Jiná je ovšem otázka, zdali tato zlepšení mohla veřejné zaměstnance dovést na předválečnou životní úroveň, zda jsme mohli odčinit všechna bezpráví a příkoří, ať už byla způsobena za okupace, anebo v předmnichovském období. Je nám všem známo, že teprve úspěšným splněním dvouletky chceme dosáhnout předválečné životní úrovně pro všechny pracující. Víme dobře, že nejen většina veřejných zaměstnanců, ale převážná část našeho pracujícího lidu nežije tak jako před válkou, i když v některých oborech jsme už této výše dosáhli, přiblížili se jí, nebo ji dokonce i předstihli. Víme dobře, že poměry veřejných zaměstnanců a jejich platy nejsou uspokojivé a že nezbytně a naléhavě vyžadují řešení a nápravy. Jde však o to, jak tuto úpravu a nápravu zjednat a docílit. Kdyby některá z našich stran Národní fronty byla v oposici, měla by vítanou příležitost využívat neuspokojivých platů k stranické agitaci, k získávání a posilování posic a k provádění staré licitační politiky. Za dnešních změněných poměrů, kdy jsme všichni hospodáři a budovateli nového života, nepomáhá, nýbrž spíše škodí veřejným zaměstnancům ta strana, která by pomlouváním odborového hnutí nebo slibováním pro celostátní hospodářství neúnosných úprav chtěla získat jejich přízeň. Veřejným zaměstnancům mohou pomoci jenom ti, kteří splňují dvouletý budovatelský plán, kteří zvedají pracovní morálku, kteří staví uhelné a zemědělské brigády, kteří dbají, aby se u nás více, lépe, levněji a kvalitněji vyrábělo, kteří usilují o zvýšení národního důchodu, kteří pracují pro zvýšení počtu produktivních sil ve výrobě, prostě všichni, kteří jsou opravdovými hospodáři, spolubudovateli, věrnými a oddanými stoupenci lidově demokratického pořádku. Nejsou tedy obhájci, ale nepřáteli veřejných zaměstnanců ti, kdož pracují pro návrat starých časů. Kdo poctivě chce pomáhat veřejným zaměstnancům, musí pracovat pro obohacování nikoliv jednotlivců, ale pro vyšší bohatství celého národa.

Některé strany Národní fronty si připravily návrhy na prozatímní úpravy platů pro veřejné zaměstnance. Národně socialistická strana navrhuje lineární zvýšení platů o 25%. Také komunistická strana by mohla navrhnouti prozatímní úpravu, třeba i s 50 procentním zvýšením. Proč jsme to však neučinili? Protože nechceme vyrábět návrhy a interpelace jenom k vůli jejich líbivosti anebo k vůli politické agitaci. Cožpak ty strany, které si připravily návrhy na prozatímní úpravu, zapomněly, že před čtvrt rokem zástupci všech stran Národní fronty se usnesli na tomto prohlášení: "Hlavní překážku rychlé úpravy platů vidí zástupci stran Národní fronty v nadbytečném počtu veřejných zaměstnanců při současném schodku státního rozpočtu. Proto považuji za hlavní předpoklad pro všeobecné zlepšení platů veřejných zaměstnanců reformu veřejné správy a zmenšení počtu veřejných zaměstnanců, aby na základě takto dosažených úspor ve veřejné správě bylo možno uskutečnit zvýšení jejich platů." To bylo jednomyslné usnesení všech stran Národní fronty. Také většina veřejných zaměstnanců nejenom schvaluje, ale přímo se domáhá urychleného vyřešení předpokladů pro úpravu platů. A co je příčinou neustálých průtahů při řešení této otázky? Nic jiného než ta okolnost, že i některé ze stran Národní fronty dávají ochotný souhlas, aby ze státních služeb byli propuštěni zaměstnanci mladí, schopní a republice oddaní, ale zuby nehty se brání proti restrikci kolaborantů. Komunistická strana stojí na stanovisku, že ve veřejných službách mohou zůstat jen důvěryhodní zaměstnanci, kteří v těžkých dobách nezradili a nezklamali. Ti, kteří sloužili Němcům, musí být odstraněni, ovšem nikoli posláni do pense, nýbrž do výroby. Nechť se jim dá příležitost, aby poctivou prací si získali znovu občanské důvěry.

