Dvojitost práva svrchu naznačená se všemi důsledky, že jeden a týž fenomen, t. j. cizí rozhodnutí, je schopen na jedné polovině státního území vyvolati právní následky, kdežto na druhém území nikoliv - při čemž, jak bylo ukázáno, není ani spolehlivých kriterií, jak jest výběr mezi tou či onou právní oblastí provésti - volá kategoricky po tom, aby tento právní stav, který se dá také chápati jako nevítané dědictví nesvobody, kdy oba právní řády v ČSR se počaly legislativně od sebe vzdalovati, byl odstraněn, resp. legislativním zákrokem napraven.

Postuláty, které se rýsují pro budoucí zákonodárnou úpravu, se dají pak shrnouti asi v těchto větách:

a) Nejdůležitější podmínku, t. j. podmínku příslušnosti cizího soudu v manželské věci, bude řešiti pod takovým hlediskem, aby naše příslušnost v manželských věcech, zejména co se týká našich příslušníků, byla co nejméně ochuzena a aby uvolnění nesvádělo k fraudulosnímu útěku před tuzemskou soudní pravomocí a k hledání cizích for rozlukám atd. příznivějších.

b) Uznání cizího rozhodnutí v manželských věcech všeobecně je vázati na určité striktní podmínky, které zaručují s dostatečnou měrou jistoty, že do vnitrostátního právního řádu nebudou připuštěna taková cizí rozhodnutí, která by se nemohla státi skutkem, kdyby manželská věc byla učiněna předmětem rozhodování před soudem československým.

c) Musí zde býti forum, před kterým by otázka uznání cizího rozhodnutí byla v řízení k tomu způsobilém probrána s dostatečnou měrou spolehlivosti; zvolené forum musí zaručovati, že rozhodování bude jednotné.

K jednotlivým ustanovením osnovy:

Tento paragraf vytýká základní zásadu, že rozhodnutí cizích soudů nebo úřadů v manželských věcech mohou býti uznána v oblasti československého právního řádu (t. j. v relacích ovládaných právním řádem československým) jen za podmínek dále stanovených. Tím je implicite řečeno, že se jiným způsobem než v osnově uvedeným uznání nemůže státi skutkem.

Tento paragraf vymezuje pojem manželských věcí, a to způsobem pokud lze širokým. Je zde pamatováno i na určovací spory ve věcech manželských, jež v oboru práva platného v Čechách a na Moravě jsou možné, avšak nejsou celkem praktické, jež však již zná na př. právo slovenské nebo maďarské, a to dvojího druhu, jednak takové, kde právní moc rozsudku působí absolutně, jednak takové, kde působí toliko mezi stranami. S podobnými ústavy určovacích (či zjišťovacích) žalob lze se setkati i v jiných státech.

Mluví se jen o uznání rozhodnutí v manželských věcech. Tím má býti také řečeno, že přidružený výrok o útratách a snad přidružený výrok o alimentaci manželky a dětí nebo vůbec výrok řešící majetkoprávní vztahy manželů se nestává tím, že věc projde uznávacím řízením, snad exekučním titulem, který by bylo možno realisovati v tuzemsku. V těchto případech bude postupovati podle ustanovení obecných.

Toto ustanovení vytýká positivně podmínky, za kterých lze vůbec cizí rozhodnutí uznati. Podmínky tyto se musí, jak z textu jasně vyplývá, uskutečniti všechny, má-li uznání býti vysloveno. Ustanovení samo navazuje v podstatných kusech na § 80 ex. ř., resp. čl. IX, § 2, č. 1 novely č. 23/1928 Sb.

Prvá podmínka (č. 1) se týká příslušnosti. Vytýká se zde negativně, že rozhodnutí lze uznati jen tehdy, nebrání-li tomu ustanovení platná v tuzemsku o příslušnosti v manželských věcech. Druhý odstavec § 3 definuje pak blíže, kdy ona ustanovení uznání nebrání. Sem je převzat § 76, odst. 3 jur. normy ve znění vlád. nařízení č. 39/1944 Sb. s nezbytnými změnami; použivatelnost tohoto ustanovení bylo by možno po této recepci zrušiti (§ 9, odst. 2, č. 3). Dosavadní úpravu vytýkající, že ustanovení platná v tuzemsku o příslušnosti v manželských věcech nebrání uznání, "není-li muž státním občanem československým nebo nemá-li na území československé republiky své bydliště (obvyklý pobyt)", lze považovati za dostačující. Představuje jakýsi rozumný kompromis při řešení otázky, až jak daleko má jíti výhradnost soudu v § 76 jur. normy ve znění cit. vlád. nař., kteréžto ustanovení poskytuje forum ve všech případech stejně jako §§ 639, 640 slov. os. p.

