Zákon dále odstraňuje definitivně vliv tak zvaných kasapodniků a divadelních představení, která kazila vkus našeho lidu a konala se pro zisk pánů majitelů divadelních živností. Dříve bezmezná moc peněz je odstraněna tím, že se do čela divadla staví způsobilý umělec, který je provozovatelům plně zodpovědný jak za uměleckou, tak za hospodářskou stránku divadla. Tím je dána možnost velikého rozvoje divadla a celý divadelní život postaven na naprosto nový základ, na základ svobodného uměleckého tvoření.

Dále je odstraněn pozůstatek starého absolutistického policejního režimu, kdy byla policie absolutním pánem divadla. Osvětový dozor nad divadlem přebírají orgány lidu, národní výbory, na základě směrnic kulturních ministerstev - školství a osvěty a informací.

V duchu nového pojetí naší kultury dbá zákon také na to, aby byli odstraněni z divadelní činnosti všichni nezpůsobilí lidé a aby divadelní činnost, kromě ochotnických divadel, provozovali divadelní umělci z povolání, o jejichž způsobilosti rozhodnou odborné organisace divadelníků. Aby byla zajištěna existence a úprava existenčních vztahů výkonných umělců, bude vydán zvláštní herecký zákon. Na stáří uměleckých pracovníků je pamatováno jejich zařazením do národního pojištění.

Aby byla zajištěna plánovitá práce našeho divadla v duchu zájmů našeho národa, zřizuje se při ministerstvu školství divadelní a dramaturgická rada, složená ze zástupců všech kategorií divadelního světa, která je poradním sborem ministerstva a musí býti slyšena v otázkách týkajicích se divadla a která má pečovati o všechny dramaturgické otázky divadel a divadelních ochotnických spolků, nesmí však omezovati svobodu umění, zejména vnucovati divadlům pořad her nebo jednotlivá divadelní díla.

Při ministerstvu informací je zřízena divadelní propagační komise, jejímž úkolem je propagace divadla mezi lidem, rozšiřování divadelních her a organisace návštěvy divadel, tedy práce, která je nezbytná pro zdárný rozvoj divadelnictví. Ministerstvo informací, které již pracovalo v tomto smyslu, dosáhlo velkých úspěchů a zkušenosti a získalo si naprostou důvěru celého divadelního světa. Přivedlo divadla do krajů, které jsou odtrženy od kulturních center, zorganisovalo návštěvy pracujících do divadel a přispělo tak velikou měrou k cíli nás všech, dát kulturu skutečně lidu. Zákon umožňuje divadelní propagační komisi rozvinout ještě více svou práci a přispět tak k tomu, že se divadlo stane skutečně potřebou všech pracujících našeho národa.

Zákon dále odstraňuje definitivně jakoukoliv moc a zneužívání našeho divadla jednotlivci, soukromokapitalisty a tím moment zisku. Provozovací povolení mohou dostat pouze stát a lidová správa, družstva divadelníků z povolání a právnické osoby, které sledují nevýdělečné kulturní cíle. Tím se končí na divadle panství pánů a divadlo dostává čistě kulturní poslání.

Aby byl zajištěn rozpočtový rozvrh divadel a divadla věděla, s jak velikou sumou mohou při svém hospodářství počítat, sdělí jim ministerstvo školství do 15. března každého roku, v jaké výši jim bude poskytnuta podpora z prostředků, stanovených k tomuto účelu ve státním rozpočtu. Kulturní výbor, veden snahou po zhospodárnění našeho divadelnictví, žádá také vládu, aby divadelní představení nebyla zatěžována dávkou ze zábav ani jinými podobnými dávkami a nebyla nucena teprve o osvobození od těchto dávek žádat. Divadla jsou dnes do značné míry ještě odkázána na pomoc z prostředků veřejných, nemá proto smyslu, aby byl veřejnými dávkami zvyšován jejich schodek, a na druhé straně z tohoto důvodu zvyšovány jejich subvence.

Divadelním ochotnickým spolkům se dostává možnosti příspěvku od státu a svazků územní samosprávy na účely jejich kulturního a uměleckého rozvoje.