Veřejní zaměstnanci se také plným právem domáhají, aby se s větším urychlením postupovalo v sestavování nového platového zákona. Zastávám stanovisko, že nový platový zákon musí být uzákoněn ještě tímto ústavodárným Národním shromážděním a že definitivní úpravu a zlepšení poměrů veřejných zaměstnanců dlužno provést během dvouletky. Ostatně když budou odstraněny dosavadní překážky, když místo vyvolávání nespokojenosti mezi veřejnými zaměstnanci se všichni tak, jako jde příkladem komunistická strana, zasadí o úspěšné splnění dvouletky, o rychlé odstranění kolaborantů, o snížený počtu nadbytečných sil a provedení zhospodárnění a reformy státní administrativy, pak budou zjednány předpoklady k tomu, aby ještě před definitivní úpravou, před novým platovým zákonem se poměry veřejných zaměstnanců mohly podstatně upravit a také zlepšit. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluj i slovo p. posl. Jiráskovi.

Posl. Jirásek: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Čs. strana národně socialistická při svém kladném postoji k potřebám veřejných zaměstnanců, jejichž zájmy hájí poctivě všemi prostředky, které má k disposici, vítá každý návrh, který přináší jakékoliv zlepšení této pro stát tak důležité složky obyvatelstva. S tohoto stanoviska staví se plně i za vládní návrh zákona o sjednocení některých předpisů o platových a služebních poměrech státních a jiných veřejných zaměstnanců, který přináší určité výhody pro veřejné zaměstnance. Vedle odstranění dosavadní nejednotnosti služebního a hlavně platového práva v zemích Českých a na Slovensku, která byla příčinou zbytečné roztrpčenosti v řadách českých zaměstnanců, přináší navržený zákon tyto výhody:

1. ruší krácení činovného u svobodných zaměstnanců, 2. zvyšuje věkovou hranici pro automatické přiznávání výchovného ze 16 na 18 roků, 3. zvyšuje hranici zaopatřenosti rozhodnou pro přiznávání výchovného jak u příspěvků na výchovu, tak sirotčích pensi na 7.200 Kčs, při čemž i tato zvýšená hranice platí jen pro děti starší 18 roků, zatím co děti mladší lze považovati za nezaopatřené bez ohledu na vlastní příjem, 4. přiznává lepší zařadění do stupnic funkčního služného soudců a konceptních úředníků veřejné služby, automatický postup do 6. platové stupnice funkčního služného, 5. zlepšuje platové poměry opatrovatelek a přiznává ředitelské přídavky správkyním mateřských škol, 6. zvyšuje drahotní přídavek příjemců darů z milosti z 500 na 2.400 Kčs ročně.

Přes to, že u slovenských zaměstnanců znamená osnova teoreticky odstranění platové nadparity vůči zaměstnancům v zemích českých, v praxi se tato redukce příliš neprojeví se zřetelem k vyrovnávacímu přídavku podle článku 1, § 3. I když tento přídavek se má postupně částečně odbourávati v budoucích platových postupech, projeví se toto částečné odbourávání teprve po vyhlášení zákona, protože přeplatky vzniklé před tímto dnem se podle článku 4, § 2 promíjejí. Jestliže bychom pak mohli počítati s tím, že nová platová úprava nabude, jak bylo předvídáno, účinnosti od 1. ledna 1948, která jistě zvýší platy veřejných zaměstnanců i nad hranici platů na Slovensku, pak vlastně i tato nevýhoda slovenských zaměstnanců bude jen dočasná. Za to však i pro slovenské zaměstnance přinese nový zákon určité výhody, a to především všeobecné zvýšení pensijní základny a pak zvýšení drahotních přídavků k pensím.

Při projednávání unifikační osnovy nemohu však přejíti mlčením křivdu, která postihla veřejně zaměstnance vydáním okupačních nařízení čís. 15 a 19 z roku 1944, jež se nyní vztahují i na Slovensko. Tato nařízení hrubě porušila československý platový zákon 103 z roku 1926 a křivdy tímto vládním nařízením spáchané nebyly dosud odčiněny. Autory, jak je známo, tohoto vládního nařízení byli Němci. A v důvodové zprávě výslovně uvádějí, že je nutno platový zákon čís. 103 přizpůsobit zákonu a zásadám říšskoněmeckým. To se také stalo a pro nižší úřednické kategorie státně-zaměstnanecké mělo to důsledky někdy katastrofální.

