Určite nie je prehnané označiť za historické toto opatrenie, ktorým ústava vyslovuje právo pracujúceho človeka na kontrolu všetkého hospodárskeho podnikania. Význam tohto ústavného opatrenia je mnohostranný. Ľudová demokracia sa takto zabezpečuje proti tomu, aby schopnosti občanov nezostaly nevyužité. Každý pracujúci človek uplatní svoje schopnosti, svoje skúsenosti a svoju iniciatívu pri vedení podnikov. Je to jedna z ciest k vychovaniu a získaniu nových odborníkov, pochádzajúcich priamo z ľudu a oddaných preto ľudovej demokracii.

Podniky nebudú viesť už len technickí a byrokratickí odborníci, ale na vedení týchto podnikov sa zúčastnia zástupcovia všetkých pracujúcich. Za mnohé zlepšenia vo výrobe môžeme ďakovať len iniciatívnym návrhom robotníkov, ktorí sami ukázali, ako treba prácu zlepšiť a zjednodušiť.

Tým, že zamestnanci sú zastúpení vo vedení podniku, bude táto iniciatíva ešte väčšia. Zamestnanci budú mať sami záujem na plnej zamestnanosti závodu, na jeho prosperite, na lacnote, kvalite a tým aj ľahšej predajnosti jeho výrobkov. Zamestnanci sami budú kontrolovať, či hospodárstvo slúži ľudu. Sami a z vlastnej iniciatívy znemožnia akúkoľvek sabotáž výroby. Sami sa budú starať o to, aby si zabezpečili vysokú životnú úroveň zvýšením výroby a zlepšením kvality výrobkov. Tento paragraf našej novej ústavy je uskutočnením ideálov, za ktoré už desaťročia bojuje odborové hnutie na celom svete.

Je prirodzené, že z týchto práv vyplývajú pre občianstvo i povinnosti. § 32 našej novej ústavy ukladá každému občanovi povinnosť pracovať podľa svojich schopností a prispievať na prospech celku. Práca je v našom štáte najväčšou občianskou cťou. Pre pracujúcich máme v našom štáte stále zvyšovanie životnej úrovne, sociálne zákony a najvyššie uznanie. Pre živly, ktoré by chcely parazitárne žiť na úkor iných, ktoré sa poctivej práce štítia a nepoctivé zárobky vyhľadávajú, máme iba najhlbšie opovrženie a pracovné tábory. Vieme, že sa do nich dostanú iba vývrheľovia spoločnosti. Pracujúci, ktorí sa vyhlásením novej ústavy dožili uskutočnenia svojich požiadaviek, budú považovať povinnosť pracovať za prirodzenú. Vieme všetci veľmi dobre, že blahobyt ľudu musíme vystavať z našej práce. Pracujúci ľud svoju občiansku povinnosť pochopil a tiež ju svedomite koná. Svedectvom oddanosti k vláde bolo úspešné uskutočnenie národnej smeny víťazstva. S podobným nadšením nastupuje ľud v protiplánovaní, ktoré už dnes ukazuje významné výsledky. Nová, ľudovodemokratická ústava určite prispeje i k ďalšiemu zvýšeniu pracovného úsilia a ešte pevnejšie spojí ľud s jeho vládou. Nová ústava upevní jednotu všetkých pokrokových a demokratických síl národa a zapojí ich do urýchlenej výstavby republiky. V budovateľskej jednote všetkých ľudí dobrej vôle je záruka pokojného a úspešného napredovania k socializmu. (Potlesk.)

Podpredseda Polák: Ku slovu je prihlásený pán posl. dr. Kokeš.

Posl. dr. Kokeš: Slavné Ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Národ český i národ slovenský prožívají historické a přitom radostné dny. Dochází totiž k uskutečněni toho, zač celé generace před námi bojovaly a přinášely oběti. Dochází k zajištění práv a vybojovaných vymožeností novou ústavou Československé republiky.

Pro poslance Ústavodárného Národního shromáždění je místě velikým uspokojením, že dochází ke splnění slibů daných v roce 1946 našemu bídu, že bude vypracována nová ústava lidové demokratické Československé republiky. Než byla ústava předložena plenu Ústavodárného Národního shromáždění, náš lid o ní diskutoval. Veřejná diskuse ukázala, jak důležitým bodem programu práce Ústavodárného Národního shromáždění byla ústava a jak náš lid toužebně očekával návrh nové ústavy. Dočkal se a přesvědčil, že ústava opravdu bude základním zákonem jeho práv a zárukou všech vymožeností dosažených dlouhými a někdy velmi ostrými boji. Nyní má říci poslední slovo Ústavodárné Národní shromáždění a páni poslanci a paní poslankyně mají právo vyjádřiti svá stanoviska k návrhu nové ústavy. Používám proto této příležitosti a přicházím i se svým dílem.