Účinnost divadelního zákona počíná 1. dubnem 1948. Již z tohoto krátkého a stručného výpočtu těch nejdůležitějších ustanovení divadelního zákona je zřejmo, že stojíme v divadelnictví na prahu nového věku, že tato osnova je velikým počátkem jasné cesty, která povede k plnému zabezpečení našeho divadla.

Uzákoněním této osnovy se však také končí boj o nové pojetí divadla a o nové chápání jeho organisace a jeho funkce v národě, tříletý boj zdrcující většiny divadelníků a všech pokrokových sil proti kulturní ziskuchtivé reakci. V čele s bývalým ministrem školství Stránským se snažila reakce ponechat a zajistit na tomto poli některým jednotlivcům zdroje nemravného bezpracného důchodu. V čele s posl. Chudobou se snažila reakce ponechat v divadelní tvorbě brak, čímž by se zajistily tyto bezpracné zisky, a zamezit divadlu jeho velký úkol kulturní výchovy našeho lidu tím, že mělo být vyškrtnuto ustanovení zákona o jeho službě lidové výchově v duchu kultury národa a státu. V čele s paní posl. Uhlířovou se snažili zamezit příliv pracujícího lidu do pokrokových divadel tím, že měl být škrtnut ze zákona § 12, který ustavuje divadelní propagační komisi při ministerstvu informací, jež, jak jsem již řekl, má opravdu veliké zásluhy o naše divadelnictví tím, že se mu podařilo naplnit naše pokroková divadla a uvědomit tak pracující, že vskutku veškerá kultura našeho národa patří pracujícím. V čele s vydaným zrádcem posl. Krajinou se snažila reakce zneužít divadla ve prospěch úzkých stranických zájmů tím, že veškerou kompetenci měl dostat bývalý ministr Stránský, který si měl udělat s divadlem co by chtěl. Nenávist reakce k nové organisaci a funkci divadla šla tak daleko, že dokonce bránila zástupcům našich divadelních organisací, aby se zúčastnili projednávání zákona, nemluvě již vůbec o tom, že jejich stanovisko bylo odmítáno s výsměchem, že si poslanci mohou dělat co chtějí, bez ohledu na zájmy našeho lidu. Pod velkým tlakem veřejného mínění byli však nakonec přece přinuceni jednat se zástupci našeho divadelního světa v subkomisi kulturního výboru. Tam tváří v tvář pod tíhou argumentů odhlasovali a slíbili našim nejpřednějším a nejslavnějším divadelním pracovníkům, že odhlasují zákon tak, jak si to divadelníci přejí. Avšak marná byla snaha. Dveře kulturního výboru se nehlučně zavřely a za zavřenými dveřmi nedodrželi své sliby a své slovo. Postupovali proti zájmům divadla a lidu ještě ostřeji a nestyděli se prohlásit, že to není pro ně otázka kulturní, nýbrž jedině politická. Tak bezpáteřně se chovali tito pánové, kteří neviděli nic jiného, než úzký zájem své strany a hromádku peněz. Tak snižovali jméno kulturního výboru Národního shromáždění, který má především pracovat pro rozvoj našeho kulturního života. Tak se prohřešili na kulturním poli proti celému našemu kulturnímu světu, i proti pracujícím. Avšak i tento boj nakonec reakce prohrála. Zákon byl kulturním a informačním výborem odhlasován v podstatě podle vládního návrhu tak, jak si jej přáli divadelníci. Tím splnil kulturní a informační výbor svůj závazek a dokázal, že je orgánem hodným lidově-demokratického řádu, orgánem, kterému je vůle lidu opravdu zákonem. Boj s reakcí byl tedy vybojován i na tomto poli vítězně.

Divadlo dostává svůj první zákon. V souvislosti s tímto zákonem je však nutno si uvědomit, že divadelní zákonodárství musí jít a půjde ve stejném tempu s vývojem hospodářským. Tak, jak se nám bude zvětšovat náš národní krajíc, tak budeme moci stále více a lépe zabezpečovat a zajišťovat naše divadelnictví.

