Předseda Josef David.

Místopředsedové Hodinová - Spurná, dr. John, Polák.

Zapisovatelé dr. Bartuška, Bolen.

Členové vlády: ministři dr. Čepička, Nosek.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr. Friedmann.

216 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: gen. tajemník NS dr. Madar; jeho zástupci dr. Záděra, dr. Ramajzl.

Návrh ústavního výboru, vypracovaný podle § 3, odst. 1 zákona ze dne 17. října 1946, č. 197 Sb., o ústavním výboru ústavodárného Národního shromáždění, na vydání ústavního zákona:

Ústava Československé republiky (tisk 1227).

Podpredseda Polák (zvoní): Zahajujem 113. schôdzu Ústavodarného Národného shromaždenia.

Ministerstvo vnútra oznámilo prípisom zo dňa 6. mája 1948, č. B-2303/1-6/5-48-II/4, že povoláva na uprázdnený poslanecký mandát za rezignovavšiu posl. dr Milanu Horákovú posl. Václava Kolaříka.

Do dnešnej schôdze sa dostavili pp. posl. Stanislav Bubník a Václav Kolařík.

Pretože predtým podľa § 5 rok. poriadku v kancelárii snemovne podpísali sľubovacú formulu, pristúpime ku sľubu podľa § 22 ústavnej listiny a § 5 rok. poriadku tým spôsobom, že prečítaná bude ústavou predpísaná formula sľubu, páni posl. Stanislav Bubník a Václ. Kolařík ku mne pristúpia a vykonajú sľub podaním ruky a slovom "sľubujem".

Žiadam o prečítanie sľubovacej formuly a pánov posl. Stan. Bubníka a Kolaříka žiadam, aby pristúpili ku mne vykonať sľub. (Poslanci postávajú.)

Gen. tajemník NS dr Madar (čte): "Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Posl. Stan. Bubník (podávaje místopředsedovi Polákovi ruku): Slibuji.

Posl. Kolařík (podávaje místopředsedovi Polákovi ruku): Slibuji. (Poslanci usedajú.)

Podpredseda Polák: Klub poslancov čs. strany socialistickej spolu s poslancami Samkom a Hrbkovou oznámili prípisom zo dňa 7. mája 1948, č. 839/48-Še, že posl. Samek a Hrbková vstúpili do klubu hore menovaného (Ú 9323).

Pristúpime k prejednávaniu poriadku schôdze, na ktorom je

Návrh ústavného výboru, vypracovaný podľa § 3, ods. 1 zákona zo dňa 17. októbra 1946, č. 197 Sb., o ústavnom výbore Ústavného Národného shromaždenia, na vydanie zákona: Ústava Československej republiky (tlač 1227).

Generálnym zpravodajcom je posl. dr Vl. Procházka.

Prihlásení sú ešte títo rečníci: pp. posl. Hložek, Kaďůrek, Zupka, dr Kokeš, dr V. Erban, Žiak, dr Šoltész, Jungwirtová, dr Falťan, Jura, Škrlantová, dr Bláha, Holdoš.

Dávam slovo p. posl. Hložkovi.

Posl. Hložek (uvítán potleskem): Pane místopředsedo, paní a pánové!

Národní diskuse o návrhu naší nové ústavy ukázalo velikou vyspělost našeho českého a slovenského lidu, který sledoval s největším zájmem, jak nová ústava realisuje své zásadní prohlášení, že chceme dojít cestou lidové demokracie k společenskému řádu, v němž bude úplně odstraněno vykořisťování člověka člověkem, že chceme dojít k socialismu. V dosavadní naší ústavě je jediným zdrojem veškeré moci ve státě, ale 20 let první republiky ukázalo, že sebekrásněji, seberadikálněji vyslovené deklarace o právech občanské svobody a rovnosti před zákonem, sebedokonalejší formulace politických práv neuchránily pracujícího občana první republiky před nejistotou a strachem, neuchránily ho před strachem, co bude zítra.

