1. Společná zpráva výborů soc.-zdravotnického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 1100) o národním pojištění (tisk 1144)

2. Zpráva výborů soc.-zdravotnického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 1115) o soustředění pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách a o některých dalších opatřeních v oboru veřejnoprávního sociálního pojištění (tisk 1124)

Předseda Jos. David.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, Komzala, dr. John, dr. Chytil, Polák.

Zapisovatelé Sova, Štětka.

Členové vlády: předseda vlády Gottwald; náměstkové předsedy vlády Široký, Laušman, Zápotocký, ministři dr. Čepička, dr. Dolanský, Erban, Fierlinger, dr. Gregor, ing. Jankovcová, V., Kopecký, Krajčír, dr. Nejedlý, dr. Neumann, Nosek, Petr, Plojhar, státní tajemník dr. Ševčík.

209 poslanců podle presenční listiny.

Z kancelláře NS: gen. tajemník NS dr. Madar, jeho zástupci dr. Záděra, dr. Ramajzl.

Předseda (zvoní): Zahajuji 103. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Dovolenou podle § 1, odst. 4 jedn. řádu dal jsem na dnes a zítra posl. Slívovi, na tento týden posl. Křepelovi, ing. Stykovi, dodatečně pro minulé schůze posl. Slánskému.

Klub poslanců čs. strany socialistické spolu s posl. Rudolfem Morávkem oznamují přípisem ze dne 7. 4. 1948, že posl. Morávek vstoupil do klubu poslanců čs. strany socialistické (Ú 8846).

Přistoupíme k projednávání prvního odstavce pořadu, jimž je

1. Společná zpráva výborů soc.-zdravotnického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 1100) o národním pojištění (tisk 1144).

Ke slovu se přihlásil pan ministr soc. péče Evžen Erban. Prosím pana ministra, aby se ujal slova.

Ministr E. Erban: Paní a pánové!

Dnešní den je svátkem všeho pracujícího lidu Československa. Vláda Klementa Gottwalda předkládá ústavodárnému Národnímu shromáždění osnovu zákona o národním pojištění. Uzavíráme tím období naplněné dychtivým očekáváním všech pracujících vrstev, období velkého politického úsilí všech pokrokových sil ke zdolání překážek, jež kladla vždy znovu a znovu reakce našim snahám o uskutečnění národního pojištění, období intensivního úsilí našich odborníků, úředních a vládních činitelů, které dnes vyvrcholuje předložením osnovy parlamentu. Děje se tak v době, kdy jsme nenávistně a lživé napadáni silami starého světa, jehož třídní zájmy jsme těžce postihli svou národní revoluci. Jsme napadáni, protože náš pracující lid nebyl ochoten nečinně přihlížet k úkladům domácí i zahraniční reakce proti jeho revolučnímu dílu a proti všem jeho nadějím na demokratický vývoj k socialismu. Útočí se proti nám, protože široké lidové vrstvy v čele s naši skvělou demokratickou třídou, poučeny mnichovskou zradou, rozdrtily v jednotě a obdivuhodné disciplíně ubohý pokus reakce a desertérů lidově demokratického budování o vyvolání krize naší socializující demokracie a těžkými oběťmi vykoupeného nového národního života. A není to poprvé, paní a pánové, v naši historii, kdy se proti nám vyhlašuje křižácké taženi, tentokrát tažení lží, pomluv a osočování. Naší odpovědí na to vše je vystupňované budovatelské úsilí nerušené reakčními elementy a zrádci. Kapitalistická reakce chce zřejmě odvrátit pozornost od důsledků vlastní politiky, zbídačení pracujících vrstev, protilidového teroru a strachu z výrobní anarchie a nezaměstnanosti. Na lživou propagandu o ohrožené demokracii v Československu odpovídá vláda Klementa Gottwalda poctivou a odpovědnou politikou ve prospěch všech pracujících. Osnovy zákonů, které schválila vláda od únorových událostí, dokazují před celým světem, že československý únor 1948 je velkým vítězstvím pracujícího lidu. Znárodnění dalších výrobních prostředků, školský zákon, divadelní zákon, zemědělské zákony a nyní zákon o národním pojištění, to vše dokazuje, jak se upevnila a jak se zrychlila naše cesta k socialismu.