Dále si je nutno uvědomit v souvislosti s tímto dobrým a zdravým zákonem, že narůstá našim divadelníkům velká a svatá povinnost zvýšit úroveň našeho divadla, přinést nová dramata, postavit divadlo vskutku do jedné fronty boje za socialistickou společnost, nerozpakovat se odstranit zbytky kýčařství a pseudodramatu, nerozpakovat se vehnat nový, čerstvý vzduch v ta místa, která jsou ještě nezdravá a která si ještě plně neuvědomila své poslání.

Znamená to, vybrat opravdu nejpoctivější a nejpracovitější výkvět našich divadelních pracovníků do divadelní a dramaturgické rady a do propagační komise, aby byla zajištěna a prováděna všechna krásná ustanovení tohoto zákona.

Za předpokladů, že se tyto změny podaří, stane se divadlo opravdu miláčkem našeho lidu, protože lid uvidí, že mu divadlo něco přináší, že mu dává morální sílu k jeho velké práci. Kulturní výbor přeje všem divadelním pracovníkům další krásný rozvoj a rozkvět divadla a dává tento zákon, tento dlouho očekávaný zákon, jako dar divadelníkům k velikému velikonočnímu hereckému sněmu.

Jako zpravodaj kulturního výboru doporučuji ústavodárnému Národnímu shromáždění tento zákon ke schválení ve znění tisku 1061 a pozměňujícího návrhu poslanců Homoly, Caňkáře, Doležela, dr Chytila a Bašťovanského i s připojenou resolucí. (Potlesk.)

Místopředseda dr Chytil: K projevu se přihlásil ministr školství a osvěty dr Nejedlý. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr školství a osvěty dr Zdeněk Nejedlý: Páni poslanci, paní poslankyně!

Je mi zvláštní radostí, že prvý zákon, se kterým předstupuji před slavnou sněmovnu, je tento divadelní zákon. Není to nahodile první zákon. Má to, řeknu přímo, hluboký smysl. Divadlo je jistě ze všech umění nejmocnější instrument. Už tím, že předvádí skutečný život živými lidmi a že se obrací ke všem smyslům člověka, dává mu neobyčejnou působnost. Není proto také náhodou, že je to umění, nejlidovější umění, působící nejvíce i na nejširší vrstvy národa. My Čechové a Slováci jsme právě tento výjimečný účin divadla v naší národní historii jistě zažili zvláště silně. Každý ví, že v době obrození hrálo divadlo vlastně vedoucí roli. První skutečné projevy národního života se odehrály v divadle, ať to bylo zde v naši Boudě na Václavském náměstí, nebo ať to bylo potom na Slovensku hrami Chalúpkovými, kde i Slovákům po prvé se ukazoval jejich život jako v zrcadle.

Ale nejenom to. V době, kdy jsme neměli politické tribuny, bylo to divadlo, které zastávalo tento úkol. R. 1814 v českém pražském divadle se odehrála velká sbratřovací scéna ruskočeská. R. 1848 revoluční myšlenka projevila se nejvýrazněji při prvním provedení Tylova Husa a po roce 1860 myšlenka Národního divadla znamenala vlastně největší politickou myšlenku, politické osamostatnění našeho národa representované tímto směrem. Slavnost položení základního kamene Národního divadla r. 1868 - letošní rok je jubilejní - byla největší dosud slavností našeho národa, jíž rok po zavedení dualismu, který měl udusiti slovanské národy v Rakousku, český národ manifestoval vůli po svém samostatném životě. Národní divadlo odtud zůstalo vždycky symbolem národním. Všechny krásné manifestace, které se u nás odehrály, odehrály se na této, všem Čechům přímo posvátné půdě. Divadlo přitom vniklo do srdci nejširších vrstev národa. Máme historii ochotnického divadla jako snad žádný jiný národ. Od prvních ochotníků ve Vysokém nad Jizerou a od prvních ochotnických představení v Hronově, jak je známe z Jiráskova "U nás", až po dnešní dobu velkého a krásného vzestupu až k Jiráskovu Hronovu, táhne se slavná linie našich divadelních ochotníků i z řad dělnických.

