A ještě několik slov k agitaci politických stran mezi přistěhovalci. Jedni jim ukazují jen svou stranickou moc a mísí sliby s hrozbami těm, kteří chtějí přemýšlet, než se rozhodnou. Druzí slibují, zneužívají při své samochvále jmen, jež nepatří jim, nýbrž jsou svatá celému národu, živí se pomlouváním ostatních a všeho, co přinesla lidová demokracie, osobám či celým skupinám přisuzují chyby a zlou vůli pokud jde o zásady socialismu, jež spojujeme u nás s demokracií ve šťastnější syntésu života. V obou případech jsou na nejlepší cestě odradit naše krajany od politického života vůbec, ukazují-li mu jej jenom každý falšovaným pozlátkem písničky o ptáčku, kterého lapají, hrozbami a utiskem.

Více odhodlané pravdy, nepřibarvené, nefalšované, více praktické pomoci, ale hlavně dostatek poctivé a dobré vůle a spolupráce přesvědčí naše krajany nejlépe o našem pokroku a vlastenectví a pomůže jim zejména v začátcích, které jsou vždycky nejtěžší.

Čs. sociální demokracie neskrývá před krajany obtíže doby ani chyby lidí. Podává jim pomocnou ruku všude, kde je třeba. Činí tak s díky za jejich vlastenectví a statečnost v boji za svobodu, činí tak s přáním, aby vlast, po niž toužili a do níž se navrátili, nebyla již nikomu z nich macechou.

Proto budou poslanci čs. sociální demokracie hlasovat pro návrh zákona o péči o přistěhovalce. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo p. posl. Weilandovi.

Posl. Weiland: Slavné Národní shromáždění, paní a pánové!

Jako za první světové války, tak i za války druhé nezapomenuli českoslovenští krajané v cizině své rodné země a postavili se ihned do řad bojovníků za svobodu národa. V Americe, v Jugoslávii, ve Francii, v Sovětském svazu, na Středním východě, v Indii a vůbec ve všech zemích se čeští a slovenští krajané s nadšením a láskou hlásili do československé armády, konali sbírky na náš odboj a přispěli všemi silami i dosažitelnými prostředky ke konečnému vítězství, k obnovení svobody a samostatnosti československého státu. Pokládám za svou čestnou i milou povinnost všem těmto krajanům co nejsrdečněji poděkovat a ujistit je heslem: Věrnost za věrnost! (Potlesk.)

Osnovu zákona o péči o přistěhovalce, jakož i o některých jejich přednostních právech vynutila si nejen naléhavost našich osídlovacích úkolů, ale i okolnost, že problém reemigrace je nutno vyřešit a remigrační akci řádně organizovat, aby po těžkých ztrátách, které v našem národním těle způsobila válka, nedošlo k dalším neméně těžkým ztrátám v řadách těch, kteří žijí sice za hranicemi naší vlasti, ale zůstávají s ní vždy srdcem, duchem i jazykem v nejtěsnějším spojení.

Důvodová zpráva předložené osnovy dobře praví, že nelze pustit se zřetele okolnost, že část našich krajanů žije v zemích s rozvráceným hospodářstvím, takže jen jejich reemigraci je můžeme zachránit před zkázou hospodářskou a před škodami na zdraví a životech. Dodávám jen, že je to velmi značná část těchto krajanů. Tak v Rumunsku čeká na reemigraci ještě 10.000 Čechů. Žijí tam v trudných hmotných poměrech. 3-5 tisíc z nich pracuje v námezdním poměru, v hornictví, v textilu, v zemědělství a v různých řemeslech. Ale jejich postavení se v zemi poražené, rozvrácené válkou a hladem zhoršilo tak, že jim hrozí zkáza. Ještě horší je osud naší emigrace v Německu a Rakousku. V německém poválečném ovzduší, v ovzduší katastrofální porážky a jejích hospodářských i psychologických důsledků, v nenávistném sousedství Němců od nás odsunutých je život těchto krajanů nesnesitelný. Nedočkají-li se brzo návratu do vlasti, jsou pro nás navždy ztraceni. Počet jich je neurčitý a je třeba, aby remigrační odbor jej aspoň zhruba zjistil, třebaže to dnes za okupace Německa bude úkol velmi nesnadný.

