, spojené s instruováním krajanů, vysíláním misí a expertů, prověřováním spolehlivosti, dopravou, zásobováním, lékařskou pomocí, ubytováním a zejména s jejich usídlením zde doma.

Ve dvouletém plánu se s reemigranty počítá s hlediska nedostatku pracovních sil a k dokončení velikého osídlovacího plánu. Bylo proto vládním nařízením ze dne 28. května 1946 uloženo ministerstvu sociální péče, aby v dohodě se zúčastněnými ministerstvy organizovalo reemigraci Čechů a Slováků usídlených v cizině. Je přirozené, že předem plánovaná reemigrace vyžaduje v prvé řadě řádnou informační službu v cizině, odpovídající skutečným současným výdělečným možnostem, soupis našich krajanů v cizině, který je namnoze již ukončen, dále vyšetření osídlovacích potřeb a možností v tuzemsku za pomoci ministerstva zemědělství a osídlovacího úřadu a hlavně neemigrační plán, obsahující zvláště prioritní pořadí reemigrace.

Podle programu stanoveného v říjnu 1946 bylo přivezeno do vlasti během půl roku asi 45.000 krajanů. Od června 1946 přepravil remigrační odbor včetně remigrační akce volyňských Čechů i včetně prováděné repatriace 73.000 osob ve 217 vlacích, při čemž poskytoval přepravovaným stravu, lékařské ošetření, ošacení a první peněžitou výpomoc. V těchto transportech jsou zahrnuty také některé, které sloužily k dopravě cizích státních občanů do jejich vlasti nebo k dopravě československých dětí na rekreaci do zahraničí Švýcary, Anglie, Švédsko atd. Zvláštní složku v této remigrační činnosti tvoří t. zv. nezdařená repatriace, t. j. pomoc navrátilcům z koncentračních táborů, kterým se nepodařilo vrátiti se do svých původních bydlišť, zejména z Polska, a kteří v počtu cca 71.000 osob přecházeli na naše území a odtud po poskytnutí první péče byli organisovaným způsobem přepravování na hranice republiky, do amerického pásma v Německu.

Protože repatriační odbor přivezl při své ostatní činnosti před r. 1947 též asi 45.000 krajanu, možno dnes odhadnouti celkový počet všech krajanů, dovezených do vlasti od revoluce do dnešního dne ministerstvem sociální péče, na 90.000 osob, z toho asi 38.000 osob ze Sovětského svazu, 10.000 z Francie, 8.000 z Rakouska, 6.000 z Polska, 5.000 z Jugoslávie, 5.000 z Německa, 3.000 z Belgie, 3.000 ze zámoří, 2.000 ze Zakarpatské Ukrajiny a 400 z Rumunska.

Ministerstvo sociální péče připravuje dále v součinnosti s ministerstvem zahraničních věcí smlouvy o reemigraci s Rakouskem, Jugoslávií, Bulharskem, dále dohody o transferu majetku reemigrantů z Rumunska. Rovněž budou provedena státní jednání ve věci reemigrace Čechů a Slováků ze Sovětského svazu mimo Volyň a s Polskem o transferu majetku reemigrantů z Polska. A tu zejména tato veliká starost byla v daných poměrech zdolána. Je nutno k tomu vytvořiti co nejlepší předpoklady, což je také účelem právě projednávané osnovy. Jsme si plně vědomi všech zřetelů, jež se prováděním reemigrace sledují, a to nejen zřetelů rázu hospodářského, t. j. aby reemigranti přispěli k odstranění nedostatku pracovních sil a k dokončení velkého osídlovacího díla, nýbrž také důležitých pohnutek etnických, strategických a hlavně co největšího posílení slovanského živlu uvnitř našich hranic.

Víme, že uspokojivým vyřešením všech otázek remigračních jsme povinni nejen vrátivším se krajanům samým, kteří přicházejí mnohdy do naprosto odlišného prostředí, ale zejména jejích sžívání se s ostatními občany našeho národa, jež bývá provázeno často značnými překážkami. Aby nejenom těch planých, ale i odůvodněných stížností bylo co nejméně, ukládá se příslušným úřadům, zejména pak ministerstvu sociální péče, jemuž celá agenda remigrační převážně svou sociální povahou náleží, aby poskytovaly všemožnou pomoc reemigrantům jak při dopravě jich samých, tak i jejich majetku, při ubytování, stravování, poskytování sociální pomoci všeho druhu, ošacování, poskytování porad, podpor, zápůjček, pomoci při vyřizování právních a hospodářských záležitostí atd.