Nesmíme však také zapomínat na naše loutkové divadlo, které v našem národním životě hraje a vždycky hrálo výjimečnou úlohu. Jsme klasickou zemí loutkového divadla už právě tím, že jeho první skutečný mistr Matěj Kopecký před 150 lety ze svého loutkového divadla udělal vlastně naše první národní divadlo. Jezdil po vesnicích mezi prostý lid, který toho opravdu tak potřeboval, a přinášel mu - ovšem ve své úpravě, někdy i trochu naivní - i světovou literaturu, i naši novou národní dramaturgii. Vlastenecké kusy Matěje Kopeckého se také udržely a jsou stále na repertoáru i našich dnešních loutkářů. Proto také ne bez příčiny se před našim loutkovým uměním, před našim loutkovým divadlem sklání celý svět, i umělci tak velcí v tomto oboru, jako jsou umělci Sovětského svazu.

A toto umění, pro celý náš národní život přímo životního významu, bylo dosud bez právní ochrany a bez právního základu. Jediná instance, která se dosud o divadlo starala, pocházela ještě z doby Rakouska. Byla to policie, jež však měla docela jiné cíle a jiné tendence nežli pomáhat divadlu, naopak byla často a často překážkou rozvoje našeho divadla. Proto jsme hned v prvním roce, ještě za mého prvního ministrování, vypracovali v ministerstvu školství a osvěty v dohodě s našimi divadelníky zákon, který však mým nástupcem nebyl přijat, ale byl přepracován a zkažen tak, že celá divadelní obec bez výjimky se proti tomu postavila. Dnes předkládáme znovu původně dohodnutý text, o jehož smyslu a obsahu zde už mluvil pan referent. Chci k tomu říci jen několik povšechných slov.

Nám všem musí jít o to, abychom ukázali a ocenili veliký národní a výchovný význam divadla. Musíme konečně dospět k tomu, k čemu jsme dospěli už v jiných oborech, že totiž divadlo řádně a dobře vedené není zábavní podnik, nýbrž že je to nejlepší škola pro dospělé, jakou si vůbec můžeme představit. Zažili jsme to již velmi krásně v době obrození, ale nemyslím, že toho dnes už není třeba. Právě dnes, kdy v naši lidově republice se ujímají vedení široké vrstvy, je naléhavě třeba, aby divadla byla touto dobrou a zdravou školou národa. Z toho plynou všechny další organisační důsledky. Postavíme-li se na toto stanovisko, pak je samozřejmé, že divadlo nesmí býti předmětem vykořisťování a obchodování, a stejně je samozřejmé, že je veřejným zájmem skutečně zajistiti existenci a provoz divadel. S tím souvisí zajištění herců, provozujících toto umění, jak po stránce jejich odborné kvalifikace, tak i po stránce hmotné. Z toho plynou určité důsledky pro vedení divadla. Jestliže stát se má a bude starat o dobré vedení divadla, pak právem může míti velký vliv i na vedení divadla. I zde musíme říci, že divadlo má býti výchovné v nejlepším smyslu, tedy tak, jak má být dobrá výchova. Musíme zachovat slova Komenského, má-li být naše škola školou radosti, že i naše divadlo musí býti divadlem radostným tak, aby tam lidé chodili rádi, tak, aby divadlo nebylo odvráceno od lidových zájmů a potřeb, aby nebylo, jak se to někdy stávalo, spíše pitevnou, z níž člověk odcházel plný chmur, nýbrž aby to bylo skutečně radostné divadlo tak, jak nám je dovedli vytvářeti naši největší mistři jak v činohře, tak i v opeře. Proto musíme dávat velmi dobrý pozor i na divadelní distribuci a je proto jistě velkou výhodou, že k tomu účelu máme ministerstvo informací. S radostí konstatuji, že tak jako už v prvém roce, jistě i teď budeme všechny tyto divadelní úkoly řádně plnit v dohodě s ministerstvem informací. Chceme to dělat jako velké dílo národní ve spojení a svorné spolupráci se všemi, jimž na tomto dobrém díle záleží. Takový smysl má divadelní rada i propagační rada divadelní, jež mají býti výrazem mínění všech účastníků na našem divadelním životě.

V závěru prosím slavnou sněmovnu, aby přijala tento návrh zákona, a nepochybuji o tom, že u ní najde svou podporu. Vykonáme tím skutečně velké dílo pro naše divadlo, pro naši kulturu a pro náš národ. (Dlouho trvající potlesk.)

