Zákonem čís. 136/1946, § 3, odstavec d) bylo přiznáno účastníkům národního boje za osvobození přednostní právo na přidělení nemovitého nepřátelského majetku, konfiskovaného podle dekretu čís. 108/1945 bez ohledu na to, zda tito vlastnili dříve rodinný dům nebo živnost či nikoliv. Při vydávání tohoto zákona se úplně zapomnělo na osoby, které v důsledku územních změn v roce 1938 - 39 museli svá bydliště opustiti a evakuovati do zemí historických. Jde především o naše příslušníky z bývalé Podkarpatské Rusi a východního Slovenska a konečně Slovenska vůbec, kteří se stali obětí německé a maďarské rozpínavosti a jejichž dvacetiletá činnost, zejména ve dnech od května do listopadu 1938, resp. do poloviny března 1939, se vlastenecky a národně jasně projevila. Jde o české lidi, kteří po převratě v letech 1918 až 1919 šli dobrovolně, z lásky a nadšení na Slovensko a Podkarpatskou Rus, aby nejen chránili hranice, ale i budovali nově vzniklou republiku Československou, a to jak po stránce státní správy, tak i hospodářsky a kulturně. Úkoly to byly velké, ba doslova ohromné a aby je zdolali, museli vyvinouti činnost jdoucí často až k sebeobětování a že jejich práce nebyla marná, svědčí nám jistě celá řada skvělých příkladů.

V roce 1938, kdy podle vídenské arbitráže museli tito čeští lidé svoje domky (obchody a živnosti!) bez milosti opustiti, většinou jen s narychlo sbalenými nejnutnějšími svršky a v mnoha případech zachránili jen holé životy, neboť bytové zařízení, šatstvo, prádlo, poživatiny, zboží v obchodech, zařízení dílen a živností a jiné bylo rozkradeno, když provedení evakuace selhalo.

Většina vrátila se úplně ožebračena ke svým příbuzným a známým, tím však jejich utrpení nebylo skončeno. Bylo na ně pohlíženo jako na vetřelce a při zapojování do zaměstnání a při zaopatřování bytů pociťovali další křivdy, ač bylo zdůrazňováno velmi často, že národ na jejich záslužnou práci nezapomene.

Poškození byli tak sociálně nejslabší příslušníci národa: státní, veřejní a soukromí zaměstnanci, učitelé, úředníci, četnictvo a policie, finančníci, listonoši, dělníci, živnostníci a většina z nich jsou to bývalí českoslovenští legionáři a dobrovolci z první světové války. Většinou nejde dnes již o mladé lidi, což je pochopitelné z toho, že 20 let sloužili jako hraničáři a nyní již téměř 8 let čekají na odčinění křivd.

Tito čeští lidé, sdružení ve Spolku vlastníků majetku na Slovensku a bývalé Podkarpatské Rusi, dodnes trpělivě čekají, že budou po právu náležitě odškodněni a že jim budou přiděleny v místech jejich nynějších působišť rodinné domky z konfiskovaného nemovitého nepřátelského majetku a nebo vrácen jejich původní majetek.

Zákonem čís. 128/1946 byla vyslovena zásada restituce majetku, který byl ztracen za války od 29. 9. 1938. Podle toho tedy má býti vrácen původním českým vlastníkům, i ten nemovitý majetek, který pozbyli v té době na Slovensku. Tento majetek pozbyli tím způsobem, ze jednak jej prodávali z volné ruky, kteréž to případy řeší § 1 zmíněného restitučního zákona, proto, že byli nuceni jako státní a soukromí zaměstnanci, a konečně i zaměstnavatelé pro svůj český původ odejíti ze Slovenska, ať již to bylo z jakéhokoliv důvodu. Bylo to v době, kdy na Slovensku byla protičeská nálada, živena a rozdmychávaná Hlinkovou stranou a jejími představiteli; byl tedy tento protičeský postup nesporně zaviněn tam zavládnuvšími politickými poměry. Byli proto postižení Češi často donuceni k prodeji majetku vesměs hluboko pod cenou, protože jim bylo naznačováno, že o něj tak jako tak přijdou. (Bylo by možno uvésti celou řadu konkrétních případů.)

Všichni tito postižení s radostí uvítali vyhlášení restitučního zákona čís. 128/46, protože již delší dobu před tím se domáhali provedení restituce svých ztracených majetkových práv. V zásadě jejich nárok byl uznán i Povereníctvem pro sociální péči v Bratislavě a v listopadu 1945 byl sjednán mezi Povereníctvem a zástupci těchto původních vlastníků modus, jak má býti při restituci postupováno. Podle této dohody bylo stanoveno mezi jiným

1. že jde o restituci obligatorní ex lege s jedinou výjimkou, že restituční řízení odpadne, jestliže původní česky vlastník vysloví i nyní s dnešním stavem souhlas,

2. že restituce se provede z moci úřední,

3. že měl býti obnoven právní i faktický stav nemovitostí ku dni 29. září 1938,

4. že měly býti zrušeny slovenské normy vydané po 29. září 1938, jimiž byla posice českých vlastníků zhoršena proti vlastníkům slovenským. Zejména to měla býti nařízení čís. 97/39 Sl. z., nařízení s mocí zákona čís. 320/39 Sl, z., zákon čís. 85/40 Sl, z., zákon č. 133/42 Sl, z., Slovensko-německá dohoda čís. 158/42 Sl. z., s oběma replikovanými prováděcími protokoly, nařízení čís. 134/43 Sl. z., zákon čís. 162/43 Sl. z., opatření Nejvyššího úřadu pro zásobování čís, 181/44 (Úr, noviny),

5. že všechna jednání restituční měla býti osvobozena od kolků, poplatků, daní a dávek.

Protože ale Prozatímním Národním shromážděním byl schválen zmíněný restituční zákon čís. 128/46, toto pro Čechy příznivé ujednání padlo.

A tak při provádění restitučního zákona na Slovensku jsou určité potíže. Nejdříve Sbor povereniků se usnesl, že zákon o restituci bude prováděn na Slovensku až po vydání prováděcího nařízení. Toto stanovisko však je neudržitelné, protože zákon nedává žádného podobného zmocnění vládě ani nikomu jinému. Jsou proto soudy nuceny se zabývati těmito případy v nesporném řízení jak ustanovuje zákon a zkušenosti ukazují, že to je cesta nesmírně obtížná.

Podepsaní proto se táží pana ministra vnitra a sociální péče zda jsou ochotni tento celý problém pokud možno v době co nejkratší, urychleně, v zájmu klidu a spravedlnosti vyřešiti, zvláště nyní, kdy potřebujeme víc než kdy jindy každou sílu k zdárnému a úspěšnému plnění dvouletého plánu a tyto uspokojiti.

Naléhavost této interpelace jest odůvodněna hlavně tím, že v nejbližší době dojde k přidělování konfiskátů do vlastnictví a že postižení dosud nemají jistotu, že se jim majetek na Slovensku vrátí, nebo náhradou jiný se přidělí.

V Praze dne 10. prosince 1946.