Nejzávažnějším momentem této osnovy je přiznání přednostních práv, jež se přistěhovalcům poskytují a jež možno uplatniti nejpozději do 2 roků od vyhlášení zákona, když by vláda nařízením tuto lhůtu neprodloužila.

Soc.-politický výbor po provedení některých úprav, jež se týkají zejména rozšíření platnosti zákona i na naše státní příslušníky, kteří se vracejí do vlasti mimo úřední přesídlovací akci, a dále udělení práva dispense ministerstvu sociální péče v případech, kdy naši příslušníci budou ohroženi na životě svém či své rodiny neb existenci při přechodu hranic našeho státu, doporučuje tuto osnovu zákona slavné sněmovně k přijetí. (Potlesk.)

Předseda: Zpravodajem za výbor osídlovací je p. posl. Lavička. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Lavička: Paní a pánové!

Osídlovací výbor projednal ve schůzích, konaných dne 3. a 24. června t. r., předložený vládní návrh zákona o péči o přistěhovalce, jakož i o některých jejich přednostních právech (tisk 541), přijal jej ve znění usneseném výborem soc.-politickým a doporučuje ústavodárnému Národnímu shromáždění jeho schválení. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášení řečníci. Zahájím proto rozpravu. Řečníky jsou pp. posl. Kubát, Weiland, dr Linczényi, Vach, Navračič, Baláž.

Uděluji slovo p. posl. Kubátovi.

Posl. Kubát: Pane předsedo, paní a pánové!

Vládní návrh zákona o péči o přistěhovalce, který dnes projednáváme, je dalším mezníkem na cestě národní i hospodářské konsolidace republiky. Odsunem Němců, tímto historickým dílem naší národní revoluce, uvolnili jsme naše pohraniční kraje, vísky i města, továrny i zemědělské usedlosti nejen pro pracovité ruce osídlenců z vnitrozemí, nýbrž také pro všechny Čechy a Slováky ze zahraničí, kteří projevili touhu po návratu do rodné země. A nazýváme-li právem odsun Němců velkým revolučním dílem, pokládáme i návrat našich krajanů do vlasti za dějinnou událost nesmírného významu národního a sociálního. Vždyť jde jak u přímých vystěhovalců, tak i u jejich potomků, jak se dnes všichni vracejí domů, vesměs o Čechy a Slováky, které vyhnala do ciziny z domova nesvoboda národní a bída sociální. Až někdy historik zhodnotí dějiny naší emigrace, bude psát vesměs o drobných pracujících lidech z venkova i měst, kteří dali přednost často nehostinnému exilu před nesvobodou národní a náboženskou, jak tomu bylo na př. u Českých bratří, nebo hledali v cizině obživu, kterou jim odpírali feudální a kapitalističtí vykořisťovatelé, ovládající stát i hospodářství v naší zemi. A bude-li historik uvažovat o zločinech, jež byly na našich národech páchány, pak režim, který nutil náš pracující lid k tomu, aby za hranicemi hledal únik ze sociální bídy, který místo kvalitních výrobků českých a slovenských rukou vyvážel české a slovenské pracovní síly, tento režim kapitalistického sobectví musí být odsouzen také jako zrada na národě a vlasti. A ptá-li se někdo ještě, oč spravedlivěji si chceme dnes budovat náš život nyní, nechť je mu právě návrat těchto bratří a sester, vyhnaných kdysi hladem do ciziny, jedním z důkazů, že vláda lidu, rozšířená i na pole hospodářské a sociální, je jedině s to zajistit svobodu a blahobyt všem pracujícím.

