Zápas o ducha režimu v našem divadelnictví byl veden zuřivě, a je známo, že reakční živly sahaly i k přímé sabotáži, k organisování bojkotu pokrokových a umělecky hodnotných divadelních podniků a vedly boj proti pokrokovému divadelnictví buď pod heslem škůdcovským - prázdnoty divadel - nebo zároveň pod pokryteckým heslem finančních úspor v nákladech na divadlo. Nutno však k veliké cti našich divadelníků říci, že se v tomto úporném a zuřivém boji o divadlo drželi nejvýš statečně, že neustoupili a nepovolili žádnému nátlaku reakce a že se semkli vskutku bezvýhradně a bez výjimky v tak svornou a tak mohutnou jednotnou frontu, že si nakonec vynutili podání návrhu divadelního zákona v duchu svých přání, v duchu pokroku. Ukázalo se arciť i pak, že reakce se nevzdala svých plánů na zmaření pokrokového divadelního zákona a že ministr dr Stránský ve smyslu dvojaké politiky národně socialistické strany sice návrh divadelního zákona, vládou v našem duchu schválený, předal ústavodárnému Národnímu shromáždění, ale s tím tajným očekáváním, že osnova divadelního zákona bude zvrácena zde na parlamentní půdě. A dlužno, žel, říci, že v kulturním výboru parlamentu se za starého složení nalezla většina, která se pokusila o závažné zmrzačení pokrokového textu osnovy divadelního zákona a učinila to za pomoci některých sociálně demokratických činitelů vyzývavě v předvečer otevřeného propuknutí únorové vládní krise, jako by tím chtěla naznačit, že i nový divadelní zákon měl patřit k oněm zákonným předlohám, jež zákeřné únorové spiknutí naší reakce mělo uvést vniveč.

Avšak jak musíme být vděčni našemu lidu, že svým slavným vítězstvím nad zrádci 25. února rozhodl i o tom, aby dnes v ústavodárném Národním shromáždění mohl být poslanci obrozené Národní fronty projednáván nový divadelní zákon v celém svém původním pokrokovém znění a aby přání našich divadelníků a živelné přání celé naši kulturní veřejnosti bylo tak v plné míře uskutečněno! Paní a pánové, připomínám krásná slova pana předsedy vlády Klementa Gottwalda o tom, že lid vás bude jako své zástupce blahoslavit, budete-li splňovat jeho přání, o nichž vás nenechal v pochybnosti. A mohu vám říci, že až dnes odhlasujete předloženou osnovu nového divadelního zákona, budou vás blahoslavit všichni divadelníci, kteří se sejdou, jak bylo řečeno, na Zelený čtvrtek v Praze k svému tradičnímu shromáždění. Budou vás blahoslavit za usnesení zákona, který bude mít vskutku převratný význam v historii našeho československého divadelnictví, který bude znamenat, že ve znamení vlády obrozené Národní fronty, ve znamení nové vlády Klementa Gottwalda započne nová éra i v rozvoji naší československé divadelní kultury. Neboť teprve nyní bude mít československé divadelnictví zajištěno, že bude moci plnit své veliké poslání kulturní, národní a státní. Teď bude moci československé divadelnictví spěti k svému novému rozmachu, a to nejen divadlo profesionální, ale i divadlo ochotnické, jemuž se dostane stejně významné péče jako divadlu loutkovému. Teď bude moci československé divadelnictví sloužit lidu, a teprve teď, kdy je veřejnoprávní postavení našich divadel zajištěno a kdy je zajištěna i materiální péče státu, budou moci naši kolektivní divadelní provozovatelé, naši dramatičtí spisovatelé a tvůrci, naši divadelní režiséři a herci dát se bezpečně a s radostnou jistotou do práce, aby hráli co nejlépe našemu lidu a aby i divadelním uměním povznesli kulturní věhlas naší nové republiky, republiky lidově demokratické.

