Při tomto slibu bylo též řečeno, že k úpravě platové má dojíti teprve po snížení počtu veřejných zaměstnanců, neboť takto získaných úspor má býti použito ke krytí zvýšených osobních nákladů z titulu platové úpravy. Je proto překvapením, že podle důvodové zprávy projednávané osnovy mají být hrazeny zvýšené náklady z osnovy vyplývající z úspor, které v r. 1947 vzniknou zejména snížením počtu státních zaměstnanců. Co potom zbude na platovou úpravu? Nebo snad nový platový zákon dá jistě příliš dlouho na sebe čekat? A jak se v tomto případě uhradí náklady, jichž si vyžádá nutná zatímní platová úprava požitků státních zaměstnanců, hlavně pak pensistů, vdov a sirotků? Je nám přece všem zjevno, a potvrdily to hlasy z nejvyšších míst, že platové poměry veřejných zaměstnanců, především pak pensijní a zaopatřovací poměry státních pensistů jsou tragické. Sám pan ministr vnitra při jisté příležitosti prohlásil, že dnes i sekční šéfové jsou na tom bídně. Proto snad nebylo zrovna nejšťastnější, jestliže se úprava platů státních zaměstnanců podmínila snížením počtu veřejných zaměstnanců.

Holedbáme se sice neustále, že chceme být a že jsme sociálně spravedlivější, než byla republika první, avšak jsem jist, že veřejní zaměstnanci tuto novou spravedlivější sociální politiku ještě nepocítí. Spíše naopak lze říci, že napřed musí přinésti oběť, aby z ní mohli sami něco dostat. A přece veřejní zaměstnanci to jsou, kteří nejlépe vědí, že ve státním rozpočtu by se daly nejen na osobních, nýbrž i na věcných položkách ušetřiti stovky milionů, takže by jejich oběť nemusila býti, nepřihlédneme-li k nedostatku pracovních sil ve výrobě zemědělské a částečně i průmyslové, požadována v měřítku tak značném.

Státní zaměstnanci, kteří trpěli finančně, ale hlavně morálně a fysicky po celou okupaci, a to povětšině i se svými rodinami, zůstali republice a národu věrni. Jen několik málo výjimek, které byly potrestány lidovými soudy a očistnými komisemi, potvrzuje pravidlo národní a státní spolehlivosti u velké většiny veřejných zaměstnanců. Svou věrnost republice a národu dokumentovali veřejní zaměstnanci i po osvobození, když s největším úsilím přispěli k tomu, že se brzy rozběhla kola státní administrativy, i když se také brzo přesvědčili, že ani v osvobozené vlasti nenajdou pravého porozumění. A byli to zase veřejní zaměstnanci, kteří organisovali úřední chod i u lidových orgánů, aniž se jim po většině dostalo jiného než slovního uznání. Soudcové, učitelé, finanční stráž, železničáři, pošťáci a všichni ostatní prací dokázali svou lásku k vlasti. A dodnes ji dokazují, neboť slouží za bídný plat, aniž by pozvedli trochu energičtěji své hlasy, volající po nápravě. A čeho se dočkali? Útoku na svou definitivu, nejistoty, která vyplývá z plánovaného zmenšení počtu státních zaměstnanců, a obav, plynoucích z příštích úprav platových i služebních. Nenadsazuji, řeknu-li, že se státními zaměstnanci hraje se poťouchlá hra.

Dokazovalo se kdysi, že státních zaměstnanců máme o 180, snad o 150 tisíc více než před válkou. Dnes se mluví o 100.000 a vyslovuje se mínění, že budeme moci býti spokojeni, když jejich počet snížíme o 70.000. Přitom však sotva jsme s to říci, kolik vlastně všech státních zaměstnanců máme. A vůbec nevíme, kolik je zaměstnáno lidí v samosprávě. A v téže době, kdy se chystá osnova zákona o mobilisaci pracovních sil ve veřejné správě a o restrikci státních a veřejných zaměstnanců, přicházejí některá ministerstva s požadavkem na zvýšení počtu zaměstnanců svého resortu. Je to poctivé jednání? Není to spíše záměrné odvádění pozornosti nejširší veřejnosti od skutečného stavu a pomlouvání veřejných zaměstnanců?