Podle zprávy remigračního odboru ministerstva sociální péče je v zahraničí ještě mnoho krajanů, kteří by se chtěli vrátit do vlasti ihned, a to i bez nároků na majetkové odškodnění. Tak z Francie se hlásí ještě asi 1.000 krajanů, z Polska 3.000, z Jugoslávie 35-40 tisíc, ze Sovětského svazu kromě volyňských Čechů ještě asi 10.000 krajanů, z Rakouska asi 5.000, z bulharského vojvodova usiluje o reemigraci všech tamních 600 Čechů, ze Zakarpatské Ukrajiny se přihlásilo k přesídlení 12.000 lidí zkušených v lesním a pastvinářském hospodaření. Je zajímavě, že celkem nepatrný počet krajanů ze zámoří žádá o návrat domů, zvláště ne z Jižní a Severní Ameriky. Tyto země nebyly totiž hospodářsky válkou bezprostředně postiženy a sociální postavení našich krajanů, pokud se ještě nezlepšilo, udrželo se tam celkem na dobré úrovni. Za to země evropské byly s výjimkou Švédska a Švýcar těžce postiženy a jejich hospodářské i politické poměry se jen velmi obtížně a pomalu konsolidují. To se pak zračí i v osudech naší emigrace v těchto zemích.

Reemigrace je součástí naší osídlovací politiky, jejímž prvním úkolem bylo nahradit odsunuté Němce českým obyvatelstvem. V tom byl rozhodující spontánní nástup domácích osídlenců do pohraničí, který byl rychlý a mohutný zvlášť hned v prvních měsících po revoluci. Byl ovšem také chaotický a neorganizovaný, byly v něm nežádoucí elementy, kořistníci a spekulanti, využívající situace pro své sobecké zájmy, lidé, kteří napáchali veliké škody hmotné i mravní. Ale nebylo tehdy možno všemu tomu zabránit. Byl to vývoj daný revolucí a prováděný ve svém celku můžeme říci - s krásnou energií národa šest let potlačovaného, vítězného a účtujícího se starými křivdami. V tomto revolučním dění nebylo tehdy možno uplatnit ani práva přednostních uchazečů, ani zajistit místa reemigrantům. Přednostní uchazeči domohli se svých práv teprve r. 1946, a to zákonem č. 164 a zákonem č. 255.

Reemigranti přicházejí na řadu dnes, ale to neznamená, že by se až do dnešního dne nebylo nic udělalo pro krajany, vracející se z ciziny domů. Národní shromáždění přijalo a schválilo ústavní zákon č. 74 z r. 1946 o připravování hospodářských a právních úlev krajanům, vracejícím se do vlasti zejména z Maďarska, kromě řady zákonů jiných, dotýkajících se význačnou měrou i zájmů reemigrantů.

Ale je nutno s díky litovat, že velkou práci v remigrační akci udělalo i ministerstvo sociální péče. Vládním nařízením ze dne 28. května 1946 bylo tomuto ministerstvu uloženo, aby organizovalo reemigraci Čechů a Slováků, usídlených v cizině. Proto byl 14. října 1946 ustaven remigrační odbor tohoto ministerstva. Jeho činnost je taková, jak už zde řekl pan zpravodaj, že do května tohoto roku dopravil do vlasti na 90.000 krajanů z ciziny. Poskytoval přepravovaným namnoze stravu, lékařské ošetření, ošacení a první peněžitou pomoc. Jedním z velikých úkolů tohoto odboru bylo provést reemigraci volyňských Čechů, jejichž první transporty přijely do Žatce 8. února t. r. Byla to akce velkorysá, neboť šlo o hromadný přesun 33.000 osob se svršky a se živým i mrtvým inventářem. Dnes je tato akce celkem skončena a její definitivní likvidace předpokládá ještě uzavření majetkoprávní dohody o majetcích, zanechaných v Sovětském svazu.

Převážná většina reemigrantů pracuje již poctivě na všech úsecích našeho národního hospodářství, a všeobecně se uznává, že jsou to vesměs jedni z nejpilnějších pracovníků na budovatelském díle našeho státu. Proto je s podivem, že se v některých obcích a okresích našeho pohraničí nevychází těmto lidem dobré vůle tak vstříc, jak by si za svojí poctivou práci při plnění daných úkolů zasloužili. Docházejí nás zprávy z Litoměřicka, zvláště ze soudního okresu Úštěk, že při scelování pozemků jsou to právě volyňští Češi, kteří jsou poškozování přídělem špatné a vzdálené půdy, a že jim nejsou přidělovány chmelnice, ač tito naši krajané jsou výtečnými chmelařskými odborníky. Podobné zprávy dostáváme i z jiných míst v pohraničí, kde jim orgány naší lidové správy nevycházejí vstříc ani v přídělu půdy, ani v přídělu mrtvého a živého inventáře.