A já, paní a pánové, jsem jako ministr informací povinen ještě zvlášť vám poděkovat za to, že v předložené osnově divadelního zákona jsou obsaženy v plném původním znění ony paragrafy, které byly reakční většinou starého kulturního výboru s tou nejzavilejší zlobou demonstrativně odmítány, totiž paragrafy, které dávají ministerstvu informací právomoc starat se spolu s ministerstvem školství a osvěty o všechny otázky divadelnictví a pečovat nadto zvlášť o důležitou distribuční kulturní službu v oblasti divadelní. Dostává se nám tak posléze po velmi urputném, ale vítězném boji s reakcí pochopení i v naší snaze starati se o to, aby i divadelní umění se stalo denním kulturním požitkem širokých mas lidu, aby divadla naplnil namísto starých vládnoucích vrstev nyní vládnoucí pracující lid, aby pro dělnictvo ze závodů mohla být pořádána v co největším rozsahu, počtu a pravidelně divadelní představení.

Uskutečnil se tak náš cíl, náš sen, uskutečnilo se tak naše heslo: Kulturu pro lid a lid pro kulturu! Vskutku, jak šťastný je pro naši kulturu a pro náš lid dnešní den předjaří! A jaké krásné jaro vzchází naší nové republice po únorové očistné živelné bouři!

V zahraničí, jak známo, jsou šířeny o novém stavu poměrů v naší republice nejhroznější báchorky a výmysly, jaké dovede zplodit zášť mezinárodní reakce. Avšak jak jsou usvědčováni ze lži všichni ti výrobci hrůzostrašných smyšlenek o naší sveřeposti, o nějakém teroru, násilí a krvavé tmě, která prý u nás zavládla! Jak jsou usvědčováni ze lži tito reakční pomlouvači západu, jak jsou usvědčováni ze lži pádnou skutečností, že my tu dnes v československém parlamentě, v demokratickém sboru zástupců lidu, v nejdůstojnější svornosti většiny obrozené Národní fronty manifestujeme nové údobí vítězné československé lidové demokracie velikým kulturním činem: schválením nového divadelního zákona. (Potlesk.) A jakou hrdost pociťujeme, můžeme-li navzdory veškeré mezinárodní reakci a pro povzbuzení všech našich pokrokových přátel v západní Evropě a ve světě prokázat, že jsme odhodláni vésti naše nové lidově demokratické Československo i kulturně stále výš a výš, až k vysokým cílům socialismu!

Paní a pánové, nechť vás i při schvalování předložené osnovy divadelního zákona vede vědomí, že uskutečňujete vpravdě významný a záslužný čin na cestě k tomu, aby se naše nová lidově demokratická republika stala zemí kvetoucí nové vyšší kultury po boku nových slovanských bratrských států a po boku velikého Sovětského svazu! (Hlučný potlesk.) I já vás prosím, abyste hlasovali manifestačně pro tento náš veliký reformní kulturní zákon. (Potlesk.)

Místopředseda dr Chytil: K slovu jsou přihlášeni řečníci, zahájím proto rozpravu. Přihlášeni jsou tito páni poslanci: dr Hobza, Koubek, Hladký a Bašťovanský. Uděluji slovo prvnímu řečníku, panu posl. dr Hobzovi.

Posl. dr Hobza: Pane předsedo, paní a pánové!

Používám této příležitosti, abych se zmínil o mimořádně důležitém poslání, činnosti a finančních a existenčních poměrech t. zv. oblastních divadel. Jsou to profesionální divadelní soubory vytvořené z vůle lidu a pracující nikoliv na podkladě soukromokapitalistickém, nýbrž družstevnicky na podkladě komunálním, případně spolkovém, bez jakýchkoliv kapitalistických tendencí.

Začátek této nové divadelní organisace byl položen roku 1940 v Třebíči, kde vytvořili uměnímilovní občané a kulturní nadšenci první regionální divadelní scénu pro oblast celé západní Moravy, t. zv. Horácké divadlo. Po vzoru Horáckých ustavila se postupně divadelní družstva i v dalších krajích, takže dosud máme v zemi Moravskoslezské 5 oblastních divadel. Tato svépomocná kulturní družstva vytlačila úplně z divadelního života dřívější kočovné divadelní společnosti jakožto soukromé obchodní podniky různých divadelních pánů ředitelů, nichž se hercům těžko žilo. Avšak ani obecenstvu se nedostávalo skutečné kultury, nýbrž spíše jen pakultury v podobě různých šlágrů a t. zv. kasapodniků. V dnešních oblastních divadelních družstvech jsou oba tyto nedostatky odstraněny, neboť hercům se slušně existenčně žije a uměnímilovné obecenstvo dostává opravdu hodnotné divadelní hry. Za doby německé okupace se všem divadlům, a tedy i oblastním, velmi dobře dařilo z důvodů nám všem známých. Po osvobození v r. 1945 nastal postupně pokles návštěvy v divadlech a s ním se dostavily i do oblastních divadelních družstev velké finanční, ba přímo existenční starosti. Budiž tu veřejně konstatováno, že někteří zúčastnění činitelé se ze všech sil starali o pomoc, o záchranu. Byly to různé subvence, jimiž jsme se snažili udržeti provoz všech oblastních divadel, byli to však především i herci sami, kteří svým pracovním vypětím a někdy přímo stachanovskými výkony dali a stále dávají zářný příklad dobrovolné vysoké pracovní morálky.