Musíme si uvědomiti, že zvýšený počet veřejných zaměstnanců proti rokům předválečným má své příčiny. Jestliže na jedné straně tvrdíme, že bychom měli míti menší počet státních úředníků, poněvadž se zmenšilo naše státní území a poněvadž jsme odsunuli půl třetího milionu Němců, pak musíme přiznati, že stát převzal na sebe celou řadu nových úkolů a povinností, jež nutně někdo musí plnit. Rozmnožili jsme počet ministerstev, na Slovensku máme povereníctva, otevřeli jsme nové školy, převedli jsme na stát různé funkce zdravotní a sociální, jež dosud dobře a svědomitě plnily dobrovolné organisace z dobrovolných příspěvků, máme nové úřady, komise a rady, jako cenové, hospodářské, plánovací a pracovní, máme nové funkce a nová oddělení nejen v ministerstvech, nýbrž i u všech národních výborů. Též národní obnova a osídlování, distribuce a svazy znamenají podstatné rozšíření státní a veřejné agendy a tudíž i nutné zvýšení početních stavů pracovních sil.

Je proto nesvědomitostí, jestliže se jen povšechně konstatuje, že máme přebytek sil ve státních službách, neboť pro celou pravdu nutno říci, proč jich máme více než před válkou. Ostatně o přebytcích pracovních sil se budou přít jednotlivé úřady mezi sebou. Jestliže jich nadbývá ve vnitrozemí, často se jich nedostává v pohraničí, i když tam byly v důsledku odsunu mnohé úřady a soudy zrušeny. Proč se jich tam nedostává? Příčiny jsou mnohé a v poslední řadě příčina finančního zatížení. Kdybychom opravdu chtěli poznati, kolik vlastně máme nadbytečných veřejných zaměstnanců, museli bychom především přikročiti k reorganisaci a zjednodušení státní administrativy. Musili bychom bez stranické zaujatosti zjistiti, zda opravdu potřebujeme tolik ministerstev, kolik jich právě máme, zda ty komise, rady a úřady nejsou mnohdy zbytečnou přítěží a zda vlastně v přebujelosti státní administrativy netkví onen nenávistně osočovaný byrokratismus.

Chceme jistě míti dobrou a spolehlivou státní správu, ale ta nemusí oplývat přebytečnými úřady a orgány. Pak také nebude přebytek sil. Pro dobrou státní správu je třeba, aby její zaměstnanci byli slušně placeni. Jen takoví zaměstnanci, kteří nebudou míti strach o budoucnost svou a svých rodin, jen takoví budou opravdu sloužit státu a národu poctivě, přesně a spolehlivě. Ale to vyžaduje na druhé straně spravedlnost. Poslední nesmějí se stávati prvními proto, že vlastní tu či onu politickou legitimaci, nýbrž pro svou kvalifikaci, výkon a práci. Renominace a nominace křiklavým způsobem porušila velmi často pravidla spravedlnosti. Vždyť na př. nelze trestati výtečně kvalifikovaného úředníka škrtnutím z renominačního návrhu jenom proto, že je mu 58 let. Za 30 roků svědomité a poctivé služby si zasluhuje poněkud jiného uznání na odchodnou. A mohli bychom si povědět i více o nespravedlnostech, které mají jen jeden výsledek, a to ten, že mezi veřejnými zaměstnanci bují nedůvěra, závist, nevraživost a nespokojenost, čímž trpí především stát a veřejnost. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Ševčík.)

Je proto nejvýš na čase, abychom v tomto směru začali dělat rozumnou politiku personální i platovou. Je třeba zanechat všech líbivých, ale nevyzkoušených pokusů a přikročit s největší možnou rychlostí k řešení všech důležitých otázek, které se týkají státních zaměstnanců a pensistů. Je třeba si uvědomit, že absolutní většina jich jsou synové a dcery chudých českých rodin, kteří svou pílí a houževnatostí často v bídě vystudovali a dali své síly státu a národu k disposici s důvěrou, že jejich dobrá vůle, snaha a píle bude oceněna spravedlivě a po zásluze. I oni jsou dělníky, kteří si zasluhují, aby se jim dostalo ochrany a podpory odborové organisace a spravedlivé mzdy. A trochu klidu, aby mohli opravdu nerušeně pracovat pro republiku a její obyvatelstvo. (Potlesk.)

Podpredseda dr. Ševčík (zvoní): Ďalším rečníkom je p. posl. Žiak. Dávam mu slovo.

Posl. Žiak: Slávne ústavodarné Národné shromaždenie!

Poslanec má pri plnení svojich funkcií mnoho príležitostí navštíviť štátne a verejné úrady. Vedľa intervencií za veci širokého verejného významu je nespočetné množstvo drobných, vcelku oprávnených a spravodlivých žiadostí nášho občianstva, ktoré zostávajú na úradoch dlhší čas nevybavené a ktoré treba posúriť. Úrad od najnižšieho po najvyšší je len vtedy živou ustanovizňou, dobrým prostriedkom na správu verejných a občianskych vecí, keď v ňom pracuje živý, ochotný, pracovitý, schopný a spokojný úradník alebo verejný zamestnanec. Pri styku s ľuďmi pracujúcimi na poli, v továrni, na stavbe a v úrade človek má možnosť už aj z výrazu tváre posúdiť, na ktorom pracovisku sú ľudia spokojní, kde i v práci prejavujú radosť zo života.