Na Karlovarsku žijí vdovy po volyňských Češích, padlých v naší východní armádě, kterým bylo sice přiděleno několik kusů dobytka, ale dosud jim nebyl přidělen ani kousek louky. Tyto vdovy již několik týdnů marně shánějí krmivo a marně se ucházejí o příděl louky. Tu je třeba rychlé nápravy. Reemigranti, jak je souhlasně z mnoha míst hlášeno, se velmi dobře uplatňují také v živnostech a mnoho jich pracuje i v továrnách, kde je na ně plné spolehnutí. Mnozí si však stěžují, že dosud řádně nebydlí a že se marně ucházejí o volné byty. Tyto nedostatky je třeba odstranit. Stačí k tomu namnoze trochu dobré vůle u rozhodujících úřadů a příslušných národních výborů.

Veliká většina našich zahraničních krajanů se plně osvědčila a stát i pohraničí usídlením jich jen získávají. A přece celá tato akce vázne. Mezi našimi krajany v cizině jsou šířeny úřední i neúřední zprávy, že jejich návrat do republiky není žádoucí, že tu není pro ně zaměstnání, že není pro ně půda ani volné živnosti. V nedávných dnech byl v tisku uveřejněn oběžník našeho generálního konsulátu v Záhřebu ze dne 14. dubna t. r., ve kterém se praví: "S přesídlením mohou počítat pouze ti, kteří už mají v Československé republice zajištěnou svou existenci, to jest mají-li tam někoho, u koho dostanou celé zaopatření, mají-li tam již své zaměstnání, nežádají-li od příslušných československých úřadů zaopatření, umístění, příděl rolnické usedlosti, řemesla a pod. Dále pak mohou přesídliti členové rodin, jejichž jedna část je dosud zde a druhá je již v Československé republice a má tam vše, čeho je jí třeba. Ostatní, kteří žádají od příslušných československých úřadů umístění nebo existenci a nemají v Československé republice zaopatření, nemohou se přesídlení zúčastnit." Potud oběžník generálního konsulátu v Záhřebu. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Lze předpokládat, že záhřebský generální konsulát vydal tento oběžník na pokyn z vyšších míst a že nebyl sám, že takovéto pokyny pravděpodobně dostaly i jiné naše zahraniční úřady. A tu je nutno si položit otázku, zda toto je to slibované zabezpečení přednostního pořadí při umisťování, zda toto je ta otevřená náruč staré vlasti? A přece mezi čekajícími našimi krajany nejsou jen ti, kteří by žádali usedlosti, živnosti nebo úřady. Jsou tam tisíce dělníků, horníků, tisíce dělníků zemědělských a lesních, v Německu dělníků průmyslových, a to velmi zdatných, možno říci nadprůměrných odborníků, jichž nedostatek tak citelně pociťujeme ve všech oborech našeho podnikání. Nedivíme se proto, že cizí státy nerady propouštějí takovéto pracovníky. Ale čím si máme vysvětlit, že takové síly a k tomu ještě své vlastní lidi stát ne dost ochotně přijímá? Nepotřebujeme jich snad? Vždyť přece při projednávání zákona o pracovní mobilizaci bylo s tohoto místa zdůrazněno, že v průmyslu se jeví nedostatek pracovních sil skoro 7 %, ve stavebnictví 32¹/₂ % a v zemědělství dokonce 50¹/₂ %. Do zemědělství voláme na pomoc dělníky z Bulharska, z Maďarska a snad i jiných států. Proto se v pohraničí dnes na mnohých místech setkáte s lidmi, kteří nerozumějí ani slova česky ani slovensky. Prosím, kde jsou potom zásady o řádné obraně hranic? Na šumavě a v karlovarském kraji je ještě dost okresů, ve kterých osídlení ještě není skončeno a které jsou poloprázdné. V našich lesích řádí kůrovec a lesní správy činí opatření proti němu s úspěchem opravdu jenom s nasazením všech sil a skutečně obětavou, a můžeme říci nadlidskou prací všeho personálu, kterého je přímo katastrofální nedostatek. A zatím desetitisíce našich schopných dělníků lesních, zemědělských, stavebních, průmyslových za hranicemi netrpělivě čeká na možnost návratu do republiky. Zde cosi vázne; tady je třeba koordinace.

Vítáme proto zákon o péči o přistěhovalce, kterým se tato péče soustřeďuje u ministerstva soc. péče a ochrany práce, kteréžto ministerstvo má zároveň na starosti i odstranění nedostatku pracovních sil. Věříme, že toto ministerstvo ve spolupráci s příslušnými ostatními úřady odstraní tyto nesrovnalosti a závady, které dosud stojí v cestě řádnému provedení remigrační akce, a že v dohledné době bude umožněno všem těm, kteří za hranicemi netrpělivě čekají na možnost návratu do vlasti, včleniti se do pracovního procesu ve starém domově a vyplniti tak mezery, které dosud brzdí náš hospodářský rozvoj.