Chci se dotknouti několika problémů, které nová ústava buď výslovně řeší, anebo o nichž není v nové ústavě ani zmínky a tím jsou ve skutečnosti tyto problémy rovněž řešeny. Skutečnost, že nová ústava neobsahuje některé paragrafy první ústavy, jest vykládat tak, že nastává změna proti dřívějším poměrům a že věc se jíž posuzuje jinak než dosud.

Prvním takovýmto problémem, o němž chci hovořiti, jsou paní poslankyně a páni poslanci Národního shromáždění. Myslím, že právě této věcí by si měli povšimnouti hlavně členové Národního shromáždění a uvědomiti si dosah změn. Podle mého přesvědčení jsou tyto změny nutné a opravdu demokratické. Jde totiž o práva a povinnosti členů Národního shromáždění vůči státu, národu a o odpovědnost vůči voličům. V buržoasních demokraciích platí totiž názor, že lid je sice zdrojem státní mocí, ale smí mluviti do věcí veřejných jen v době voleb a po volbách je vázán svým rozhodnutím i pokud jde o osobu poslance. Poslanec zákonodárného sboru se uchází v době voleb o hlas voliče a používá k tomu všech prostředků. Přitom je přesvědčen, že to stojí za to nějaký ten týden voliči nadbíhati, ovlivňovati ho, slibovati mu vše možné, když ví, že po volbách bude svým pánem, že ho lid nebude moci odvolati, že se bude moci event. i prodávati tomu, kdo dá víc. Podle názoru vyznavačů buržoasní demokracie je sice poslanec volen lidem, ale nesmí přijímati od nikoho rozkazů a je prý vázán jen svým přesvědčením a svědomím. Nakolik ovšem tito pánové mají své přesvědčení neovlivněné těmi, kdož je i platí, a nakolik mají vůbec svědomí, je otázkou. Víme, že i v Ústavodárném Národním shromáždění seděli pánové a paní, kteří nechtěli pochopit, že jsou odpovědni lidu, že lid má právo volati je k odpovědnosti a dožadovati se, aby dodrželi sliby, které dali voličům před volbami. Vzpomínám jen návštěv rolnických deputací v Ústavodárném Národním shromáždění, proti kterým nakonec tito zástupcové lidu chtěli volati Sbor národní bezpečnosti. Své stanovisko opírali o ustanovení ústavy první republiky, kde stálo, že poslanec nesmí přijímati od nikoho příkazů, a vyvozovali z toho, že nikdo - ani voliči, ani politická strana, za kterou kandidovali - jim nesmí dávati příkazů a že poslanec je jen sám sobě odpověden. Tím se stávalo a stává v buržoasní demokracii, že poslanci se obracejí k lidu jen v době předvolební a licitují o přízeň voličstva se všemi možnými i nemožnými sliby, vědouce předem, že nikdo nikdy je nebude volati k odpovědnosti a nikomu se nebudou pro nedodržení slibu zodpovídati. Kapitalisté a držitelé hospodářské moci využívali této zásady k tomu, aby za své peníze si dali zvolit poslance na nejdemagogičtější hesla jen proto, aby pak pomocí těchto poslanců měli zajištěnu moc i v zákonodárných sborech. Naproti tomu zástupci lidu, kteří poctivě a upřímně bojovali za práva lidu, byli nejhrubším způsobem odstraňováni z politického života.

