Nově vsunutý odstavec 2 se odůvodňuje takto: Podle citované poznámky 4 činí poplatek z podání o zabavení pohledávky knihovně zajištěné polovinu poplatků uvedených v sazebníkové položce 16, písm. c). Tím by vznikly mimo jiné sazby 6.25 Kčs a 18.75 Kčs. Kolkové známky však mají nejmenší hodnotu 50 haléřů a proto by nebylo možno takto vyčíslené sazby kolkově vyjádřit. Tedy škrtnutí druhého řádku prvního odstavce § 12 odůvodňuje se poukazem na odůvodnění téhož škrtu v § 3.

Poněvadž novela k zákonným předpisům o poplatcích soudních a za ověření podpisů jeví se nevyhnutelně nutnou, navrhují touto společnou zprávou výbory právní a rozpočtový, aby ústavodárné Národní shromáždění vládou navrhovaný zákon s uvedenými změnami laskavě schválilo. (Souhlas.)

Předseda: Uděluji slovo zpravodaji za výbor právní, p. posl. dr. Hobzovi.

Zpravodaj posl. dr. Hobza: Pane předsedo, paní a pánové!

Účelnost projednávaného zákona jevila se i pro právní výbor, za který tu mám čest hovořit jako jeho zpravodaj, tak samozřejmá a očividná, že všechna jeho ustanovení i změny, navrhované v souhlase s ministerstvem financí, byly odhlasovány jednomyslně. Nemá proto smyslu, abych tu projednávaný zákon rozebíral meritorně, zejména po vyčerpávajícím referátu pana zpravodaje rozpočtového výboru.

Chci spíše jen na okraji projednávaného zákona dodat jednu zajímavou připomínku. Jako zpravodaj právního výboru jsem dostal k projednávání tohoto návrhu zákona několik velmi hodnotných podnětných návrhů a mezi nimi dokonce úplně přesně a podrobně vypracovaný celý návrh tohoto zákona od soudce krajského soudu v Jihlavě. Zjišťuji to s radostí, poněvadž je to důkaz, jak živý zájem projevuje naše veřejnost o úpravu našich poměrů, a mimo to je. to podle mého názoru i dobré vysvědčení pro náš československý parlament. Je to zejména důkaz toho, že mezi naším lidem a naším parlamentem není žádné propasti, nýbrž že je tu krásná, upřímná a těsná spolupráce, a toho si musíme my poslanci, členové tohoto parlamentu, opravdu vážit.

Ve věci samé nemám, co bych dodal k referátu pana zpravodaje rozpočtového výboru posl. Vičánka, a za právní výbor se přimlouvám, aby návrh tak, jak byl odhlasován v obou výborech, byl přijat i plenem parlamentu. (Souhlas.)

Předseda: K této věci je přihlášen řečník, jímž je p. posl. Štěpán. Uděluji mu slovo.

Posl. Štěpán: Slavná sněmovno!

Leží před námi svým významem celkem nepatrná věc, totiž vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňují předpisy o poplatcích soudních a za ověřování podpisů.

Laicky vyjádřeno to znamená, že budeme platit vyšší poplatky a nalepíme více kolků na všechno, co projde našimi soudy. Důvodová zpráva praví, že dosavadní sazby takových poplatků byly naposledy upraveny r. 1935 a na Slovensku r. 1942, že od té doby cenová hladina všeobecně stoupla a že tomuto vzestupu nutno přizpůsobiti výši soudních poplatků.

Nechci kritisovat oprávněnost tohoto návrhu, je obrazem doby, ale když jsem dostal tento návrh do ruky, uvědomil jsem si ihned, že je to další kapka do té přetékající nádoby, které se říká poplatkové právo. A to je vlastně důvod, proč jsem požádal o dovolení říci několik slov o věci málo známé.