Bohužiaľ, musím to na tomto vážnom mieste povedať, že naša pracujúca inteligencia v štátnych úradoch, v podnikoch, v školách, naši úradníci, profesori, učitelia, poštári, zamestnanci na železnici nepôsobia dojmom ľudí, ktorí majú radosť zo života. Povojnová hmotne i mravne rozháraná doba kladie na nich požiadavky veľmi vysoké, žiada od nich nesmierne vypätie síl a nedáva im potrebné podmienky pre spokojnosť. Úrady a úradníctvo, školy a učiteľstvo, hoci kto dnes kritizuje, obviňuje osoby z nečistej politickej minulosti, ponosujú sa na zdĺhavosť pri vybavovaní úradných prác, na nedostatok dobrej vôle a na nepohotovosť v práci.

S plným vedomím zodpovednosti ochotný som široké jadro poctivých, statočných a až pod slušnú úroveň života skromných úradníkov a verejných zamestnancov brániť proti neoprávnenej a zlomyseľnej paušálnej kritike. Štátne úradníctvo, zamestnanectvo a školskí pracovníci zaručujú nám svojou vernosťou, poslušnosťou a oddanosťou k republike riadny chod verejnej správy, zdarné budovanie štátu. Boli viackrát a veľmi dôkladne preverení, presvedčený som, že sa možno na nich úplne spoľahnúť. Ale keď máme v nich spoľahlivý základ štátnej istoty, buďme im nielen slovom, ale aj skutkom vďační.

Tešíme sa zo znovunadobudnutej slobody. Ale sloboda to je nie úzky pojem o národe, o reči, o osobnom presvedčení, o slobode náboženskej, ale pojem širší, ktorý zahrnuje aj slobodu hmotnú a sociálnu. Práve naša doba sa vyznačuje myšlienkovým prúdením hospodárskeho a sociálneho oslobodenia človeka, i praktickým uskutočňovaním hospodárskeho a sociálneho vyrovnania. Ak teda uznávame, že v skutočnej slobode dochádza človek a spoločnosť cez hospodárske hmotné zabezpečenie existencie, uznajme, že naši úradníci, verejní zamestnanci a kultúrni pracovníci nič neoprávneného nežiadajú, keď chcú mať také odmeny, také hmotné podmienky denného života, ktoré by ich zbavily starosti o každodenný chlieb, odev, obuv, byt, aby sa mohli spokojne s láskou a horlivosťou plne venovať svojmu povolaniu.

Ak našim štátnym a verejným zamestnancom dáme neodvislosť hmotnú, dáme im aj kus slobody mravnej a ľudskej. Hmotný nedostatok človeka skľučuje. Odníma mu energiu, ohýba šiju a kriví charakter. Nemôže a nesmie byť želaním občana vidieť štátneho úradníka, učiteľa a verejného zamestnanca ako shrbeného, pokorného, ustrašeného a nedostatkom bitého človeka, ktorý nemá svojej vôle a slušnej, jemu primeranej úrovne.

Hmotné pomery štátnych úradníkov, sudcov, gážistov, profesorov, učiteľov, skrátka verejných zamestnancov sú meradlom stupňa mravnosti a slobody národa. Preto je povinnosťou štátu a predovšetkým zákonodarného sboru, tak zabezpečiť zamestnancov hmotne, aby neboli zaťažení hmotnými starosťami, aby sa spokojne mohli venovať svojej práci. Hmotným zabezpečením vytvárajú sa predpoklady aj pre morálne postavenie úradníka vo verejnom živote tak, ako ho vytvorila tradícia.

Pokladám za smutný zjav, keď v poslednom čase sú štátni a verejní zamestnanci zatláčaní na vedľajšiu koľaj. Tak sa mi zdá, ako by bol štátny zamestnanec sirotou, ku ktorej sa nikto nehlási a ktorého práca sa zaznáva. Viem, sú mnohé starosti a pálčivé problémy, ktoré kladú na financie štátu veľké požiadavky. Štátne zamestnanectvo iste uznáva, že šesť rokov hrozného vojnového ničenia jednotlivca i spoločnosť hlboko zasiahlo, a preto s patričným uznaním a trpezlivosťou uspokojilo sa vetou: Štátni zamestnanci, počkajte, teraz záujem štátu žiada súrne vyriešiť iné dôležité problémy. Ale kompetentným činiteľom treba si uvedomiť, že všetky problémy štátu dajú sa ľahšie zdolať vtedy, keď bude štátne zamestnanectvo spokojné, lebo ono je pilierom štátnej moci.