Zákon o národním pojištění neznamená mezník v naší sociální politice jen s hlediska materiálních výhod, které přináší pracujícímu lidu, nýbrž s hlediska nových principů, které se tu jasně uplatňují a ostře se odlišují od pohnutek a zásad sociální politiky v kapitalismu. V kapitalistickém společenském řádu politika vládnoucí třídy směřovala především k udržení třídní nadvlády, k ochraně velikého majetku a majetkových práv vládnoucí vrstvy. Také sociální pojištění již od svého vzniku bylo poznamenáno charakterem a potřebami panujícího vykořisťovatelského řádu. V éře kapitalismu nemohlo být sociální pojištění ani všeobecné ani dostačující. Již od počátku bylo sociálního pojištění používáno k rozdělení pracujících, k porušení jejich vzájemné solidarity a ke snížení jejich sociálního tlaku i vlivu tím, že byly záměrně sociálně diferencovány různé skupiny pracující třídy, aby v nich byly vyvolávány a udržovány vzájemné rozpory, oslabující vědomí jejich společného zájmu na překonání vykořisťovatelského řádu. Kapitalistické hospodářství neuvažuje o člověku, ale kalkuluje pouze s jeho pracovní silou. Jde mu o to, aby této síly mělo dostatek a aby byla co nejlevnější. Jde mu o to, aby nositelé pracovní síly byli udržováni v nutné tělesné i duševní kondici, která může zaručit kapitalistům jejich nejlepší vykořistění.

Kapitalistický řád uskutečňuje jen takovou sociální péči, která je nutná k udržení dělníka ve stavu schopném práce nebo která je vynucována stále rostoucím sociálním tlakem dělnické třídy. Jestliže tedy kapitalismus připouští sociální reformy, pak jejich základním účelem je, aby zakrývaly třídní protiklady a aby vytvářely v dělnické třídě iluzi o možnosti zajistit na půdě kapitalismu trvalý pokrok a vzestup životní úrovně.

O tom, jak kapitalistická hospodářská soustava pojímala sociální pojištění, svědčí např. odůvodnění, s nímž byly předloženy německému sněmu v r. 1881 návrhy zákonů o dělnickém pojištění. Tehdy představitelé německé buržoasie otevřeně prohlašovali před sněmem, že sociální nedostatky nelze odstranit jenom potlačováním socialistických výtržností, nýbrž že je nutné také vyhlašovat positivní opatření sociálního rázu. V důvodové zprávě návrhu zákona o dělnickém pojištění se pravilo, že je nutno potírat nebezpečné snahy dělnického hnutí také úsilím o zlepšení postavení dělníků. U nemajetných tříd obyvatelstva je nutno vyvolat přesvědčení, že stát je dobročinné zařízení, které slouží potřebám a zájmům nemajetných vrstev.

Z této formulace je jasné, že vedoucím motivem zavedení povinného dělnického pojištění v kapitalistické společnosti byla ochrana vykořisťovatelského řádu proti vzmáhajícímu se socialistickému hnutí, když proti revolučním sociálním silám se neukázaly dost účinnými drakonické prostředky protisocialistického zákona z r. 1878. Podle říšsko-německého vzoru bylo i v jiných evropských státech postupně zavedeno povinné dělnické pojištění jako manifestace oné, při veškeré zdánlivé pokrokovosti konservativní měšťácké sociální politiky, jejímž hlavním účelem bylo a je zabezpečovat kapitalistický výrobní a sociální řád. Je jistě poučné v této souvislosti připomenout, že jeden z čelných českých představitelů kapitalistické ekonomiky, prof. dr. Engliš, mluvě o zavádění nuceného pojišťování zdůrazňuje, že se tak nečiní z humanity, nýbrž že hlavním úkolem toho je omezit tvrdé výstřelky individualismu, které ohrožují platný právní řád. Sociální pojištění je tedy v tomto pojetí s nechtěnou upřímností označováno v podstatě jako opatření k zachování individualistického kapitalistického řádu. Pro charakteristiku kapitalistického pojetí sociálního pojištění uvádím ještě příklad s tzv. Beveridgovým reportem, který byl r. 1942 uveřejněn jako podklad nejnovějších britských zákonů o národním pojištění. Tehdy, na sjezdu konservativní strany, prohlásil její poslanec Sommerset de Chair, že Neveridgův plán naznačuje nastávající vyrovnání mezi kapitalistickým systémem a hnutím dělnické třídy. Sjezd politické strany anglické buržoasie schválil tedy zásady plánu s odůvodněním, že jsou v souhlase se zdravými snahami o zlepšení životních podmínek lidu v rámci platné hospodářské a politické soustavy. K tomu si neodpustil poznamenat Bernard Shaw v článku napsaném k výročí úmrtí Karla Marxe: "Kdyby Marx nyní žil, nazval by patrně sira Neveridge prohnaným usmiřovatelem, který se pokouší vykoupit kapitalismus za nové kouzelné slovo."