Podle zákona 103 měly všechny úřednické kategorie služné stejně vysoké a rozlišovaly se pouze výší činovného. Ročně přibližně 600 Kčs. Po úpravě pomocí vládního nařízení č. 15 vznikl mezi jednotlivými kategoriemi platový rozdíl až 6.200 Kčs ročně. Uvážíme-li, že se jedná ku příkladu na poštách o kategorie s úplně stejnou službou a stejným výkonem, přicházíme k názoru, že bylo nutné tuto velkou disparitu způsobenou vládním nařízením č. 15 napřed odstraniti a pak unifikovat. že se tak dosud nestalo, je vinou nejen byrokracie, ale i Revolučního odborového hnutí, které rozřešení tohoto problému oddálilo až do vydání nového platového zákona. Unifikace se vůbec nepředkládala a vydání nového platového zákona se očekávalo v době mnohem dřívější, než se stane. Poněvadž však z důvodové zprávy k tomuto unifikačnímu zákonu je zřejmé, že má sloužit za podklad novému platovému systému, domnívám se, že je naprosto nutné právě nyní anebo v době co nejbližší tyto křivdy způsobené nacisty na nejnižších a sociálně nejvíce postižených státních zaměstnancích odčiniti. Žádám tudíž, aby otázka odčinění křivd vládního nacistického nařízení čís. 15 z roku 1944 byla rychle řešena, případně, není-li to možno v době co nejkratší, aby její rozřešení bylo předpokladem ku schválení tohoto unifikačního zákona.

Při této příležitosti je nutno odstraniti též konečně nedemokratické nařízení o náhradě cestovních a stěhovacích výloh a nahraditi je skutečně lidově demokratickou úpravou, která bude odpovídati dnešní době. Takto unifikační zákon znamená opět jen nepatrnou náplast na těžkou finanční situaci veřejných zaměstnanců, nehledě k tomu, že převážné části jich se výhody nové úpravy netýkají. Jest jen litovati toho, že v souvislosti s unifikací nebylo řešeno dávno již slibované částečné zvýšení platů, a to alespoň na míru platů slovenských, které by problém unifikace zjednodušilo. Takto tedy převážná část veřejných zaměstnanců vyjde zase naprázdno a nezmění se nic v jejich zoufalé hospodářské situaci, která dostoupila bohužel již stavu, v němž nepomůže nějaká parcielní a jen velice hubená úprava týkající se pouze části veřejných zaměstnanců, nýbrž jen toužebně očekávaná celková nová úprava, kterou slíbil, a to již pokud možno v roce 1947, budovatelský program. A zde není možné nepozastaviti se nad tím, že ačkoliv již uplynula celá prvá polovice roku 1947, přípravné práce na novém platovém zákoně, které byly uloženy ministerstvu financí, vůbec nepokročily, ačkoliv nejde zde jen o sabotování příkazu obsaženého ve vládním usnesení k provedení budovatelského programu ze dne 16. července 1946, nýbrž i úkolu uloženého mu již dávno před tím, ježto vláda tomuto ministerstvu uložila již koncem května 1945, aby s urychlením pracovalo na novém platovém zákoně.

Pokud jsme informováni, veškeré přípravné práce na novém platovém zákoně spočívají v utvoření jedné či více komisí, které se však ani nescházejí. Tak na př. poslední schůze se konala 3. června t. r., zatím co od předposlední uplynulo téměř půl druhého roku. Ostatně jaký význam mělo by svolávání těchto komis, když ministerstvo financí pro jejich jednání žádný konkrétní návrh nepřipravilo?

Za tohoto stavu nemůžeme se zbaviti důvodného podezření, že ministerstvo financí, hřešíc na proslulou a příslovečnou trpělivost veřejných zaměstnanců, se problémem nového platového zákona vážně nezabývá a ani snad zabývati nechce. Že tomu tak je, svědčí i personální vybavení příslušného oddělení ministerstva financí, které nestačí zvládnouti ani nával běžné neodkladné agendy, natož aby se věnovalo tomuto úkolu. Takový průtah pokládáme však za naprosto nepřípustný. Zlepšení veřejno-zaměstnaneckých platů prostě nesnese již dalšího odkladu. U vědomí toho vyslovila strana, již mám čest tu zastupovat, již před delší dobou kategorický požadavek, aby ještě před vydáním nového platového zákona byl přiznán veřejným zaměstnancům pravidelný měsíční přídavek. Prohlásili jsme tehdy, že za daných okolností a postupu přípravných prací na novém platovém zákoně nemůžeme se ubrániti obavě, že uskutečnění osnovy se přece jen protáhne. Tu arciť nebylo by lze za dnešních tíživých drahotních poměrů vyčkávati až do nové úpravy a požadovat pak na zaměstnancích i nadále trpělivost. Naděje na brzké vydání nového platového zákona je sice dobrou útěchou, ale není způsobilá, aby svízele všedního dne, které drahota a nedostatek přinášejí rodinám našich zaměstnanců, odstranila. Za pouhé naděje nedá se nic koupiti.