Objem příslušnosti takto propuštěné je vskutku minimální a je plně odůvodněn i věcnými zřeteli. Není úmyslem za dané úpravy státního občanství ochuzovati výhradnou příslušnost československých soudů nad míru skutečně nezbytnou a rozšiřovati zbytně uznatelnou příslušnost soudů cizích. Není-li muž československým státním občanem, nebude československou státní občankou zásadně ani žena, neboť podle platných předpisů pozbývá žena československé státní příslušnosti sňatkem s cizincem své dosavadní příslušnosti. Zda nabývá státního občanství cizího, je otázkou, kterou dlužno řešiti podle příslušného právního řádu mužova. Je však myslitelný případ, že muž není čs. občanem, kdežto žena ano; tomu bude, byli-li manželé rozvedeni a manželka po rozvodu získala znovu čs. občanství a nyní běží snad o rozluku. Také po ústavním dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. budou takové případy možné. Dalším případem, kdy § 76 jur. normy, pokud určuje místní příslušnost ve věcech manželských, nemá býti překážkou pro uznání cizího rozhodnutí, je případ, že muž nemá na území ČSR své bydliště nebo svůj pobyt, a to beze zřetele na to, kde bydlí manželka. V obou případech v § 3, odst. 2 upravených prokázala zkušenost, že muž, nemající čs. občanství nebo čs. bydliště, nalezne asi vždycky forum v cizině, u něhož bude možno řízení v manželské věci, nejčastěji rozlukové, provésti, takže žena, která zůstává snad v ČSR, je více méně bez ochrany proti snaze mužově nalézti cizozemské forum. Dojde-li k rozluce manželství nebo vůbec k výroku o manželství v cizině, je postavena žena před nejistotu otázky uznání v tuzemsku a je jen na její prospěch, když tato otázka bude řešena a ona snad zproštěna pouta manželského, za vylíčených okolností zpravidla velmi nepohodlného. Text § 3, odst. 3, odst. 2 zahrnuje ovšem i případy, kdy oba manželé bydlí v cizině, takže ztratili - pravidlem navždy - všechna pojítka ke své vlasti. Vyskytne-li se potřeba rozhodnouti o uznání cizího rozhodnutí v ČSR, jest slušným požadavkem, aby se na takových manželech nepožadovalo, aby se nuceně podrobili jurisdikci československých soudů, za okolností pro ně - a i namnoze pro čs. zastupitelské úřady v cizině, povolané k tomu, aby jim byly nápomocny, a konečně i pro dovolané čs. soudy - velmi nepříznivých. Pokud na řízení jest zúčastněna osoba čs. státní příslušnosti, je uznání vázáno ještě na další přísnější podmínky § 4, č. 3, takže zájmům na ochraně čs. příslušníků proti uznání rozhodnutí nevyhovujících bude plnou měrou učiněno zadost. Ustanovení § 3, odst. 2 modifikuje zajisté i výlučnost for §§ 639, 640 slovenského o. s. p., aniž bylo potřebí dosah změny výslovně vytýkati.

Druhá podmínka (§ 3, odst. 1, č. 2 osnovy) je vzata z § 80, č. 2 ex. ř., resp. z korespondentního ustanovení exekuční novely č. 23/1928 Sb. Představuje ochranu žalované strany; žádá se, aby jí obsílka byla doručena do vlastních rukou buď v dotčené cizině nebo cestou právní pomoci v jinaké cizině nebo v tuzemsku. Tím se žalované straně má zaručiti možnost obrany. Slova v závorce (strana, proti níž návrh směřuje) naznačují, že stejně platí i tehdy, jestliže cizí rozhodnutí vzešlo z řízení, které není řízením sporným.