Bylo proto samozřejmo, že toto nesprávné a nedemokratické po jímání funkce a práv poslance nová ústava neobsahuje, neboť v lidově demokratické republice i nejvyšší lidový zástupce musí býti po celou dobu své funkce odpověden těm, kdož jej zvolili, má právo a dokonce povinnost od nich přijímati příkazy a má povinnost dodržeti sliby, které dal. Lid, který poslance zvolil, má právo kontrolovat svého zástupce, dávat mu příkazy a kdykoli jej odvolat, jestliže zjistí, že poslanec se zpronevěřil cílům, k jejichž uskutečňování byl zvolen. Proto poslanec Národního shromáždění podle nové ústavy bude posuzován jako člen zastupitelského sboru, který je lidem volen, lidem kontrolován a lidu odpovědný, jak stanoví čl. 4. Poslanec Národního shromáždění nebude zastupovat sám sebe, ale je zástupcem lidu a má proto povinnost učit se od lidu a naopak učit lid, brát od lidu příkazy a tyto příkazy plnit. Jestliže jeho svědomí nebo přesvědčení se dostane do konfliktu s těmito příkazy a s přáním lidu, je povinností poslance, aby se vzdal práva lid zastupovat, a lid má své neomezitelné právo poslance odvolat. Podle tohoto pojetí musí v politickém propadlišti zmizet všichni, kdož nechtějí lid slyšet a řídit se jeho potřebami a vůlí. To se ovšem netýká jen jednotlivých členů Národního shromáždění, nýbrž celého Národního shromáždění jako kolektiva. Národní shromáždění je nejvyšším orgánem zákonodárné moci a je proto i jeho povinností, aby se usnášelo na takových zákonech, které budou sloužit lidu, budou naplněny duchem lidové demokracie a budou zpevňovat naše lidově demokratické zřízení. K Národnímu shromáždění hledí náš lid jako k nejvyššímu sboru vyrostlému z vůle lidu a hodnotí práci tohoto sboru. Je samozřejmé v lidové demokracii, že práce Národního shromáždění musí být v souladu s tužbami a vůlí našeho lidu a nesmí se dostat nikdy do rozporu s ní. A jestliže dnes veškerý lid naší republiky rukama i hlavou buduje svůj stát, musí i Národní shromáždění být sněmem budovatelů. Chceme - a věřím, že se to podaří - z Národního shromáždění vytvořit parlament opravdu výkonný, který bude držet krok s tempem výstavby celého státu. Nesmí se nikdy stát brzdou, ale naopak musí být motorem, který bude pomáhat, aby se lidově demokratická republika co nejdříve stala socialistickou. Z toho důvodu nepatří do Národního shromáždění rozbíječi, sabotážníci, sluhové kapitalistů a nepřátelé republiky. Je samozřejmé, že právě tito lidé budou nejvíce odsuzovat nové pojímání odpovědnosti poslanců lidu a budou se je snažit zvrátit.

Druhým problémem, kterého se chci dotknout, je poměr mezi lidem a vládou, jakož i poměr mezi Národním shromážděním a vládu podle nové ústavy. V nedávné minulosti, paní a panové, jsme byli svědky toho, jak se reakce snažila vytvořit z Národního shromáždění svoji baštu a dosáhnout toho, aby Národní shromáždění, složené ze zástupců stran Národní fronty, stálo v ostrém boj i proti vládě, složené rovněž ze zástupců Národní fronty. Reakce se totiž snažila uplatnit zásady platné v buržoasní demokracii na naši lidovou demokracii a pomocí toho dosáhnout odstranění lidové demokracie. V buržoasních demokraciích totiž, i když formálně na papíře je lid uznáván jako zdroj státní moci, dochází vždy k tomu, že vládu ovládají a řídí kapitalisté, a stává se proto pravidlem, že vláda stojí v rozporu s lidem. V Národním shromáždění pak za vládou sloužící kapitalismu proti lidu stojí koupení poslanci anebo poslanci - příslušníci vládnoucí kapitalistické třídy. Je proto samozřejmé, že poslanci, kteří zůstali lidu věrni a hájí jeho zájmy, dostanou se do konfliktu nejenom se svými kolegy v Národním shromáždění, ale i s vládou. To se však nesmí a nemůže stát v lidově demokratické republice, kde lid, Národní shromáždění, vláda i všechny ostatní orgány tvoří jeden vzájemně se doplňující a podporující celek. Proto je nemyslitelné, aby se v lidové demokracii zástupci lidu dostali do konfliktu s lidem samým, ať už jsou poslanci nebo členy vlády. Proto vychází nová ústava z tohoto pojetí, a i když to výslovně v ústavě není uvedeno, vyplývá z povahy věci samé, že mezi Národním shromážděním a vládou, oběma to orgány lidu, bude nejužší a nejtěsnější spolupráce a vzájemná důvěra. To ovšem neznamená, že by vláda neměla být odpovědna Národnímu shromáždění. Národní shromáždění je nejvyšším orgánem moci zákonodárné, který má právo nejen zákony dávat, nýbrž dávat k nim i závazný výklad, kontrolovat provádění zákonů a dbát toho, aby zákony nebyly porušovány vládou a jinými výkonnými orgány. Tak jako lid má právo kontrolovat a odvolat poslance, který by se zpronevěřil úkolům lidem mu uloženým, tak je také lidu prostřednictvím Národního shromáždění zaručeno právo kontrolovat a odvolat vládu anebo jednotlivé členy vlády. V lidově demokratické republice Československé bude však toto právo rozšířeno o velkou vymoženost, že totiž bez schválení Národního shromáždění nemůže nová vláda vystřídat starou. Tím je také pamatováno na to, že k moci se nemůže dostat proti vůli Národního shromáždění žádná úřednická vláda, neboť každá vláda jmenovaná presidentem republiky se musí představit Národnímu shromáždění, předložit svůj program a žádat Národní shromáždění o důvěru. Je jen správné a opravdu demokratické, aby v lidové demokracii si vždy a za všech okolností vládl lid svými zástupci, které si vyslal, a aby nebyla nikdy svěřována vládní moc byrokratům. Zástupci lidu musí tudíž nésti odpovědnost nejenom v dobách klidných, ale i v dobách pohnutých, neboť proto je lid zvolil, že od nich očekával splnění úkolů na ně vložených.

