Celá oblast nezadatelných občanských práv nové ústavy je vymožeností dějinného pokroku, je výsledkem zápasů a práce mnoha pokolení, je odkazem obětí několika revolucí. Za zítřejší veliký svátek českého a slovenského lidu se bojovalo celé lidské věky, a proto si v těchto historických okamžicích schvalování nové ústavy celý národ dobře uvědomuje, že přejímáme na sebe všichni svatou povinnost zachovat společnou prací a brannou pohotovostí všecku tu krásu a velikost svobody a rovnosti občanů tohoto státu a předat je pro štěstí a slávu pokolením budoucím.

Paní a pánové, lid, jehož budovatelské a vpravdě vlastenecké úsilí položilo po hrozné válce a utrpení pevné základy pro lepší zítřek národa, lid, který přes závratné hospodářské škody, napáchané nacismem a fašismem, přes jeden bilion 350 miliard osobních a věcných škod kráčí statečně vpřed, český a slovenský lid, v minulosti tolik vykořisťovaný a ponižovaný, který 25. února 1948 při posledním měření třídních sil v dějinách našeho národa si zajistil bez jediného násilí už definitivně své vedoucí místo v tomto státě, pracující lid, který věří své lidové vládě a který v krásném a ušlechtilém budovatelském díle mohutným proudem živelného lidového hnutí protiplánů v továrnách, dílnách, v zemědělství a v úřadech zajišťuje hospodářský vzestup republiky, dělník, rolník, živnostník a pracující inteligent vidí v novém našem řádě, zakotveném v ústavě, otevřenou cestu k socialismu. (Potlesk.) Nová ústava je výsledkem jeho práce, je výsledkem jeho bojů, je jeho vítězstvím a je také jeho ústavou!

Boj českého a slovenského národa je odvěkým bojem za ideu a v tomto boji vybojovaná sociální práva pracujícího člověka jsou významnou etapou. Zítřejší slavný a historický den nevymizí nikdy z dějin národů Čechů a Slováků, neboť 9. května 1948 bude uzákoněna republice ústava, ze které vyrůstá moc státu z práce a svobody všech pracujících, ústava, která zaručuje svobody a práva občana hospodářskou a politickou svobodou celého národa.

Vítáme novou ústavu, neboť jsme přesvědčeni, že jí radostně vítá všechen lid, který půjde cestou této ústavy k socialistickému řádu a zajistí v duchu ústavy společným úsilím, že v tomto státě bude vždy a všude platit jenom vůle lidu, vůle lidu v hospodářství, v práci, v zákonech, vůle lidu v armádě, ve Sboru národní bezpečnosti, ve škole, ve společnosti, vůle lidu ve vládě i v budoucnosti národa. Pracující lid vítá radostně naši novou ústavu a soustředí v jejím duchu všechny kladné a tvořivé síly k zápasu za socialismus, k rozkvětu, rozvoji a blahu každého poctivého občana a celého státu, ve kterém společnou a usilovnou prací lidu, svornou a věrnou vládou lidu budeme všichni skutečně svobodni a společně šťastni. (Potlesk.)

Podpredseda Polák: Ďalším rečníkom je p. posl. Kaďůrek. Dávam mu slovo.

Posl. Kaďůrek: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Jsem prostý venkovský člověk a nemohu tedy soutěžit svou řečí o základním zákonu naší republiky s odbornými projevy řady pánů řečníků, jejichž právnické nebo jiné vysoké školení jim to dovoluje. Jsem však jedním z pracujícího lidu našeho venkova a jedním z volených zástupců českého dělného lidu zemědělského a chtěl bych tedy jeho prostou řečí promluvit a jeho očima se dívat na vrcholné dílo tohoto Ústavodárného Národního shromáždění.