Z toho důvodu vítáme my, národní socialisté, zákon o péči o přistěhovalce a budeme pro něj hlasovat. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. dr Linczényi. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Linczényi: Slávna snemovňa, panie a páni!

Nepremeškali sme dejinnú, morálne nás zaväzujúcu príležitosť, keď po odsune 3 miliónov Nemcov sme sa pustili do veľkorysého diela, o ktorom sa nám len skryte snívavalo. Raz história povie, čo sme dosiahli a kde sme sa pomýlili pri ťažkej a zodpovednej práci. Lebo že dostať do spoločnej vlasti po všetkých kútoch Európy, ba i sveta roztratených bratov nie je maličkosťou, o tom nebude nik pochybovať. Už aj dosiaľ sme boli svedkami nie jednej nedôslednosti a chyby. Ešte šťastie, že naši repatrianti zväčša prichádzajú zo štátov s neurovnanými pomermi hospodárskymi i politickými, a tak krivda, ktorú našinec by považoval za neodpustiteľné, im sa pozdáva ako chvíľkové nedorozumenie. Veď sa vracajú do vlasti, na ktorú neprestali myslieť generácie dvoch storočí. Myslím tu predovšetkým na našich bratov z Maďarska, kde ako veľký ostrov v cudzom neprajnom mori postupne podliehali ničiacemu prívalu, ale vydržali, i keď s pomaďarčenými menami, s vykrútenými fúzkami, ale len na oko s porušeným národným povedomím. Najlepším dôkazom toho sú naši skveli Pitvarošania, ktorí už za prvej ČSR poslali nám kolonistov a v poslednej dobe túžobne očakávali Červenú armádu, s ktorou natoľko spolupracovali, že po jej prechodnom ústupe boli pod bodákmi odvlečení. Keď sa vrátili, prví prehlásili: "Chceme sa presídliť do ČSR. Ak by to nešlo, tak do Juhoslávie alebo do SSSR. V Maďarsku rozhodne nechceme zostať a nezostaneme." A tak už r. 1945 boli pripravení opustiť neprajnú macochu. Dnes sú všetci na svojom a u nás. Kedy budeme môcť prehlásiť toto o všetkých našich roztratených a po československom domove túžiacich?

Aby sa takéto naše úsilie stretlo s čo najväčším úspechom, k tomu slúži i predložený vládny návrh zákona o starostlivosti o prisťahovalcov ako i o niektorých ich prednostných právach. Priznajme si, nie je toho mnoho, čo sa im zaväzujeme poskytnúť. Zabudli sme počítať s nimi od prvopočiatku, a tak teraz sa im dostane už iba odrobiniek: majú síce prednostné právo na udelenie živnostenského oprávnenia a na povolenie prevádzania zárobkových podnikov iného druhu, na pridelenie konfiškovaného majetku pôdohospodárskeho, živnostenského, ako i na nájom movitého i nemovitého nepriateľského majetku: môžu sa stať i národnými správcami týchto. Pravda, prichádzajú do úvahy iba po prednostných uchádzačoch. Že sme čosi zameškali, vidieť to i z doterajších ťažkostí okolo našich volyňských Čechov a Slovákov z Maďarska. Čo keď prídu ďalšie zo Zakarpatskej Ukrajiny, z Rumunska, Juhoslávie, Rakúska a Nemecka? Je isté, panie a pánovia, že nová vlasť musí vedieť dať slušnej výživy takému miliónu repatriantov, keď sme sa predtým zbavili bezmála troch miliónov hospodársky veľmi dobre zaistených Nemcov. Nemôžeme súhlasiť s provizóriom, ak chceme, aby sa naši presídlenci, a to predovšetkým roľníci, účinne zapojili do pôdohospodárskej práce, k čomu potrebujú zvláštneho úverového systému, hospodárskych strojov, krmiva, ale predovšetkým vedomia, že sú konečne na svojom.

Ak si takto myslí, že stačí ich kŕmiť politickou ideológiou jednej strany, je na omyle. Ak sme teda už my prepolitizovaní a nevieme si bezmála ani len poľné práce predstaviť bez letákových akcií, šetrime aspoň našich presídlencov a neznechucujme ich tým, od čoho sa postupne roľník našej republiky odvracia: politickou demagógiou.