Dosavadní ústava zaručila nezadatelná práva člověka občanskými svobodami a rovností, ale realizována nebyla a ani být nemohla, protože kapitalistická struktura první republiky a s ní souvisící sociální řád byly v naprostém rozporu s právy většiny pracujícího lidu. Naše první ústava byla vytvořena na základě kapitalistických vztahů. Proto ústava první republiky nemohla dát a nedala pracujícímu lidu reálných záruk konkretních práv sociálních a proto nemohla formální demokracie politická bez demokracie hospodářské splnit ani daný příslib občanských práv svobody a rovnosti. Pouhá deklarace občanské svobody a politických práv první ústavy neuchránila český a slovenský pracující lid před hospodářským vykořisťováním, nezabránila nezaměstnanosti statisíců, nezabránila hladovým mzdám, zbídačení dělnického stavu ani hladovým bouřím, stávkám a střílení do lidu. Dělník měl sice formálně stejná politická práva jako jeho zaměstnavatel, ale kdo měl větší moc hospodářskou, získal si touto mocí i větší moc a vliv politický. Proto zůstala dělníkova občanská práva obyčejně toliko na papíře. Dělník měl formálně stejná politická práva jako uhlobaron, továrník a velkostatkář, ale všichni tito hospodářští magnáti mohli dát dělníku mzdu, která znamenala pomalé umírání, mohli jej kdykoli z práce propustit, a ne jednoho, ale tisíce a tisíce. Hladové mzdy, obava před propuštěním z práce, strach před nemocí, starost o nezaopatřenou rodinu, stálá bída a nejistota, co bude zítra - to byl, paní a pánové, úděl velké části dělníků.

A jaký podíl mohl mít takový občan na ústavní občanské svobodě, rovnosti, vzdělání a všech ostatních životních radostech a jak měl také s radostí plnit povinnost obránce vlasti? Jak mohl člověk přetížený starostí o holou existenci sledovat bedlivě politické dění, jak měl důsledně odolat politickému nátlaku svého zaměstnavatele, který měl možnost využít své hospodářské moci proti svému zaměstnanci? Jak mohl bídou zdeptaný odolat ohromné mašinerii, kterou uvedla v pohyb kapitalistická třída tiskem, rozhlasem a jinými prostředky klamání a ohlupování? Bylo to, paní a pánové, s tou občanskou rovností tak, jak říkal Anatol France, že rovnost za kapitalismu znamená, že nezaměstnaný může stejně svobodně přespávat pod viaduktem jako kapitalista.

Novou a zcela jinou situaci vybojovala naše národní a demokratická revoluce, revoluce, která znárodněním, jednotnou odborovou organisací, národními výbory a plánovaným hospodářstvím vytvořila pevný a reálný podklad pro skutečné zajištění občanských svobod a práv pracujících. Prohlášení předsedy vlády Klementa Gottwalda, které učinil s tohoto místa 8. července 1946 o naší ústavě v první kapitole budovatelského programu třetí vlády Národní fronty, stalo se základní myšlenkou naší nové ústavy, kde idea demokracie politické je ve vzájemné harmonii s demokracií hospodářskou. Lidová demokracie se už nespokojí s pouhou deklarací práv politických, ale klade hlavní důraz na reálná hospodářská a sociální práva pracujících. A v tomto duchu je významná politická deklarace návrhu ústavy o naší cestě k socialismu velmi dobře založena kapitolou o hospodářském řízení jakožto pevným fundamentem celého souboru nových práv sociálních.

