Předseda Jos. David.

Místopředsedové Petr, dr. Ševčík, Hladký, Komzala.

Zapisovatelé dr. Bartuška, Bolen.

196 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: gen. tajemník NS dr. Madar; jeho zástupci dr. Záděra, dr. Ramajzl.

1. Doplňovací volba člena parlamentní kontrolní a úsporné komise.

2. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 860) finančního zákona republiky Československé, kterým se stanoví státní rozpočet na rok 1948 (tisk 908), a

rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném v 81. schůzi ústavodárného Národního shromáždění dne 30. října 1947.

Předseda (zvoní): Zahajuji 86. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Dovolenou podle § 1, odst. 4 jedn. řádu dal jsem pro dnešní schůzi posl. Nedomovi, Urbánkovi, Al. Jarošovi, Mjartanovi, Kulichové-Sutórisové, Hodinové-Spurné, dodatečně pro včerejší schůzi posl. Machačové-Dostálové, Krosnářovi.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Doplňovací volba člena parlamentní kontrolní a úsporné komise (Ú 6703).

Klub poslanců čs. sociální demokracie oznámil přípisem ze dne 24. listopadu 1947, č. Ú 6703, že navrhuje za člena parlamentní kontrolní a úsporné komise za posl. inž. Jankovcovou posl. Skaunice.

Při doplňovací volbě na zbývající část funkčního období parlamentní kontrolní a úsporné komise musí nově zvolený náležeti k téže skupině jako člen ubylý.

Kdo souhlasí, aby členem parlamentní kontrolní a úsporné komise byl zvolen za posl. inž. Jankovcovou posl. Skaunic, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Posl. Skaunic byl zvolen do parlamentní kontrolní a úsporné komise. Doplňovací volba do parlamentní kontrolní a úsporné komise je provedena.

Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání druhého odstavce pořadu, jímž je

2. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 860) finančního zákona republiky Československé, kterým se stanoví státní rozpočet na rok 1948 (tisk 908), a

rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném v 81. schůzi ústavodárného Národního shromáždění dne 30. října 1947.

Budeme pokračovati v politické části podrobné rozpravy, započaté ve včerejší, 85. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Přihlášení jsou ještě tito řečníci: pp. posl. Plesl, dr. Gregor, Kubát, Caňkář, Krajčír, Lindauer, Hora, dr. Bunža, Hložek, Holub, dr. Hobza, dr. Steiner.

Uděluji slovo p. posl. Pleslovi

Posl. Plesl: Pane předsedo, paní a pánové!

Rozpočet ministerstva národní obrany vykazuje v celostátním rozpočtu položku jistě značnou. Za dané světové situace nemůže tato okolnost nikoho udivovat. Již od obnovení samostatnosti našeho státu a od vzniku čs. armády bylo vždy snahou našeho národa poskytnouti armádě všechno, co bylo za daných okolností možné a čeho potřebovala, a tak je tomu také dnes. Je však podmínkou, aby částky účelu tomu věnované bylo využito hospodárně a účelně, aby armáda byla takovou, jakou si ji většina našeho národa přeje mít, jak si ji představuje, tedy přísně nestranickou a nadstranickou. Jen taková armáda skýtá záruku, že v případě potřeby bude hájit zájmy národa jako celku, a jen pro takovou armádu je občan tohoto státu ochoten přinésti každou, i nejtěžší finanční oběť.

Československá strana lidová měla vždy a má i dnes k armádě poměr nanejvýš kladný. Bylo by však neupřímné a neodpovědné, kdybychom tvrdili, že jsme s poměry v ní panujícími plně a bez výhrad spokojeni.

Podle našeho mínění zůstává armáda - vlastně někteří její činitelé - ještě mnoho dlužná zásadě, o které jsem se zmínil na počátku, t. j. zásadě přísné nestranickosti a nadstranickosti. Stále slyšíme tvrzení a my s ním v zásadě souhlasíme že jen armáda složená z vojáků politicky uvědomělých je schopna splnit úkol, který jí náleží. V čem my si představujeme politické uvědomění vojáků? V tom, že každému z nich bude bez výhrady jasný smysl naších dějin, že bude znát úlohu, kterou jsme jako národ v dějinách měli a chceme i v budoucnu mít, že bude obeznámen s politickou i hospodářskou strukturou tohoto státu, aby se po svléknutí stejnokroje plně a plodně uplatnil v životě národa, lépe, než by tak mohl učinit, kdyby byl na vojně nesloužil, ale hlavně, že si uvědomí, jak nesmírnou cenu pro národ má jeho hospodářská, národní i politická svoboda, a že bude vždy a za všech okolností bez váhání ochoten za tyto hodnoty přinést tu nejtěžší oběť, krve a života.