Panie a páni, vo svojej reči k štátnemu rozpočtu na rok 1947 prvýkrát som poukázal na smutný osud Slovákov a Čechov odvezených do Ruska väčšinou, pravda, na podklade falošných udaní pomstychtivých a osobné účty si vyrovnávajúcich ľudí, začo, pravda, osloboditeľská armáda nemohla. Vtedy som hovoril o 3000 ľuďoch, ktorých príbuzní živoria bez prostriedkov a túžobne očakávajú návrat svojich najmilších. Spomínam to preto, že tento problém bohužiaľ dosiaľ nie je ešte definitívne riešený. Lebo keď aj došlý dva, tri transporty, bolo v nich iba veľmi málo Slovákov. Je to predovšetkým otázka východného Slovenska až po Liptovský Svätý Mikuláš. Že môj odhad bol nadmieru malý, dokazuje aj expozé p. ministra sociálnej starostlivosti prof. Nejedlého, prednesené dňa 11. júna v soc.-politickom výbore, v ktorom sa hovorí, že neurčitý počet - okolo niekoľko tisíc - repatriantov nachádza sa na území SSSR. Keďže Povereníctvo vnútra už dávnejšie postúpilo vyhovené žiadosti o repatriáciu Ministerstvu vnútra, ktoré má zariadiť ďalšie, dôrazne apelujem znova na príslušné ministerstvá, aby hľadeli čím skorej zlikvidovať tento najsmutnejší repatriačný problém. Mám obavy, že chyba je v nás, lebo ináč by nebolo možné, že Maďari a Nemci sa vracajú, len Česi a Slováci namôžu na pôde vlastnej republiky dokázať svoju nevinu.

Doteraz som hovoril, panie a páni, o prisťahovalcoch, ktorí sa navrátili alebo navrátia v súvislosti s československou úradnou presídľovacou akciou. No hneď pri prejednávaní návrhu tohto zákona myslel som na tých, ktorí tvoria výnimku a na ktorých sa vzťahuje § 1 len v prípadoch zvláštneho zreteľa. Tu na môj návrh prijal soc.-politický výbor vsuvku, ktorá sa dostala až do zákona. Znie takto: "Tento zákon bude sa vzťahovať na tých, ktorí nemôžu prísť legálne, ale prichádzajú napríklad pri bezprostrednom ohrození života prisťahovalca alebo členov jeho rodiny, pri priamom ohrození existenčnom." Priznám sa vám, ide o tých našich rodných bratov, ktorí na čierno musia prekročovať hranice, aby si zachránili vlastné životy a životy svojich rodín. Konkrétne budú ďakovať za takéto pochopenie československého parlamentu ťažko skúšaní Slováci Oravy a Spiša, nateraz v rámci bratskej Poľskej republiky.

Panie a páni, verte mi, s ťažkým srdcom sa mi hovorí o dačom, čo by malo byť nemožnosťou a čo by nesmelo kaziť dobrý susedský pomer dvoch slovanských národov. Hádam si poviete, že zbytočne maľujem čerta na stenu. Jednak osud rodnej krvi v počte 30.000 skalopevných rodákov zaväzuje nás všetkých, Čechov i Slovákov, aby sme hľadali nielen príčinu, ale našli aj liek, ktorý by navždy eliminoval zbytočné kalenie československo-poľského pomeru. Nebolo by správne, keby som opakoval, čo všetko sa stalo na tomto území po spoločnom oslobodení obidvoch štátov. Túto neutešenú kapitolu sme zavreli a vymazali podpísaním československo-poľskej dohody o priateľstve a spojenectve, ktorou dva susedné slovanské štáty sa zaväzujú stáť jeden druhému po boku v časoch dobrých i zlých. Dôkazom toho je dodatkový protokol, podľa ktorého aj územné otázky Spiša a Oravy sa vyriešia do dvoch rokov. Zatiaľ sa majú zaistiť národnostné, politické, kultúrne a hospodárske potreby na základe reciprocity. Potešili sme sa, priznávame sa, že konečne zmizne nezdravý antagonizmus slovanskej rozkydanosti. Bohužiaľ, zdá sa, že duch smluvy nedostal sa ešte ani za tri mesiace na územie Oravy a Spiša. Hore sa nadväzujú styky kultúrne a utužujú hospodárske. Spisovatelia, svedomie národa, sa navzájom navštevujú a sľubujú si, že navždy zahlušia minulosť nedorozumení, ale v Lapšoch, Jurgove, Jablonke, nevyjasnili sa zastrašené tváre. Nádherný oravský a spišský kraj nezvučí slovenskou nábožnou piesňou. Najmenšie pokolenie s plačom sa priznáva v poľskej škole k svojej materinskej reči slovenskej.