Podle zkušeností z našeho Horáckého divadla pracují zaměstnanci divadla průměrně 12 hodin denně. Hraje se na 2-3 směny denně. Na uměleckých zájezdech po západní Moravě ujeli členové Horáckého divadla jen vlastními dopravními prostředky, t. j. autem, nepočítaje tedy cesty vlakem, za minulou sezónu celkem 15.874 km, tedy vzdálenost 17krát vlakem přes celou naši republiku. Avšak i obecenstvo se snažilo přes vlastní zhoršené existenční poměry svoje oblíbené divadlo neopouštět. A tak se podařilo spojenými silami udržet oblastní divadla ve většině případů v neztenčeném provozu, dík krajní obětavosti a pochopení všech zúčastněných činitelů.

V tomto stavu dočkalo se naše divadelnictví a tedy i oblastní divadla dlouho očekávaného divadelního zákona, do něhož skládá veškeré svoje naděje. Dosavadní způsob života je pro oblastní divadla nadále neudržitelný, poněvadž by zejména herci nevydrželi natrvalo dosavadní pracovní přepětí a ostatně už také proto, že je to umělecky ubíjí. Na druhé straně se oblastní divadla již tak dokonale vžila, že si bez nich nelze vůbec představiti kulturní život v kraji. Jak lid se svým divadlem srostl, je vidět nejlépe z toho, že na př. v třebíčských průmyslových národních podnicích si dělnictvo zavedlo dobrovolnou pravidelnou divadelní daň ze svých týdenních požitků pro své oblíbené Horácké divadlo. Náš lid proto očekává, že nyní, po vydání řádného divadelního zákona, budou také oblastní divadla finančně a existenčně tak zajištěna, aby nemusila živořit ze dne na den, nýbrž aby se mohla nerušeně věnovati poctivé umělecké divadelní práci. Věc je dobře řešitelná, nutno však k ní přistoupit s opravdovou láskou k divadlu a mít odvahu sáhnout k řešení generelnímu a velkorysému. Každé příštipkování na dosavadním neudržitelném stavu by bylo v nynější době úplného vítězství lidově demokratického režimu velkým hříchem na národní kultuře, mezi jejíž nejušlechtilejší projevy patřilo vždy právě naše divadlo, jež náš lid vždy tak oddaně miloval. Nezapomeňme ostatně, že zdravá a finančně zajištěná decentralisace umění do krajů musí být i logickým důsledkem krajské decentralisace správní ve smyslu naší nové ústavy. Prosím proto jménem oblastních divadel v nadcházející nové éře našeho divadelnictví o pochopení, spravedlivost a velkorysost, začež slibuji na oplátku, že oblastní divadla budou bezvýhradně plnit své jediné poslání, t. j. radostně sloužit výchově lidu svých krajů. (Potlesk.)

Místopředseda dr Chytil: Dalším řečníkem je pan posl. Koubek. Uděluji mu slovo.

Posl. Koubek: Slavná sněmovno, páni ministři, paní a pánové!

Dnešní den můžeme nazvat svátkem pro naše divadlo a divadelní pracovníky. Budeme tu hlasovat o divadelním zákoně, který staví naše divadelnictví na právní základnu, zahrnuje obory divadelní činnosti od loutkového divadla až po naše nejvyspělejší divadelní soubory, a zajišťuje i naše ochotnické spolky. Zákon chrání všechny tyto útvary před vykořisťovateli a vyděrači jakéhokoliv druhu, dává nejvyšší práva jejich uměleckému vedení a širokou samosprávu všem divadelníkům.

