Podepsaní navrhují: Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé rač se usnésti:

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Osoby v presenční službě a ve vojenském výcviku, jakož i vojenské osoby z povolání potřebují k sňatku povolení vojenského úřadu. Totéž platí o vojenských osobách, konajících další činnou službu, dále o vojenských osobách ve výslužbě, povolaných přechodně k činné službě a o vojenských osobách jsoucích v místním zaopatření vojenské invalidovny, jakož i o vojenských osobách na trvalé dovolené, jichž povinnost k zákonité presenční službě skončí později než za tři měsíce. Jinak není k sňatku potřebí zvláštního úředního povolení.

Povolení k sňatku neposkytuje výhod při plnění branné povinnosti.

Tímto zákonem ruší se platnost § 36 br. zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 8. dubna 1927, č. 53 Sb. a § 3 zákona ze dne 18. března 1921, č. 120 Sb. z. a n. a zák. a nař. následujících.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provedou jej ministr národní obrany a ministr vnitra.

Nutnost opravy sňatkových záležitostí vycházela z § 54 všeob. staro-rakouského obč. zákona, který stanovil, že voj. zákony určí, s kterými vojenskými osobami nebo s kterými osobami k vojsku náležejícími nelze bez písemného svolení představeného sjednati platnou manželskou smlouvu.

Tento paragraf formuloval zmíněné omezení jako překážku manželství ve vlastním slova smyslu v souhlase s tehdejším nazíráním na vojenský stav. Oslabením moci feudální byla tato překážka změněna vojenským sňatkovým předpisem z r. 1861 na pouhou manželskou zápověď, jejíž přestoupení mělo v zápětí příslušnou trestní sankci, nikoliv však neplatnost manželství.

Na tomto stanovisku setrvaly též branné zákony z r. 1868, 1882, 1889 a 1912, stejně tak jako čs. branný zákon.

Na základě tohoto branného zákona z r. 1920 a jeho novely z r. 1927, jenž převzal většinu starorakouských ustanovení, vydala tehdejší čs. vláda vládní nařízení ze dne 15. září 1927, č. 141 Sb. z. a n. (branné předpisy), ve kterých ustanovením § 36 (sňatky osob podléhajících branné povinnosti) ještě více zostřila tím, že do těchto vsunula v § 256 požadavek vůči nevěstě (lit. L), zcela nesociální. Tento požadavek pak formuloval přesně § 259, odst. 2, téhož vl. n., ve kterém se žádá od nevěsty řádně ověřené prohlášení, že se vzdává se svolením svého ženicha nároku na poskytování vyživovacího příspěvku, jenž by jí, kdyby se provdala, nebo jejím dětem příslušel, za manželovy zákonité presenční služby nebo vojenského výcviku (§ 3 zák. ze dne 18. března 1921, č. 120 Sb. z. a n., prodlouženého zákonem ze dne 21. prosince 1921, č. 476 Sb. z. a n., VV 1921, č. 29, čl. 295 a 1922 číslo 13, čl. 82). Sankce nedodržení ustanovení § 36 br. zák. a § 256, lit. h) br. předpisů jsou uvedeny v § 262 br. př. a v § 3 zák. ze dne 18. března 1921, č. 120 Sb. z. a n. (zákon o vyživovacím příspěvku). Nedostane nic, ať je v jakékoliv nouzi i se svými dětmi.

Jelikož tato ustanovení jsou dosud platná a jsou v příkrém rozporu se sociálním cítěním našeho lidu, dále také proto, že brzdí naši populační politiku, je třeba základní zákon o sňatcích osob, podléhajících branné povinnosti tak opraviti, aby byl v souhlasu s ostatním duchem našeho zákonodárství.

Navrhuje se proto místo § 36 br. zák. vydati zákon samostatně tuto otázku upravující a to pro nebezpečí v prodlení. Na podkladě tohoto zákona bude možno vládě vládním nařízením zrušiti všechna ustanovení, pojatá do branných předpisů.

Tento návrh zákona nevyžaduje zvláštní úhradu. Výdaje s tímto zákonem spojené jsou kryté státním rozpočtem, položkou vyznačenou v titulu 5, kapitola 6. Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přidělen výboru brannému a rozpočtovému.