Výchovou vojáků k politické uvědomělosti jsou pověřeni osvětoví důstojníci. Zjistil jsem z hovoru s mnohými vojáky, kteří se vrátili z presenční služby, že ne všichni osvětoví důstojníci chápou svůj úkol tak, jak by ho chápat měli. Snaží se usilovně, aby svým podřízeným, kteří jsou jim k výchově svěřeni, vysvětlili všechny taje politické i hospodářské ideologie právě té strany, ke které se sami hlásí, a zapomínají přitom, že mají co činit s mladými muži národa, který ne neprávem je počítán mezi nejvyspělejší na světě. Při tom vůbec nedbají toho, že převážná většina mladých mužů už před nastoupením vojenské služby prošla určitou stranicko-politickou školou té neb oné strany a že si s sebou na vojnu už přináší určité zásady stranické příslušnosti, kterých se nemíní vzdát ani k vůli vemlouvavému tónu přednášek osvětového důstojníka, ani ze strachu před jeho nemilostí. Takto prováděná osvěta by ovšem mohla napáchat hodně zla. U těch, kteří jsou jiného politického názoru nežli osvětový důstojník a jsou povahy nebojácné, vede to k ostrým výstupům a v důsledku subordinace ke konečnému znechucení nejen osvěty vojenské, ale vojenské služby vůbec; u povah bázlivějších vede k přetvářce a k nalomení charakteru. Nebude-li v tomto směru zjednána náprava, nebudeme mít armádu politicky uvědomělou, ale stranicky rozbitou, v níž jeden bude nenávidět druhého. Doufám, že nikdo z nás si tohoto stavu nepřeje, jistě ne ani strana komunistická, a poněvadž většina osvětových důstojníků se hlásí do jejích řad, je na ní, aby ze všech stran první se pokusila o nápravu.

Řekl jsem na počátku, že poplatníci tohoto státu jsou bez reptání ochotni nésti finanční náklady na armádu, bude-li jimi hospodárně a účelně disponováno. Úkoly, k jejichž řešení je povolána dnešní moderní armáda, jsou daleko širší a vojenský stroj daleko složitější, než tomu bylo v minulosti. K plnění velkých úkolů je třeba dokonalé přípravy, a znalost použití moderní výzbroje, tak mnohotvárné, kterou je vyzbrojena dnešní armáda, vyžaduje dlouhého výcviku. Proto nelze z důvodů čistě úsporných mluvit o zkrácení presenční služby.

Čs. strana lidová a s ní jistě i široká veřejnost nemůže však souhlasit s praxí, která se dnes vžívá, totiž, že presenčně sloužící vojín má určitý čas své presenční služby strávit v různém pracovním nasazení, aby prý armáda pomáhala budovat republiku. Podle mého názoru republiku musí si vybudovat občané sami, každý na tom místě, které si zvolil, v tom povolání, pro které má určité schopnosti a se kterým je existenčně srostlý. Armáda je zde k tomu, aby toto budování chránila proti rozvratným živlům, event. aby republiku již vybudovanou dovedla vždy a proti komukoliv obránit. Nemá-li však voják celou dobu výcviku strávit ve vojenské službě, není žádného rozumného důvodu, proč by doba presenční služby neměla být zkrácena o čas věnovaný řešení problému, který armáda nikdy nerozřeší a k jehož řešení ani povolána není.

Uvažujte nezaujatě, paní a pánové, zač stojí pracovní výkon mladého muže, nasazeného na pracovišti v oboru mu úplně neznámém, pro který nemá schopnosti a tudíž ani pochopení, a přimyslete si ještě jeho duševní rozpoložení, když ví, že zatím co on pro svoji neobratnost v té které práci ještě druhým překáží, jeho starý otec doma, ať už zemědělec nebo živnostník, pracuje do úpadu. Nemá-li voják cvičit, ať pracuje doma ve svém povolání. Tak pomůže budovat republiku a ministerstvo národní obrany ušetří velký peníz, kterého jistě bude umět účelně použít.