Obnova oslobodenej republiky kladie zvýšené požiadavky na všetky vrstvy národa. Štátni zamestnanci boli medzi prvými, ktorí svorne a disciplinovane nastúpili do práce na diele obnovy. Nepýtali sa, aká bude ich odmena za túto nadľudskú prácu, trpezlivo čakali, že nájdu porozumenie pre svoje sociálne a hmotné bolesti. No od oslobodenia uplynuly už dva roky, preto je na čase, aby sa prikročilo k účinnému zlepšeniu ich hmotného postavenia.

Dovolím si uviesť tri okolnosti z našich povereníctiev. Pán povereník školstva Novomeský vo svojom expozé o slovenskom školstve kladie si otázku, prečo školský systém trpí nedostatkom školských pracovníkov, a hneď aj odpovedá, že je to malé hodnotenie učiteľskej práce po stránke finančnej a podstatne lepšie odmeňovanie práce v iných odboroch. V rozprave o expozé dotkol som sa hmotného postavenia školských pracovníkov a tu si dovolím niekoľkými slovami zopakovať tam prednesené myšlienky.

Vďačne kvitujem doteraz uskutočnenú pomoc školským pracovníkom. Ale to všetko nie je dostačujúce. Naši učitelia a profesori v pravom smysle slova biedia. Učiteľ s početnejšou rodinou nie je schopný zaokryť nutné denné potreby svojej rodiny. Zlý hmotný stav núti učiteľa a profesora prijať aj iné, vedľajšie zamestnanie, mnohokrát nesrovnávajúce sa s učiteľským povolaním. A dnes pri prevýchove národa potrebujeme učiteľa i profesora celého, aby vypnul všetky svoje sily pre vec dobrej výchovy nášho československého štátu. Ba nie sú vylúčené prípady, že učiteľ i profesor je takrečeno prinútený prijať azda dar od menej nadaného bohatšieho žiaka. Keby nebolo charakteru a keby nebolo čistoty v mravnom konaní našich školských pracovníkov, narobily by sa i v tomto smere veľké mravné škody.

Obidve expozé v kultúrnom výbore, tak ministra ako i povereníka, konštatujú zlé hmotné a sociálne položenie školských pracovníkov, ale nádej dávajú len po uzákonení nového platového zákona. To je málo. Nutná je súrna pomoc. Ceny denných potrieb sa úradne ztrojnásobily, ale skutočne 5 až 7násobne zvýšily. A plat učiteľov a profesorov sa len azda zdvojnásobil. Za takýchto pomerov sa učiteľom a stredoškolským profesorom ťažko žije. Učiteľstvo sa len opiera o svoj idealizmus a čaká. Dovolím si tuná preto požiadať tak Ministerstvo, ako i Povereníctvo školstva, aby po vzájomnej dohode našly riešenie, ako pomôcť našim školským pracovníkom. Ak nebude možné zvýšenie platov, nech sa pomoc prejaví umožnením nákupu všetkých domácich potrieb v určitých označených skladoch za skutočne úradné ceny. (Potlesk.) Školskí pracovníci tak ako aj všetci ostatní štátni a verejní zamestnanci potrebujú také hmotné odmeny, aby sa úplne a výlučne bez starostí mohli venovať svojej vznešenej úlohe.

Dovolím si upozorniť i na ujmu, ktorá sa stala. štátnym a verejným zamestnancom, učiteľom a profesorom, príslušníkom ich rodín odňatím 50% sľavy na železniciach. Všelijaká unifikácia predpisov a dosť podstatných čaká na svoje prevedenie, no keď sa jednalo o obstrihanie výhod štátnym zamestnancom, s tou sa nepočkalo. Napokon môže vzniknúť otázka, prečo by sa raz neunifikovalo naopak? Prečo by sa dobrý a spravodlivý slovenský predpis nezaviedol na územie celej republiky? (Potlesk.) Ak sa úradníkom, zamestnancom a školským pracovníkom a ich rodinám umožní na železniciach lacnejšie cestovať, to nie je len hmotná výhoda, to je aj podmienka pre rozširovanie duchovného obzoru. Bolo by správne, keby naši štátni úradníci a zamestnanci všetkých kategórií mali svetový rozhľad, keby mohli i cudzinu navštevovať. S hľadiska upevnenia žiadúcej československej vzájomnosti by bolo veľmi účelné zaoberať sa touto otázkou a zlepšením výhod na železnici umožniť slovenským štátnym zamestnancom a učiteľom aspoň len návštevu Čiech a Moravy a zamestnancom českým zase návštevu Slovenska. Čím sa budeme navzájom lepšie poznať, tým sa budeme viac ctiť a milovať.