Místopředseda dr Chytil: K dalšímu projevu se přihlásil ministr informací Václav Kopecký. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr informací Václav Kopecký: Paní a pánové!

Dovolte, abych se připojil k projevu pana ministra školství a osvěty prof. Nejedlého a abych i jménem resortu, jejž mám čest spravovat, vyjádřil tu nejupřímnější radost nad tím, že v ústavodárném Národním shromáždění dochází dnes k projednání osnovy nového divadelního zákona. Chci vás, paní a pánové, ujistit, že dnešní den vašeho zasedání budou nejen všichni českoslovenští divadelníci, ale celá naše kulturní veřejnost pokládat za neobyčejně významný a šťastný den. Vždyť se konečně uskutečňuje velký cíl našich kulturních snah, aby divadelnictví v naší nové republice bylo postaveno na nový zákonný, právní základ, na takový základ, který by stanovil, že divadlo přestává již být u nás záležitostí soukromé iniciativy a soukromého zájmu, že divadlo přestává být předmětem soukromé výdělečné činnosti, že se v nové republice prostě s divadelním uměním již kupčit nesmí, nýbrž že se divadlo jako důležitý prostředek kulturní, ideově a mravně výchovný a jako významný prostředek propagační stává věcí veřejného zájmu, veřejné péče a tudíž také institucí veřejnoprávní povahy.

Je známo, že v duchu těchto pokrokových kulturních zásad provedli naši divadelníci ihned po květnové revoluci odvážný převrat v našem divadelnictví, a to tím, že se sami za pomoci lidu chopili vedení divadel, odstranivše dřívější měšťácké divadelní správy nebo individuální soukromé divadelní podnikatele, kteří čistou národní tradici českého divadla mnohdy znesvětili i kolaborantskými úsluhami Němcům a protektorátním pánům. Revoluční čin našich divadelníků byl v pravdě šlechetný a krásný. Avšak zůstávalo stále otázkou, aby se tomuto revolučnímu převratu v našem divadelnictví dostalo zákonného stvrzení a aby se novým kolektivním provozovatelům divadel dostalo v jejich ušlechtilém kulturním snažení kýžené veřejné podpory morální i hmotné. A o to šlo v onom ostrém, urputném boji o nový divadelní zákon, který byl po dobu dvou roků veden a který se stal na kulturním poli prvním závažným utkáním pokrokových a reakčních sil u nás.

Nutno říci, že reakční činitelé vynaložili vskutku všechno úsilí, aby zmařili uskutečnění nového divadelního zákona v jeho pokrokovém duchu a aby se pokusili i tu, v oblasti divadelní, o obnovení starých měšťáckých kulturních pořádků, kdy divadlo nepatřilo fakticky národu, nýbrž úzké sociálně privilegované společenské vrstvě obyvatelstva, a kdy si z divadelních podniků učinili soukromí vlastníci a provozovatelé zdroje svých stálých výdělků a osobního bohatnutí, využívajíce nesociálně uměleckých sil.

Paní a pánové, zvláště já bych mohl uvést mnoho dokladů o tom, jakou záměrně škůdcovskou taktiku uplatňovali reakční činitelé, aby mohli sabotovat a zvrátit snahy o prosazení nového divadelního zákona. Mohl bych doložit mnoha doklady, jak si za dřívějšího reakčního vedení dr Stránského počínalo ministerstvo školství a osvěty, aby na př. záměrným odpíráním státní finanční podpory přivedlo do peněžních nesnází pokroková divadla, aby je hnalo do krise, do uzavření a opuštění jejich provozoven, anebo aby různými vyděračskými způsoby a přímým nátlakem je donucovalo k snižování jejich vysoké umělecké úrovně a opouštění linie pokrokové. Mohl bych uvést dostatek dokladů pro to, poněvadž právě mně připadlo, abych v době, po kterou na místě prof. Nejedlého seděl - a jak my jsme vždycky věřili, jenom dočasně seděl - dr Stránský, nahradil pokrokovým divadlům mecenáše a pomáhal jim různými způsoby podporou z titulu kulturní distribuční služby ministerstva informací.