Český zemědělec mnohem dříve než ostatní vrstvy našeho obyvatelstva byl v boji nejprve za svobodu a pak za vlastnictví k půdě, aby mohl dobře svou prací uživit sebe a svou rodinu. Ústava činí i ústavně-právně skutkem dávný někdejší sen českého zemědělce, když prohlašuje zásadu, že půda patří těm, kdo na ní pracují a hospodaří. O to bojovali naší předkové a o to jsme bojovali také my. Tento boj byl dobojován teprve nyní a jeho výsledek je vtělen do ústavy. Jako pro ostatní naše spoluobčany, je tato ústava i pro českého a slovenského zemědělce základní listinou, obsahující zásady pro budoucí život zemědělského stavu. Osud podstatné části národa, to jest zemědělského lidu, se bude utvářet v budoucnosti na tomto základě.

Co český a slovenský zemědělec vidí však nejpřevratnějšího v této době, je to, že myšlení o sociálních otázkách a poměrech se přestalo omezovat na obyvatele měst a že se stejně uvažuje o sociálních poměrech našeho venkova. Je to dnes naprosto samozřejmě i náš pracující venkovský zemědělský lid, který se stal předmětem sociálního uvažování. My zemědělci jsme si dobře vědomi, že ani zaručené vlastnictví pracujících k půdě by samo o sobě nestačilo, aby vyřešilo naléhavý sociální problém venkova, který je v tom, aby pracující zemědělec měl úměrný důchod za svoji celoroční práci, která nezná, protože nemůže znát, pracovní dobu, kterou musíme konat v každé nepohodě a jejíž výsledky mohou být a bývají ohroženy, ano i zničeny třeba jedinou nahodilou přírodní nesnází. Proto my zemědělci zvláště vítáme ustanovení § 159 ústavy, ve kterém se praví, že "stát řídí za účasti rolnictva zemědělskou politiku tak, aby se postupně zvyšovala výrobně-technická úroveň vesnice a vyrovnával sociální a kulturní rozdíl mezi městem a venkovem".

Zde bere na sebe stát v ústavě vůči nám zemědělcům veliký závazek, který je o to těžší, oč nesnadnější jsou otázky našeho zemědělství u srovnání s mnohými jinými státy. Jsme si dobře vědomí nesnadnosti a tíživosti tohoto závazku, a jestliže je to veliký slib se strany státu nám zemědělcům, má stát a všechno ostatní obyvatelstvo zase od nás slib, že budeme pilně a svědomitě pracovat na opatření výživy pro národ a že budeme všemožně přispívat k tomu, aby se dílo, které má na mysli § 159 ústavy, co nejdříve podařilo.

Práce na vesnici přes veškerý pokrok, který zaznamenala, zůstala výrobně-technicky pozadu za prací průmyslovou, a kdybychom nechali stav tak, jak je, znamenalo by to tvořit příkrý sociální a kulturní rozdíl mezí venkovem a městem. Venkov, tento nejcennější reservoir národní síly a populace, by nutně usychal. Proto je ustanovení § 159, které zdůrazňuje potřebu zvýšení technické úrovně zemědělské výroby, velmi důležité a neváhám říci, že má význam celonárodní, protože znamená více mléka a másla pro naše děti, chleba a ostatních výrobků pro všechny ostatní obyvatele.

Co dále potěší každého zemědělce, je to, že stát ve shodě s principem lidové demokracie se zavazuje dělat tuto svoji zemědělskou politiku za účasti rolnictva, kterému se tak dostává v ústavě práva spolurozhodovat i o svých odborně-výrobních záležitostech.

Každý ví, že tábor zemědělců, kteří jsou stoupenci čs. lidové strany, je veliký a že tento tábor nezklamal ani v práci, ani v politice a zůstává a zůstane i natrvalo věren myšlenkám křesťansko-sociálním, abychom vybudovali národní společnost sociálně spravedlivě, abychom setřeli sociální rozdíly a každé ruce, která je ochotna pracovat, abychom umožnili získat prací uspokojivou životní úroveň. Ruku v ruce s dělníky i lidmi mozkem pracujícími půjde český a slovenský zemědělec v práci vstříc lepší a šťastnější budoucnosti, která je závislá na dvou věcech: na co největším množství práce, která dává národu materiální životní úroveň, a na úrovni mravů a ducha, která dává národu a všem jeho členům nakonec pravé štěstí a spokojenost. (Potlesk.)