S tímto pojetím instituce sociálního pojištění ostře kontrastuje moderní pokrokový názor, jak je např. uplatňován v Sovětském svazu a jak bude realisován také naším zákonem o národním pojištění. Včleněním sociálního pojištění do celkové důchodové politiky hospodářského celku je vyjádřena správná myšlenka, že náklad na sociální pojištění není nákladem na charitativní účely, na dobročinnost, nákladem, který zatěžuje národní hospodářství, nýbrž že je to část odměny za vykonanou práci. Povaha této odměny za práci je ovšem odlišná od mzdy. Náklad na sociální pojištění není individuální, nýbrž kolektivní odměnou za práci, kterou koná soubor pracujících v celém národním hospodářství nebo v některém jeho úseku. Jednotlivcům přísluší podíl na této nové odměně potud, pokud se stanou potřebnými, a to ve formě, která odpovídá povaze potřeby, tedy ve formě věcných nebo peněžitých dávek. Lidská společnost, která hospodaří v určitém hospodářském celku, je trvalým a stále se obnovujícím organismem, který se skládá z osob běžně pracujících, z osob pracovní schopnosti dorůstajících a konečně z osob, které nemocí, invaliditou nebo pokročilým věkem jsou vyřazený z běžného pracovního procesu. Výsledkem práce, produktem osob běžně pracujících musí být ukojování potřeby všech těchto tří skupin obyvatelstva. Tato povinnost není výsledkem úvah o sociální spravedlnosti anebo projevem dobročinnosti, nýbrž má své plné ekonomické odůvodnění. Pracovní způsobilost těch, kteří v současnosti pracují, je založena na výchově a výcviku a náklad této výchovy nesli v minulosti ti, kteří v přítomnosti jsou z pracovního procesu již vyřazeni.

Výrobní kapacita a produktivita práce dnes pracujících je založena z valné části na výsledcích práce jejich předchůdců. Tato úvaha o vzájemném poměru pracujících a těch, kteří ještě nebo již nemohou pracovat, ukazuje, že běžné dávky sociálního pojištění mají být hrazeny z běžného národního důchodu. Sociální politika v pojetí u nás překonaném představovala soubor zásahů, které měly dodatečně zmírňovat nedostatek a křivdy, které s sebou přinášel hospodářský život. Naše pojetí zdůrazňuje, že sociální politika je nedílnou součástí politiky hospodářské. Toto naše pojetí vychází ze skutečnosti, že sociální podmínky daného společenského celku jsou odrazem obecných hospodářských poměrů a podmínek. A má-li mít náš zákon o národním pojištění všechny znaky pokrokové sociální politiky, pak byla tato jeho koncepce umožněna právě hospodářskými podmínkami, které jsme u nás vytvořili znárodněním a které vytváříme svým hospodářským plánem.

To všecko pochopitelně, celé toto pojetí se příčí individualistickému hospodářskému řádu, v němž jednotlivá soukromá hospodářství nejsou navzájem spojena žádným hospodářským plánem, který by se vztahoval na národní hospodářství jako celek a na jeho budoucí vývoj. Proto také musí být ve starém společenském řádě časový odstup mezi výkonem práce a poskytováním dávek pro přerušení nebo zrušení výdělečné činnosti překlenut reservováním částečné odměny za konanou práci. Takové reservování části odměny za práci může být provedeno, pokud jde o úhradu dlouhodobých dávek úrazového a důchodového pojištění, jen tvořením fondů podle zásad a pravidel pojistné techniky. Tento pokus včlenit kolektivistické sociální pojištění methodou převzatou ze soukromého individuálního pojištění do individualistické hospodářské soustavy musel nutně selhat. Toto selhání se projevovalo v nutnosti stálého přepočítávání početních základů sociálního pojištění.

Zmínil jsem se již o moderním a pokrokovém pojetí sociálního pojištění v Sovětském svazu, který do své ústavy vtělil právo na hmotné zabezpečení ve stáří, jakož i pro případ nemoci a ztráty pracovní způsobilosti, a který toto právo ústavně zaručuje vybudováním obsáhlého sociálního pojištění dělníků a jiných zaměstnanců na náklad státu, dále bezplatnou léčebnou péči pro pracující lid a zřízením rozsáhlé sítě léčebných míst.