V této souvislosti považuji za nutné zmínit se o náhradní záloze. Za dnešních výjimečných poměrů považuji kontingent povolený pro zařazení branců do náhradní zálohy za neúměrně nízký. U okresních doplňovacích velitelství leží celé stohy žádostí, které smíšené komise - a to právě u vědomí toho, že jen na málo branců se dostane zařazení do náhradní zálohy -posuzovaly velmi přísně, ale přece je musili uznat za plně vyhovující. A zatím žadatelé slouží presenčně dál a čekají trpělivě, že se snad na ně dostane. Uvážíme-li, že předpisy pro zařazování do náhradní zálohy byly vydávány za poměrů docela jiných, dnešním daleko neodpovídajících, kdy bylo nadbytek pracovních sil a kdy zvláště v zemědělství otázka náhrady za syna vojáka byla otázkou čistě finanční, je nutno dožadovat se jejich novelizace.

Největší procento žadatelů o zařazení do náhradní zálohy se rekrutuje ze řad zemědělců. Nedostatek pracovních sil je právě v zemědělství nejtíživější a velikost úkolů a odpovědnost za jejich splnění je právě u tohoto stavu největší. Toto je okolnost, která se nesmí opomíjet, nýbrž právě naopak, s kterou se musí v první řadě počítat. A uznejte, že je těžko chtít po zemědělci - který ať pro stáří nebo pro nemoc vyhovuje všem předpisům, aby mohl dostat svého syna po skončení presenční služby, vyměřené pro náhradní zálohu, domů jako pomocníka k plnění svých úkolů - aby uznal, že je v zájmu státu. aby tento jeho synek pracoval na místě, pro které se nehodí, pro které nemá pochopení ani schopnosti.

Chceme mít všichni svoji armádu rádi a chceme, aby v ní naši mladí chlapci rádi sloužili. Je proto nutno, aby z vojenského života bylo odstraněno vše, co jej ztrpčuje. Nemyslím tím tvrdost výcviku ani nutné omezení pohodlí osobního, ani přísnou vojenskou kázeň. Toto všechno každý pravý muž uzná na vojně za nezbytné. Je však nutno, aby všude tam, kde je to jen trochu možné, nemusel náš presenčně sloužící voják s úzkostlivostí myslit na to, jak jeho otec doma pracuje do úpadu, jak mu jeho živnost nebo jeho hospodářství, které mu má po návratu z vojny poskytnout existenci, upadá.

Chceme, aby jak náboženské, tak politické přesvědčení každého jednotlivce v armádě bylo plně respektováno. Jenom armáda z takových vojáků složená je schopna plnit všechny své úkoly. Československá strana lidová plně věří, že naše armáda takovou bude a že pro rozpočet ministerstva národní obrany nebude muset hlasovat z nutnosti, ale s ochotou. (Potlesk.)

Předseda: Dále má slovo pan posl. Krajčír.

Posl. Krajčír: Vážená sněmovno, paní a pánové!

Před 29 lety, právě v prosinci, byly rozpuštěny místní a okresní národní výbory, které vznikly před 28. říjnem. Vládní prohlášení k tomuto činu se omezilo na zjištění, že je nenožné, aby správa byla vedena místními orgány. Není dnes pochyb o tom, že také po osvobození naší republiky v roce 1945 byli někteří politikové, kteří se domnívali, že národní výbory časem zmizí.

Letos na jaře jeden z členů ústavního výboru otevřeně doznal v ústavní subkomisi, že hned po květnové revoluci považoval národní výbory za revoluční instituci a tudíž instituci pouze přechodnou. Při projednávání návrhu nové ústavy se dokonce taková přání a představy i dnes ještě uplatňují. My komunisté však prohlašujeme, že národní výbory se osvědčily a tudíž vejdou do ústavy jako instituce trvalá. Ústavní subkomise a ústavní výbor nyní diskutují o tom, jakým způsobem národní výbory mají být v ústavě zakotveny a jak má být jejich postavení vyjádřeno.