Třetí podmínka (§ 3, odst. 1, č. 3) je vzata z § 80, č. 3 ex. ř. Žádá se, aby cizí rozhodnutí bylo pravomocné. Slova "... o tom předloženého" naznačují, že podati důkaz o pravomoci přísluší zásadně navrhovateli, ač tím nemá býti dotčena povinnost soudu zjistiti pravomoc z moci úřední vzhledem k povinnosti uložené v § 23 zák. č. 100/1931 Sb.

V § 3 nebylo stanoveno, že rozhodnutí cizího soudu v manželské věci lze uznati jen za předpokladu vzájemnosti, t. j. za předpokladu, že dotčený cizí stát uznává rozhodnutí československých soudů v manželských věcech. Theorie v tomto případě dávno seznala neschůdnost a těžkopádnost požadavku reciprocity i v případech uznání cizího statusového rozhodnutí. Je proto nejvhodnější upraviti poměr k cizím statusovým rozhodnutím bez zřetele, jak se v opačném poměru chová dotčená cizina.

Ustanovení vytýká případy, v kterých cizí rozhodnutí uznati nelze, i když jsou splněny podmínky § 3. Z ustanovení se podává, že uznání je vyloučeno, vyskytne-li se kterýkoliv z důvodů zde vypočítaných.

Zde bylo nutno pamatovati na případy cizích rozhodnutí oněch států, s nimiž Československá republika uzavřela smlouvu, v níž došlo k vzájemnému vymezení příslušnosti ve věcech manželských. Sem patří smlouvy s Jugoslavií, Polskem a Rumunskem (čl. 34 smlouvy č. 146/1924 Sb., čl. 7 smlouvy č. 5/1926 Sb. a čl. 19 smlouvy č. 171/1926 Sb.). Na takto upravenou příslušnost je nutno vzíti zřetel a vysloviti v zákoně, že nelze rozhodnutí uznati, jestliže by to odporovalo ustanovení mezinárodní smlouvy, vyhlášené ve Sbírce zákonů a nařízení.

Toto ustanovení má svůj vzor v § 81, č. 1 ex. ř., resp. v korespondentním ustanovení procesní novely č. 23/1928 Sb. Je v určitém smyslu doplňkem ustanovení § 3, č. 2 a má brániti uznání takových rozhodnutí cizích soudů, kde v řízení nebyla poskytnuta straně možnost obrany. Tím bude zabráněno na př. uznání takových rozhodnutí, jež se mohou uskutečniti podle zákonodárství některých států, které si z rozlukových věcí utvořily základnu pro cestovní ruch (Nebraska v USA, Lotyšsko před r. 1938).

Toto ustanovení je zaměřeno jen na případy, kdy v řízení před cizím soudem vystupoval jako strana československý státní občan, a ovšem i na případy, kdy obě strany byly československými státními občany. V těchto případech je zapotřebí zvýšiti požadavky kladené na uznatelnost cizího rozhodnutí. Manželská práva civilisovaných států vykazují zásadní podobnosti, avšak v jednotlivostech se zákonodárná úprava dosti liší. Také civilní řády soudní jednotlivých států jsou vybaveny různou měrou záruk, které mají zajistiti v manželském řízení vyhledávání pravdy a skutečné objasnění skutkového děje. Shledáváme, že civilní řády soudní jednotlivých států jsou v té příčině ovládány hledisky, která se pohybují od ryze formalistického postupu až k čisté zásadě vyhledávací. Je proto požadavkem, aby náš stát při úpravě uznaní cizích rozhodnutí manželských poskytl dostatečnou ochranu svým vlastním občanům vytčením mezí, kdy cizí rozhodnutí neuzná, a tím splnil také svůj zájem státní a národní. Dvě hlediska se zde mohou uplatniti:

1. Především je to preponderance právního řádu československého, která se má v určitých mezích uplatniti naproti emanacím cizího ústrojí justičního. Je proto nutno vytknouti, kdy se cizí rozhodnutí s československým právním řádem nesrovnává (§ 4, odst. 2).

a) Nesouhlas cizího rozhodnutí s československým právním řádem se může projeviti především na rovině práva formálního. Právní řád československý uznává stav manželský za tak důležitý, že vyzbrojil i řízení o jeho likvidaci určitými zárukami pro vyšetření pravdy. Jeví se to v zásadě vyhledávací, přijaté pro řízení o rozluce a neplatnosti manželství, a i v jiných prostředcích. Právnímu řádu československému nelze proto imputovati, aby snášel rozhodnutí týkající se jeho občanů, vzešlá z řízení podstatně volnějšího.

b) Na rovině práva materiálního žádají naše kolisní normy, t. j. normy mezinárodního práva soukromého, aby na komplex rodiněprávních poměrů čs. občanů užito práva československého. Podle našich kolisních norem posuzuje se právní a jednací způsobilost československého státního občana, otázka jeho zákonného zastoupení, způsobilost k uzavření manželství, rozluka jeho manželství atd. podle práva československého. Bude proto trvati na tom, aby cizí rozhodnutí posoudilo tyto poměry podle práva československého.