Za dva roky budou naší finanční právníci a všichni, kdož s nimi přijdou na našich finančních úřadech do styku, slavit malé jubileum, které ovšem patrně ujde pozornosti širší veřejnosti. Náš poplatkový zákon bude totiž slavit 100. Výročí svého narození. Ano, r. 1950 bude náš poplatkový zákon stoletým stařečkem, aniž mu ovšem přitom cokoli ubylo na platnosti. Naopak, dostane-li kdokoli jakýkoli platební rozkaz na poplatky a dávky z listin o právních jednáních, najde jej tam na prvním místě v přebohaté citaci a spleti rozmanitých zákonů a nařízení, které jej, ač nikoliv všechny, za tu dobu sto let doplňují a pozměňují. Jsou obory veřejné správy, kde úředník vystačí s jedním sešitem nebo knížkou, která obsahuje normy, jimiž se má řídit. Jaký to rozdíl proti těm, jimž bylo osudem určeno stát se poplatkáři našich finančních úřadů. Ne dvě, pět knih, ale skutečná knihovna zákonů, nařízení, doplňků a novel, a to nikoli takových, jichž by nebylo třeba dbát, nebo takových, které se v praxi vyskytují jednou za rok. Jsou to věci stále živé, přes to, že jsou staré. Je to denní chleba našich finančních právníků a berních úředníků. Znám to dobře ze zkušenosti. Říkává se často s určitou dávkou ironie, že naše poplatkové předpisy jsou jako slunce. Čím déle se do něho díváme, tím méně vidíme. Toto rčení je dobrým obrazem skutečnosti. Tu záplavu sotva kdo obsáhne za celoživotní praxi, sotva kdo může o sobě říci, že dokonale zná naše poplatkové předpisy. Není to ani prakticky možné. Již 300 zákonů a nařízení doplnilo náš jubilující poplatkový zákon z roku 1850, a to pomíjím další stovky vnitřních normativních nařízení a výkladů, doplňků a komentářů. Mnohé z nich lze kolikerým způsobem vykládat, takže se ve sporných případech znalci spokojují výrokem, že ten či onen výklad je věcí názoru. To je ovšem ne příliš honosné doporučení nynějšího stavu.

Je-li tato spleť jen těžko stravitelná našim finančním úředníkům, jak se má v ní vyznat prostý poplatník, na němž se vyžaduje, aby svou poplatkovou povinnost plnil správně, a kterého pak trestáme trestním zvýšením poplatků, až několikanásobným, nebo trestním důchodkovým řízením?

Mám dojem, že je naší povinností nedopřát poplatkovému zákonu, aby se dožil plného sta let. Neuvažovalo se o tom dosti vážně; proč se nemění poplatkové předpisy a nestanou se jednoduchou, všeobecně platnou normou, jež by zlevnila vyměřovací proces a dovolila, aby průměrný poplatník věděl, jaké jsou jeho povinnosti v tomto oboru? Jsou tu snad obavy z příliš velké práce nebo snad liché obavy z nižšího výnosu této kapitoly? Spokojujeme se se stavem, jaký tu byl před 100 lety, a domníváme se, že stálým lepením nových záplat a příštipků uspokojíme dobu a vývoj, který žádá cosi nového. Okovy, které vleče za sebou náš poplatkový aparát, jsou již tak těžké, že malé úlevy mnoho neznamenají. Je už opravdu třeba radikální úpravy. Má-li náš zákonodárný sbor v úmyslu zjednodušit náš daňový systém - a daní ze mzdy to už prokázal - pak mnohem důležitější a naléhavější je odstranit tu obrovsky obludnou, vratkou a spletitou nástavbu v oboru poplatkového práva. Ten nános celého bezmála století je už příliš velký.

Vzpomínám si ze své praxe, jak se často složitá věc, a to složitá vinou našich nepřehledných a přečetných předpisů, táhla celá léta, jak nebývalo vzácností mít spisy 2, 3 i více let staré, jak se vlekla rekursní řízení a jak často rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší správní soud. Vzpomínám, jak se těch starých věcí zbavovala často finančí správa rozsáhlou depurací, při níž se muselo tu a tam přimhouřit jedno a někdy i obě oči.