Podpredseda Polák: Ďalej je prihlásený pán posl. Zupka. Prosím, aby sa ujal slova.

Posl. Zupka: Slávne Ústavodarné Národné shromaždenie!

V týchto radostných chvíľach, keď hovoríme o tom základnom zákone, z ktorého budú odvodené všetky ostatné zákony, riadiace náš život v tomto štáte, nemôžeme sa vyhnúť tomu, aby sme aspoň úchytkom neporovnali politický vývin po prvej a po druhej svetovej vojne.

Spoločným znakom situácie r. 1918 i po našom oslobodení r. 1945 bolo úsilie českého a slovenského národa plo vystavaní nového, spravodlivejšieho spoločenského poriadku, za ktorý bojovali v oboch svetových vojnách bojovníci národného oslobodzovacieho boja doma i v zahraničí. Po každom prevrate rátala však reakcia s opadom revolučnej vlny.

Po prvej svetovej vojne sa táto kalkulácia mocipánov včerajška osvedčila ako správna. Po r. 1920 sa mohli kapitalisti spokojne usmievať. Nebezpečenstvo, že budú pozbavení moci, že moc prevezme ľud, pre nich pominulo. Veľmi dobre vedeli, že formálne-politická demokracia, vyjadrená ústavou z r. 1920, musí zostať bez každej vnútornej náplne dovtedy, kým nie je ucelená demokraciou hospodárskou.

Nechceme a nemôžeme tvrdiť, že ústava prvej republiky neznamenala nič pozitívneho. Ona dala právny výraz nášmu národnému a štátnemu oslobodeniu zpod jarma Rakúsko-Uhorska. Znamenala nesporný pokrok proti právnemu stavu z čias pred prvou svetovou vojnou. Pritom všetkom však nevyhovovala a nemohla vyhovovať požiadavkám ľudu. Dala síce volebné právo každému, ale ponechala možnosť, aby si tí, čo mali v rukách hospodársku moc, zachovali svoje politické a hospodárske mocenské postavenie. Zabezpečila pre kapitalistov plnú podnikateľskú slobodu, čo znamenalo slobodu utláčať a vykorisťovať pracujúce vrstvy národa a budovať svoj osobný blahobyt na biede a nedostatku druhých.

Po druhej svetovej vojne sa však reakcia prepočítala. Český a slovenský národ získal nové skúsenosti z mníchovskej zrady, prešiel tvrdou školou fašistickej okupácie a národne oslobodzovacieho boja. Pracujúce vrstvy Československa sa nedal druhý raz tak oklamať. Prevzaly svoj osud do vlastných rúk. Tentoraz sa neuspokojily s demokraciou formálnou a dožadoval sa silnej a sjednotenej demokracie skutočnej, zahrnujúcej celý náš verejný život.

Je už dostatočne zhodnotený význam znárodnenia, význam politickej samosprávy a všetkých revolučných zmien, ktoré prináša nová ústava. Pokusy reakcie prekaziť tieto ďalekosiahle hospodárske a politické reformy a ich vtelenie do ústavy rozbily sa o jednotnú silu pracujúcich, prejavenú tak presvedčivo vo februári tohto roku. Tieto udalosti zaručily, že ústava, ktorej uvedenie do života hamovali neprajníci ľudu, že táto ľudovo demokratická ústava bude našou platnou ústavou.

Tak, ako po každej inej stránke, je naša ústava aj po stránke sociálnych opatrení jednou z najpokrovejších na svete. Už v svojom treťom základnom článku prehlasuje skutočnú rovnosť človeka. Označuje prácu v prospech celku a účasť na obrane štátu za obecnú povinnosť. Podobné ustanovenia majú, pravdaže, aj iné ústavy. Naša ústava oproti iným zabezpečuje v druhom a treťom odseku toho istého článku, že spomenuté ustanovenie o rovnosti občanov bude mať živú náplň a že sa nestane iba prázdnym heslom. Štát v týchto odsekoch zaručuje občanom bez rozdielu pohlavia slobodu osobnosti a prejavu. Okrem toho sa štát postará o to, aby sa každému dostalo rovnakých možností a rovnakých príležitostí.