Návrh nové ústavy klade péči o občana jako člověka na první místo, a první kapitola návrhu nepřejímá toliko občanská práva, rovnost, osobní svobodu, svobodu domovní, svobodu majetku, svobodu pobytu, listovní tajemství a ostatní, jak byly deklarovány v ústavě z roku 1920, ale navazuje na revoluční ústavy francouzské, především pak na vymoženosti veliké Říjnové socialistické revoluce, a zajišťuje tak práva člověka právy sociálními a na prvém místě je zajišťuje právem na práci. Sociální práva, zakotvená v nové ústavě, spolu s právem na vzdělání, ochranou a péčí o rodinu a děti, péče o mládež, rovnost ženy s mužem jsou největším přínosem skutečné svobody a rovnosti. A všecka tato práva nejsou pouhými slavnostními deklaracemi, ale jak právo na práci a spravedlivou odměnu za ni, tak právo na odpočinek, zaopatření v nezpůsobilosti k práci, celý ten krásný soubor lidských práv je dobře zajištěn naším novým hospodářským a společenským řádem, je zajištěn celou řadou nových již platných a prováděných zákonů: zákony o znárodnění, jednotnou odborovou organisací, národním pojištěním, státní péčí o dítě, novou pozemkovou reformou, školským zákonem, pracovní mobilisací, je zajištěn občanskými povinnostmi a osmou kapitolou návrhu nové ústavy o hospodářském zřízení a konečně svrchovanou mocí lidu, národními výbory.

Právo na práci je ohniskem svobody pracujícího člověka. Jestliže tak zvaná nedotknutelná práva a svobody člověka, deklarované v kapitalistických ústavách i v naší dosavadní ústavě, zůstaly obyčejně jenom na papíře, bylo to proto, že lidu nebylo ústavou přiznáno a zaručeno jeho základní právo, t. j. právo na práci. Princip kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků činil právo na práci v každém případě ilusorním, a proto právo toto dosud v žádné kapitalistické ústavě nebylo.

V duchu těchto kapitalistických zásad chrání stát kapitalistické podnikatele proti dělníkům, kteří nejsou sice otroky, ale dostávají se hospodářsko-společenským vývojem a ilusorní právní rovností a ilusorní politickou svobodou do takové závislosti, která vylučuje jakoukoliv rovnost a svobodu hospodářskou a tím také svobodu a rovnost vůbec. Jako červená nit probíhá heslo práva na práci bojem pracujícího člověka proti vykořisťovatelům. Když se právě před sto lety rodilo ve Francii nové socialistické hnutí, bojovalo se 19. června 1848 v debatě francouzského národního shromáždění znovu o ústavní zajištění svobody, vzdělání a práce všem občanům, právo na práci bylo však v konečném návrhu opuštěno a mluví se už jenom o právu na zajištění existence.

Vývoj od konce první světové války až do nedávné minulosti přinesl sice jakési morální uznání práva na práci, ale ve skutečnosti bylo toto právo stále a stále nahrazováno jen nedůstojnou, nemorální a zcela nepostačující žebráckou podporou v nezaměstnanosti.

Ani těžká hospodářská krise a nezaměstnanost, které předcházely nejkrutější válku všech věků, samozřejmě nepřiměly dravé kapitalisty, aby změnili svůj hospodářský řád, aby zabezpečili pracujícím právo na práci a zamezili takto hospodářské zmatky, krise a nové války. Houževnatý odpor kapitalistů, odpor reakce stavěl se i u nás, paní a pánové, až do posledního okamžiku proti mravnímu základu hospodářské svobody člověka, proti právu, které je hlavním a základním lidským právem, které je jediným a skutečným mravním i hmotným právem lidské společnosti, neboť právo na práci zakládá a zajišťuje všecka práva ostatní.

Musel přijít 25. únor r. 1948, musel přijít den velikého vítězství pracujícího lidu, musela být na hlavu poražena reakce, abychom mohli dát v den 3. výročí našeho osvobození republice ústavu, která zajištěním práva na práci zbaví člověka strachu z průvodních zjevů hospodářských krizí, nezaměstnanosti a zbídačení.