Vracejí se k nám krajané z celého světa, jak je těžký život emigrantů po světě roztrousil, vracejí se jednotlivci, ale i silné větve, zejména z Volyňska, Polska, Rakouska, Maďarska, Jugoslávie, Francie i Německa. Jsou mezi nimi rodiny, jejichž otcové opustili vlast před jednou či dvěma desítkami let. Jsou však mezi nimi i rody a obce, které desítky, ba sta let prožily v cizině. I my jsme zatím prošli nejedním těžkým bojem za svobodu či samu existenci národa, ale přes utrpení, jež jsme prožili jako národní celek, v houfu československých měst a dědin, stojíce pevně na rodné hroudě vlasti, zůstane vždycky láska k vlasti a statečnost našich zahraničních krajanů, v kterých cizí země i útisk jen zocelily národní uvědomění, navždy zářivým příkladem pravého vlastenectví. Ať jde již o naše sestry a bratry z Volyně, kteří se tak zasloužili o svobodu vlasti v boji proti okupantům - nejslavnější bojiště našeho armádního sboru gen. Svobody, Sokolov a Dukla, jsou posvěceny jejich krví - nebo ať jde o sestry a bratry z Polska, potomky Českých bratří, opustivších rodnou zem před 300 lety, či naše krajany z Vídně a Maďarska, kteří po generace odolávali statečně národnímu útlaku, či krajany z Jugoslávie a Francie, z nichž řada bojovala v partyzánských plucích Titových a francouzských maquis, prokázali naši krajané, kteří se nyní vracejí do vlasti, své národní uvědomění činy, jež zůstanou provždy chloubou našich dějin.

Jednotlivě či v hromadné akci přesídlovací přicházejí k nám desítky, ba dnes už snad stovky Čechů a Slováků; s radostným pohnutím přestupují hranice, jako je s bolestným loučením kdysi překročovali na cestě do ciziny. Nesou nám, kteří jsme šťastnější než oni o to, že jsme se zrodili a vyrostli doma, mezi svými, na tvrdých mozolnatých dlaních svá srdce, toužící po radostném, pracovitém životě mezi námi. Jsou mezi nimi vojáci našich zahraničních armád, invalidé, kteří dali své zdraví vlasti na bojištích, vdovy a sirotci, jejichž živitelé položili životy za svobodu republiky, starci a stařenky, kteří vzpomínají ještě dnů, kdy s uzlíkem či krosnou vydali se do světa za lepším chlebem. Všichni chtějí pracovat, vydělávat si spravedlivě svůj vezdejší chléb, není mezi nimi zdravých a mladých, kteří by toužili po místech s tak zvanou lehkou prací - t. j. vrátných a zřízenců či písařů ve veřejné správě a národních podnicích. Jsou zvyklí tvrdé práci v zemědělství, živnostech, průmyslu. V cizím prostředí se s nimi osud nikdy nemazlil. Přivezli si s sebou někdy majetek, jiní přišli jen s tvrdými mozoly, všichni však s chutí a radostným odhodláním přispět podle svých sil a schopností k výstavbě naší vlasti, přiložit ruku k dílu v budování svých nových domovů.

Ale ne všichni mají důvod k radosti z návratu do vlasti. Mnozí při změření slibů, jež jim někde i lehkomyslně byly před návratem rozdávány, a všední, často i tvrdě sobecké zkušenosti, v níž se ocitli, ztratili mnohý z ideálů, jimiž si v duchu kreslili domov jako pohostinný, bratrský a spravedlivý. A nechybí ani hlasů, které volají po návratu do emigrace - a není možno je odsuzovat, neboť jsou jen výrazem upřímného rozhořčení nad novodobým sobectvím, jež si někde nikterak nezadá s kořistnickými zájmy feudálů a kapitalistů, které kdysi naše krajany vyháněly do ciziny.

Opravdu velké škody napáchali mnozí lehkomyslní občané, kteří volyňským slibovali samé grunty s chmelnicemi či vinicemi, Slovákům z Maďarska pěkné statky a rodinné domky, Čechům z Vídně samostatné živnosti, vše připraveno s inventářem a zařízením i finanční podporou, jen se nastěhovat, a při tom nezjistili pravý stav našeho pohraničí. Ano, tak bylo agitováno nejen v cizině, nýbrž ještě při odjezdu transportů našich krajanů do vlasti. Příjezdy byly také většinou velkolepé, s hudbou, slavnostními řečníky, někdy i s novými sliby, doprovázenými již přihláškami do politické strany. A pak přišla skutečnost. Odehrávala se a odehrává se ve střediscích s hromadným nouzovým ubytováním, trvajícím třeba už několik měsíců, zatím co v pohraničí nejsou obdělány lány úrodných polí a čekají na jejich pilné ruce. Jiná, ale podobná skutečnost je prožívána v polorozbitých baráčcích, s vykradeným nábytkem, zemědělským inventářem - ba i s vytrhanou podlahou, ze které si čilý osídlenec vystavěl králíkárnu. Doklady? Jděte se podívat do Pily na Karlovarsku - takových Pil je však v pohraničí větší počet.