Tak často neobjektívne sa útočí na Povereníctvo techniky, že neplní stanovený program, ale treba vedieť, že Povereníctvo techniky bojuje nielen so všelijakými ťažkosťami materiálnymi, ale menovite s ťažkosťami personálnymi. Roku 1938 bolo na Slovensku v technickej verejnej správe vyše 400 kvalifikovaných inžinierov rôzneho technického zamerenia. Dnes ich nie je ani celých 200. Ak Povereníctvo techniky získa z inžinierskeho dorastu niekoho pre štátny úrad, podarí sa mu to za cenu individuálnych výhod čo do umiestenia alebo iného uprednostnenia mladého úradníka i pred staršími pracovníkmi. Tuná chcem práve povedať, že kvalifikovaní ľudia idú radšej do súkromného podnikania, kde majú zaručené dvoj - i trojnásobné platy oproti platom v štátnych úradoch. A nemožno sa azda diviť týmto kvalifikovaným ľuďom. Človek má svoje požiadavky a nároky, kde dostane primeranejšiu odmenu za svoju prácu, tam pracuje ochotne a vďačne. Minulého týždňa bol som v Bratislave na Povereníctve priemyslu. Pri vykonávaní úradnej veci úradníkovi zazvonil telefon. Volala ho manželka. Súrne potrebovala necelých 300 Kčs na vyplatenie domácich účtov. Žiadala, aby peniaze popoludní doniesol. Úradník sa trpko ospravedlňoval, že nemá. Potom sa mi ponosoval. Má nejaké semestre na vysokej škole, v úrade pracuje 8 rokov. Je ženatý, bezdetný, dostane 3.800 Kčs mesačného platu. Za kurivo a byt platí vyše 1000 Kčs mesačne. Strava a domácnosť pri skromnosti bez pomocnice v domácnosti stojí 2.400 Kčs. Na šatstvo, obuv, knihy, divadlo, kino, cigarety atď. pre dvoch ľudí zostáva mesačne 400, slovom 400 korún čs. Je to statočný človek, dobrý a poctivý úradník, ale, slávna snemovňa, nenapadne človeku, že každý úradník slabšieho charakteru v podobných hmotných okolnostiach podľahne prvému svodu podplácania? Je eminentným záujmom štátu mať úradníctvo na morálnej výške. Občan nemôže mať dôveru k úradu, v ktorom sa deje korupcia. A štát ako zamestnávateľ musí tak honorovať svoje zamestnanectvo, aby neupadlo do bahna korupcie. S kompetentných miest bolo už niekoľko ráz naznačené, že zlepšenie platov štátnych zamestnancov závisí od reštrikcie. Nie bez príčiny hovorí sa o reštrikcii. Stav je taký, že zatiaľ čo na jednej strane je nedostatok úradníkov kvalifikovaných, súrne potrebných, na druhej strane sú úrady presaturované úradníkmi nekvalifikovanými. Jedno je isté, že dôslednú reštrikciu nemožno previesť prv, než sa odbúra vojnové viazané hospodárenie. A to akiste ešte potrvá. Rovnako definitívna platová úprava vyžiada si dlhší čas k svojmu uzákoneniu, preto je nutné prikročiť k riešeniu hmotnej pomoci štátnemu zamestnanectvu a penzistom.

Nedávno bola rozvírená hladina mienky medzi štátnymi zamestnancami rečami o zrušení definitívy. Tak sa nazdám, že činitelia, ktorí tento problém začali, neuvedomovali si dôsledky, aké mohly štátnej správe z týchto rečí vzniknúť. Objektívny znalec pomerov štátnych zamestnancov vie, že pri nízkych hmotných odmenách len vedomie, že majú svoje postavenie definitívne zaistené, môže ich vzpružiť do práce a nabáda ich vytrvať. Odbúraním definitívy odňala by sa im chuť do práce a tak do ich radov a do celej administratívy by sa vniesol iba chaos. Nakoľko Demokratickej strane leží na srdci blaho republiky a jej demokratické zriadenie, nepripustí, aby sa tento osvedčený výdobytok štátnych zamestnancov nerozmyslene odbúral. Preto celou svojou váhou sa stavia za definitívu štátnych zamestnancov. (Potlesk.)