Tretí odsek tretieho článku našej ústavy zabezpečuje občanom tohto štátu právo na prácu.

V druhom odseku § 26 hovorí ústava jasne, akým spôsobom chce štát zabezpečiť stálu zamestnanosť a čo hodlá podniknúť proti nezamestnanosti. Riadená organizácia práce podľa plánovaného hospodárstva, ktorá nám umožňuje znárodnenie veľkých hospodárskych podnikov, je tým opatrením, ktoré umožňuje zabezpečiť plnú zamestnanosť všetkým pracujúcim v našom štáte. Je to ustanovenie namierené proti tomu tragickému zjavu, na ktorý sa ešte všetci tak živo pamätáme z čias poslednej hospodárskej krízy, to je namierené proti nezamestnanosti.

Zdraví, usilovní a po práci dychtiaci ľudia sa túlali po uliciach zúfalí z toho, že aj keď majú zdravé ruky a chuť do práce, nemôžu zabezpečiť kus chleba svojej rodine. Z takých to nezamestnaných regrutovali kapitalisti robotníkov za mzdy, ktoré nepostačovaly na život dôstojný človeka. Sedemkorunová denná mzda za 10-12hodinovú namáhavú prácu nebola na slovenských veľkostatkoch žiadnou zvláštnosťou. Ani mzda vo fabrikách nebývala omnoho inakšia.

Aj platy intelektuálov boly biedne. Tie reakčné kruhy, ktoré sa nedávno stavaly do svetla ochrancov štátnych zamestnancov, vydaly za prvej republiky vládne nariadenie, podľa ktorého niektorí štátni zamestnanci nedostali prvé tri mesiace svojho účinkovania nijaký plat a ďalší rok pracovali za žobrácku almužnu, napr. úradníci s vysokoškolským vzdelaním za 540 Kčs.

Kapitalizmus vedel zaplatiť iba niekoľko ľudí, ktorí mu pomáhali okrádať a vykorisťovať iných, alebo niekoľkých odborníkov, ktorých práve bezpodmienečne potreboval. Výška mzdy a platov je v kapitalizme výslednicou boja medzi zamestnávateľom a zamestnancom. Neriadi sa podľa zásluhy pracujúceho, ale iba podľa konjuktúry alebo podľa slabosti alebo sily robotníckych záujmových organizácií.

V novej ústave s právom na prácu tesne súvisí právo na spravodlivú odmenu za vykonanú prácu, o ktorej hovorí § 27 našej ústavy, ktorý formuluje základ našej mzdovej politiky. Zásadou tejto mzdovej politiky je, že ju riadi sociálna správa v dohode a spolupráci s jednotnou odborovou organizáciou a že ju riadi tak, aby sa životná úroveň pracujúceho ľudu zvyšovala podľa výsledkov plánovaného hospodárstva. Mzdy budú stanovené zásadne podľa zásluhy. Pri určení výšky mzdy je teda nezávažné, či je pracujúci ženatý alebo slobodný, či má deti alebo nie. Na výšku mzdy bude mať vplyv len kvantita a kvalita jeho práce. To neznamená, že sociálnu mzdu zamietame. Podľa zásad našej mzdovej politiky nechceme však, aby sociálnu mzdu platil zamestnávateľ. Chceme, aby sociálna mzda, poťažne sociálne príspevky boly zvláštnou príjmovou položkou pracujúceho človeka, a aby ju vyplácaly sociálne ustanovizne. Len tak dosiahneme, aby mzda bola spravodlivá. Nová ústava kladie teda základ takej mzdovej politiky, ktorou vedľa iných, sociálne-politických opatrení, dosiahneme spravodlivé rozdelenie národného dôchodku medzi všetkých pracujúcich tohto štátu.