Ale vzpomínám jiných věci, jež souvisí s tímto stavem. Vzpomínám na úmornou práci finančních právníků a berních úředníků poplatky vyměřujících. Jakou oni musí mít kvalifikaci! U finančních právníků jest ovšem samozřejmostí, že musí znát a také znají finanční právo. Ale stejnou práci s nimi konají berní úředníci se středoškolským vzděláním. Který obor veřejné správy vyžaduje znalosti ekvivalentní oněm, které oni musí míti? Oni musí rozlišovat právní jednání a listiny o nich, musí znáti dědické právo, jež provází právní jednání mezi živými, trhové smlouvy, postupní smlouvy, smlouvy darovací atd. Každý musí znáti vše - specialisace tu nemá místa - poplatkové stupnice procentní, pevné, zpoplatniti pozůstalost, různé ty paušální poplatky, spolkovou agendu, - znát nesčetné ty slevy, úlevy a výjimky, a to se vše jako ve víru točí ve změnách a doplňcích, jež jsou na denním pořádku. K tomu si připočtěte znalost běžné manipulace se spisy a běh administrativy a máte zhruba obraz práce, jakou si vydělává svůj chléb zaměstnanec finanční správy z oboru poplatků. Miliony projdou ve formě spisů rukama našich poplatkářů, aby pak ve formě hotových peněz vplynuly do státní pokladny.

Je proto povinností státu, aby se postaral o ulehčení a, neváhám říci, zlidštění této takřka galejní práce, kterou bez reptání, v tichosti a bez práva na stávku vykonávají zaměstnanci úřadů, vyměřujících a vymáhajících poplatky.

Rozmnožení personálu je tu pomoci jednak nežádoucí vzhledem k celkovému překrvení veřejných úřadů, jednak problematickým vzhledem k tomu, že tu práci nemůže dělat hned každý. Kde se tak stalo v poslední době, jsou výsledky velmi chudé. Býti dobrým finančním právníkem a dobrým berním úředníkem - poplatkářem vyžaduje mnoho let pilného cviku a houževnatosti. Je to obor, kde rozmnožení o nekvalifikované síly ponechává dřinu na bedrech starých a osvědčených dříčů.

Doufám, že jsem řekl dosti závažných slov, která nás opravňují k tomu, abychom nedovolili dojíti k onomu neblahému století a staletému jubileu, jímž se sotva budeme ve světě příliš chlubit. Máme mnoho těch, kdož se rádi vypořádávají se vším, co je přežilé a co potřebuje reformy. Snad bych neměl nikde více oprávnění, abych opakoval ono proslulé "hic Rhodus, hic salta".

Končím připomínku, kterou jsem si dovolil u příležitosti návrhu zákona na zvýšeni soudních poplatků, a jen mimochodem nakonec faktickou poznámku: Úřady a úředníci, kteří státu vyměřuji a vymáhají většinu jeho příjmů od jeho občanů, t. j. ti, kteří se starají, aby bylo odkud bráti na všechny ty veřejné potřeby, právě ti se tísni v těch nejstarších a nejnezdravějších budovách Prahy i ostatních měst.

Již při projednání zákona o dani ze mzdy jsem se zmínil, že by bylo na místě, aby konečně již byla vyřešena otázka obsazení vedoucích míst finanční správy v Čechách a na Moravě schopnými odborníky. Dosud se však v té věci nic nestalo, ačkoliv všichni víme, že v tomto směru je opravdu značný nedostatek a že v řadách finančních úředníků to budí velký rozruch. Jsem přesvědčen, že se pan ministr financí postará i v tomto směru o nápravu, protože je to v zájmu dobrého chodu finanční správy a klidu finančních úředníků.

Jistě by bylo také na místě, aby p. ministr financí se postaral, aby i finanční úředníci - poslanci Národního shromážděni nebyli poškozováni z toho titulu, že jsou poslanci. A vůbec by bylo jistě na místě, abychom se při této příležitosti vypořádali s celou personální politikou resortu ministerstva financí, avšak doufám, že mi bude dána příležitost při některé další předloze finanční, abych se i o této věci zmínil.

Předseda: Ke slovu neni již nikdo přihlášen, rozprava je skončena. Dávám slovo k doslovu zpravodaji za výbor právní, p. posl. dr. Hobzovi.

Zpravodaj posl. dr. Hobza: Vzdávám se slova.

Předseda: Dávám slovo k doslovu zpravodaji za výbor rozpočtový, p. posl. Vičánkovi.

Zpravodaj Vičánek: Vzdávám se slova.

Předseda: Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr. Hobza: Ne.

Zpravodaj posl. Vičánek: Nejsou.

Předseda: Není tomu tak.

Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 3 oddíly, 3 části, 24 paragrafů, podpisy oddílů, nadpisy částí, nadpis zákona a úvodní formuli.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 3 oddíly, 3 částmi, 24 paragrafy, nadpisy oddílů, nadpisy částí, nadpisem zákona a úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromážděni přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové.