Za tohoto stavu věcí by arciť nezbylo než přikročit alespoň k prozatímní úpravě zlepšení příjmů veřejných zaměstnanců, ať se tak stane v jakékoliv formě. K řešení této otázky nutno přistoupiti co nejdříve. Tento požadavek jsme slavnostně proklamovali znovu na manifestačním projevu v rámci jubilejních oslav, při čemž jsme postavili i další požadavek okamžité výplaty jednorázové platové výpomoci a samozřejmě také požadavek, aby obě úpravy se vztahovaly také na pensisty, jsouce si vědomi, že jde o mravní závazek, který republika musí splniti i vůči těmto svým starým poctivým úředníkům, a to včas, dřív než odejdou na věčnost.

Není bez zajímavosti, že náš požadavek prozatímní platové úpravy došel odezvy v resolucích usnesených na celostátních svazových a všeodborových krajských konferencích, pořádaných v poslední době jednotlivými složkami Revolučního odborového hnutí. Přes to však toto naléhavé volání, vyplývající ze zoufalé situace veřejných zaměstnanců, nenašlo porozumění v ministerstvu financí, neboť není nám známo, že by se zde uvažovalo alespoň o otázce prozatímního platového nadlehčení pro veřejné zaměstnance. Ba naopak, pokud je nám známo, narazilo projednávání tohoto požadavku na značné překážky. Tvrdilo se, že pro takovou úpravu není dnes finanční úhrady, že nutno s ní sečkati, až dojde k všeobecnému zvýšení národního důchodu a až bude vyřešen problém restrikce. Tvrdilo se dokonce, že požadavek okamžitého zvýšení platů veřejných zaměstnanců a pensistů vyvolá u nich jen plané naděje a že je to s naší strany demagogie a licitace s bídou veřejných zaměstnanců. Veškeré tyto námitky jsou bezpodstatné. Dnes je již jasno, že pro námi navrhované zvýšení platů veřejných zaměstnanců byla by v našem rozpočtu plná úhrada i bez jeho překročení. Je proto námitka, že zvýšení nemělo by úhrady v rozpočtu, bezdůvodná. Stejně neudržitelný je názor, že se zvýšením mělo by býti vyčkáváno až do provedení restrikce. Jak však pokročily práce v tomto směru, je nám všem také dobře známo. Prostě není chuti hnouti ani touto otázkou, ačkoliv při dobré vůli by již mohla býti dávno vyřešena.

Veřejní zaměstnanci nenesou ani nejmenší viny na tom, že v některých oborech služby bylo prováděno hromadné a přímo překotné přijímání nových a nových sil bez ohledu na to, zda jich bude pro veřejnou službu vůbec třeba, a bez nejmenšího zřetele na jejich kvalifikaci. Za to však nemohou býti trestáni kvalifikovaní zaměstnanci, kteří poctivě slouží státu delší řadu let a ve své službě nabyli dokonce definitivy a pensijních nároků. Přesto však, a to právě nesmíme připustiti, má býti prováděna restrikce na jejich účet a dokonce má býti vyřešena předčasným pensionováním. S tím však souhlasiti nemůžeme a nikdy nebudeme. Dokonce i iniciátoři tohoto způsobu restrikce se dostali do slepé uličky, ježto seznali, že takto prováděná restrikce by zatížila státní pokladnu částkami, které by bylo třeba vypláceti na prémiových reservách, na odbytném, na pensích a na vyrovnávání pensijních příspěvků při zaměstnávání uvolněných zaměstnanců v hospodářských oborech na delší dobu daleko více, než by činily úspory získané zastavením aktivních platů uvolněných zaměstnanců.