Z hlediska včlenění sociálního pojištění do celé hospodářské soustavy je zajímavé svědectví, které v tomto směru vydávají angličtí autoři, manželé Webbovi, ve svém proslulém díle Sovětský komunismus - nová civilisace: Sovětský dělník si uvědomuje - co dělníci žádného jiného státu nemohou - že bude v jakýchkoli nesnázích postaráno o něho, o jeho manželku a jeho děti na účet roční výroby společnosti. Manželé Webbovi pokračují: V Sovětském svazu se nepokoušejí tvořit kapitálový fond, z něhož by se v budoucnosti platily dávky. Dávky poskytují každý rok hlavně z příjmů toho roku. Sovětský komunismus objevil, že společnost nestárne rok od roku, jako tomu je u jednotlivce. Poznáním této skutečnosti, která byla individualismem tak úspěšně zatemněna, mizí veškerá potřeba pojistně technických komplikací, které jsou obsaženy v evropské a americké koncepci sociálního pojištění.

Osnova zákona československého národního pojištění je rovněž koncipována v duchu změny úhradové soustavy. V dosavadní soustavě byly, jak známo, zdůrazněny prvky pojištění a prvky nuceného spoření, neboť výše důchodu měla být úměrná zaplacenému pojistnému. Tato soustava byla pochopitelně výslednicí historického vývoje. Opouštíme-li dnes dosavadní úhradovou soustavu, pak je to zejména proto, že chceme záměrně hned od počátku rozdělovat ve formě důchodu v podstatě vše, co se na pojistném nebo státním příspěvku vybere. A budeme-li v národním pojištění skládat určité reservy, pak budou mít podstatně jinou povahu než reservy dosavadní úhradové soustavy. Nebudou shromažďovány za účelem dosažení úrokového výnosu a nebudou mít vůbec povahu protihodnoty částek do pojištění zaplacených, nýbrž budou mít jen povahu zabezpečovací, aby nebylo třeba přikročovat ke zvýšení pojistného při každém hospodářském výkyvu nebo jiných mimořádných vlivech. Logickým důsledkem nové úhradové soustavy také je, že výše důchodů bude mnohem méně závislá na době trvání pojištění a že budou upraveny staré důchody. Z ostatních zásad, na nichž je budováno národní pojištění, považuji za nutné zdůraznit jen nejvýznamnější:

Národní nemocenské pojištění odstraňuje všechny dosavadní rozdíly mezi jednotlivými odvětvími nemocenského pojištění a poskytuje všem pojištěncům jednotné dávky, a to na úrovni dosavadního nemocenského pojištění soukromých zaměstnanců. Přitom se vedle dosavadních dávek zavádí nové nebo se při poskytování dosavadních dávek uplatňují liberálnější principy. Důchod v případě invalidity a stáří náleží tomu, kdo pracoval a dával svou pracovní sílu k disposicí národnímu celku, ať byl dosud pojištěn či nikoliv. Podmínky a konstrukce důchodů mají být zásadně stejné pro všechny skupiny pojištěnců. Této zásadě odporuje dosavadní stavovsky privilegované tříštění sociálního pojištění. Srovnává se však s ním diferencování důchodů podle výše mezd, platů a výdělků, stejně jako zvýhodnění pro nápad dávek u pojištěnců v zaměstnáních namáhavých, nebezpečných a opomíjených, jako například u horníků.

Důchodové pojištění odškodňuje ztrátu výdělku nebo jeho podstatný pokles a nikoliv nepříznivý zdravotní stav nebo vyšší stáří samo o sobě. Výše odškodnění se řídí především výší ztraceného výdělku, takže doba pojištění má podstatně menší vliv na výši důchodu než dosud. V pojištění nemají existovat vedle sebe starodůchodci a novodůchodci tak, aby rozdíl mezi jejich důchody byl podstatný.

Pojištění nemá národnímu hospodářství odnímat více prostředků, nežli je zapotřebí, zejména nikoliv v době, kdy je těchto prostředků zapotřebí k rekonstrukci a rozsáhlým investicím, nutným k trvalému zvýšení životní úrovně národa. Novým druhem důchodu, dosud nikdy a nikde nezavedeným, je důchod manželky, který se poskytuje za podmínek v osnově stanovených jednotnou částkou Kčs 6000 ročně. Další novou dávkou, která má překlenout disparitu mezi osobami podle zákona pojištěnými a mezi těmi, které nemohou být účastny pojištění, je tak zvaný sociální důchod. Poskytuje se za určitých podmínek těm, kteří nemohou již býti pojištěni a byli před účinností zákona výdělečně činni, a to ve výši 8.400 Kčs ročně. Pro úplnější posouzení toho, co přináší národní pojištění na důchodech, uvádím několik typických příkladů: