Teď se, vážení pánové, naskýtá otázka, kdo má vlastně pravdu a kdo může být obviňován, že nanáší příliš černou barvu jenom na jednu stranu obrazu. Možná, že vás překvapí, když řeknu, že nikdo, že pravdu totiž máme oba, pan ministr i já, a že vysvětlení spočívá právě v záhadách statistické vědy, která už má takovou povahu, že se pomocí statistiky vždycky dá dokázat právě to, co dokázat chceme. Pan ministr průmyslu má pravdu, jeho čísla jsou správná, pakliže srovnává mezi sebou jenom ty průmyslové sektory, které resortují do jeho ministerstva. Ale já mám pravdu, pakliže považuji za průmysl také t. zv. průmysl výživy, který zaměstnával v prvním čtvrtletí u nás 81.969 zaměstnanců a z toho 14.007 ve znárodněném a 67.962 v neznárodněném sektoru. Chceme-li si totiž podle mého soudu učinit opravdu správný úsudek, jak se který sektor výroby uplatňuje v celém našem národním hospodářství, pak nemůžeme tuto důležitou výrobní složku z něho vytrhnout jenom proto, že náhodou neresortuje do ministerstva průmyslu. Jsem si, prosím, slavná sněmovno, velmi dobře vědom všech výhrad, se kterými se musíme na tato srovnávací data dívat. K těm, které pan ministr uvedl ve své zprávě, bych sám dovedl uvésti ještě celou řadu, z nichž ta nejdůležitější ovšem je, aby skutečně při srovnávání obou průmyslů byla zachovávána pravidla fair play. Přesto však myslím, že takovéto srovnání může přece jen pro další výstavbu našeho průmyslu přinést nějaký užitek. O jednom z nich se zmínil už ve své zprávě sám pan ministr průmyslu, když pravil, že se ukazuje, že každý hospodářský výkyv a každá nepravidelnost se nejvíce odráží ve velkých průmyslových podnicích. Střední a menší podniky díky své struktuře a přizpůsobivosti lépe a snadněji překonávají kritická léta. Myslím, že této zásady by mohlo být použito s úspěchem při celkové výstavbě a organisaci našeho znárodněného podnikání.

Chtěl bych však, slavná sněmovno, z tohoto srovnání zdůraznit ještě něco jiného. Z něho vyplývá jednoznačně, že také náš neznárodněný, soukromý průmysl pracuje dobře, ba velmi dobře, pakliže s pouhou jednou třetinou výrobních prostředků poskytuje nám 45 % celého národního produktu, a že by si tudíž také tento soukromý průmysl zasloužil, aby s ním bylo nakládáno lépe než dosud, zejména pokud se týká přídělu surovin, pokud se týká přídělu výrobních úkolů v rámci hospodářského plánu atd., poněvadž až dosud se s ním nakládá tak, že skutečně zde musí vznikat dojem, že toto soukromé průmyslové podnikání je v naší hospodářské soustavě pouze z milosti a přechodně trpěno. (Posl. dr. Steiner: To je pravda.) Podle Vás.

Jestliže pan ministr Laušman měl tady odvahu nebo považoval za politicky účelné, aby se tady prohlásil urbi et orbi také ministrem našich řemesel, myslím, že by neučinil žádnou chybu, kdyby také zde byl nějak naznačil, že se nepovažuje za ministra pouze průmyslu znárodněného, nýbrž také za ministra průmyslu neznárodněného. (Potlesk.)

Slavná sněmovno, kdybych měl poctivě říci, jaký dojem ve mně zanechalo prohlášení pana ministra průmyslu, musel bych doznat, že ve mně vyvolalo jistý pocit zklamání. Zklamání proto, že se především vyhnulo rozboru některých důležitých, pro výstavbu našeho průmyslu fundamentárních, základních otázek, a jednak proto, že se omezilo na pouhý mechanický popis stavu našeho průmyslu v jednotlivých sektorech. A tento popis je stereotypně stejný, ozývá se stále tentýž tón: přes zjistitelné zlepšení stojíme před novými obtížemi. Po stránce hospodářských výsledků je většina našich průmyslových odvětví znárodněných ještě pasivní, z toho některá propastně pasivní, jako naše československé doly, báňský průmysl a hutě, a tam, kde se objevuje jakás takás bilanční aktivita, je to aktivita jenom domnělá, zdánlivá, protože je způsobena tím, že podniky nemohou provádět řádné odpisy.