Ježto nelze předpokládati, že by cizí kolisní normy byly souhlasné s právem československým a formální řízení se jinak řídí zásadou lex fori, jest jen rozumným požadavkem, uloží-li si v naznačených směrech československé právo určité omezení. Dochází to výrazu jednak ve stylisaci odstavce 2, č. 1, kde se mluví o podstatné shodě, jednak v odst. 2, č. 2, kde se mluví o podstatné blízkosti. Tak v příčině hmotného práva bude zachráněno cizí rozhodnutí v těch případech, kde by žalobní žádání bylo zřejmě odůvodněno i podle práva československého, třebas cizí rozhodnutí čs. právo neaplikovalo v důsledku toho, že rozhodné cizí normy mezinárodního práva soukromého nařizují na př. použití práva soudu o věci rozhodujícího.

Posouditi přípustnost těchto odchylek bude náležeti v uznávacím řízení našemu nejvyššímu soudu a lze se proto spokojiti s ustanovením takto arbitrárně formulovaným, poněvadž je na místě důvěra, že nejvyšší soud arbitrárního ustanovení bude správně užívati.

2. Není to však jen zřetel na preponderanci československého právního řádu v rozměrech právě vytčených, nýbrž též zřetel na postup oněch československých občanů, kteří by se chtěli fraudulosně vyhnouti své vlastní soudní pravomoci a hledati útočiště u soudní pravomoci cizí, která by jejich nárokům byla příznivější a méně rigorosní, tento zřetel vede právě k formulaci ustanovení § 4.

O případ § 4, č. 3 osnovy ovšem nepůjde, jestliže se strany nebo jedna z nich stala československým státním příslušníkem teprve po právní moci rozhodnutí.

Zde je nutno, jako je tomu v § 81 ex. ř. a v korespondentním ustanovení procesní novely č. 23/1928 Sb., zařaditi t. zv. výhradovou klausuli o ordre public. Ustanovení č. 4 proto vytýká, že rozhodnutí uznati nelze, kdyby to mělo za následek uznání poměru, který se příčí veřejnému pořádku nebo dobrým mravům.

Jedinou soudní stolicí v Československé republice, která může zaručiti stálé a nekolísavé rozhodování v upravované látce, je nejvyšší soud československý. Ježto jde o cizí soudní rozhodnutí, hodí se k rozhodování o uznání spíše soud než úřad správní (věta 1).

S ustanovením § 5, odst. 1 souvisí ještě ustanovení § 6, odst. 2.

V těchto ustanoveních se vykládá, kdy výroku nejvyššího soudu není potřebí.

Jde-li o rozhodnutí státu, jehož příslušníky byli oba manželé v době rozhodnutí, přijímá se všeobecně, že se takové rozhodnutí v tuzemsku uznává bez další formality. Strážcem našich zájmů, aby u nás nebyla uznána cizí rozhodnutí odporující veřejnému pořádku nebo dobrým mravům je jen výhradová klausule § 4, odst. 1, č. 4. Příkladem takových rozhodnutí by byla snad rozhodnutí některých států zakazující rozloučenému manželu uzavření nového manželství navždy nebo na jistou dobu - takové omezení by pro nás neplatilo. Nebo na př. rozluky polygamických manželství, ač nebylo by námitek povoliti zde rozloučené manželce z polygamického manželství alimenty, neboť tím se ještě nesplňuje základ § 4, odst. 1, č. 4 atd.

Jsou-li manželé příslušníky jiného státu než který rozhodnutí vydal, nebylo by rozumným lpěti na provedení uznávacího řízení nejvyšším soudem v tom případě, že rozhodnutí třetího státu jest uznáváno v domovském státu manželů, příp. v obou domovských státech manželů. Předloží-li proto manželé potvrzení svého domovského státu o tom, že v jejich vlasti jest rozhodnutí uznáno, nebude potřebí, aby bylo zde prováděno uznávací řízení nejvyšším soudem.