Pan zpravodaj rozebral návrh zákona se všech těchto hledisk a ukázal, jaký je jeho význam a jaké výhody divadelníkům přináší. Já bych chtěl v úvodu své řeči zdůrazniti toto: Podle tohoto zákona není umělec závislý na úřednické byrokracii, nýbrž zcela postaven do služeb umění, do služeb lidu. Řízení uměleckých věcí není v rukou jednotlivců, nýbrž v rukou divadelní a dramaturgické rady, t. j. v rukou zástupců, které si divadelníci sami zvolili. A jsou v ní zástupci všech oborů: původci divadelních her, výkonní umělci, divadelní výtvarníci i divadelní theoretikové právě tak jako zástupci ochotníků, loutkářů, organisace divadelních návštěvníků i zástupci jednotné odborové organisace herecké. Je tedy zákon postaven na širokou demokratickou základnu a tím je zárukou správného vývoje našeho divadelnictví nejen po stránce odborné, ale i po stránce umělecké.

Jako všechny statky kulturní stane se divadlo majetkem lidu. O divadle se říká, že je to druhá škola, a pan ministr Nejedlý to zde pěkně zdůraznil. Divadelním zákonem stává se tato škola opravdovou národní školou našeho lidu. Má tedy zákon nejen mnoho předností, ale splňuje i všechny tužby, po nichž svorně volali po léta všichni divadelníci a s nimi kulturní pracovníci vůbec. A přece jsme museli, paní a pánové, o divadelní zákon zápasit a svádět o něj boje i zde, v kulturním výboru tohoto slavného parlamentu. Spolu s námi bojovala za zákon celá naše kulturní pokroková veřejnost, vrcholné organisace divadelních pracovníků, zápasilo se o něj na veřejných schůzích; zápas se přenesl i do širokých vrstev divadelního obecenstva a pomáhaly mu k vítězství i mnohé závodní rady. Již v tomto zápase se ukázalo, že lid nedovolí, aby se z divadla stal předmět výdělku jednotlivců, a že si naopak přeje, aby divadla sloužila ušlechtilé zábavě a poučení a ne aby se stala místem, kde by se kazil vkus lidu a podlamoval náš národní charakter.

Je pro nás ctí, že můžeme prohlásit, že za zákonem stála důsledně jedině naše komunistická strana jako věrná strážkyně košického vládního programu, který jasně proklamoval, že veškeré umění se musí stát majetkem našeho lidu. O všech těchto bojích a zápasech bych se tu chtěl krátce zmíniti, i o tom, proč jsme museli za zákon bojovat a proč jsme nakonec zvítězili.

Naší reakci šlo o to, aby co nejdéle trval i v divadelnictví bezprávní stav, aby si mohla s divadly dělat, co se jí zlíbí. Naše reakce věděla, že divadelní zákon určí českému divadelnictví jeho charakter na celá desetiletí a že bez něho nevyjde divadlo z dosavadních obtíží a krise. Nešlo jí o existenční jistotu ani o další umělecký vývoj divadla. Své záměry zřetelně ukázala, když začátkem loňského roku předložil tehdejší ministr školství a osvěty dr Stránský svůj provokační návrh divadelního zákona k projednávání. Naše reakce, poražená na poli hospodářském, pokusila se tehdy použít divadelního zákona jako nástupiště pro své reakční rejdy v oblasti kulturní. Chtěla místo svobody umění dát naše divadelnictví všanc svým politikářsko-administrativním čachrům. Zkusila své sily, aby zvrátila vývojový proud naší kultury. Nic pro ni neplatil závazek, že bude plnit košický vládní program i budovatelský plán Gottwaldovy vlády, který tu poslanci všech stran odhlasovali a o němž si po staru mysleli, že programy jsou tu proto, aby se slíbily, ale neplnily. Šlo tu o to, aby se získal čas k likvidaci pokrokových a reakci nepohodlných divadel a aby se tak připravil návrat všem těm nezdravým zjevům, které ohrožovaly v základech umělecké a společenské postavení divadel, od nichž se naše divadelnictví navždy osvobodilo. Naší reakci šlo už tehdy o to, aby tu zákon nebyl a aby se upevňoval a sankcionoval dosavadní chaotický stav proti základnímu smyslu lidově demokratického zřízení, na prospěch soukromých divadelních podnikatelů, na úkor umění a proti zájmům lidu i Československé republiky.