Právě proto však, vážená sněmovno, že náš lid je si dobře toho vědom, že se znárodněným průmyslem naše republika stojí anebo padá, právě proto se ptá po nějaké synthese, ptá se nás prostě, co bude dál, co chceme konkrétně podniknout, aby se splnil ten plán, totiž vykořenil šlendrián, nepoctivost našich národních podniků, anebo jaká chceme konkrétně udělat opatření, aby se v našich národních podnicích opravdu vyrábělo lépe, víc a laciněji. Nemůžeme přece trvale nečinně přihlížet k tomu, jak se nám na př. hroutí finanční situace našich dolů, které jen za půl letošního roku zvětšily své zadlužení, jak jsme slyšeli, o jednu miliardu 364 miliony korun. Vždyť jenom národní podnik Československé uhelné doly vykazuje za r. 1946 schodek ve výši 1.157 milionů. A tato pasivita pokračuje i v roce 1947 přesto, že se stát vzdává zákonité daně z uhlí ve výši 537 milionů dalších, a přesto, že z intervenčního fondu poskytuje příplatky k cenám uhlí a koksu ve výši 425 mil. korun. Okolo tohoto problému nemůžeme přece do nekonečna chodit jako okolo bolavého místa, kterého se nikdo nesmí dotknout. Naše veřejnost se právem proto ptá, má-li ministerstvo průmyslu nějaký plán, jak se dostat alespoň postupně zase do rovnováhy, a je-li naděje, že se tak stane vůbec v dohledné době.

Podle souhlasného názoru většiny průmyslových odborníků je hlavním zdrojem obtíží v našem znárodněném podnikání a příčinou jeho výrobní a také hospodářské nepružnosti dogmaticky provedená koncentrace národních podniků v nepřehledné kombináty s řadou jednotlivých závodů rozptýlených po celém území republiky, jak konečně o tom mluvil již také pan řečník přede mnou. Tato organisace, která se hodí snad pro některé druhy výroby, řekněme výroby strojírenské, je na př. úplně neúčelná a nemožná při výrobě textilní, kde zkušenosti nejenom naše, ale také z Anglie i z Ameriky a konečně i ze Sovětského svazu ukazují, že nejrentabilnější a nejhospodárnější jsou v textilu právě podniky střední a malé, ku příkladu ve výrobě suken do 400 a u tkalcoven bavlny do 200 zaměstnanců, a jenom výjimečně najdeme v cizině větší kombináty až do 5.000 zaměstnanců, ale to jenom v krajích, které jsou produkčními oblastmi textilních surovin a které mají za sebou úžasný, rozlehlý domácí konsum. My jsme však naproti tomu sdružili často desítky továren v jeden mamutí koncern, v jehož čelo jsme postavili podnikového ředitele se dvěma jeho náměstky a s celým štábem dalších ředitelů, nepočítaje v to i závodní ředitele v jednotlivých továrnách. Není třeba dokazovati, že tento byrokratický aparát je nejenom úžasně drahý, ale že je pochopitelně také nepružný a že při tom známém nedostatku skutečných odborníků průmyslových jsme nakonec sestavili tento aparát z lidí, jejichž jedinou kvalifikací bývá často jenom politická legitimace. (Potlesk.)

Stejně také bylo tady již o tom mluveno, že ačkoliv v celém světě mimo nás se uplatňuje při výstavbě průmyslových koncernů převážně zásada vertikální organisace, my jsme provedli zase důsledně až na některé nepatrné výjimky horizontální organisaci těchto národních podniků. Myšlenka horizontální organisace výroby není a limine sama o sobě tak zavrženíhodná, řadit k sobě výroby stejné povahy za tím účelem, aby se ta výrobní odvětví prohloubila, zdokonalila, specialisovala a tím také zlaciněla. Jenomže při praktickém provádění se u nás ukázalo, že tento způsob organisace je naprosto nevhodný pro naše poměry. Je nám totiž známo, že tady není mezi těmi jednotlivými národními podniky vůbec náležité spolupráce, ba naopak, že tady jsou často třenice, které způsobují našemu národnímu hospodářství často milionové škody. A namísto prohloubení a zdokonalení výroby, zlevnění jednotlivých výrob dosáhli jsme jenom jednoho, t. j. stoprocentního vyloučení soutěže v jakosti a v ceně, dosáhli jsme úplného zmonopolisování, neboť jednotliví páni generální ředitelé jako oko v hlavě si hlídají ten svůj jim do správy daný sektor. Některé příklady z praxe, vážení pánové - o některých se tady již zmínil pan kol. Nedoma - jsou takového druhu, že nad nimi skutečně musíte kroutit hlavou a nepoznáte, zda jde o dva národní podniky anebo o dva kapitalistické koncerny, z nichž jeden chce sežrat druhý. (Potlesk.)