Konečně bude se zřetelem na stabilitu právního řádu stanoviti, že výroku nejvyššího soudu není potřebí, bylo-li v den účinnosti zákona v československé matrice už cizí rozhodnutí v manželské věci vyznačeno, jde-li ovšem o manželství uzavřená a zapsaná v tuzemsku.

Příslušnost uvedená v § 82 t. zv. sobášné úpravy, t. j. nařízení č. 20.000/1906 J. M. jen na Slovensku platného, podle něhož je ministr spravedlnosti povolán, aby nařídil zápis cizozemského manželského rozhodnutí v tuzemské matrice, se zásadně nemění. V případech § 5, odst. 2 a 3 zajisté výroku nejvyššího soudu potřebí nebude a zápis bude lze bez dalšího naříditi. V jiných případech bude výrok nejvyššího soudu nezbytný a bude k němu dáti podnět podle § 6, odst. 1 osnovy; tím se arci správní rozhodování ministra spravedlnosti podstatně zjednoduší a ulehčí.

Odstavec pátý vytýká způsobem vylučujícím veškerou pochybnost, že tam, kde výroku nejvyššího soudu je potřebí, nemohou soudy a úřady otázku uznání řešiti ani prejudicielně. Tomu není v případech odstavců 2 až 4, kdy je možné samostatné prejudicielní posuzování účinnosti cizího rozhodnutí každým soudem či úřadem.

K podání návrhu jsou legitimovány v prvé řadě strany. Avšak zájem na uznání mohou míti i soudy trestní (srv. i § 5 tr. ř.) a soudy civilní, neboť v trestním řízení může míti otázka uznání význam jako otázka prejudicielní a i v řízení civilním pak může jíti o to, aby o uznání cizího manželského rozhodnutí bylo v konkretním případě rozhodnuto. Konečně i obor celé veřejné správy může v nejrozmanitějších vztazích státi před nutností vyřešení takové otázky uznání. Kde je veřejný zájem o uznání cizího rozhodnutí nejvyšším soudem anebo vůbec o vyvolání výroku nejvyššího soudu, kde je ho podle § 5 zapotřebí, povolává se ministerstvo spravedlnosti, které má s nejvyšším soudem přímý styk a může také předběžně před podáním návrhu některé závady odstraniti nebo přispěti k objasnění, které by se po podání návrhu obtížně doplňovalo.

Druhý odstavec navazuje myšlenkově na ustanovení § 5, odst. 1 a řeší procesní situaci po výskytu otázky uznání jako otázky prejudicielní. Soud nebo úřad přeruší až do výroku nejvyššího soudu řízení o věci, jež vyžaduje předběžného řešení otázky vyhrazené tímto zákonem nejvyššímu soudu; nemusí je přerušovat, pokud výroku nejvyššího soudu potřebí není (§ 5, odst. 2 až 4).

Nejvhodnější forma řízení je řízení nesporné, ježto je mnohem volnější než soudní řízení sporné nebo exekuční. Nejvyšší soud bude mít možnost zjednat si informace o cizím právu v ministerstvu spravedlnosti (§ 34 zák. čís. 100/1931 Sb.). Co do potřeby slyšení účastníků bylo v osnově odchylkou od § 18, odst. 2 zák. č. 100/1931 Sb. nutno vytknouti, kdy lze od slyšení účastníků upustit.

Pro budoucnost je vhodné pamatovat na to, aby byly kryty předpisy mezinárodní smlouvy, která by snad o věci uznání ustanovovala něco jiného než osnova.

Odstavec 1: K zamezení nedorozumění se doporučuje zde výslovně ponechat v platnosti čl. 6 až 8 ústavního dekretu presidenta republiky o obnovení právního pořádku, resp. nyní článku II, čl. 6 a 8 zákona o obnovení právního pořádku a tím také na tato ustanovení výslovně upozorniti.

Odstavec 2: Ve shodě s vysvětleními, která se stala již svrchu na příslušných místech, bylo zrušit předpisy vypočítané v tomto ustanovení.

Nepotřebuje zvláštního vysvětlení. Provádění zákona si nevyžádá žádných zvláštních výdajů z veřejných prostředků.

V Praze dne 6. září 1946.