Veškeré dosavadní novely zákona ze dne
9. října 1924, č. 221 Sb., ponechávaly
v platnosti ustanovení podle něhož pojištěnci,
který pro nemoc stane se neschopen práce, vyplácí
se nemocenské až teprve počínaje čtvrtým
dnem neschopnosti ku práci. Toto ustanovení bylo
ponecháno i v poslední novele (zákon z 13.
prosince 1945, čl. 58 Sb.). Ale v téže novele
v čl. II. bylo pro kategorii pojištěnců
pojištěných u bratrských pokladen ponecháno
ustanovení, že těmto pojištěncům
náleží v době nemoci nemocenské
počínaje již prvním dnem neschopnosti
ku práci, trvá-li nemoc déle tří
dnů. Tak se stává v mnohých závodech,
kde téměř vedle sebe pracují za stejných
pracovních podmínek a u stejného zaměstnavatele,
že jedni pojištěnci pobírají nemocenské
až teprve čtvrtým dnem neschopnosti ku práci,
jiní pak pobírají nemocenské již
od prvého dne neschopnosti ku práci. Tento stav
jest nezdravý pro pracovní morálku a jest
nespravedlivý, neboť zcela lineálně
jen podle toho, u kterého nositele pojištění
jest dělník pojištěn, jest rozhodující,
zda dostane nemocenské již prvním nebo čtvrtým
dnem nemoci - neschopnosti ku práci. V zájmu vyrovnání
těchto nesrovnalostí i v zájmu sjednocení
předpisů o pojištění zaměstnanců
pro případ nemoci, invalidity a stáří
bylo by spravedlivé, aby všem pojištěncům
veřejného sociálního pojištění
dostalo se nemocenské podpory, trvá-li pro nemoc
neschopnost ku práci déle tří dnů,
počínaje již prvním dnem neschopnosti.
Táží se proto podepsaní pana ministra
sociální péče:
1. zda jest mu známa tato nesrovnalost nároků
ve veřejném sociálním pojištění,
2. zda jest ochoten předložiti osnovu zákona,
kterou by tato nesrovnalost byla odstraněna a kterou by
dostalo se všem pojištěncům veřejného
sociálního pojištění nemocenské
podpory, počínaje již prvým dnem neschopnosti
ku práci.