Každý člen národa a každý člen lidské společnosti má právo být hodnocen jako člověk a právo na práci mu toto hodnocení zajišťuje. § 26 nové naší ústavy představuje proto zásadní změnu v dosavadním hodnocení člověka vůbec a především v hodnocení lidí navzájem. Pracovní síla člověka už přestává být pouhým zbožím, člověk obdařený právem na práci přestává být předmětem slepých zákonů, nedůstojného trhu práce, předmětem pouhé nabídky a poptávky, a práce, kdysi kletba a trest, stává se radostí, stává se pýchou a je povýšena na nejvyšší symbol národní a lidské cti, je povýšena na nejvyšší symbol krásy a důstojnosti. (Potlesk.) V moderní době byla myšlenka práva na práci provedena jako zásada teprve v ústavě sovětské a potom postupně také v jiných slovanských státech, kterým se, paní a pánové, zítřejším dnem stavíme hrdě po bok, abychom sociálními právy vytvořili reálný podklad pro uskutečnění a zajištění rovnosti a svobody ústavy z r. 1920.

Zítřejším dnem odčiníme odvěkou křivdu páchanou na pracujících. Ústavou zaručená práva sociální dají občanu dnes dosažitelné maximum sociální ochrany, hospodářské zřízení a státem řízená organisace práce zbaví ho provždy strachu ze života, z nejistoty o zítřek.

Spravedlivá odměna za vykonanou práci je zaručena státní mzdovou politikou a směřuje v dohodě s jednotnou odborovou organisací k neustálému zvyšování životní úrovně pracujícího lidu. Právo na odpočinek se zaručuje zákonnou úpravou pracovní doby, placenou dovolenou a péčí o zotavení pracujících. Národní pojištění, veřejná zdravotní a sociální péče zajišťuje všem občanům právo na ochranu zdraví a na zaopatření ve stáří a nezpůsobilosti k práci. Nová ústava dává pracujícímu právo hájit své zájmy prostřednictvím jednotné odborové organisace, které se ústavou zaručuje široka účast na kontrole hospodářství a při řešení všech otázek týkajících se zájmů pracujícího lidu.

Všecko, co může člověka učinit skutečně svobodným, rovným a šťastným, je novou ústavou jako jeho právo zaručeno. Už se nebude národ dělit podle znalosti latiny na pány a nepány, školy jsou státní, základní školní vzdělání je jednotné, povinné a bezplatné. Žádná ústava kapitalistického státu nezajistila svobodu a životní štěstí jeho občanům tak, jak to dělá sociálními právy a hospodářským zřízením naše republika lidově demokratického řádu. Právní a hospodářská realita občanských svobod poráží takto na hlavu všecky nepřátele a pomlouvače našeho nového, spravedlivého řádu.

Ale, paní a pánové, všecky tyto krásné články nové ústavy zůstaly by prázdnými literami, kdyby tu nebyli lidé, kteří je oživí, naplní a uskuteční. A proto návrh nové ústavy dává občanům nejen politická a sociální práva, ale určuje zároveň i hospodářský a společenský řád, ukládá nejsvědomitější konání občanských povinností, klade na ně veliký důraz jako na bezpodmínečný předpoklad k zajištění občanských svobod a všech občanských práv.

Svoboda majetková je zajištěna, ale nikdo nesmí vlastnických práv zneužívat ke škodě celku. Každý občan musí podle svých schopností přispívat prací ku prospěchu celku a vůči ostatnímu světu zajišťujeme svou cestu k socialismu obranou státu, která je vrcholnou povinností a nejvyšší ctí každého občana. Nová ústava osvobozuje občana politickou i hospodářskou svobodou od strachu před libovůlí a tvoří takto základní kámen nesmírného významu budoucí sebevědomé a svobodné brannosti národa, brannosti, kterou vybojoval sovětský lid největší vítězství dějin. (Potlesk.) Už diskuse o návrhu nové ústavy ukázala, jak správně pochopil lid svůj rozhodující význam v tomto státě; pochopil, jak zásady lidově demokratického řádu dělají z lidu, který byl kdysi politickým objektem buržoasie, vrcholný výkonný orgán vlastní mocí. Sociální práva člověka a socialisující hospodářské zřízení ústavy jsou pevnou basí základních práv a svobody člověka, který zbaven vykořisťovatelů své práce stává se skutečně svobodným.