S touto otázkou souvisí úzce i problém další, to je poměr mezi lidem a soudy, jakož i mezi soudy a Národním shromážděním. Již veřejná diskuse ukázala, že jde podle návrhu nové ústavy o věc dalekosáhlou, úplně novou, která s jedné strany je přijímána se sympatiemi a s nadšením, s druhé strany však, a to hlavně u zastánců buržoasní demokracie, se skepsí. V buržoasní demokracii totiž, jak jsem již uvedl, je lid jen volebním materiálem, který se velmi často dostane do rozporu s vládou, protože vláda neslouží lidu. Aby v lidu byla vzbuzena alespoň iluse, že je na světě spravedlnost a že je možné se jí dovolat, předstírá se lidu, že soudy jsou naprosto nezávislé, že před soudy jsou si všichni občané rovni a že soud ochrání občana proti zvůli vlády a vládnoucí kapitalistické třídy. Díváme-li se však podrobně na tento celý problém, vidíme, že kapitalisté si vydávali své zákony podle svých potřeb a třídních zájmů a tyto zákony nechali provádět a vykládat soudcům, ale přitom soudce se směl držet jen zákona, který byl zkonstruován tak, aby chránil kapitalisty. Tím se stalo, že nezávislost soudcovská byla jenom zástěrkou k oklamání lidu a že justice byla výhradně třídní. Ze soudců pak se snažila buržoasní demokracie vytvořit kastu oddělenou od lidu, která by se nesměla zúčastňovat politického života a která by byla jen věrně poslušná svých kapitalistických pánů. Proto byla ražena zásada, že jedině soudce smí vykládati zákony. Lidová demokracie se však staví na stanovisko jiné, opravdu demokratické: pakliže si lid dává zákony, má právo, aby zákony uváděl ve skutek a jich používal a má také právo, aby zákony závazně vykládal. Zákony si dává v Národním shromáždění a Slovenské národní radě, zákony provádí vládou, ministry, povereníky, národními výbory a jinými orgány. Zákony vykládá soudy, národními výbory i jinými orgány a na nejvyšším místě předsednictvem Národního shromáždění.

Nová ústava tím odstraňuje příčinu k rozporům, ke kterým vedlo pojímání funkce soudů jako instituce chránící lid proti vládě a výkonným orgánům. Dochází k zapojení i soudů do lidově demokratického zřízení, jako jedné z velmi důležitých složek, která společně s Národním shromážděním, národními výbory a vládou bude budovat republiku a upevňovat lidově demokratické zřízení. Pakliže nová ústava zaručuje zavedení soudců z lidu, přímých zástupců lidu, pak je to veliký krok vpřed. Budou tím překonány všechny překážky, které stály v cestě tomu, aby se náš lid díval na soudy jako instituci prospěšnou lidské společnosti a stojící opravdu ve službách lidové demokracie. Soudcům z povolání pak dává možnost, aby mohli dokázati, že jsou věrnými pomocníky lidové demokracie a že budou nadále všechny zákony vykládat v duchu lidově demokratického zřízení, jak je k tomu zaváže přísaha.