Počet praktických příkladů, které zde uvedl pan kol. Nedoma, bych si snad dovolil doplnit jenom některými. Tak ku př. národní podnik Baťa se musel vzdát ve prospěch generálního ředitelství chemie výroby anilinových barviv na barvení kůží. Pan generální ředitel tady je a může jistě sledovat, mluvím-li pravdu. Jenomže generální ředitelství chemie nezahájilo samo tuto výrobu v náležitém rozsahu, postaralo se jenom o náležité zvýšení cen barviv u Nejvyššího cenového úřadu, a výsledek byl ten, že barvy tady nejsou anebo jen v nedostatečném množství a musí se za drahé peníze, za drahé valuty dovážet ze Švýcar. V Otrokovicích ku př. mají hotovou továrnu na výrobu umělého třísla, která podle údajů, jichž se nám tam dostalo, již půl roku stojí a nemůže být dána do provozu jenom proto, že scházejí nějaké ventily, které jeden národní podnik odlívá, druhý národní podnik je má zase opracovávat a nemohou se pořád mezi sebou navzájem dohodnout. Prosím, to je jenom příklad, jakých škod tato organisace nakonec napáchá na našem hospodářství a zejména na hospodářství národních podniků. Pan generální ředitel dr. Holý by jistě tyto příklady mohl doplnit ještě dalšími jinými z jeho vlastního závodu.

Statutem o organisaci národních podniků jsme propůjčili 11 generálním ředitelům takovou moc hospodářskou, že se o tom bývalým kapitalistickým kapitánům průmyslovým, ať se jmenovali Preiss anebo Petschek, nikdy ani nesnilo. Myslím, že je pro budoucnost politicky i hospodářsky naprosto neúnosné, abychom těmto několika jednotlivcům svěřovali suverénní moc nad celými hospodářskými a výrobními odvětvími, kde si mohou vlastně více-méně neodpovědně uplatňovat své osobní nápady, na něž doplácí nakonec celý národ. (Potlesk.) V sociálně demokratickém kulturním týdeníku "Cíl" vyšel právě o této věci článek, který skutečně jedinečným způsobem vysvětluje tyto věci, že by se měl stát skutečně předmětem jednání na kompetentních místech. Já bych z toho upozornil jenom na jednu okolnost. Generální ředitelství textilu ku př. provádí také centrální nákup surovin pro všechny své přidělené podniky. A jedním z takových nakupujících generálních inspektorů tohoto generálního ředitelství byl nějaký pan Pfeiffer, který ačkoliv 13 let žil v Brně, se do dneška nenaučil pořádně česky, protože češtinu tam nepotřeboval. Tento pán pobírá podle tohoto článku měsíčního platu 100.000 korun. Těchto 100.000 korun, poněvadž nemá snad velkou důvěru v naši měnu, si dává vyplácet ¹/₃ v korunách, ¹/₃ ve švýcarských a ¹/₃ ve francouzských francích. A jeho nakupovací činnost spočívá v tom, že podle údajů v tomto článku platíme vlněné česance ku př. dvakrát dráže, než je světová parita, a vlněnou přízi třikrát dráže, než je světová cenová parita. Není potom ovšem divu, že za těchto okolností nemůže náš textilní průmysl a naše tkalcovny se svými výrobky cenově konkurovat na světovém trhu, když mají takový drahý nákup surovin. Mám dokonce dojem, že sám pan ministr průmyslu v tomto sboru 11 svých generálních ředitelů vede někdy beznadějný boj o svou vlastní kompetenci a že mu skutečně žezlo řízení naší průmyslové politiky hrozí některými okamžiky také vypadnout z ruky.

Otázku definitivní organisace našich znárodněných podniků považuji za jednu z fundamentálních pro skutečný zdar a pokrok našeho národního podnikání, a proto nás překvapilo, že o této nejdůležitější otázce se pan ministr průmyslu ve svém exposé celkem nezmínil, jenom letmo, když na konci pravil, že má v úmyslu se o těchto otázkách poradit s podnikovými řediteli na jejich pracovní konferenci. Já si myslím, vážení pánové, že to není správná cesta. Především proto ne, že to jsou otázky příliš závažné, aby o nich mohli jednat a rozhodovat pouze páni podnikoví ředitelé, kteří jsou konec konců interesovanou stranou v této věci, že by do toho měli mluvit také ostatní odborníci průmysloví, dokonce snad správněji i kruhy parlamentní. Ale nejenom to, já si na druhé straně myslím, že se od těchto podnikových ředitelů pan ministr také mnoho nedoví, zejména je-li mezi nimi mnoho těch, o nichž prohlásil, že si chodí napřed pro rozumy do politických sekretariátů. (Potlesk.)