Ústavní subkomisi byl předložen návrh kapitoly o národních výborech - tedy jedné z nejvýznamnějších částí připravované ústavy. Hned v § 1 má být ustanovení, že národní výbory jsou nositeli a vykonavateli státní moci, vycházíme v tom ze zásady, že lid je zdrojem veškeré moci, a chceme, aby tentokráte také doopravdy bylo v životě uskutečněno, že svrchovaný lid si dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo, což bylo už obsaženo v ústavě z r. 1920, avšak prakticky to zůstalo neprovedeno.

Ve staré ústavní listině v § 86 se pravilo, že v nižších úřadech má podle možnosti být zastoupen živel občanský; ten však byl při výkonu správy omezován a v roce 1927 byl panskou koalicí vytlačen i odtamtud kde se ještě do té doby mohl uplatňovat.

Nám při zakotvení postavení národních výborů v ústavě půjde zejména o to, aby lid v parlamentě si zákony odhlasoval prostřednictvím svých poslanců, ale hlavně aby je mohl také sám uvádět ve skutek. Jestliže ve staré ústave bylo zachováno tradiční rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudcovskou, měly být všechny svěřeny lidu; ve skutečnosti však voleným zástupcům. zůstala vyhrazena pouze moc jediná, a to zákonodárná. Národní výbory jsou právě tou institucí, kterou shora až dolů a zdola až nahoru si lid bude také zákony uvádět ve skutek, po případě nalézat právo.

Dalším ustanovením kapitoly o národních výborech má býti vysloveno, že národní výbory vykonávají veřejnou správu ve všech jejích oborech. V rozhovorech o národních výborech v ústavě se proti nám uplatňuje tvrzení, že národní výbory mají zůstat samosprávou a mají k této své působnosti přibrat ještě nanejvýše přenesenou působnost orgánů státní správy. S takovým pojímáním úkolů národních výborů souhlasit nemůžeme, neboť národní výbory mají také podle svého ústavního zakotvení být skutečnými orgány státní správy, které vykonávají na území, pro které jsou zvoleny, v plném rozsahu a samy všechny úkoly státní správy. Budeme trvat na tom, aby v ústavě byla tato zásada vyjádřena a aby hlavně v praxi došlo k postupnému začleňování všech nižších úřadů k národním výborům. Slýcháme námitky, že by to znamenalo podřízení pošt a železnic národním výborům, což prý není možné. Takové námitky odmítáme jako neopodstatněné, poněvadž speciální technické služby a provoz podniků i podle nás mají být podřízeny svým vlastním orgánům, což se dá provést obyčejným zákonným předpisem. Přehlíží se také, asi záměrně, že orgány lidové správy se mají především usnášet na zásadních opatřeních, určovat směrnice a zásady a nikoliv přímo úřadovat a výkony technicky provádět. K tomu máme přece odborně školený a vyspělý technický aparát. Půjde nyní o to - a skutečnost i dosavadní zkušenost ukazuje, že je to možné, že je to také nutné - aby byla rozšířena účast lidu na veškerém státním životě.

Aby pak lidová správa a veškerá administrativa mohla být lidu přiblížena, stavíme se za zásadu krajského zřízení. O krajském zřízení se rovněž velmi mnoho hovoří. Stoupenci krajského zřízení právem poukazují na to, že jím se vytváří účelnější, lepší a vyšší typ správy, a poukazují také na závažný důvod, který je v tom, že krajské zřízení je lidu bližší a ovšem je ve svém důsledném provedení účelnější a levnější. Krajské zřízení bylo původně přijato již v roce 1920, a poukazují-li jeho dnešní odpůrci na to, že v historických zemích župní zřízení nebylo a nemohlo býti uskutečněno, pak to není žádný doklad nezdaru myšlenky krajského zřízení, neboť se přehlíží nejpodstatnější důvod, pro který župní zřízení v předmnichovském státě nemohlo být uskutečněno. Tímto důvodem byla skutečnost, že naše republika byla tehdy národnostním státem s velkými a početnými národními menšinami. Tato překážka však teď, kdy republika je národním státem Čechů a Slováků, odpadla. Stále více odborných a vědeckých pracovníků se vyslovuje pro krajské zřízení. Tvrdilo se též, že moravští a slovenští činitelé jsou proti němu; pozorujeme však, že i na Moravě i na Slovensku se ozývají hlasy pro krajské zřízení.