Co však může býti jednoduššího než vrátiti do původního povolání všechny ty, kteří se dostali do veřejných služeb bez jakékoliv kvalifikace, jen na základě osobních či politických vlivů, a kteří jsou jen překážkou zdárnému chodu veřejné správy. Zde by nebylo třeba žádného nákladného vyrovnání za nabyté pensijní nároky a nebylo by třeba zasahovati do těžce získané definitivy, ani přechod do hospodářských oborů by nebyl tak obtížný pro ty, kteří teprve nedávno z nich odešli, jakoby tomu bylo u těch, kteří v nich nemají nejmenších znalostí a zkušeností. Nesdílíme ani obavy, že by veřejná služba byla zbavena mladého dorostu. Vždyť počet nově přijatých činí asi ¹/₄ milionu s připočítáním pensionování z doby protektorátu a doplnění potom, takže po vyloučení těch, kteří se pro veřejnou službu nehodí nebo se mohou daleko lépe uplatniti v hospodářských oborech, by zůstal ještě veliký počet mladého dorostu, úměrnější celkovému počtu veřejných zaměstnanců, než je tomu nyní. Pomohlo by se pak i tomuto dorostu, protože konečně by bylo možné všechny zbývající mladé sily převésti do regulovaného poměru, na nějž také již netrpělivě čekají. Toto řešení by pak bylo nejjednodušší, protože k němu by nebylo třeba ani žádné zákonné úpravy, která podle dosavadního tempa jednání by si vyžádala patrně delší doby, než je stanovena pro splnění dvouletého plánu.

Konečně pak tento způsob restrikce by byl pro státní pokladnu i nejlevnější, takže by umožnil bohatější platovou úpravu a bohatější měření veřejným zaměstnancům, než je tomu dosud. A to myslím, že musí být cílem všech.

Taková restrikce, která by byla tak nákladná pro státní pokladnu, by veřejným zaměstnancům nic neprospěla a proto nemůže být hájena těmi, kdož tvrdí, že to myslí poctivě s veřejnými zaměstnanci a s Československou republikou. Vždyť dobře placený zaměstnanec je zárukou dobré veřejné správy. Nesmíme připustit, aby poměry veřejných zaměstnanců dospěly tak daleko, že by měly již jen jediný výběr, a to buď uvržení svých rodin do naprosté bídy, anebo i případné opuštění dráhy poctivosti a získávání hmotných prostředků jinak, nežli zákony a předpisy dovolují. To však nepřipustíme a připustiti nesmíme, nechceme-li podkopati základy celé naší státní administrativy a tím i zdárného vývoje naší tak draze nově vybudované republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dávám slovo p. posl. Matýskovi.

Posl. Matýsek: Vážená sněmovno!

Vládní návrh zákona o sjednocení některých předpisů o platových a služebních poměrech státních a jiných veřejných zaměstnanců je osnova, po které volá valná část zaměstnanců již delší dobu. Ovšem dlužno doznati, že tento zákon přinese veřejným zaměstnancům jak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tak hlavně na Slovensku určité zklamání.

Nesmíme zapomenout, že státní zaměstnanci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku slibovali si spíše to, že jejich platy budou pozvednuty na úroveň platů slovenských kolegů, a nikoli naopak. Stejně slovenští státní zaměstnanci budou touto unifikací povětšině nemile překvapeni, neboť ztrácejí výhody místního zdanění, resp. osvobození některých přídavků od daně ze mzdy, a poněvadž nově upravené platy podle zákonů platných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku budou nižší než jejich platy dosavadní, budou pobírat vyrovnávací příspěvky, které budou odčerpávat všechna platová zvýšení, takže prakticky po několik let se bude jejich platový postup rovnati nule. To ovšem jsou velmi nevítané vyhlídky, které zřejmě nevyvolají ani nadšení, ani spokojenost.

Kromě toho, že se některým menším skupinám dostává určitého zrovnoprávnění, dlužno vyzvednouti to, že projednávaná osnova zákona zvyšuje hranici věkovou rozhodnou pro přiznání výchovného ze 16 na 18 let, čímž se opět ruší jedno z okupantských nařízení, která vůči státním zaměstnancům byla krutě macešská. Vezmeme-li však v úvahu rčení důvodové zprávy, že sjednocení různě se za okupace vyvinuvších platových poměrů v zemích českých a na Slovensku se provádí proto, aby byl získán společný základ a stejné předpoklady pro očekávanou - lépe by snad znělo pro chystanou - novou celostátní platovou úpravu, pak můžeme cítiti určité, byť ne zcela zdůvodněné uspokojení, že se nezapomnělo na sliby dané jak aktivním veřejným zaměstnancům, tak i pensistům, že jejich platy budou upraveny tak, aby odpovídaly trojnásobku cen předválečných.