Tím je vyřízen 2. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednáváni třetího odstavce pořadu, jímž je

3. Zpráva výborů soc.-politického a právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 901) o právním postavení snoubenek a nemanželských dětí, pozůstalých po účastnících národního boje za osvobození (tisk 982).

Zpravodajem za výbor soc.-politický je pí posl. Synková, dávám jí slovo.

Zpravodajka posl. Synková: Vážená sněmovno, paní a pánové!

Soc.-politický výbor předkládá vládní návrh zákona tisk 901 o právním postavení snoubenek a nemanželských dětí, pozůstalých po účastnících národního boje za osvobození. Po předkládané osnově bylo již dlouho voláno hlavně z řad žen postižených okupací a válkou a z řad osvobozených politických vězňů.

Okupace a válka rozvrátily nejen celou řadu manželství uzavřených, ale znemožnily řadě žen uzavřít sňatek tím, že muž pracoval v illegalitě, a než mohlo dojíti k zákonnému sňatku, byl muž popraven nebo zahynul v koncentračním táboře. Ale je i dosti případů, že po těchto obětech zůstaly děti, kterým nebylo dáno jméno otce, který zahynul v boji proti fašismu. Nebylo sporu o tom, že těmto ženám a dětem musíme upraviti právní postavení tak, aby jejich osud byl co nejvíce ulehčen.

Podle dekretu dv. kanceláře ze dne 5. 6. 1826, čís. 36 sb. zák. pol., mohla sice snoubenka žádat změnu jména na jméno snoubencovo u zemského národního výboru. Se změnou jména nebyly však spojeny žádné právní následky, žena neměla práva vdovy. Nemanželské dítě může sice žádati o legitimaci rozhodnutím vlády, avšak v zemích českých nemá tato legitimace po smrti otcově za následek nabytí zákonného dědického práva po otci.

Na Slovensku je tomu jinak - dítě má zákonné dědické právo po otci. Je proto pochopitelné volání po takové zákonné úpravě, aby snoubenkám a družkám a jejich nemanželským dětem byla dána práva, která jim příslušejí. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Ševčík.)

V zák. č. 255/1946 Sb. bylo podrobně definováno, kdo je účastníkem národního boje za osvobození. V § 1 předkládaného zákona jest určité omezení v tom smyslu, že zákon se vztahuje pouze na účastníky odboje, kteří byli v době své smrti československými státními občany. Toto omezení je nutné, protože v případě, že jde o cizího státního příslušníka, by cizí stát rozhodnutí našeho státu neuznal.

Je samozřejmo, že zákon stanoví, že snoubenka, družka nebo nemanželské dítě musí býti československým státním občanem státně spolehlivým - je to účelné již z toho důvodu, že jinak by dobrodiní tohoto zákona mohly využít i nežádoucí cizinky nebo osoby, které se zpronevěřily národní cti, což by nesloužilo nijak ku cti padlému účastníku našeho odboje.

U cizinek padá v úvahu, že by cizí stát neuznal rozhodnutí našeho státu. Zákon se vztahuje také na ženy, které uzavřely sňatek v Terezíně nebo v Lodži v ghettu podle židovských nebo jiných náboženských obřadů, které dosud nebyly uznávány, protože neměly zákonné formy.

Zákon pamatuje též na to, aby dědický nárok na majetek pozůstalého byl spravedlivě vyřešen. Přiznání nároku na veřejné zaopatřovací platy nebo důchody je ponecháno volné úvaze soudu, úřadu nebo orgánu, který o tom má rozhodovat.

Je třeba připomenout, že zákon o péči o vojenské a válečné poškozence, oběti války a fašistické persekuce dal družkám a nemanželským dětem, pozůstalým po účastnících národního boje za osvobození, právo uplatňovat nárok na vdovský a sirotčí důchod ze státních prostředků, a je pravděpodobné, že se bude nyní jednat pouze o ojedinělé případy, kterým bude důchod přiznán.

Soc.-politický výbor projednal vládní návrh zákona ve schůzí dne 15. ledna a usnesl se doporučiti jej sněmovně k přijetí beze změny. (Potlesk.)

Podpredseda dr. Ševčík: Zpravodajcom za výbor právny je pán posl. dr. Jelínek. Dávam mu slovo.