Druhý, podle mého soudu nejzávažnější problém naši průmyslové politiky představuje otázka těžby uhlí. Tady je hned celá řada problémů. Především ta už vzpomenutá trvalá pasivita našich dolů, za druhé nedostatečná jakost těženého uhlí a konečně také nedostatečné množství. My si musíme říci otevřeně holou pravdu, že nevyřešíme-li tento základní problém, pak v celém ostatním našem průmyslovém plánování budeme přešlapovat stále na jednom místě. Výklad pana ministra se celkem pohybuje, pokud mluví o této otázce, na linii známé argumentace generálního ředitelství Československých uhelných dolů, kterou se mají veřejnosti vysvětlovat důvody, proč poklesl specifický výkon horníka na hlavu a směnu a tím také proč poklesl celkový výkon našich dolů, kterýžto pokles má podle memoranda pana generálního ředitele samého činit v druhé polovině letošního roku u uhlí kamenného 15 % a u uhlí hnědého 20 % plánované těžby, celkem 495.000 tun měsíčně přesto, že zaměstnáváme v dolech kamenných o 31,5 % a v dolech hnědouhelných o 20,6 % zaměstnanců víc, nežli tam bylo před válkou.

Z těch důvodů, které jsou ve zprávě uvedeny, je zajistě celá řada pravdivých, celá řada z nich zase jsou polopravdy, ale jsou tam také některé, které nejsou pravdami vůbec. Ku př. není naprosto pravda, že by pracovní směny pomocných zaměstnanců, kteří jsou zaměstnávání na pracích, které dříve byly svěřovány cizím soukromým firmám, byly započítávány do výkonů závodů a tím výsledky závodu skreslovaly. Naopak je pravda, jak jsem si vyšetřil ku př. v ostravsko-karvínském revíru, že tam je dnes počítání celkového závodního výkonu příznivější, než bylo před válkou, protože dříve měl každý závod určitý počet zaměstnanců, kteří byli zaměstnáni udržováním povrchových a obytných staveb a jejichž výkony šly do výkonu závodů. Dnes naproti tomu jsou v revíru zřízeny oblasti stavební správy, u níž jsou tito zaměstnanci soustředěni, a jejích směny do výkonu nejdou. Ale to všechno nerozhoduje. Faktem zůstává, že výkon horníků značně poklesl. V ostravsko-karvínském revíru bylo na příklad narubáno v srpnu 1937 při stavu osazenstva 28.667 osob celkem 1,032.000 tun uhlí. V srpnu 1947 za stavu osazenstva 39.435 osob celkem pouze 958.890 tun uhlí. Výkon na směnu činil v roce 1937 od 2,097 do 2,283 tuny, v roce 1947 však až do srpna jenom 1,691 až 1,809 tuny, t. j. o 19,4-20,7 % méně. Závodní výkon, t. j. výkon vypočítaný na jednu hlavu z celého stavu osazenstva, tedy v dolech i na povrchu, činil v roce 1937 1,581-1,792 tuny a v roce 1947 pouze 1,175 až 1,331 tuny, t. j. průměrně o 26 % méně než před válkou. V tom je nejlépe vidět vliv, jaký se zde projevuje zhoršeným poměrem mezi zaměstnanci v dolech a na povrchu.

My si však musíme, vážená sněmovno, uvědomit, na co se často zapomíná, že ani tato srovnávání specifických výkonů nejsou správná, protože neberou zřetel na jakost uhlí. Tyto výkony jsou počítány z tak zvaného uhlí uživatelného, t. j. uhlí, které prošlo úpravnou, a v úpravně odpadá průměrně 20-30 % těženého uhlí podle jakosti sloje. Ale poněvadž víme, že se dneska zušlechťování na dolech provádí velmi nedbale anebo vůbec vynechává, pak se nám celkový obraz ještě dále zatemňuje. Prosím, jestliže v roce 1937 činil odpad na úpravně 20 % a my jej teď špatným prováděním úpravy snížíme jenom na 10 %, tím už jsme zvýšili výkon závodu o 12¹/₂ %, ovšem na úkor kapes konsumentů a celého našeho hospodářství, poněvadž jsme mu dodali o 12¹/₂ % více nehořlavých součástek. Jaké tím vznikají ztráty celému našemu hospodářství, dopravě, průmyslu a domácnostem, o tom není třeba se šířit.