Jinde zas úmorné běhání a shánění všelijakých potvrzení, které se národním výborům zdají nedostatečná pro získání domků a živností jenom proto, že krajané nechtěli přijmout za své samospasitelné učení strany, která národní výbor ovládá. Na fakta se zeptejte vídeňských Čechů z Jáchymovska. Pěkná obec na státní silnici je skoro celá zabrána pastvinářským družstvem jako údolní statek. Všechnu půdu prý družstvo nutně potřebuje - celé lány však nemá obdělány. Slušné usedlosti pustnou, inventář rezaví a hnije na dešti a slunci, pokud není už zničen. Volyňští by se tam usadili, zorali by neobdělaná pole, uvedli budovy do pořádku, ale ministerstvo zemědělství nedovolí. Je to Žalmanov, kde s volyňskými Čechy bojuje o spravedlnost v jednom šiku nyní zemský národní výbor. Vdově s malými dětmi po padlém Svobodovci přidělí po mnohých žádostech kravku. Zatím však rozhodla rolnická komise s inženýry při komasaci, že jí nemohou dát půdu; seno po vystěhovalcích Němcích vyvlastnili "starousedlí" osídlenci. Rděl jsem se studem, když jsem těmto a jiným reemigrantům musel vysvětlovat, že tyto příklady zlé vůle a sobectví jsou jen kalem, provázejícím každou revoluci, jehož bohužel ani náš život po osvobození, zejména v pohraničí, není ušetřen.

Od roku 1945 se připravujeme na návrat krajanů ze zahraničí. Mnoho jsme povinni již jako výraz díků a vděku všem těm, kteří ochotně a statečně nasadili životy za naší svobodu. Ještě více jsme jim namnoze slíbili, aniž jsme plánovitě rozvážili, kolik můžeme splnit. Jsem přesvědčen, že tvrdá pravda o naší chudobě, o tom, že v pohraničí jsou vedle pracovitých osídlenců také sobci, že máme politické strany, které nejsou svým straníkům prostředkem k spravedlivé práci pro vlast, nýbrž prostředkem k bezohlednému uchvácení moci, že však zdrcující většina národa je naplněna dobrou vůlí mezi sebou a tím více k přistěhovalcům a chce spolu s nimi tvrdou prací a bojem proti sobecké reakci staré doby i dnešních dnů budovat republiku - taková pravda by nikoho z reemigrantů neodvrátila od úmyslu navrátit se domů. Snad by přišli s menšími ideály, menší však bylo by také jejich rozčarování.

Nejsou, bohudík, všude jen Pily a Žalmanovy. Většina krajanů přijala ráda s příkladnou skromností i méně, než jim bylo slibováno, a přičiňují se spolu s ostatními osídlenci o rozkvět pohraničních krajů. Jak jsou čisté a upravené jizby volyňských i polských Čechů, jak pilně obdělávají pole, třeba chudší a kamenitější, než ta, která opustili! Potřebují především dobré vůle sousedů a dostatek pochopení národních výborů, rolnických komisí, úřadů a závodů pro své potřeby a pro svůj dosavadní život v politicky a právně odlišných poměrech, potřebují rychlé pomoci tam, kde byla zanedbána příprava jejich sídlišť. A tam, kde u dosavadních osídlenců dobré vůle není, musí zakročit zákon a právo, které si nesmí vykládat podmínečně žádný jedinec, tím méně demokratické orgány lidové správy. Těžko hledáme ještě leckdy v pohraničí právo, avšak tím houževnatěji budeme za ně bojovat, také proto, aby se ho dostalo našim přistěhovalcům nejen v zájmu jejich, ale v zájmu obrany cti celého národa, nerušené sobectvím některých jeho nehodných jedinců.