A nakonec mi, prosím, dovolte, abych pří této příležitosti upozornil na jednu, myslím, že nejvýznačnější skutečnost. Skutečnost, kterou si uvědomuje lid, ale kterou si nechce uvědomit měšťáctvo a část inteligence, která je v zajetí všech možných učení minulosti. Když pročteme ústavu a zamyslíme se nad všemi vymoženostmi, které ústava zaručuje, a porovnáme-li dnešní skutečný život u nás s tím, co bylo před 100 lety, pak nás každého musí napadnouti otázka: co způsobilo, že v nové ústavě lidově demokratické Československé republiky je dokonce zaručeno právo na práci, jsou zaručeny osobní svobody, o kterých lidstvo před 100 lety jen snilo, a dokonce je pamatováno na sociální, zdravotnická, kulturní opatření, která v mnohých státech a národech jsou dosud jenom programem, a mnohde daleká budoucnost je bude teprve uskutečňovat?

Kdo není slepý a hodnotí věci objektivně, musí uznat, že příčinou všeho toho, co lidstvo vede nahoru a co přivedlo i naše národy k lidové demokracii a nyní k nové ústavě, je marxismus. Učení jedněmi tak milované a druhými tak nenáviděné a pronásledované, učení o svobodě národů i jednotlivců bylo a je studnicí, z které čerpá lidstvo sílu i naději k boj i o lepší a krásnější lidskou společnost. Přiznejme si v tomto okamžiku, že kdyby nebylo marxismu a milionů obětí přinesených pro tuto myšlenku, nebylo by Svazu sovětských socialistických republik, nebylo by ani Československé republiky a neměli bychom to štěstí v Ústavodárném Národním shromáždění odhlasovati ústavu lidové demokracie. Učení Marxe, Lenina a Stalina děkujeme za to, že národ český i slovenský jsou dnes národy svobodnými, stojícími v prvé řadě pokrokových národů, toužících po míru a štěstí pro všechny. Jsem přesvědčen, že toto učení, které nás přivedlo k lidové demokracii, povede také, a to v nedaleké budoucnosti, k socialistické Československé republice. (Potlesk.)

Podpredseda Polák: Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. dr. Vojtěch Erban. Dávam mu slovo.

Posl. dr. Vojtěch Erban: Slavné Ústavodárné Národní shromáždění, pane místopředsedo, paní a pánové!

Skutečnost, že lid je pánem národního hospodářství své země, je zřetelně vyjádřena kapitolou osmou návrhu ústavní listiny, neboť toto hospodářství je lidem ovládáno, lidu slouží a jím bude uvědoměle rozvíjeno a budováno. Jednotný hospodářský plán, zaručený ústavou, stává se takto generální směrnicí pro vytvoření silného mírového i branného potenciálu republiky. Jestliže tedy § 32 návrhu ústavy představuje práci jako povinnost k celku, je takto jen skromně vyjádřen hluboký přerod od kapitalistické soustavy, v níž práce byla zbožím, k lidové demokracii, kde se stala právem a povinností. Je to konec vykořisťovatelského údobí, kdy vlastník výrobních prostředků nebo zdrojů surovin kupoval cizí práci, za jejíž pomoci rozmnožoval své vlastnictví a zjednával si osobní, rodinný nebo skupinový zisk a prospěch.

Není zajisté náhodou, že § 34 v patrné souvislosti s § 32 formuluje i obranu státu jako povinnost k celku, jako povinnost bránit stát a jeho lidově demokratické zřízení. Konstatuje zároveň, že tato povinnost k obraně je vrcholnou ctí občana republiky. Avšak kromě této blízké souvislosti práce a obrany, kdy obojí je povinností a ctí a tedy i právem občana, vidíme podstatnou souvislost těchto dvou paragrafů s osmou kapitolou ústavy o hospodářském zřízení. Práce pro lidovou demokracii a její obrana spočívá na zcela jiných základech nežli práce a obrana v kapitalistickém státě. Jako práce člověka přestala být zbožím, nabízeným a kupovaným na trhu, tak občan ve zbrani přestal být nástrojem, jehož hlavním účelem bylo chránit toho, kdo v míru kupoval jeho práci, nebo se jí zbavoval v okamžiku, kdy jí nepotřeboval.