Tento pokles výkonu se nedá podle našeho soudu odstranit tím, že bychom dále zvětšovali počet osazenstva dolů, poněvadž na druhé straně nám zase narůstá známá křivka stoupající absence v práci. Celou veřejnost proto právem zajímá, jaké má pan ministr průmyslu plány, abychom čelili katastrofálním důsledkům, plynoucím z tohoto poklesu uhelné těžby. To zajímá nejenom dopravu, nýbrž všechen průmysl, který jak se dovídáme ze zpráv obchodních a živnostenských komor jde dnes do zimy s nepatrnými zásobami uhlí jenom na několik málo dnů, takže i sebemenší dopravní porucha v zimě by mohla způsobit zastavení provozu. Ale to zajímá pochopitelně i každou domácnost, která jde do zimy s prázdným anebo poloprázdným sklepem. Musíme si přiznat, že exposé pana ministra průmyslu je právě po této stránce celkem skoupé. Víme z memoranda pana gen. ředitele Rady, že on vidí jedinou záchranu v dalším rozmnožování zaměstnanců na dolech, a to třeba i v podobě pracovních brigád, o kterých se ovšem pan ministr průmyslu ve svém exposé zmiňuje dosti reservovaně.

Druhé konkrétní opatření, které se v exposé slibuje, má být trestní stíhání neomluvených směn podle zákona o právní ochraně dvouletého hospodářského plánu. Vážení pánové a dámy, kdyby nebyla situace tak vážná, bylo by možno být jízlivým při této příležitosti, že socialismus, který s takovou oblibou hází všechny mravní a duchovní hodnoty přes palubu anebo je považuje pouze za výron hospodářských materiálních podmínek, najednou tady musí doznat, že musí vymáhat tak zvanou pracovní morálku, která přece není ničím jiným než jednou stránkou celého mravního založení člověka, že ji musí vymáhat kriminálem. (Potlesk.) Nám se však zdá, že dnešní situace našich dolů volá již po tom, abychom podrobili důkladné revisi svůj dosavadní postup v uhelné těžbě, a to prosím nejenom v údech - v těch hornících - ale také v hlavách. Musíme si položit otázku, zda jsme ty dva a půl roku, po které máme v rukou národa tyto doly, nepromarnili a zda jsme skutečně splnili všechno, abychom byli na dnešní dobu připraveni. S tím, vážení pánové, že se nám lidé po válce do dolů zrovna na práci hnát nebudou, když je tisícero jiných možností opatřit si živobytí jiným lehčím způsobem zbohatnouti bez práce s tím jsme přece jenom měli počítat. Jde o to, zda jsme vykonali pro mechanisaci hornické práce a pro její racionalisaci všechno, co se za daných okolností vykonat dalo, tak, abychom při menším osazenstvu mohli dokonce výkony zvyšovat. My víme, že bylo mnoho studijních cest na západ i na východ, ale nakonec máme v dolech pouze to, co nám zde dodala velkorysá akce UNRRA, a dovídáme se z exposé, že teprve teď se hledá nějaká strojírna, která by byla ochotna napodobit, okopírovat strojní nakladače uhlí, které zde máme, do zmenšeného měřítka pro naše poměry.

Kdybychom, vážení pánové, jenom zlomek těch miliardových schodků, které nás stálo udržování neproduktivních sil na dolech, skutečně věnovali strojnímu vybavení našich dolů, myslím, že bychom nepotřebovali mluvit o tak zvané hospodářské prosperitě, rentabilitě našich dolů, nýbrž také o jejich skutečné provozní aktivitě. Podle našeho soudu musíme napřed hledat nové, moderní kutací metody, ku př. v naší severočeské hnědouhelné pánvi, metody, které by se lépe hodily do našich poměrů a které by nevyžadovaly žádných astronomických investic, jako ta odklizová metoda, kterou tady zanechali Němci a kterou my dále napodobujeme. Jsou tady, vážení pánové, práce naší Masarykovy akademie práce, která odměnila návrhy některých čs. inženýrů v tomto směru, a tyto návrhy jsou ministerstvu průmyslu k disposici. Je tady obsáhlé memorandum inženýrské komory v Praze, která navrhuje zásadní řečení celého našeho hospodářství, a to nejenom s hlediska zvýšení těžby uhlí, nýbrž také s hlediska celého hospodaření s energií vůbec. Tato studia, toto memorandum by si zasloužilo pozornosti našich odpovědných činitelů.