Zrovnoprávnenie žien bolo by tiež iba formulkou formálnej demokracie, keby z neho nevyvodila dôsledky aj mzdová politika nášho štátu. Tieto dôsledky zrovnoprávnenia žien na poli mzdovej politiky vyvodzuj e naša ústava vo 4. odseku § 27, keď určuje rovnaké mzdové nároky mužov i žien za prácu pri rovnakých podmienkach. Právo na prácu je vhodne doplnené ustanovením 3. a 4. odseku § 26 o tom, že ženy majú nárok na zvláštnu úpravu pracovných podmienok vzhľadom k tehotenstvu, materstvu a materskej starostlivosti o dieťa.

Ústava prikazuje, že treba zákonom stanoviť zvláštne pracovné podmienky pre mládež a že treba pri jej pracovnom zaradení prizerať k potrebám jej telesného a duševného rozvoja. Náš nový učňovský zákon bude už robený v duchu tohto ustanovenia ústavy. Pomocou neho sa postaráme o učňovský dorast a vychováme si kvalifikované pracovné sily pre náš priemysel.

Ústava vyslovuje tiež právo pracujúceho na platenú dovolenku a starostlivosť o zotavenie pracujúcich. Takto teda, sto rokov po zrušení poddanstva, niekoľko desaťročí po tom, čo slovenský ľud prosil v piesni slnko, aby už zapadlo, aby už bol koniec dňa a koniec roboty, oslobodzuje sa pracujúci človek od zvyškov otrockého pomeru k práci nielen tým, že má nárok na spravodlivú odmenu a na spoluriadenie závodov a celého hospodárskeho života, ale í tým, že má právo na odpočinok. Zákonitá úprava pracovnej doby znamenala právo na každodenný odpočinok po práci, § 28 našej ústavy povyšuje na ústavné právo i právo na každoročnú dovolenku. Všetci občania majú podľa ústavy právo na ochranu zdravia. Liečenie, lekárska pomoc a ošetrenie v ústavoch sa stáva takto právom každého občana bez rozdielu. V súvislosti so sociálnymi právami, ktoré zaručuje ústava, musíme spomenúť aj jej § 29, ktorý uzákoňuje výhody národného poistenia. Jeho výhody a obrovský význam boly už na tomto mieste zhodnotené. Teraz, keď je národné poistenie súčiastkou ústavy, môžeme radostne konštatovať, že sa v tomto štáte už nikdy nestane, aby človek, ktorý po celý život usilovne pracoval, bol v starobe, chorobe alebo invalidite odkázaný na žobrácku palicu a pomoc bližných. § 29 ustanovuje tiež, že v záujme ochrany života a zdravia treba vydávať a dodržiavať predpisy o bezpečnostných opatreniach na pracoviskách.

Sociálna administratíva, ktorá vznikne uskutočňovaním týchto častí ústavy a zákonov, ktoré z nich vyplývajú, bude na Slovensku sústredená v rukách patričného slovenského orgánu. Taktiež po stránke zákonodarnej prislúcha slovenskému zákonodarnému orgánu, t. j. Slovenskej národnej rade, vydávať také sociálne zákony, ktoré majú špeciálne slovenský význam a ktoré teda nebudú upravované zákonom celoštátnym.

Iba úchytkom som tu vystihol niekoľko sociálnych otázok, ktoré upravuje ústava. Sú to sociálne práva, za ktoré bojuje robotníctvo už storočia, kvôli ktorým sa organizovaly odborové hnutia; sú to sociálne práva, ktoré sú ešte dnes v mnohých civilizovaných a kultúrnych krajinách iba vytúženým snom pracujúcich vrstiev.

Sociálne práva, o ktorých sme hovorili, vyžadujú ako prirodzený doplnok aj právo pracujúceho človeka na uplatnenie a zabezpečenie týchto svojich práv. Ústava vo svojom § 25 vyhlasuje právo zamestnancov sdružovať sa v jednotnej odborovej organizácii a dáva im takto možnosť presadzovať a brániť svoje záujmy jej prostredníctvom. Druhý a tretí odsek § 24 zaručuje jednotnej odborovej organizácii účasť na kontrole hospodárstva a pri riešení všetkých otázok, týkajúcich sa záujmov pracujúceho ľudu. V jednotlivých závodoch a úradoch zastupuje záujmy zamestnancov jednotná odborová organizácia a jej orgány.