Toto nebezpečí pochopili všichni naši divadelníci, celá naše divadelní a kulturní veřejnost. Proto se už tehdy tak hlasitě ozvala proti všem záměrům a pokusům reakce o zvrat, která si ještě netroufala ke generálnímu útoku, o nějž se marně pokusila teprve v těchto únorových dnech. Všichni divadelníci a celá pokroková veřejnost spolu s naší stranou rázně tehdy prohlásili: Dosti, nedopustíme, abyste licoměrně šlapali po všech krásných výhledech kulturního košického vládního programu. Nám je kultura příliš drahým veřejným statkem národním, který náleží širokým vrstvám pracujících tohoto státu. Řekli jsme, že věříme našim divadelníkům a že nedopustíme, aby se naše divadelnictví zbyrokratisovalo a aby se na vedoucích místech zahnizďovali lidé, kterým je lidová demokracie solí v očích. Řekli jsme, že trváme na tom, aby se zákonem zajistilo, že náš divadelní život po stránce administrativní, kulturně politické a zejména umělecké bude řízen samými divadelníky podle zásady, že divadlo musejí spravovat ti, kteří je vytvářejí. Proto jsme bojovali za divadelní dramaturgickou radu, jmenovanou ministrem školství na návrh příslušných vrcholných divadelních organisací, abychom proti pokusům byrokracie, jmenovat divadelní radu, postavili iniciativu a důvěru těch, kteří mají s divadlem co dělat. Proto jsme bojovali o distribuční sbor při ministerstvu informací, abychom organisovali návštěvnickou obec divadelní a řádně distribuovali divadelní kulturní statky našemu lidu.

Proto jsme bojovali proti soukromým podnikatelům a divadelním agenturám, abychom z divadel odstranili chaos a zajistili jejich řádný vývoj a abychom o výdělek podnikatelů zlevnili a tak zpřístupnili divadlo všemu lidu. Proto jsme bojovali i o plánovitě řízení a organisaci ochotnických divadel i o zajištění loutkových divadel, abychom této osvětové činnosti a zábavě našeho lidu dali pevný charakter a lidový ráz.

A tu bych chtěl vyzvednout zvláště velkou zásluhu našich ochotníků, kteří v nedávné době za okupace českým slovem posilovali české vědomí a naději v lepší časy. Když jsme za tento zákon bojovali, mysleli jsme i na naše ochotníky. Krátce, bojovali jsme za další trvání historického výnosu ministra školství dr Nejedlého z 8. června 1945, kterým byl odstraněn jakýkoli soukromo-podnikatelský systém z našeho divadelnictví. Vývoj ukázal, že již tehdy jsme šli cestou správnou, cestou pokroku. Zabránili jsme jakémukoli plantážnictví, které rdousilo celý umělecký vývoj našich divadelníků, proti němuž již za prvé republiky marně bojovali naši vynikající divadelníci Jindřich Honzl a E. F. Burian.

Reakci jsme tedy před rokem odrazili a naše strana byla již tehdy kormidelníkem tohoto zápasu proti ni. S námi šli všichni pokrokoví lidé tohoto státu ze zemí historických i ze Slovenska. Uchránili jsme výsledky naší národní revoluce v oblasti divadel, i když jsme ještě tehdy reakci v kulturním úseku neporazili docela. Dnes zde mohu s hrdostí a s povděkem zjistit, že se nám to podařilo také proto, že největší tvůrčí hlavy a většina divadelníků jsou členy naší strany. To je také naše odpověď na otázku, proč jsme zvítězili. Divadelní zákon Stránského musel být pro tento odpor vzat s programu a ministerstvo školství muselo předložit návrh divadelního zákona tak, jak jej schválili všichni naši divadelníci, všechny jejich vrcholné organisace, vynikající dramaturgové i autoři divadelních her. Ukázalo se, že není pravdivé tvrzení bývalého ministra Stránského, že když Zdeněk Nejedlý je revoluce, je on také revoluce, protože mezi oběma těmito revolucemi je přece jen podstatný rozdíl, a to v tom, že revoluce Nejedlého znamená cestu vpřed, kdežto revoluce Stránského cestu zpět, na niž se už nikdy náš národ zlákat nedá. Pokusům o kontrarevoluci odzvonili v divadelnictví již před rokem, a to definitivně.